USA jsou světovým teroristickým lídrem

Předpokládejme, že článek by pokračoval citacemi z Putinových vyjádření, že to on požádal KGB, aby provedla následná šetření všech případů, kdy se podařilo finanční podporou a dodávkami vojenského materiálu povstalcům dosáhnout úspěchů. A oni by nemohli uvést příliš početný seznam takových úspěchů, což by vedlo k prezidentově neochotě pokračovat v takových operacích. Je téměř představitelné, že i kdyby se takový článek objevil , řev nespokojených s takovými postupy by byl slyšet až v nebi – Nehledě na mezinárodní skandál, a odpor, který by se rozpoutal proti Rusku . Je ovšem velmi nepravděpodobné, že by se o něčem podobném psalo v celostátním deníku – ovšem až na skutečnost, že se tak právě stalo.

14 října 2014 se objevil článek na titulní straně New York Times a uváděl výsledky studie CIA, která hodnotila hlavní teroristické operace všude ve světě, řízené z Bílého domu, ve snaze určit úspěšnost nebo případný neúspěch takových operací a shledala, že úspěšnost těchto aktivit je velmi nízká a vyžaduje přehodnocení dalšího postupu. Článek pokračoval citacemi prezidenta Obamy, který výslovně požádal CIA vyšetřováním takových případů, aby našla případy, v nichž se podařilo finanční a vojenskou podporou dosáhnout kýženého výsledku v každé jednotlivé zemi, kde byla taková operace vedena. Výsledky byly sporé, takže Obama zvažuje zastavení takových praktik. A poté – naprosté ticho, žádný řev nebo alespoň tichý projev nespokojenosti, žádné odsouzení – nic!

A jaký závěr z toho plyne? V západní politické kultuře je zcela přirozené, že takzvaný Lídr Svobodného Světa může být klidně darebákem a teroristou a dokonce může otevřeně o takových zločinech hovořit v médiích. A je též přirozené, že nositel Nobelovy ceny míru a liberální ústavní právník, který zastává vysoký výkonný úřad, má starost pouze o to, jak takové operace vést mnohem efektivněji.

Bližší pohled ještě více ozřejmuje tyto závěry. Článek totiž začíná uváděním operací od Angoly, přes Nikaraguu až po Kubu. A my pouze uvádíme něco málo z toho, co bylo opomenuto: Co se týká Angoly, tak tam se USA připojily k Jižní Africe v úsilí podpořit teroristickou bojůvku Jonase Sawimbiho a pokračovaly v tom i poté, co byl Sawimbi poražen v ostře sledovaných volbách, načež se Jižní Afrika vzdala další podpory „tohoto monstra, které v touze po moci, přineslo mnoho neštěstí svému lidu“, abychom citovali přesně britského velvyslance v Angole, což potvrdil i velitel kanceláře CIA v sousední Kinšase, který navíc uvedl, že „ to nebyl příliš dobrý nápad“ podporovat takové monstrum „vzhledem k rozsahu Sawimbiho zločinů. Byl totiž extrémně brutální.“ I přes rozsáhlé a vražedné, Spojenými státy podporované teroristické operace v Angole, se podařilo Kubánským silám vytlačit Jihoafrické agresory ze země a přinutily je dokonce opustit ilegálně okupovanou Namibii a otevřely tak cestu ke svobodným volbám, po kterých poražený Sawimbi, zcela „odmítl uznat stanovisko téměř 800 cizích pozorovatelů, kteří ve shodě potvrdili, že volby proběhly všeobecně svobodně a spravedlivě“ (NYT) a pokračoval ve své teroristické válce s podporou USA. Kubánské úspěchy v osvobozeneckém hnutí Afriky a konec Apartheidu v JAR byly přivítány Nelsonem Mandelou, jakmile byl propuštěn z vězení. Mezi prvními prohlášeními Mandely bylo vyzdvižení faktu, že „během dlouhých let strávených vězněním mi Kuba byla vždy inspirací a Fidel Castro pevností…..Kubánská vítězství zničila mýtus o neporazitelnosti bílého utlačovatele a inspirovala široké masy bojovníků za svobodu v JAR….zlomový bod v osvobození našeho kontinentu – a pro můj lid – uvolnění z pout apartheidu. Která jiná země na světě se může pochlubit tak nezištnou pomocí jakou Kuba prokázala Africe?“ Terorista Henry Kissinger jen naopak utrousil vzteklou poznámku o tom, že ten “kozomrd“ Castro by měl být „rozmáznut„ (podle knihy Williama Leongarda a Petera Kornbluha „Back Channel to Cuba“, která se opírá o nedávno odtajněné materiály).

Obrátíme-li pozornost k Nikaragui, musíme zmínit Reaganovou teroristickou válkou, která pokračovala i přes to, že ICJ (Mezinároní soudní tribunál) nařídil Washingtonu přestat „s ilegálním užitím síly“ – což je považováno za mezinárodní terorismus – a zaplatit nemalé reparace a poté, co RB OSN vyzvala rezolucí všechny státy k respektování mezinárodního práva, již Washington vetoval. Je nutno připustit, že Reaganova teroristická válka, ve které pokračoval i Bush starší, nebyla tak destruktivní, jako státní terorismus, který tak ochotně podpořil v El Savadoru a Guatemale. Nikaragua měla tu výhodu, že mohla použít vlastní pravidelnou armádu proti teroristickým silám podporovaným z USA, zatímco civilní populaci jejích sousedů terorizovaly jednotky vycvičené v USA.

