Pád vlády v Jemenu je jen jedním z mnoha kritických problémů, které v posledních letech ohrožují petrifikovanou pozici vládnoucích feudálů v Saúdské Arábii, a nutí je k poznání, že svět je už multipolární.
Jen necelý den vydržel ve funkci designovaný jemenský premiér; rezignoval poté, co ho hútijští rebelové, kteří od konce září ovládají hlavní město San´á, obvinili, že je loutkou USA, a vyzvali k celonárodním protestům, které by „tuto chybu“ napravily. „Nyní potřebujeme někoho nezávislého, kdo by převzal za Jemen v přechodném období zodpovědnost,“ konstatoval lídr rebelů Abdalmalik Hútí.
Šíitští Hútíové moc v zemi dál nepřebírají, oficiálně ji ponechávají v rukou prezidenta/generála Hádího, nicméně je zřejmé, že rozhodují o dalším vývoji v zemi. Někdejší vzbouřenecká skupina ze severojemenské Sa´ady tak za deset let od svého vzniku prošla zásadní proměnou a z pozice lidového revolučního hnutí nyní nabírá na dynamice. Postavila se do čela odporu proti vládě v San´á, donutila k demisi původního premiéra a přiměla k útěku i jeho dlouholetého ochránce a šedou eminenci jemenské politiky generála Alího Mohsína Ahmara. A to vše dohromady značí nejen kapitulaci dosavadních mocenských struktur v Jemenu, ale i rozpad tamního radikálně islamistického politického středobodu, strany Al Islá, která od svého vzniku v roce 1994 byla nejen střechovou organizací pro Muslimské bratrstvo a další saláfistické síly, ale dařilo se jí vytvářet i vlastní „stát ve státě“. Hútíové to vše nyní rozmetali jako domeček z karet, čímž mimochodem oživili i jihojemenský separatismus. Zdá se tak, že tři roky po propuknutí arabského jara Jemen začíná své emancipační procesy prožívat až teď.
To vše se děje bez zahraničních vlivů, nebo lépe, zahraničním vlivům navzdory. Je proto otázkou, jak dlouho bude Jemencům umožněno řešit si své vlastní — roky neřešené — problémy.
Ztráta jistot
Jemen byl celé dekády jižním „zadním dvorkem“ Saúdské Arábie a jinak stále rozhádanější Rada pro spolupráci zemí Perského zálivu (GCC) na hútijský triumf v San´á reagovala ostře formulovaným prohlášením, podle něhož „nebude nečinně sedět tváří v tvář zahraniční intervenci“. Míněna je nikdy a ničím nedoložená vojenská či finanční podpora, kterou Hútíům coby svým souvěrcům údajně poskytuje šíitský Írán. Konkrétní pomoc Hútíům sice doložit nelze, na druhou stranu je ale jisté, že Írán situaci v Jemenu ovlivňuje, a poslední vývoj dokazuje, že Saúdy, kteří vše řešili jen rozdáváním milionů a miliard, vcelku elegantně přehrál a dal jim najevo, že by se měli raději soustředit na své vlastní problémy a nepomáhat už při rozdmýchávání dalších konfliktů v Iráku a Sýrii. A situace v Jemenu Saúdy nejspíš opravdu děsí – nabízí se totiž představa statisíců chudých Jemenců, kteří přes 1400 kilometrů dlouhou a prakticky nestřeženou společnou hranici ilegálně zaplavují Saúdskou Arábii a v jejich řadách budou nejen nenávidění šíité, ale vcelku očekávatelně i lidé vyznávající filosofii Al Kajdy. To by mohlo být tou poslední kapkou, která by nastartovala vzpouru i v Saúdské Arábii – se stále mohutnějšími protesty se královská rodina, respektive její policie, ostatně musí vypořádávat už nyní.
