Štěpán Kotrba
14. 10. 2014 Parlamentní listy
25 LET OD LISTOPADU ’89 Husákovských žvástů už jsme měli plné zuby, ale chtěli jsme jiný socialismus. Komunistický režim byl schopen fungovat bez dluhů a na dobrém ekonomickém základě, ekonomicky ho potopila neefektivita a neschopnost inovací. Každopádně, ať každý sám posoudí, zda současný stát zvládá více než ten socialistický. I těmito slovy přispívá politický a mediální analytik Štěpán Kotrba do seriálu ParlamentníchListů.cz bilancujícího čtvrtstoletí od pádu socialismu v Česku.
Začíná se pomalu bilancovat 25 let od 17. listopadu 1989. Vy ovšem máte zkušenost, jež vám možná dává co říct i k letům, které „sametu” předcházely: setkání s Michailem Gorbačovem. Co jste od něj tenkrát slyšel? Jak s odstupem hodnotit „ozvěnu”, kterou jeho reformy vyvolaly v českých komunistech? Myslíte, že kdyby v čele KSČ byl někdo přístupnější než Jakeš, Bil’ak a spol., změna režimu v ČSSR by vypadala jinak?
Když 9. dubna 1987 navštívil Gorbačov Prahu, bylo to pozdvižení. Pro „rudé ještěry”, kteří se mu měli zpovídat ze svých hříchů – laxního provádění perestrojky. Byl to svátek i pro mladé nadšené a blbé, romanticky okouzlené glasností, jako jsem byl tehdy i já. Byla to událost, na jejíž sledování nikdo nikoho nemusel organizovat a nutit. Gorbačova vítali Pražané sami.
Chtěli vidět muže, který zahýbal žlučí všem mocným tohoto světa. Na Západě i na Východě. Očekávali od něj likvidaci Husáka, Bil’aka a dalších. ÚV KSČ se snažil eliminovat rizika a vyloučit Gorbačovovo setkání s lidmi, kteří by v duchu glasnosti řekli generálnímu tajemníkovi KSSS, co si myslí jak o českých gerontokomunistech, tak i o sovětských „zachvatčicích”, kteří „dočasně” seděli v mnoha kasárnách po západním vojenském okruhu – ve skutečnosti „na věčné časy a nikdy jinak”.
Patřil jsem nicméně k těm, kteří, ač byli součástí systému (a je nesmysl říkat, že ne), byli k němu otevřeně a poměrně hlasitě kritičtí. Nevyčítal jsem systému článek 4 Ústavy, který zakotvoval vedoucí úlohu komunistů ve společnosti. Vyčítal jsem systému laxnost a neschopnost při jeho plnění. Vyčítal jsem systému, že společnost vedou omezení tupci, kteří zneužívají své pozice a průkazku strany k maskování své neschopnosti a blokují schopné. Veškerý pokrok socialismu se děl nikoliv z vůle strany, ale za jejími zády a v úporném zápolení s ní. Nevyčítal jsem systému zespolečenštění výrobních prostředků, ale to, že i s těmito prostředky nebyl schopen tvořivě konkurovat kapitalismu v uspokojování potřeb občanů. Přitom to šlo. To by ale výrobu nemohli řídit tupci, jejichž jedinou kvalifikací byla mimo stranické knížky servilnost k nadřízeným. Byl jsem studentem prominentního oboru – průmyslového designu, profesí keramik, a tak jsem byl svědkem této kvalifikační rakoviny v mnoha závodech a provozech, kde jsem pracoval či byl na praxi. V keramice a sklářství je absence kvalitního designu zvlášť viditelná, protože výrobní postupy se zde neměnily už sto i více let – stále je to magie řemesla a ohně, který prověřuje řemeslnou kvalitu.
I když se soudruzi z ÚV KSČ snažili, aby nám mladým zabránili v kontaktu s Gorbačovem, v jejich řadách fungovala generačně spřízněná skupina mladých soudruhů, kteří jejich úsilí o vytvoření Potěmkinovy vesnice úspěšně bojkotovali. Se společným cílem – svrhnout stranickou gerontokracii, která byla u moci od 2. světové války a ujmout se postupně vlády. Změnit ten systém. K lepšímu. Vyházet ze židlí neschopné a líné. Sesadit hlupáky. Nástrojů nebylo mnoho. Odhodlaných riskovat také ne. A tak dali mladému rebelovi Kotrbovi možnost se s hlavou Sovětského svazu setkat a navíc si vybrat několik dalších dle jeho vlastního výběru, kteří měli jít s ním. S tím, že cokoliv kdo řekne, řekne za sebe. A ponese si následky. Tu výzvu jsem přijal. Bylo mi 24 let. A měl jsem stažený zadek víc, než když jsem šel k maturitě.
