Marek Řezanka
29. 10. 2014 Literárky
Témat, která se nás bezprostředně dotýkají, je celá řada. Osudem Ukrajiny počínaje přes situaci na Středním a Blízkém východě, přes epidemii Eboly (nejen) na africkém kontinentě, přes chystaný podpis transatlantických smluv a jejich dopad na evropské země, přes sociální problémy USA, EU, Ruska i Číny – a (ne)udržitelností kapitalismu konče.
Hlavně tu kravatu…
Přesto se raději budeme vyžívat ve vzrušených debatách na téma oblékání oceněných. Na jednu stranu máme adorovat vybraně oblékané umělce, kteří jsou schopni velebit banderovský kult nebo si vážit profesorů, kteří jsou schopni vystřihnout agitku hluboko za hranicí průměrného vkusu, na straně druhé nám vadí přebírání ceny v mikině.
Zůstáváme na povrchu. Přitom bychom mohli vést různé diskuse a polemiky s M. Zemanem. Mohli bychom se například pozastavit nad pojetím odvahy. Můžeme obdivovat jednorázové hrdinské činy, z nichž některé jsou zaplaceny cenou nejvyšší. Stejně tak ale za ocenění stojí odvaha dlouhodobá, odvaha vyžadující trochu té zbabělosti. Odvaha upozadit sebe a své ego pro rodinu, pro druhé. Tuto odvahu ocenil např. Yul Brynner (postava Chrise Adamse) ve filmu Sedm statečných, když poukázal na každodenní odvahu mexických vesničanů, kteří se nevzdávají a snaží se odolat sebevětší nepřízni.
Za diskusi by nepochybně stálo onálepkování všech, kteří v souvislosti s vojáky na zahraničních misích mluví o žoldnéřích (nespisovně žoldácích), jako špíny. Můžeme sice chápat prezidentův zápal pro hrdinství a obětování se (i jeho účast s rodinami padlých), to by nám ale nemělo bránit v přemýšlení, zda jsou motivem většiny bojovníků v těchto misích skutečně hlavně „vyšší ideály“ nebo zda tak hlavně řeší svou finanční situaci. A dále by nám to nemělo bránit se ptát, zda i ti, kteří jdou bojovat ve jménu „vyšších principů“, pomáhají situaci v dané oblasti zlepšit, nebo jestli ji (nechtěně) mohou naopak vyostřit.
M. Zemanovi nelze upřít snahu o pojmenování konkrétních hrdinů a o jejich ocenění. Při předávání ceny Nicholasovi Wintonovi byla hlava republiky očividně dojatá – a za zmínku stojí i její příslib, že in memoriam ocení významného československého interbrigadistu a lékaře, který pomáhal rozvoji zdravotnictví na Kubě a muže, jenž v Moskvě neodvolal to, v co věřil (Františka Kriegela).
Jakmile ale řekneme A, tedy že si interbrigadisté ze Španělské občanské války zaslouží náš obdiv, měli bychom dodat i B – totiž že i dnes se najdou jedinci (třeba i učitel), kteří jsou ochotni bojovat za demokratické ideály proti fašismu. Běda ale, pokud by tak činili na Ukrajině – tam máme totiž spojence i nepřátele tak nějak jasně ideově vymezeny – a boj proti fašistickým praporům není tím, co bychom chtěli slyšet, natož to oceňovat.
Můžeme se pozastavit nad tím, že Churchill byl kromě politika, jenž významně přispěl k porážce hitlerovského nacismu, také politikem nadmíru imperiálním, jenž usiloval o navrácení zašlé slávy koloniální Británii. Stejně tak můžeme zmínit, že nic levicového nenajdeme na Zemanově obdivu k M. Thatcherové či A. Blairovi.
Tak je levicový, nebo sjednocující?
Je ovšem poněkud k smíchu, když argumentem „levicovosti“ prezidenta se ohánějí zejména ti, kteří sami příliš levicoví nejsou (respektive vůbec) a kteří hlavě státu jedním dechem předhazují, že rozděluje společnost (přitom její projev vedl ke smířlivosti, k jednotě).
Prezident Zeman vůbec jako „levicový prezident“ nevystupuje. Píše-li J. Pehe o Ohnutém Zemanovi v Číně (Právo 29. 10. 2014), zapomíná dodat, před kým jsme byli ohnuti do této doby. Zejména ale zapomíná dodat, že Čína je momentálně největším kapitalistickým tahounem ve světě. A že se údajný český boj za lidská práva po roce 1989 omezil na několik málo vybraných zemí s tím, že otázka lidských práv přicházela na přetřes u našich „protivníků“, zato naši „přátelé“ byli nedotknutelní.