Za několik dnů si připomeneme čtvrtstoletí od Velkého Finále Washingtonem vedených teroristických operací v Latinské Americe: vraždu šesti jezuitských intelektuálů elitními teroristickou jednotkou Salvadorské armády, Batalionem Altlacatl vycvičeném Washingtonem a pod jeho přímým velením s předlouhým seznamem obětí. Tento šokující zločin se odehrál 16. listopadu 1989 na Jezuitské univerzitě v San Salvadoru a představoval závěr etapy nevýslovného teroru, který ovládl kontinent poté, co JFK změnil doktrínu „obrany západní polokoule“ ze „zastaralého pozůstatku II. Světové Války“ na „vnitřní bezpečnost“, což je eufemismus pro válku vedenou proti domorodému obyvatelstvu. Celý tento příběh je podrobně popsán Charlesem Maechlingem, který vedl agenturu pro vnitřní bezpečnost a  plánování operací kontrarozvědky v letech 1961-66. Popsal Kennedyho rozhodnutí jako posun od „tolerance krutostí a rabování Latinskoamerických bojůvek“ přes „přímou podporu“ těchto zločinů až k užití „metod zavedených vyhlazovacími SS jednotkami Heinricha Himmlera“.

Na Kubě byly teroristické operace přímou odvetou za porážku USA v Zátoce Sviní. Historik Piero Gleijeses popisuje, jak JFK pověřil svého bratra Roberta vedením mezirezortní skupiny, která měla dohlížet na operaci MonGoose-program paramilitantních operací, ekonomické války a přímých sabotáží vedených proti režimu Fidela Castra.Válka teroru zahájená bratry Kennedyovými nebyla jen nějakou maličkostí v zahraniční politice USA. Zahrnoval přímou účast 400 občanů USA, 2000 Kubánců, soukromou flotilu rychlých člunů – to vše s ročním rozpočtem 50 milionů dolarů a řízené z kanceláře CIA v Miami. Operace zahrnovaly průmyslové sabotáže bombové útoky v hotelích, potápění rybářských plavidel, trávení hospodářských zvířat a kontaminaci úrody cukrové třtiny určené pro export. Některé z těchto operací nebyly nařízeny přímo CIA, ale byly vedeny teroristickými bojůvkami, podporovanými USA. Operace MonGoose byla řízena Gen. Edwardem Lansdalem, mužem s bohatými zkušenostmi s teroristickými operacemi ve Viet-Namu a na Filipínách. Jeho harmonogram operace MonGoose zahrnoval i datum svržení komunistického režimu v říjnu 1962, což „bude vyžadovat i přímou vojenskou intervenci USA“. V říjnu 1962 se však Nikita Chruščov rozhodl vyslat na Kubu své rakety a tím spustil tzv. Kubánskou krizi, která hrozila vyvrcholit v konečnou nukleární válku.

Mnoho let poté ministr obrany McNamara ospravedlnil toto chování Kuby a Ruska se slovy “kdybych byl v jejich postavení, také bych se obával a přemýšlel bych stejně jako tehdy přemýšleli oni.“

Vysoce respektovaný politolog Raymond Garthoff, který má mnoho přímých zkušeností s chováním rozvědky uvádí, že týdny před Kubánskou krizí skupina operující z Floridy „provedla se souhlasem vlády odvážný útok na Kubánský pobřežní hotel poblíž Havany, kde se často vyskytovali technici Sovětské armády a zabila několik Rusů i Kubánců.“ Krátce nato teroristické síly zaútočily na Britské i Kubánské obchodní lodě a znovu napadli i pobřeží Kuby. 8. Listopadu, kdy stále ještě probíhala horká fáze Kubánské krize skupina teroristů vyhodila do povětří kubánský průmyslový komplex poté, co byla operace MonGoose oficiálně ukončena. Fidel Castro uvedl, že tam podle fotografií špionážních letounů zahynulo na 400 dělníků. Pokusy o atentát na Fidela Castra a další diverzní operace však pokračovaly v neztenčené míře i poté, co Kubánská krize skončila.

První závažné dílo, napsané v angličtině o tom, co bylo plánováno a probíhalo proti Kubánskému režimu bylo publikováno až v r.2010 od Kietha Bolendera v knize „Hlasy z druhé strany (Orální historie)“ Tyto tři příklady vyzdvižené v New York Times vypovídají o terorismu vedeném z USA a jsou jen špičkou ledovce. Nicméně je velmi užitečné vědět o tomto potvrzeném odhodlání Washingtonu páchat vražedné a teroristické operace a bezvýznamném dopadu těchto událostí na politickou elitu, která považuje za normální a ospravedlnitelné to, že USA jsou teroristickou supervelmocí, nad zákonem i civilizačními normami. Kupodivu zbytek světa s tímto nemusí souhlasit. Mezinárodní anketa zveřejněná před rokem prostřednictvím WIN/GIA (dříve Gallupův ústav) ukazuje, že USA jsou zařazeny na špičku seznamu ohrožovatelů světového míru

Naštěstí, Američané byli této bezvýznamné informace ušetřeni.

přeložil Jan Šlemenda (kráceno)