Gorbačov ovšem pro mne nebyl „zachvatčik”. Naopak. Mohl se stát osvoboditelem – nejen celé naší generace. Nástrojem pomsty za zmařené naděje a ohnutá záda našich otců, za osmašedesátý. Identitu dalších, kteří do toho šli se mnou, prozrazovat nebudu, i když jsme na jedné fotografii v dobovém tisku s Gorbačovem na Jungmannově náměstí zvěčněni. Spolu se senilním napudrovaným Husákem a bázlivým Antonínem Kapkem, kteří Gorbačova provázeli po Praze. Každý z nás, kteří se na událostech následujících tak či onak podílel, má právo hovořit pouze o sobě. A za sebe. I dnes. Měli jsme pro Michaila Sergejeviče připraven citát z pomníku Husa na Staroměstském náměstí. Mluv pravdu, miluj pravdu a přej pravdu druhým. Se zjevnou narážkou na umlčení Dubčeka a normalizaci. Gorbačov byl ovšem precizně připraven, protože ten citát znal. A co pravdu bránit? řekl bez rozmýšlení. To je to nejdůležitější, dodal.
Později, když jsem se s ním po mnoha peripetiích nakonec díky jadernému fyzikovi Vratislavu Fajmanovi setkal o samotě už jen já sám, vysvětlil mi, co tím tenkrát při zinscenovaném “náhodném” setkání na ulici myslel. Geopolitické resp. geostrategické okolnosti vstupu vojsk i jejich setrvání. Vysvětlil i důvody, spočívající v potřebě střežit taktické jaderné zbraně pro případ konfrontace. Litoval tohoto kroku, který byl přijat s ohledem na neeskalaci studené války a kvůli utajení pod falešnou záminkou a s devastujícími účinky. Věděl, že socialismus 21. srpna 1968 v myslích a srdcích lidí nejen v Česku prohrál. Prohrál hlavně v celé západní Evropě – znamenal konec komunistických stran Francie, Itálie a dalších. Znamenal petrifikaci úsilí o strukturální změnu v celém východním bloku. A tehdy řekl, že to nebude už dlouho trvat. Slíbil, že jak si to uděláme, tak to budeme mít.
Slíbil, že tentokrát žádné tanky nepřijedou. Bude to “náše dělo”… Zasmál jsem se, protože to řekl slovy Brežněva z Čierne nad Tisou. Ale tentokrát doopravdy, zvážněl. Pak už jen naslouchal tomu, co si myslí jeho hosté. Celá schůzka trvala čtvrt hodiny. Sešel se, pokud vím, i s Dubčekem a s Havlem. Sešel se s mnoha jinými lidmi a snažil se jim porozumět. Toho jsem si vážil. Nepřinášel odpovědi, přinášel otázky.
Naděje dostala křídla. Věděl jsem od toho okamžiku, že gerontokratický systém brežněvovských poskoků je mrtev. A věřil jsem tomu, že naše generace tu příležitost nepromarní.
Dubček těsně před příchodem okupantů řekl “Socialismus potřebuje nikoli méně, ale více a reálnějších svobod než kterákoli dřívější společnost: svobody slova a projevu, shromažďování, spolčování, pohybu, cestování atd. Vyžaduje nikoli méně, ale více a reálnějších práv člověka…”
To, co jsme nemohli v roce 1987 ještě tušit, že s oním gerontokratickým systémem ve finále o dva roky později padne na hodně dlouho i sám socialismus. Byť v degenerované podobě, padla i možnost budovat spravedlivou společnost v té demokratické podobě, jakou jsem si přáli. Padla na valnou část našeho života i naděje na lepší, spravedlivější svět. Jsou křižovatky historie, které neznají třetí cesty. Bipolární svět skončil bipolárním rozhodováním. Buď a nebo. Vlevo nebo vpravo. Vítěz byl znám předem. Jen my nechtěli dlouho uvěřit.
