John Perry
21. 10. 2014 – zdroj
Pokud jste nervózní ze sledování výkrutů akciového trhu a plni obav o své slábnoucí investiční portfolio či penzijní fond, tak část viny za to spadá na americké neocony, kteří jsou nadále mistry chaosu, kteří ohrožují ekonomiku světa podněcováním geopolitických konfrontací na Středním východě a ve Východní Evropě.
Samozřejmě, že existují ještě i další faktory ženoucí ekonomiku Evropy ke třetímu ponoru do recese, čímž hrozí ukončením i toho křehkého zotavení Ameriky. Ale ty neoconské strategie „změn režimů“, které rozpoutaly po celém Iráku, Sýrii, Libyi, Íránu a nedávno i na Ukrajině, k ekonomické nejistotě značně přispěly.
Tahle neoconská destabilizace světové ekonomiky začala USA vedenou invazí do Iráku za presidenta George W. Bushe, který na tuhle pošetilost vyplýtval $1 bilion. Ale strategie neoconů si udržely svůj nadále vším prostupující vliv nad Oficiálním Washingtonem i za administrativy presidenta Baracka Obamy.
Neoconi se svými juniorskými partnery „liberálními intervencionisty“ udržovali kotlík se „změnami režimů“ ve varu při Západem zrežírovaném svržení a zabití Muammara Kaddáfího z Libye v roce 2011, při zástupné občanské válce v Sýrii za svržení Bášara Asada, při drahém ekonomickém embargu na Írán a při USA vedeném puči, co letos v únoru svrhl zvoleného ukrajinského presidenta Viktora Janukoviče.
Všechny tyhle vlády vybrané za útočné cíle nejdříve neoconi démonizovali spolu i s hlavními americkými mediálními organizacemi jako Washington Post a New York Times, které se staly hlásnými troubami neoconů. Kdykoliv se neoconi rozhodli, že je čas pro další „změnu režimu“, tak k propagandistické válce zverbovali i americká mainstreamová média.
Důsledky tohoto kaskádového rozvratu byly zkázonosné a kumulovaly se. Náklady na Iráckou válku zdrchaly americkou státní pokladnu a vládě zůstalo méně manévrovacího prostoru, když se v roce 2008 zhroutil Wall Street. Kdyby měl Bush ještě pořád ten přebytek, který zdědil po presidentu Billu Clintonovi – místo toho ohromujícího deficitu – tak by mohlo zbýt dost veřejných peněz na rychlejší stimulaci zotavení.
A presidentu Obamovi by také nepřipadlo, aby se musel potýkat s peklem na zemi, které Iráckému lidu přinesla americkou okupace, když se z toho násilného chaosu zrodilo to, co se tehdy nazývalo „Al-Kaiídou v Iráku“ a mezi tím se to přejmenovalo na „Islamistický stát.“
Ale Obama ani světu ani sobě moc neprospěl, když vložil zahraniční politiku do rukou Demokratických napodobenin neoconů jako ministryně zahraničí Hillary Clinton a od Bushe zděděným lidem včetně ministra obrany Roberta Gatese a generála Davida Petraeuse. Na zahraničí Clintonová povýšila takové jako neoconka Victoria Nuland, manželka arci-neocona Roberta Kagana a Obama k tomu přidal „liberální intervencionisty“ jako Samanthu Power, teď US velvyslankyně u Spojených národů.
V posledních letech se neoconi a „liberální intervencionisté“ stali témě nerozlišitelnými, až tak, že Robert Kagan se rozhodl ze sebe sloupnout zdiskreditovanou nálepku neocona a prohlásil se za „liberálního intervencionistu.“ (Viz Consortiumnews.com’s “Obama’s True Foreign Policy ‘Weakness.’)
Manipulace Obamy
Obama byl během svých skoro šesti let presidentování odtlačen od pokusů o prosazení svých o něco „realističtějších“ názorů na světové záležitosti k neoconsko-liberálně intervencionistické ideologii tlaky z nitra třídy amerických učenců i od své vlastní administrativy. Chytráčtí insideři ho vymanévrovali (jako k tomu došlo v roce 2009 při Afghánské „pozdvižení“) nebo ho překonalo „stádní myšlení“ některých lidí z Oficiálního Washingtonu (jako tomu bylo u Libye, Sýrie, Íránu a Ukrajiny).
Jakmile se všichni ti „chytří lidé“ shodnou na kolektivním rozhodnutí, že nějaký zahraniční vůdce „musí jít,“ tak se Obama obvykle připojí k chóru a jen zřídka se u něj projevují okamžiky pevného postoje vůči zavádějícímu obecnému mínění svého okolí.