K tomu všemu si toho ale Rijád nabral zřejmě opravdu hodně – v zákulisí je plně ponořen do bojů o nástupnictví na královském trůnu, pokračuje ve faktické okupaci Bahrajnu, jehož královskou rodinu zachránil před svržením, lije miliardy do Egypta, aby ho „vykoupil“ ze sféry vlivu Kataru, a k tomu je až po krk ve válce proti IS v Iráku a v Sýrii, byť prostí Saúdové upozorňují, že boj proti Islámskému státu je z hlediska královské rodiny bojem „proti svým“. A k tomu je Jemen — u ústí do Rudého moře a k Suezskému průplavu — strategicky významným i pro tradiční ochránce Saúdů, Spojené státy, byť ty v poslední době odhazují své předsudky a sice neveřejně, ale o to aktivněji navazují stále pevnější vztahy i s Íránem. Fakt, že si USA ke sbližování s Íránem vybraly za prostředníka Omán a ponechaly Rijád v informačním vakuu, je jistě dalším důvodem saúdské nervozity. Tím spíš, že americký mediální mainstream začíná zcela otevřeně zpochybňovat smysluplnost americko-saúdských koalic, které Spojeným státům ve finále přinesou více škod než užitku. Lori Plotkin Boghardtová v The Hill pak rovnou konstatuje, že je třeba se na spojenectví se Saúdskou Arábií dívat realisticky. „Byla by hloupost považovat Saúdy za partnery, s nimiž by bylo možné dosahovat spravedlivých řešení – včetně demokratického charakteru – v Iráku a Sýrii,“ protože Saúdská Arábie je vůči demokratické agendě například v Bahrajnu, Iráku či Sýrii „bezostyšně odmítavá“. „Když přijde na definici teroristy, Saúdská Arábie nerozlišuje mezi zabíjejícími ozbrojenci a nenásilnými politickými aktivisty.“
Přesně na saúdskou lidskoprávní hororovou šou přitom upozorňuje také aktuální zpráva Amnesty International, která – oficiálně stále ještě — klíčového amerického arabského spojence v regionu viní z metodického a brutálního věznění, mučení a pronásledování obhájců lidských práv.
Zadlužená diktatura
Eskalace represí přitom může souviset s tím, že ke všem vnějším i vnitřním politickým problémům přibývá i problém finanční. Mezinárodní měnový fond aktuálně poukazuje na „finanční tlaky“, jimž královská rodina čelí, což může ve výsledku v příštím roce vést k deficitnímu rozpočtu. Na jedné straně rostoucí chudoba a totalitní přístup k poddaným podporují disent, který se feudální stát snaží „zklidňovat“ faktickým uplácením — v letošním roce například vynaloží 6,7 miliardy dolarů na dotace bydlení a půjčky občanům (aniž by tím ovšem chudoba jakkoli mizela), kvůli potlačování ohnisek nepokojů v převážně šíitských ropných oblastech a na své vojenské „mise“ v regionu na straně druhé vynakládá další miliardy. Udržení diktatury tak loni Rijád celkem stálo 265,5 miliardy dolarů, což je oproti roku 2010 – tedy fakticky od propuknutí arabského jara — nárůst o 52 procent. Pokud státní výdaje poběží tímto tempem, bude muset Saúdská Arábie potřebovat světové ceny ropy na alespoň 89 dolarech za barel, zatímco ještě před dvěma lety byla vše s to pokrýt s cenami o 13 dolarů nižšími. (Ceny ropy coby zbraň proti Rusku si nyní zvolily USA a není jasné, kam až s nimi budou manévrovat.)
Řešení problémů prostřednictvím miliard házených sem a tam nemůže být ale řešením udržitelným. MMF přitom předpovídá, že pokud se Saúdové neodváží k radikálním reformám, skončí v deficitu, přičemž nejen zpráva Amnesty International dokládá, že Rijád žádné změny vládnutí nechystá (protože to nejspíš ani neumí). Variant, jak se vyhnout pomalému, ale jistému bankrotu, je jistě mnoho, ale přitom všechny narážejí na gordický uzel: Snížení státních výdajů znemožní další potlačování disentu. Zrušení velkorysých projektů zabrání přípravám Saúdů na období, kdy už nebudou mít žádnou ropu. A výprodej majetku v zahraničí také nic neřeší dlouhodobě. Takže…
Nová partnerství
Takže se i Saúdové a další arabští autoritáři začínají porozhlížet po světě, v němž se rýsují nové obzory – na nichž by je nikdo alespoň „neotravoval“ řečmi o lidských právech a demokracii. Nejde zatím o přímou „dezerci“ z amerického tábora, ale alespoň o jakési nové rozkročení. A tak se minulý týden na „pracovní návštěvě“ v Moskvě zjevil jordánský král (a člen aktuální americké bombardovací koalice proti Islámskému státu) Abdalláh II., který se „svým přítelem a bratrem“ Vladimirem Putinem prodiskutoval situaci na Blízkém východě a poznamenal, že bez Ruska ji nebude možné stabilizovat, přičemž zdůraznil „nejdůležitější roli Ruska v regionu, tu při určování budoucnosti Sýrie“. Abdalláh byl přitom v Rusku už v červnu, kdy na otočku zajel do čečenského Grozného, kde s Ramzanem Kadyrovem, Putinovou prodlouženou rukou pro diplomacii v muslimském světě, jednal o hrozbě, kterou v Jordánsku představují čečenští džihádisté.