Samotný 17. listopad a děje po něm bývají popisovány jako spontánní výstřik vůle nespokojených občanů, kteří již nechtěli žít v zahnívajícím režimu. Alternativní, nicméně střízlivou teorií je, že ekonomicky vyčerpaný režim se sám zhroutil poté, co ho opustila Moskva. A existují i konspirační teorie popisující účast tajných služeb. Jak to bylo dle Štěpána Kotrby?
Ale jděte… Samotný “listopad” se připravoval rok předem v několika scénářích na různá data. Poslední bylo výročí sv. Anežky 12. listopadu…
A není pravda, že “ekonomicky vyčerpaný režim” se “sám” zhroutil. Nebyl ekonomicky vyčerpaný, i když studená válka ho “uzbrojovala” přesně podle strategie Zbigniewa Kazimierze Brzezińského. Československo mělo splacený dluh za znárodnění z roku 1948, jeho vnitřní i zahraniční platební bilance byla kladná, půjčovalo peníze a krylo velké investiční operace v zahraničí. Stát v sedmdesátých letech stavěl silnice a dokončil elektrifikaci vesnic, budoval lodní flotilu, v osmdesátých letech mohutně investoval do dopravní i telefonní infrastruktury a změně standardů bydlení, do zdravotnictví i do modernizace průmyslu, budoval stavby občanské vybavenosti.
25 let po plyšáku už lze bilancovat. Systém uživil funkční bezplatné zdravotnictví a sociální systém, za úspory občanů vyplácel 4 procenta úrok, vybudoval velkorysé zázemí vědě, školství a zájmové činnosti, unesl obrovské zbrojní náklady i obrovskou a ekonomicky neproduktivní armádu a krizovou infrastrukturu pro případ války. Dobudoval síť přehrad, postavil dvě jaderné elektrárny. Byl v zásadě ekonomicky soběstačný, z 85% soběstačný i v zemědělství. Měl zlaté rezervy. Plukovník Kaddáfí platil za zbraně a výbušniny pro africké národně osvobozenecké hnutí zlatem, kterým jih Evropy platil za jeho ropu – z lybijského zlata se platilo Jižní město, dálnice D1 či pražské metro. Dnes se rozdělené Česko topí v dluzích. Cenu tisíce miliard korun za “svobodu” jsme zaplatili všichni. Za pětadvacet let se z infrastruktury nevybudoval ani zlomek toho, co postavili za stejnou dobu před plyšákem komunisté. Proč? Protože tato společnost nedokáže plánovat zdroje na dobu delší než jedno volební období.
Husákovský systém (o Jakešovi nemluvím, protože to byla jen trapná loutka) se zhroutil díky inovační neschopnosti a vzdělanostní omezenosti vládnoucích starců, neefektivitě a neatraktivitě řady výrob spotřebního zboží, nefunkčnosti maloobchodu, zhroutil se kvůli nesmyslným výjezdovým restrikcím železné opony, nekonvertibilitě měn RVHP a kvůli embargu COCOM. A zhroutil se díky vydatné spoluúčasti všech, kteří už měli husákovské generace a jejich bezobsažných žvástů o socialismu plné zuby. I mě.
Rozkládali ho všichni, každý ovšem s jiným cílem. Rozkládali ho inteligentní komunisté i nestraníci. Akademici i kopáči. Staří i mladí. Rozkládali ho i disidenti. A přiživily se i tajné služby, které se nakonec spojily v “sametové” koalici. KGB i CIA, MI6 i Izraelci, valná část české rozvědky i půlka české kontrarozvědky. Schůzku tajných služeb o koordinaci postupu tehdy v Praze tlumočil diplomat a poradce tří předsedů vlád Jaromír Sedlák, kontakt Štrougala na americké velvyslance, Henryho Kissingera a Sorosův Open Society Institut v New Yorku. Vybraly si ho jako prostředníka obě hlavní strany – KGB i CIA. V červnu 1989 byl Sedlák na pozvání Kissingera v USA na velké plánovací konferenci Council of Foreign Relations o východní Evropě, které předsedal William Luers, mimo jiné i k změně režimu v Československu, na které Tigrid označil Havla za budoucího prezidenta. V létě se v Paříži vyráběly placky s textem “Hável for president”. Posametové uspořádání bylo v podstatě jasné předem. Narýsované profesorem Gene Sharpem a jeho analytickým týmem.
