Petr Hájek
Objasňuje podstatu případu volyňských Čechů, jejichž děti nechal ministr Zaorálek raději zabít kyjevskými pučisty, než by nesplnil zadání vůdců protiruského tažení.Miloš Zeman se zase jednou zachoval jako prezident. Český dodejme – neboť to je právě to, čím aktuálně rozlítil hlavní média. Nikoli česká, ale ta z BA-BAlandu. Tedy BAbišovy a Bakalovy mocenské nástroje. Jejich zaměstnanci sice používají (ač příkladně mizerně) náš mateřský jazyk, ale jen jako nástroj manipulace pro velmi nečeské politické a ekonomické zájmy svých majitelů. U obou hlavních mediálních magnátů lze totiž o vztahu k naší zemi jako jejich vlasti právem úspěšně pochybovat.U Miloše Zemana lze rovněž pochybovat o lecčems. O tom, že je autentický Čech, však sporu není. Ani o legitimitě jeho úřadu, navíc posílené (jakkoli spornou) přímou volbou. Právě proto se nemusel ohlížet na zájmy Babalandu a politiků spojených s ním pupeční šňůrou mediokracie. Docela mužně se zastal našich krajanů, kteří chtějí opustit Ukrajinu ovládanou fašistickým režimem. Mužů, žen a dětí s českými kořeny, které se Zaorálkovo ministerstvo zahraničí – či spíše „zahraniční ministerstvo“ pro bruselskou a washingtonskou válečnickou agendu – rozhodlo obětovat současným kyjevským vládcům.
Spalující vášeň Nobelistů
Šéfům a některým zvlášť skvěle placeným zaměstnancům Babalandu to instinktivně zvedlo propagandistický tlak k hranicím infarktu. Spustili proti prezidentovi dosud snad nejtupější epizodu v antiruské válečné kampani – od počátku beztak natolik unikátně tupé, že je skoro na Nobelovu cenu za mír. Hned po Obamovi a Evropské unii.
Zaorálkům, Schwarzenbergům i nevoleným politikům z Babalandu jsou volyňští Češi samozřejmě lhostejní. Mají jiné zájmy – obhajobu kyjevských fašistů v protiruské kampani elit Západu. My, kteří se za ně stydíme, chceme proto alespoň touto cestou naše strádající krajany na Ukrajině poprosit o odpuštění
Postup byl obvyklý: Agendu, její hlavní téma a vyústění, stanoví Bakalův Respekt. Následuje Česká televize, v tomto případě pořad 168 hodin, který to dotáhne k několika sub-vrcholům. A vzápětí již vše doválcují Babišovy stranické deníky a weby. Rozumné je tudíž počkat si vždy až na tento okamžik. A opravdu stál za to. Prezidentova obrana volyňských Čechů je uvedla přímo do extáze. A to byla jejich obvyklá chyba.
Ve svém válečnickém (zatím k jejich žalu jen „studeném“) rauši si totiž ani neuvědomili, že běžný konzument tentokrát už vůbec nebude vědět, jak polykat jejich žluklé produkty, přesolené extrémní nenávistí. Pro normálního člověka, který s nimi netráví dny v pražské havlistické kavárně, to totiž nedává smysl: Proč tolik vášnivého odporu proti pár desítkám českých krajanských rodin, které se chtějí vrátit do své staré vlasti? Co vlastně udělal svým přirozeným zájmem o jejich osudy český prezident, že jej Babaland bombarduje jak Američané ISIL?
Ruská stopa
Protože nic jiného nemají nacvičeno, vytáhli „novináři“ několik tradičně „cinknutých“ karet: Zeman je buď Putinův agent, nebo chce dostat do Kyjeva „svého“ velvyslance, zřejmě kvůli nějakým „svým“ obchodům. Vždyť proč by jinak ambasadora kritizoval, že pro krajany nic nedělá – stejně jako celé Zaorálkovo zahraniční ministerstvo?
Druhý důvod alespoň zní trochu uchopitelně. Schwarzenbergovými lidmi je česká diplomacie stále tak zamořená, že po létech usilovné práce onoho pána (se švýcarským pasem) na likvidaci našich národních politických a hospodářských zájmů, potřebuje transfúzi nové krve přímo životně. A tam by opravdu mohl mít český prezident nějaké ekonomické zájmy českých firem. Ale jak s volyňskými Čechy souvisí prezident Ruska? Záhada? Vůbec ne. Babaland je přece s Ruskem ve válce. Sledujme proto výhradně tuto stopu – a určitě dojdeme k cíli.