Jedním z takových pozoruhodných případů bylo léto 2013, kdy odolal tlaku na zničení syrských vojsk poté, co útok sarinem u Damašku zažehl pochybné myšlenkové zkraty obviňující z toho Assadův režim. Od té doby se objevila spousta důkazů poukazujících na provokace proti-Assadovských extremistů, kteří si mysleli, že tímto incidentem přetáhnout americká vojska na svou stranu. (Viz Consortiumnews.com’s Was Turkey Behind Syrian Sarin Attack?)
Teď je už jasné, že kdyby Obama počátkem září 2013 nařídil bombardovací kampaň proti Assadovým vojskům, tak by mohl otevřít brány do Damašku pro pekelné vítězství extremistů náležejících k al-Kaiídě či ještě daleko brutálnějšímu Islamistickému státu, jelikož tyto teroristické skupiny se ukázaly být jedinou účinnou bojovou silou proti Assadovi.
Ale jak neoconi, tak „liberální intervencionisté“ toto nebezpečí zjevně přezírají. Ti se zamilovali do „změny režimu“ v Sýrii natolik, že propadli zuřivosti, když jim jejich sny rozbila Obamova údajná „slabost“, tj. pochybení, jehož se dopustil, když neudělal, co si oni zamanuli. Rovněž obvinili ruského presidenta Vladimira Putina, který s Assadem dohodl kompromis, v němž Sýrie souhlasila, že se vzdá všech svých chemických zbraní, i když pořád popírá roli v útoku sarinem.
Do konce září 2013 cloumal neocony vztek zaměřující se na Putina. Rozpoznali, že zvláštní slabinou ruského presidenta je Ukrajina, kterou by šlo přetáhnout z ruské sféry vlivu na orbitu satelitů Západu.
A tak neoconský president USA financované National Endowment for Democracy (NED) Carl Gershman vydal ve vlajkové lodi neoconů Washington Post úvodník troubící k útoku na Ukrajinu, kterou nazval „tou nejvyšší cenou.“
Gershman ale dodal, že Ukrajina je ve skutečnosti jen mezikrok směřující k ještě vyšší ceně, k odstranění tvrdohlavého a nezávisle myslícího Putina, o němž Gershman dodal, že „ten by se mohl ocitnout mezi smolaři ne jen v blízkém zahraničí (tj. na Ukrajině), nýbrž i v samotném Rusku.“ Jinými slovy, nová naděje, v níž neoconi doufali, byla ve „změnu režimu“ jak v Kyjevě, tak v Moskvě. (Viz Consortiumnews.com’s “Neocons’ Ukraine/Syria/Iran Gambit.)
Destabilizace světa
Kromě té lehkovážnosti při intrikaření za destabilizaci jaderně vyzbrojeného Ruska hrozila tato strategie neoconů otřást křehkým ekonomickým zotavením Evropy z krušné recese, šestiletého tlaku nezaměstnanosti, který přetěžuje soudržnost Evropské unie i euro-zóny.
Po celém Kontinentu zpochybňují populistické strany jak na Pravici, tak na Levici politiky establišmentu kvůli jejich neschopnosti zvrátit rozsáhlou nezaměstnanost a nárůst chudoby. Pro ekonomiku Evropy jsou důležité její vztahy s Ruskem, hlavním trhem pro zemědělské a průmyslové zboží a s klíčovým zdrojem zemního plynu, který udržuje evropský průmysl v chodu a její domácnosti v teple.
Tou poslední věcí, kterou Evropa potřebuje, je více chaosu, ale právě v tomhle jsou neoconi nejlepší, ti jsou rozhodnuti potrestat Putina za rozbití jejich plánů na „změnu režimu“ v Sýrii, tj. na bod jejich agendy, který byl dlouho téměř na vrcholu seznamu jejich priorit, spolu s touhou „vybombardovat si, a rozbombardovat Írán.“
Putin rovněž vystrčil na vedlejší kolej i válku s Íránem, když pomohl dát dohromady překlenovací dohodu, která omezila, nikoliv však zastavila íránský jaderný program. A tím se tedy stal nejčerstvějším cílem démonizace neoconů, což je proces, v němž New York Times a Washington Post lačně získali vedení.