Víte, svět není černobílý, ale pestře barevný. Nedělí se na ty hodné a ty zlé. Ukázalo se to právě ve chvíli, kdy se všechny ty strany a všechny ty zájmy střetly – na Národní třídě i později. Někteří se posrali předem, někteří potom. A někteří si zachovali páteř i ve chvíli, kdy ztratili vše. A jiní si páteř nenarovnali, ani když vše získali. Z některých komunistů se rázem stali kapitalisti. A z některých předlistopadových emigrantů se po listopadu stali komunisti. Jeden se pak stal dokonce komunistickým europoslancem.
Jsem dalek toho odsuzovat či byť jen hodnotit naděje a tužby po změně. Jsem dalek toho hodnotit optikou dneška minulost. Ano, dnes víme to, co tehdy nikdo nemohl tušit. Že Gorbačov zradí vše v co usiloval a začal perestrojku, aniž měl plán, jak ji uřídit. Takový diletantismus v řízení tak rozsáhlé změny byl prostě nepředstavitelný pro každého, kdo kdy řídil třebas jen obyčejnou stavbu. Ano, dnes víme, že to byl hazardér, který mohl svět snadno přivést do jaderné války. Byl to muž, který byl hlavní příčinou rozpadu SSSR, triumfalismu Reagana, nástupu ožralého Jelcina a rozkradení půlky Ruska. Tehdy to ovšem jasné nebylo a tak od sebe oddělme od sebe vzpomínky a současné hodnocení. Dnes hodnotíme s jinými informacemi, než které jsme měli tehdy. Poměrně rozsáhlé shrnutí vzpomínek na tu dobu jsem popsal v článku “Listopad 1989 a to, co nechtěl opravdu nikdo“
Čtenáři ParlamentníchListů.cz v anketě vyjadřují názor, že pro porevoluční Československo by byla optimální politická a ekonomická linie, kterou razili lidé oponující Václavu Klausovi – například Valtr Komárek. Ze široka řečeno… Je to iluze? Jaká vlastně existovala v roce 1990 alternativa k liberální cestě transformace, kterou prosazoval Václav Klaus? Socialismus jakešovského typu to jistě být nemohl…
Nebyla alternativa. Víte, četl jsem před lety povídku, kterou napsal plukovník zahraniční rozvědky KGB Michail Petrovič Ljubimov, který pro Andropova řídil podobný analytický institut, jakým byl Komárkem řízený Prognostický ústav. Ljubimov touto formou v roce 1995 zveřejnil scénář Andropovovy “Operace Golgota” v nedělníku Sověršenno sekretno. Česky vyšel text v knize s názvem “Špioni, které miluji i nenávidím” v roce 2001. S podtitulem Příručka špióna KGB pro všechna města světa.
Ljubimov pro Andopova podle svých slov zpracoval analýzu příčin a návrh řešení toho, aby Rusové si začali opět vážit socialismu. Léčbu nemocné společnosti navrhl krutou a bolestivou, prostřednictvím mnoha let “putování po poušti” – prostřednictvím mnohaletého “bezohledného, bezzákonného svobodného podnikatelského chaosu”, který měl podle Ljubimova být prostředkem k uvědomění si hodnot a autentické socialistické revoluci. Čekáme už pětadvacet let…
Dnes už je jedno, zda to byla zajímavá logická hříčka elitního špióna v důchodu, nebo opravdový plán KGB na perestrojku. Povídkou se zabýval i výbor státní Dumy pro zpravodajské služby, takovou vzbudila hysterii. KGB byla nucena hledat na příkaz Kremlu ve svých archivech… a nic nenašla. Dobré je srovnat si tento text s románem Ikona kronikáře britské tajné služby, Frederika Forsytha – o nástupu Putina.
A nebo ne… Dnes už je to fuk. “Systém zemřel a obnovit ho není možné. Ani netřeba! Na co by nám byla živá mrtvola?”
Mimochodem pro čtenáře povídky: Sedmnáct zastavení jara je vynikající a v mnohém poučný seriál.