Zamyslili jsme se někdy, jak moc pomáháme Tibetu odsudkem Číny a vyvěšením jeho vlajek s tím, že si v seznamu odškrtneme zase jeden dobrý pocit? Potvrzením celistvosti Číny ještě nijak nejdeme proti deklarovaným cílům dalajlamy – a rozhodně při navázání lepších vztahů s Čínou máme větší možnosti něco ovlivnit a někomu pomoci, než když se budeme izolovat ve své striktní negaci.
A že se Zeman bratříčkuje s miliardáři? Neříkají nám to náhodou ti, kdo sami se na jedné straně ukloní před S. Jobsem a na straně druhé se ohnou před B. Gatesem?
Místo planých slov tak můžeme pozorovat projev reálpolitiky, jež má za cíl zajistit nějaká ta pracovní místa a pomoci rozvoji české ekonomiky. Postupujeme-li v souladu s Maslowem, potom uspokojení vyšších potřeb následuje až po naplnění potřeb základních. Stěží tedy prosadíme univerzálně platnou koncepci lidských práv (koncepce selektivních lidských práv leda vytvoří příkopy nenávisti), pokud se budeme potýkat se základními sociálními problémy, se zbídačenými a zotročenými ve většině zemí světa.
Ano, můžeme namítnout, že ani dočasné oživení ekonomiky neřeší dlouhodobé systémové problémy. Ale aspoň se jedná o nějaké konkrétní kroky – v souladu s možnostmi, jež nabízí stávající etapa kapitalismu. J. Pehe a jemu podobní přitom kapitalismus oslavují jako nejlepší možný systém, který nemá alternativu – a v jejich očích ji mít nebude, ani když se bohatství v rukách nejméně početných ještě o něco zvětší (zatímco onen nemalý počet jednotlivců ještě o něco klesne). V tom případě musí před Zemanem smeknout, neboť on v souladu s tímto systémem koná. Všechno ostatní je hra na něco, co neexistuje.
Oblek, nejlépe černý
Je jistě hezké ocenit Wintonovo úsilí pomoci co nejvíce ohroženým lidem. Ptáme se ale, kolik lidí za našeho krčení ramen umírá na provizorních plavidlech v očekávání svobody na evropské půdě? Ptáme se, kolik skutečných uprchlíků, jimž jde o holý život, nemá u nás šanci? Nakonec, nemusíme chodit daleko. Stačí se podívat, jak se stavíme k situaci Volyňských Čechů (konkrétně v této otázce prezident republiky poukazuje na potřebu řešení tohoto problému, a to co nejdříve).
Přijali jsme za samozřejmost, že si neklademe (pro jistotu) ani otázky základní, natož provokativní. V takovém prostředí přijmeme s povděkem vládu, která údajně hájí naše práva sociální a naše demokratické hodnoty. A již se nebudeme zamýšlet nad tím, do jaké míry legitimizuje sporný zákon o tzv. církevních restitucích, do jaké míry i po případném zrušení druhého důchodového pilíře vytváří prostor pro zájmy penzijních fondů v pilíři třetím a do jaké míry hájí práva sociálně slabých, handicapovaných a do jaké míry se stará, aby nezaměstnaní nezaměstnanými nebyli.
Není nad to si v teple obýváků v televizi vyslechnout, kolik dětí bohužel nemá na obědy a kolika dětem hrozí sociální vyloučení. Může nás přece zahřát, že lze poslat nějakou tu korunu, aby bylo lépe.
Můžeme tedy vést debaty, kdo u nás zájmy a práva dětí (ne)hájí – ale především bychom se měli zabývat tím, aby nám zde nevyrůstala deprivovaná společnost. Společnost předem odsouzená k životě na okraji, společnost vyloučená.
Takováto diskuse má smysl tehdy, pokud půjdeme k podstatě věcí. Pokud budeme hloubat nad tím, jak zdravotnictví postavit na jiných základech než na odměňování za výkon a na orientaci na majetné (ostatní pacienti nejsou z hlediska zisku zajímaví, i když budou sebevíce nemocní). Nebo nad tím, jak zpřístupnit kvalitní školství co nejvíce lidem, aniž nějaké mocenské elity sledují svou reprodukci a ochranu svých zájmů.
Jak je ale vidno, nedostaneme se dál než k mikině v zástupu sak a kravat. Takto holt skutečné problémy neobnažíme. Bude pak zajímavé sledovat, jak se ve společnosti, kde řada oblastí života bude trpět systémovými neduhy, pokusíme vybrat aspoň pár jedinců, kteří se o tu či onu oblast zasloužili. Dekorace by se měla stihnout aspoň do doby, než se konkrétní oblast ocitne v úplném rozkladu. Pak by nám totiž zbývala jediná cesta – a na tu je skutečně příhodné vzít si tmavý oblek. Pokud možno černý.