Avšak, aby se dostali na Putina, tak prvním krokem byla Ukrajina, kde Gershmanova NED financovala spoustu programů pro politické aktivisty a mediální operativce. Toto úsilí přiživilo masové protesty proti ukrajinskému presidentovi Janukovičovi za vycouvání z asociační dohody s EU, k níž patřil i drsný plán na zbídačování navržený Mezinárodním měnovým fondem. Janukovič se ale místo toho rozhodl pro štědrou $15 miliardovou dohodu o půjčce od Putina.
Spolu s tím, jak se politické násilnosti v Kyjevě eskalovaly, se zvýšeným dovozem svalovců dodávaných neonacistickými milicemi ze západní Ukrajiny – tak neoconi v Obamově administrativě diskutovali, jak zajistit „porod“ toho puče proti Janukovičovi. Ústřední postavou tohoto plánování byla Victoria Nuland, povýšená na náměstkyni ministra zahraničí pro evropské záležitosti, a ta pobízela protestující, dokonce jim na náměstí Majdan rozdávala pamlsky.
Podle toho odposlechnutého telefonátu s americkým velvyslancem na Ukrajině Geoffrey Pyattem považovala Nuland činitele EU za nedostatečně agresivní. „Jebat EU,“ vykřikla při brainstormingu, jak „tu věc splácat dohromady.“ Ta doslova vyjmenovávala, kdo by měl být po puči ve vládě: „Tím chlapem je Jac,“ řekla o Arseniji Jaceňjukovi, který se opravdu ministerským předsedou stal.
Jakmile 22. února k tomu puči došlo – když ho provedly neonacistické milice, které zabraly vládní budovy a dohnaly Janukoviče a jeho činitele, aby si zachránili život útěkem, tak americké ministerstvo zahraničí ten nový režim okamžitě považovalo za „legitimní“ a média US mainstreamu svědomitě začala s démonizací Janukoviče a Putina.
Ač Putinův postoj byl v podpoře status quo na Ukrajině – tj. aby zůstal zvolený president a šlo to v zemi ústavním procesem – a tak ta krize byla Americkému lidu podbízena jako případ „ruské agrese“ spolu se ošklivým srovnáváním Putina s Hitlerem, a zvláště když etničtí Rusové na východě a jihu pučistickému režimu z Kyjeva vzdorovali a Krym se odtrhl, aby se zase připojil k Rusku.
Zahájení obchodní války
Tlak Obamovy administrativy na EU, aby souhlasila se sankcemi na Rusko za jeho „agresi“, spustil odvetami roztáčenou obchodní válku s Moskvou, která přiškrtila evropské prodeje zemědělského a průmyslového zboží do Ruska a rozvratem ohrozila dodávky ruského zemního plynu do Evropy.
Ač to mělo nejvážnější důsledky pro ukrajinskou ekonomiku, která přešla do volného pádu kvůli občanské válce, tak i některé z nejohroženějších ekonomik na evropském jihu byly ztrátou obchodů s Ruskem silně postiženy. Evropa začala vrávorat do třetího ponoru do recese, přičemž evropské trhy zažívají ohromný výprodej akcií.
Domino brzy přeskočí Atlantik, jelikož hlavní americké akciové indexy už spadly, čímž mnohé Američany děsí, zvlášť když vidí, že všechny podpěry trhu po Bushově krachu z roku 2008 jsou už opotřebené.
Zjevně existují i další důvody nedávného propadu akciového trhu včetně strachu z vítězství Islamistického státu v Sýrii a Iráku, pokračujícího chaosu v Libyi a vyloučení Íránu z globálního ekonomického systému – což je však vše alespoň částečným důsledkem ideologie neoconů. Jsou tu i s tím nesouvisející problémy, jako je epidemie Eboly v západní Africe a všelijaká katastrofální počasí.
Ale světová ekonomika je obvykle schopná ustát různé přírodní a člověkem způsobené potíže. Skutečný problém přijde, když kombinace katastrof dotlačí mezinárodní finanční systém za bod zvratu. Potom může i jediná událost uvrhnout svět do ekonomického chaosu, jako k tomu došlo po kolapsu Lehman Brothers v roce 2008.
Není jasné, jestli se za takovým bodem zvratu svět nenachází i dnes, ale turbulence akciových trhů naznačují, že bychom na kraji srázu propadu do další celosvětové recese stát mohli. A neoconští mistři chaosu jsou mezi tím zjevně odhodláni upřednostňovat svou ideologickou posedlost před rizikem, jímž ohrožují jak Američany, tak lidi všude jinde.
Investigativní žurnalista Robert Perry je tím, kdo v 80. letech odhaloval příběhy z aféry Írán-Contras (asi největší americká aféra po Watergate) v Associated Press a v Newsweek.