Několika málo slovy se dá říci, že reálné ekonomické východisko pro pokračování socialismu i po roce 1989 zavčas zabila Madeleine Albrightová ve spolupráci s tehdejší BND iniciací války na Balkáně. Rozpad funkční družstevně-socialistické Jugoslávie definitivně vyloučil jedinou reálnou alternativu ke středoevropskému kapitalismu bez kapitálu, kapitalismu Kožených, Komanických, Helbigů a dalších darebáků. Je tragickým výsměchem dějin, že kvůli kapitalismu na úvěr v Praze museli Američané nakonec rozbombardovat Bělehrad. A dovolila to i česká vláda se sociálně demokratickým premiérem v čele. Podrobnosti může dodat tehdejší špión a diplomat Miroslav Polreich, který byl tehdy zvláštním vyslancem, který měl sjednat smír s Ibrahimem Rugovou… Když už byl nakonec u cíle, Havel mu to zakázal. Zkáza musela být dokonána.
Ano, Ljubimov měl pravdu: “Kapitalismus, hlásaje svobodu a demokracii, dává svobodu všem nejtemnějším lidským instinktům a homo sapiens je chamtivý, egoistický, podlý a načisto neschopný ke kolektivnímu spolužití.” Albrightová se pak na Balkáně napakovala. Albright Capital Management skoupila kosovské telekomunikace PTK. Generál ve výslužbě Wesley Clark, velitel sil NATO během bombardování Jugoslávie, skoupil místní uhelné doly.
Valtra Komárka jsem si vždy vážil a snad jsem se mohl počítat k jeho přátelům, ale on nebyl schopen uřídit ani koloběžku, natožpak stát. Romantické humanistické sny nemají své místo uprostřed války. Ani uprostřed té ekonomické. Inter arma silent musae. Jeho výrok o marce za 5 korun ho jednou provždy deklasoval mezi snílky. Někdy třetí cesta není. Někdy zbývá jen ta jedna. Přes Golgotu.
Václav Klaus přes ambice stát v čele vlády zlodějů podle mého hlubokého přesvědčení nebyl sám zloděj, ale pouze egomaniacký teoretik. Navíc – ekonomice se snažil neuškodit. A povedlo se mu to. Byl to konzervativní socialista s vnucenou neoliberálně pravicovou rétorikou. Ale slova nejsou činy. Jeho ambicí nebyl výprodej bohatství země a její vydání na milost a nemilost diktátu MMF, ale vybudování kapitalismu bez kapitálu. Stejně romantická idea, jako ona marka za pět.
Transakční náklady byly ovšem značné, i když ne neúnosné. Nenastala hyperinflace, nezhroutil se sociální systém a země za patnáct let mohla vstoupit do EU. Komárek v jednom rozhovoru tvrdil, že ta ekonomika byla před rokem 1989 v tak dobrém stavu, že přežila i ty komunisty… To pravé kapitalistické odstátnění nepřinesl Klaus. On jen zamíchal karty. Naplnil odkaz Klementa Gottwalda. On dal opravdu “všechnu (ekonomickou) moc pracujícímu lidu”. V podobě kupónové knížky. On se tím vysmál všem staromilským romantikům na levici. Aby dokázal, že tak to nefunguje a lid sám není schopen s majetkem státu efektivně hospodařit. Lid jeho tezi potvrdil. Nebyl schopen. Lidé sami uvěřili falešným prorokům a jistotě desetinásobku. Byli to oni, kteří se sami zbavili majetku vzniklého prací svých otců ve prospěch spekulantů. Klaus může mít čisté svědomí. Dosáhl cíle. Zlikvidoval podstatu socialistické ideje.
Na kupónové privatizaci “za babku” se nakonec přiživili i mnozí komunisté a socialisté. Bývalí i současní. Někteří se pokoušeli nakonec rozkrádat i sídla vlastních stran. Přiživili se všichni. Nicméně většina ekonomiky za Klause zůstala v rukou státu, i když skrytého za investičními fondy státem majoritně vlastněných bank. Cílem Klausovy kupónovou bylo získat přes banky majoritní podíl ekonomiky skrytě zpět do rukou státu. Očistit celospolečenský charakter vlastnictví a udělat z něj státní vlastnictví. Že se to až tak nepovedlo? No a co? Tím, kdo se vzdal rodinného stříbra, byl až Miloš Zeman. Liberál, který se sice naučil zpívat levicové písně, ale nikdy nebyl socialistou, přestože byl předsedou sociálně demokratické strany. Odstátnění a privatizaci velkých bank provedl on a Mertlík. Ne Klaus. Miloš Zeman zavedl v této zemi opravdový kapitalismus okamžitě, jen co se stal premiérem. Jestli existuje Bůh, tak ho za to někdy bude soudit. Na Zemanově rétorické figuře o “spálené zemi” jsem se přitom kdysi podílel. Byla jednou z cest k tomu, jak z nefunkčního organismu pětiprocentní sociální demokracie roku 1992 udělat hlavní stranu české politiky pro rok 1996. Z hovna bič uplést nelze a levice neměla lídra.
