Velká západní média jsou ministerstvem propagandy USA

V tomto směru šel ovšem vývoj vzhůru mnohem strměji, než se kdy dalo očekávat, a v následujícím textu se jeden z washingtonských propagandistů ke své vině dokonce plně přiznává, píše P.C. Roberts  na svém serveru, a svůj další text uvozuje tímto slavným citátem:

Před čtrnácti dny jsem psal o právě vydané knize německého novináře Udo Ulfkotta Koupení novináři, a tento článek se na mém webu stal daleko nejčtenějším, píše P.C. Roberts. Knížka je vlastně vlastně jakousi rukovětí cest a způsobů, jak lze člověka naučit lhát, zrazovat a před veřejností zatajovat pravdu. Udo Ulfkotte, dřívější redaktor nejvýznamnějšího německého listu  Franfurter Allgemeine Zeitung, byl na tajné výplatní listině americké výzvědné služby CIA, a jeho úkolem bylo psát články tak, aby pro Washington vyznívaly pozitivně a naopak pro jeho oponenty negativně. Ve svém posledním interview s holandským novinářem Ericem van de Beekem na Russia Insider odpovídal Udo Ulfkotte na tyto Beekeko otázky:

             Koupení novináři – kteří to jsou?

Mluvíme o loutkách na provázku, tedy novinářích, kteří píši či říkají cokoli, co jim jejich páni řeknou, aby psali či říkali. Jestliže sledujete média hlavního proudu referující o konfliktu na Ukrajině, a jestliže současně víte, jaká je tam ve skutečnosti situace, dostanete se okamžitě do obrazu. Páni v pozadí tlačí ze všech sil na válku s Ruskem. A západní novináři si už na hlavy nasazují přilby.

           A vy jste byl jeden z nich. A teď jste první, který troubí na poplach, aby lidi probudil.  

Stydím se, že jsem byl součástí všeho toho. Ale bohužel, vrátit to zpět nemohu. Ačkoliv moji nadřízení z Frankfurter Allgemeine souhlasili s tím, co jsem dělal, jsem teď  tzv. na pranýři. Ale jsem první, kdo obvinil sám sebe a kdo dokázal, že mnozí další by se měli obvinit stejně tak, jak jsem se obvinil já.

            Jak jste se stal koupeným novinářem?

Začal jsem s tím brzy poté, co jsem ve Fankfurter Allgemeine nastoupil. Naučil jsem se považovat si toho, když mi začali posílat pozvánky na luxusní večírky, bral jsem to jako přijatelnou i příjemnou záležitost – a na oplátku jsem začal psát pozitivní články o těch, kteří mě na ty večírky zvali. O něco později mě Německý Marshallův fond pozval na cestu po Spojených státech, zaplatil mi všechny výdaje s toto cestou spojené, a kontaktoval mě se spoustou Američanů, kteří projevili přání se se mnou setkat. Je faktem, že většina novinářů z respektovaných německých médií je úzce napojena nejen na zmíněný fond, ale i na Atlantik-Brücke a na další tzv. transatlantické organizace. A mnozí z těchto novinářů fungují v těchto organizacích dokonce i jako jejich členové či společníci (fellows). Já např. jsem dosud společníkem Německého Marshallova fondu. Je to prostě tak, že když s lidmi z těchto organizací navážete kontakt a spřátelíte se s Američany, speciálně pro vás vybranými, propadnete pocitu, že jde o vaše přátele, a začnete s nimi spolupracovat. Oni ze všech sil posilují vaše ego, dělají vše možné, abyste si sám sebe začal považovat – a jednoho dne se vás zeptají: Neudělal bys mi laskavost? Pak přijde další a obrátí se na vás s tímtéž. Tak to jde dál a dál, až jednoho krásného zjistíte, že vám vymyli mozek. Podpisujte články, které napsali agenti CIA či jiných zpravodajských služeb, nejčastěji pak služby Bundesnachrichtendienst.

               Řekl jste, že s takovouto praxí vaši nadřízení souhlasili.

Ano, dokonce mě posílali do míst, kde jsem měl pracovat jako špión. V r. 1988 mě posadili do letadla, startujícího do Iráku. Letěli jsme nad hranicí mezi Irákem a Iránem – v té době byl Husein naším kamarádem a spojencem USA – a na místě zvaném Zubaidad jsem byl svědkem toho, jak Iráčané posílají na smrt tisíce Iránců tím způsobem, že na ně shazovali jedovatý plyn. Dělal jsem to, co ode mě šéfové žádali – všechno jsem to fotografoval. Ale když jsem se do Franfurtu vrátil, neprojevili šéfové o mé fotografie zájem, a nakonec mě požádali, abych je všechny odevzdal Německé asociaci chemických společností ve Frankfurtu (Verband den Chemischen Industrie), která plyn zabíjející Iránce vyrobila.

               Co říkáte na novinářské cesty? Novináři obvykle prohlašují, že oni mají svůj úsudek a že se od něj  nenechají zviklat nikým a ničím, co by mohlo být  s tímto jejich úsudkem v rozporu.

Účastnil jsem se stovek zahraničních cest a nikdy jsem nepodával nepříznivá svědectví o těch, kteří mi všechny výdaje s cestou spojené platili. Nekousnete ruku, která vás živí. To je bod, od něhož se korupce odvíjí.

Když jsem Frankfurter Allgemeine oznámil, že se knihu chystám vydat, poslali mi jeho právníci dopis, vyhrožující mi všemi možnými právními důsledky, jestliže uvedu nějaká jména či utajované skutečnosti – ale já jsem se těch výhrůžek nelekl. Nemám děti, plynový útok v Iránu zanechal stopy na mém zdraví, prodělal jsem už tři infarkty a nečekám, že budu žít déle než pár let.

        Ve své knížce uvádíte hodně jmen koupených novinářů. Co teď dělají? Jsou propouštěni? Snaží se svá jména očistit?

Žádný z novinářů hlavního proudu nesmí o mé knížce napsat ani řádek. Kdyby tak učinili, budou propuštěni. Takže zde máme bestseler, o kterém žádný novinář nesmí psát. Máme respektované novináře, kteří jako kdyby náhle zmizeli pod mořskou hladinu. Očekával jsem – a doufal – že mě budou žalovat a že mě dovedou až před soudcovský stolec. Ale nestalo se tak. Frankfurter Allgemeine jen oznámil, že propouští 200 zaměstnanců, protože velmi rychle ztrácí své předplatitele. Vědí, že mám důkazy na všechno.