Jedna záhada tu však přece jenom je: Vzpomeňme, že na jaře tady již jeden pokus o repatriaci části našich krajanů z Ukrajiny byl. Také jsme o tom psali. Pak Lubomír Zaorálek bleskově odejel na Volyň – a náhle zavládlo ticho. Dozvěděli jsme se, že ve skutečnosti našim krajanům v občanské válce nic nehrozí, že jsou vlastně docela spokojeni. Takže šlo asi o omyl. Komunikační šum.
Nešlo. Byl to sprostý podvod. Prostě Zaorálkovi pražští „diplomatičtí Euročeši“ začali volyňským Čechům docela nechutně vyhrožovat. Nešťastní krajané promluvili až nyní, když prezident Zeman celou kauzu znovu otevřel. To už nemohl utajit ani věrný Babišův poddaný jménem Luboš Palata. V jednom ze stranických plátků Babalandu vedl rozhovor s paní Věrou Doušovou, která se intenzivně angažuje ve druhém pokusu o záchranu našich krajanů z fašistické Ukrajiny:
Prostě chtějí utéct před válkou?
„Ano, samozřejmě.“
Jak se to projevuje? (příznačně inteligentní Palatův dotaz, pozn. aut.)
„Například tak, že mi od jednoho žitomyrského Čecha přišla e-mailem fotografie jeho bratrance, u níž bylo napsáno: Včera zahynul ve válce. Děkujeme České republice, že nám pomohla.“
Proč ministru zahraničí Zaorálkovi krajané při jeho nedávné návštěvě Volyně neřekli, že se chtějí přestěhovat do Česka?
„Oni měli pokyn, že mají mlčet. Tak mlčeli.“
Od koho ten pokyn přišel?
„Nevím. Možná z konzulátu, kterému se bojí odporovat. Aby, když to nevyjde, ještě vůbec někdy dostali víza do Česka.“
Pro jistotu udělala podobný rozhovor s paní Doušovou Palatova kolegyně z Babišova věstníku idnes Věra Žilková. A dozvěděli jsme se tak ještě jednu zajímavou podrobnost navíc:
Ministr Zaorálek se za krajany do Žytomyru dokonce vypravil. Jak si to vysvětlujete?
No právě. To byla jasná zpráva. Den předem jsem dostala e-mail z Ukrajiny o tom, že ministr Zaorálek navštíví volyňské Čechy, a že nesmějí mluvit o přesídlení. Také to neudělali, že. (…) Získali pocit, že není vhodné, aby se přiznali k tomu, že se chtějí stěhovat, aby za to později nemohli být nějak potrestáni či znevýhodněni, kdyby například někdy chtěli vízum. Měli plnou důvěru k panu prezidentovi a řekli mi, abych dala seznam pouze jemu a nikoli ministerstvu zahraničí..
Nikdo domů nechce?
Takže si to shrňme: Volynští Češi prožijí státní převrat. Pučistická kyjevská vláda zahájí občanskou válku proti východním regionům, které ji neuznávají. V zemi se šíří „revoluční teror“ neonacistických ozbrojených band a jejich politických představitelů ve vládě a „parlamentu“. Vyžaduje se bezpodmínečná loajalita. V této situaci zažádat o repatriaci je horší „prohřešek“ než u nás v době totality učinit pokus o vystěhování na Západ. Chce to buď obrovskou statečnost, nebo totální zoufalství. Pokud totiž takový pokus selže, znamená to zařadit sebe a svou rodinu v lepším případě jen mezi „nespolehlivé“, v horším mezi adepty budovaných koncentráků na „převýchovu“.
Čtěte ZDE: Hromadné hroby obětí kyjevské junty u Doněcku: Jak si s tím poradí propaganda?
K osudovému kroku se proto „průkopnicky“ odhodlá jen pár nejzoufalejších rodin. Náš zastupitelský úřad s nimi nejprve „vlídně jedná“, pak ale dostane pokyn od ministra Zaorálka z „ústředí“ a všechno se jako mávnutím proutku změní: Repatriace je totiž podle ministrova pokynu naprosto nepřijatelná. Odhalila by totalitní podstatu pučistické vlády. Tu však, jak Washington a Brusel skrze mediální propagandu tvrdí, všichni Ukrajinci – kromě „proruských separatistů“ – přece milují, obdivují a podporují.