Pokud si promítnete jednotlivé etapy posledních 25 let, například texturou jednotlivých volebních období, vlád a figur, které se v nich vystřídaly… Co si k časovým úsekům a osobám přiřazujete? Kdy za posledních 25 let šla dle vás země správným směrem a kdy naopak?
Paradoxně Československo MOHLO jít správným směrem v době, kdy měl ještě Václav Havel zbytky ideálů, americké poradce a chtěl jen více demokracie, ne restauraci kapitalismu. To bylo do jara 1990. Nicméně neměl ekonomicky vzdělanou elitu. Jeho hospodští kumpáni byli z jiného těsta, podniky neuměl řídit nikdo z nich. Pak už jde pouze o navazující sled událostí s jednou jedinou logikou. Urvi co můžeš. Nezvítězily ideje, ale prachy. Prachy jsou idejemi kapitalismu.
Poraženými roku 1989 byli komunisté. Jak si vede její následovnice KSČ, Komunistická strana Čech a Moravy? Co komunisté měli po roce 1989 udělat jinak?
Komunisté nebyli v roce 1989 poraženi, ale dobrovolně ustoupili. A pak doplatili na slušného Vasila Mohoritu. Odmítl ve straně marginalizovat “ještěry” v čele s Adamcem. Odmítl očistit stranu od stalinistů. Raději odešel poražen. A s ním všichni, kteří nechtěli vzývat Klému Gottwalda, chlastat levné pivo, jíst vlašák s rohlíkem v místním bufetu, velebit Stalina a nadávat na poměry. Rozpad Československa, kterému KSČS nedokázala zabránit, byl pohřbem radikálně levicových idejí. Větu Petera Weisse na chodbě posledního jednání federální rady “Kluci promiňte, ale já už se s Mečiarem dohodl” mi bude znít v uších stále. A o největší úpadek KSČ se postaral režisér Svoboda, který přišel do ulice Politických vězňů rovnou ze Špalíčku s jasným úkolem. KSČM přišla o inteligenci, ještěří rétorika ji zbavila prakticky navždy přitažlivosti pro mládež a dnes umírá.
Na absenci kritického uchopení dějin, sebekritiky za vlastní hříchy, na absenci nalezení odpovědí na otázky 21. století. Na absenci internacionalismu, který nahradila romantickým panslavismem. Na absenci reprezentace proletářů, protože dnes se komunisté štítí cikánů i bezdomovců – proletářů dneška. Teorii třídního boje nahradila praxe Godesbergského programu. Program KSČM od roku 1989 třídní boj neobsahuje, strana přijala šmeralovskou taktiku široké fronty, do které se ale nikdo příliš nehrne a dnes je konzervativní, nacionalistickou sociálně demokratickou frakcí.
Jsou radikální komunistické hlasy volající po třídním boji, převzetí a udržení moci násilím či po znárodňování důvodem, proč by se společnost měla KSČM bát a zakazovat ji?
Ujasněme si pojmy. Marx definoval “komunismus” jako beztřídní, rovnostářskou společnost bez státní příslušnosti. Zrušit třídní rozdělení a stát je podmínkou. Státní vlastnictví výrobních prostředků není celospolečenské vlastnictví. Tož tak. Navíc… Po třídním boji může volat pouze ten, který udrží samopal a moč. S berlemi střílet nelze.
KSČM je dnes stranou umírajících důchodců za poslední zbytek jejich životních jistot a iluzí. Přejme jim klidné spočinutí. Mnozí udělali ve svém aktivním životě pro tuto zemi mnoho – a to myslím v dobrém.
Znárodnění dnes nikdo nechce, tím méně komunisté. Mnozí by na to mohli doplatit. Představte si, že by Statisu Prusalisovi znárodnili jeho zámek… Nebo některým jiným vily na Ořechovce… Čtvrt století byli odsouzeni k podnikání poté, co je Občanská fóra vyhodila ze závodů. IČO pro ně bylo horší, než očistec pro katolíky. Většina z nich podnikat neuměla.