Jordánsko sice není rozhodujícím hráčem na blízkovýchodní šachovnici, ale tradičně spadá do americké sféry vlivu, od počátku války v Sýrii stálo na straně „měničů režimu“, na druhou stranu ale – stejně jako Rusko — udržuje těsné styky s Izraelem, a ten zase posiluje své styky se Saúdy, a k tomu ještě Rusko i většina režimů na Blízkém východě shodně nahlížejí i na politický islám jako na protiklad „modernímu“ světu… Připočteme-li k tomu všemu úzkost, s níž arabští diktátoři sledovali, jak USA na počátku roku 2011 nechaly padnout svého věrného egyptského klienta Husního Mubaraka (a k tomu neustále mluví o snaze soustředit se spíš na Asii než na Blízký východ), zatímco Rusko už přes tři roky podporou režimu v Damašku prokazuje, že své přátele – bez ohledu na souběžnou krizi na Ukrajině — jen tak neopouští, je sbližování tradičníc sil na Blízkém východě s Ruskem z hlediska realpolitiky a drsného pragmatismu vcelku uchopitelné.
Dalším doklad téhož nabídla uplynulá sobota, kdy do Soči za Putinem přiletěl bahrajnský diktátor/král Hamad ibn Ísá Chalífa, prý aby se podíval na vůbec první závod formule 1 na ruském území – a vedle toho aby spolu probrali „rozvíjející se dvoustrannou spolupráci v obchodě a investicích, energetice, financích a humanitárních vztazích“ a podepsali dohody v oblasti kultury a turistiky. Je jisté, že bez souhlasu (nebo snad rovnou příkazu?) Saúdů by jejich vazal Hamad, který na území svého nevelkého ostrova hostí americké námořnictvo, takovou „průzkumnou“ cestu nikdy nepodnikl.
Všechno tohle už očividně mnohem dřív pochopila Káhira – lídr loňského lidovo/vojenského puče generál Sísí si letos v zimě přijel do Moskvy pro požehnání kandidovat na egyptského prezidenta a v srpnu pak už ve funkci – a s nesmírnou popularitou v zádech — přijel do Ruska coby do první země mimo Blízký východ. Diskutoval s Putinem nejen o dodávkách egyptské zeleniny či pěti milionů tun ruského obilí, ale také o tom, že by se Egypt mohl připojit k „ruské“ Celní unii, že by Rusko v Egyptě zbudovalo zónu volného obchodu, nyní v říjnu by mělo jednat o dodávkách supermoderních migů, které by Egypt, symbolicky jako kdysi za Násira, získal jako první cizí země, přičemž se Egypt navíc stále hlouběji noří do „bezpečnostní spolupráce“ s Libyí, což podle všeho znamená, že Rusko chce být u toho, až se bude jednou – na troskách staré a Západem zničené Libye – utvářet nový stát… A politika Káhiry, která je hybatelem arabské politiky, se projevila i ve dnech předchozích, kdy Sísí odmítl jet na Obamův summit USA-Afrika do Washingtonu s tím, že má důležitější věci na práci, nebo kdy musel ministr zahraničí USA John Kerry při vstupu do prezidentského paláce v Káhiře potupně projít bezpečnostním „bzučákem“ a jeho doprovod musel vysypat veškerý obsah kapes.
Jordánsko, Bahrajn, ale i Egypt, který nyní fakticky žije především díky saúdským miliardám (byť se ekonomika z chaosu posledních tří let přece jen vzpamatovává), při tom všem Rusko přibližují k Saúdům. Nemá cenu spekulovat, jak to vše nakonec dopadne, nicméně je zřejmé, že arabské jaro nastartovalo donedávna nepředstavitelné procesy, a že nyní už platí „kullu mumkin“. Tedy, že možné je všechno.