Formálně vzápětí přijíždí na Volyň i náš soudruh ministr. Ponížení a vyděšení krajané na jeho otázky po repatriaci náhle „mlčí“. Jsou totiž velmi důrazně „instruováni“ českou ambasádou: Pokud se ministrovi byť jen zmíní o touze po návratu do staré vlasti, nejenže se domů nedostanou, ale mohou se rozloučit i s vízy k třeba jen turistické návštěvě domova svých nedávných předků. Zaorálek se vrátí a vítězoslavně sdělí:Nikdo o návrat do Čech nežádá. Všichni jsou spokojeni tam, kde jsou. Nic jim nehrozí.
Zaprodanci s krví na rukou
Jenže válka se nevyvíjí dobře. Navzdory obrovské převaze zfanatizovaných nácků z Pravého sektoru a Národní gardy, hrdlořezů z trestních oddílů financovaných oligarchy i pravidelné armády Kyjeva, jejich bombardérů, tanků a raket, domobrana nápor zastaví. Ani jednotky amerických a polských žoldnéřů situaci na frontě nezlomí.
Pučisté mají těžké ztráty a potřebují další „lidský materiál“. Loví mladé muže na ulicích, posílají povolávací rozkazy nevycvičeným klukům, které poženou na jistou smrt. Z odvodu se sice lze za astronomické částky vyplatit – jenže volyňští Češi nepatří mezi boháče. Na zadní vrátka pro děti „vyvolených“ nemají. Sáhnou tedy po posledním „úskoku“: Obrátí se přímo na prezidenta České republiky.
Miloš Zeman udělá, co jako Čech udělat má: Zoufalým krajanům vyjde vstříc. Protože však nedisponuje širšími pravomocemi, pojistí se tím, že vše provede otevřeně: Volání našich krajanů o pomoc zveřejní. Stejně jako ostrou kritiku ambasadora, jehož úřad nekoná, donekonečna protahuje žádosti „podezřelých“ o víza, jedná s krajany jako s obtížným hmyzem. Zeman je zkušený, ví, že ponese vysoké politické náklady. Ale na druhé straně vah jsou zmařené životy českých lidí uvízlých ve složité situaci v cizině. Rukojmí fašistických pučistů.
Okamžitě se spustí kanonáda Babalandu. Zaorálek, Schwarzenberg a jejich mediální guerilly pálí na Hrad z největších ráží. Ohrožené životy, majetky či budoucnost Čechů v ukrajinských koncentrácích je pochopitelně nezajímají. Oba naši ministři zahraničí – současný i bývalý – vzorně spolupracují. Plní rozkazy svých velitelů ve válce vedené zatím jen ekonomickými a především propagandistickými prostředky. Nejvyšší velitel ozbrojených sil České republiky mezi jejich „řídící důstojníky“ nepatří.
Boží mlýny
Krev všech zabitých mladých mužů s českými kořeny padá na hlavy povedeného ministerského tandemu Zaorálek – Schwarzenberg. Děti našich krajanů mohly žít, kdyby jim včas umožnili „vysmeknout se“ kyjevským fašistům. Nechali je však pobít. Vlastně my. Česká republika. Oni jsou naši představitelé. Šéfují ministerstvu či zahraničnímu výboru parlamentu. Zvolili jsme si je. Zvolili jsme však také prezidenta Zemana. I on je Česká republika. Dokonce především on. Je hlavou našeho státu. A v této chvíli jedná, Pán Bůh zaplať, jak hlava státu jednat má.
Má v této věci naši podporu. Protože naši podporu mají především zoufalí volyňští Češi, kteří touží po návratu domů. Už nechtějí dělat stafáž brutálním kyjevským pučistům, kteří uprostřed fašistického běsnění, pálení zakázaných ruských knihna náměstích a pokračujícího zabíjení vlastních občanů připravují svou formální legitimaci – frašku zvanou „svobodné a demokratické volby“.
Zaorálkům, Schwarzenbergům i nevoleným politikům z Babalandu jsou volyňští Češi samozřejmě lhostejní. Mají jiné zájmy – obhajobu kyjevských fašistů v protiruské kampani elit Západu. My, kteří se za ně stydíme, chceme proto alespoň touto cestou naše strádající krajany na Ukrajině poprosit o odpuštění.
Podstatu Zaorálkova krvavého podvodu jsme neznali, nemohli jsme pro ně proto nic podstatného udělat. Ale budeme si to pamatovat. I když je lidská paměť často zoufale krátká. Narozdíl od Božích mlýnů, které melou z naší relativní perspektivy někdy pomalu. Zato ale nakonec semelou vše a každého. Spravedlivě.