Zformovaná politicky akceschopná radikální levice, schopná nejen slov, ale i činů, dnes neexistuje. Nejsou jí prozatím ani odbory, i když zde lze pozorovat pozvolný, opatrný návrat k principům odborové organizovanosti. Kde jsou ale oni dělníci a utlačované národy světa, kteří se mají spojit? Zárodky nové levice se formují možná někde v koutku univerzit – na hromadě knih Marxe, Kautského, Adorna, Antonia Gramsciho, Louise Althussera, Antonia Negriho a Michaela Hardta. V tabletech a v diskuzích na facebooku.
Nová levice se bude ovšem opírat nikoliv o Lenina, ale o Daniela De Leona a Gramsciho pasivní revoluci. Dosažení většinové podpory lidmi je třeba dosáhnout bez násilí. Existují pro to dvě strategické výhody. Kooperativní ekonomický model je efektivnější, než konkurenční model. Zejména v období omezených zdrojů. To za prvé. Za druhé je zaměstnanců vždy více, než zaměstnavatelů. Tyto dvě výhody levici nikdo nevezme.
Nová levice bude dle mého přesvědčení vzdělaná, středostavovská, digitální, síťově decentralizovaná, kolaborativní, internacionální stejně jako internet, budou ji spojovat sdílené hodnoty budoucí strukturální změny, ne traktáty dávno mrtvých klasiků. Nebude se zasněně dívat do zpětného zrcátka sociálních revolucí minulosti, ale dychtivě kupředu k nabídce budoucnosti. Nebude revolučně násilná, ale bude nesmlouvavě radikální. Už je. Instinktivně. A jde ke kořeni kapitalismu s cílem ho vytrhnout – nyní útočí na autorské právo. A nad ním nakonec zvítězí. Ostrůvky pozitivní deviace ale nejsou širokým masovým hnutím. Vyčkejme ještě deset let. Vzkříšení také nepřišlo hned.
Většina dříve oslovených respondentů, které jsme požádali o bilanci posledních 25 let, označila za největší porevoluční osobnost Václava Havla. Koho jmenujete vy? A jak vidíte Havla, jeho roli, jeho zásluhy a jeho dědictví?
Kdybych toho pána neznal osobně z doby před revolucí a sám si nějakou tu vedlejší roličku v plyšovém převratu nesehrál, byť na opačné straně barikády, snad bych se sametovým mýtem a propagandou nechal unést také. Podle mne byl největší porevoluční osobnost Karel Kryl. Proto, že nezpychl a nenechal se zkorumpovat jako Havel. Nezradil sám sebe. Protože neztratil svou víru. Protože nechtěl nikoho humanitárně bombardovat. Protože popsal posametovou dobu až po dnešek prognosticky přesně a básnicky výstižně v písni Demokracie. Prozatím král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem a pod střechou velký partaje se u koryta sejdem… i když Občanské fórum už je v politickém hrobě. Jo, a tu písničku věnoval Kryl jako hymnu Zemanově sociální demokracii.
V posledních měsících se po delší době rozvířila debata nad zahraniční politikou ČR a jejím geopolitickým ukotvením na Západ. Je s odstupem času dobře, že jsme členy EU a NATO?
Pokud budeme vědět, odkud a kam vedou ty dvě tlusté roury zvané plynovod a ropovod, nevadí mi, že jsme členy EU ani členem NATO. Vadí mi, že se nedovoláváme principů NATO jako obranného společenství a podlehli jsme ideji preemptivních útoků. Válčit za mír je blbost. Demokracie ještě nikdy nikam nepřiletěla na křídlech bombardérů. Evropskou unii považuji přes všechny výhrady, které k její současné podobě mám, za nejúžasnější politický projekt 20. století. I když je to nyní unie nadnárodních korporací a ne neprivilegovaných lidí, i když zmutovala v otroka nomádského kapitalismu, stále ještě tvrdím, že uvnitř je furt lépe, než venku. Zkuste žít na Ukrajině za průměrnou mzdu ukrajinského dělníka… Zkuste žít v Mexiku. Zkuste žít v Maroku.
Lze s příslušností k těmto institucím skloubit dobré obchodní i politické vztahy s Ruskem, jak naznačuje prezident Miloš Zeman? Jaká by měla být zahraniční politika našeho státu?
Pokud Rusko nebude válčištěm, je bezedným trhem, kam se vejde produkce celé Evropy a odkud lze kupovat veškeré suroviny. Strategické obchodní partnerství znamená, že krize v Evropě být nemusí a USA Evropa nemusí potřebovat.
Česká zahraniční politika musí být korektní a inteligentní. Vědoma si geopolitiky i hospodářského rozměru. Strategicky pragmatická. Ekonomicky výhodná pro Česko, ne pro jiné. Respektující ovšem právo na svébytnost a imperativ nezasahování do vnitřních záležitostí druhých zemí. Tím je řečeno vše. Ve vztahu k Rusku, Ukrajině a Krymu, Číně i Tibetu.
Radikální levice tvrdí, že česká společnost je necitlivá k sociálně slabým.
To je pravda.
Pravice tvrdí, že jsou zneužívány sociální dávky, lidé nejsou zvyklí se o sebe postarat…
To je mnohdy také pravda. No a co?
… a je nutné je to naučit.
Sociálními dávkami přece nekompenzujeme ztrátu sociálního standardu, danou nezaměstnaností, ale přechodně předcházíme zoufalství a zoufalým činům – kriminalitě z hladu. Co má dělat chronicky nezaměstnaný a dokonce nezaměstnatelný? Má se jít pást? Má krást a nebo vás má praštit klackem a oloupit? Budu cynický – sociální dávky i včetně těch několika procent zneužitých vyjdou levněji než armáda ochranek na ochranu majetných. Pokud nebudu cynický, ale humanistický, dovolím si vám připomenout, že důstojnost člověka stojí za víc, než za pár tisícovek.
Můžete mi říct, jak je možné, že země s HDP 18 861 USD na obyvatele a rok, která o sobě tvrdí, že je demokratická, nemá pár miliard na základní sociální bydlení, sociální a zdravotní péči pro nuzáky a bezdomovce, kteří jsou jejími občany, ale má miliardy na válečné výlety do Afghánistánu či na rozšiřování dálnice?
Nejde o naše výmysly, některé volební kampaně probíhaly přesně v tomto duchu.
Fašismus se rodí z jednoduchých odpovědí na složité otázky.
Kdo má dle vás víc pravdy, pokud jde o současné Česko? Jak uplynulých 25 let pozměnilo naši schopnost solidarity a empatie a na druhé straně schopnost být konkurenceschopný a postarat se o sebe a svou rodinu?
Demokracie dozrává do žaludečních vředů – bez poctivosti, bez práva a hlavně bez ohledů, řečeno s Karlem Krylem. Nad solidaritou prozatím vítězí sobectví. Nad pravdou reklamní a politické lži. Nad prací spekulace a podvody. Pokud schopnost být konkurenceschopný znamená soutěžit s Čínou a Indií v nákladech na práci, jsme bez šancí. Nemám rád propagandistické žvásty neoconů a termín konkurenceschopnost tváří v tvář sociálnímu standardu čínské misky rýže a indické dětské práci patří mezi ty nejsprostší. Voláním po prekarizaci práce nezbohatneme, ale udřeme se. Každá mzda za osm hodin práce musí umožnit důstojný život. Minimální životní náklady k důstojnému životu musí být povinen každému potřebnému občanovi hradit stát. Jinak mu tu občanku hodím pod nohy jako bezcenný cár papíru. Sociální spravedlnost nevyřeší a ani nemohou vyřešit něčí empatie ani křesťansky žebravá charita, dávající tak odpustky bohatým. Pokud chceme sociální stát, musíme si ho umět platit. Ale musí to být náš stát. Musíme za něj nést spoluodpovědnost. A musíme si ta práva dokázat vybojovat – bez vlastního přičinění nikdo nedostane nic.
Za osmihodinovou pracovní dobu a slušnou mzdu se umíralo. Teď třeba stačí chodit k volbám.
Štěpán Kotrba je mediální a politický analytik. Byl členem Rady ČRo. Specializuje se na mediální veřejnou službu a digitalizaci médií, technologie, geopolitiku, armádu a tajné služby. Své názory už dvanáct let vyjadřuje převážně v internetovém deníku Britské listy. Sám o sobě tvrdí, že “podle zlých jazyků je typická mediální mrdka, podle jiných nebezpečně agresivní intelektuál. Vůči blbcům netrpělivý a vulgární”.
