Pavel Letko
10. 10. 2014 eRepublika
Připravuje se novela branného zákona, ve které prý o nic nejde. Jenom se tak nějak všechno zkrátí a zjednoduší, aby vláda mohla poslat nejen muže, ale i ženy do armády a do války.
Volební kampaň jde do finiše, přičemž tyto volby mohou mít specifickou důležitost. Jednak mohou být volbami posledními a jednak vítězné týmy vzešlé z těchto voleb budou organizovat společnost v době válečné, v době apokalyptické. Nepůjde tedy ani tak o řešení svozu popelnic, ale spíše o hromadné hroby, distribuci potravin, pitné vody a výjimečný stav. Svět se totiž připravuje na celosvětovou válku, tentokrát pro změnu v Evropě.
Připravuje se novela branného zákona, ve které prý o nic nejde. Jenom se tak nějak všechno zkrátí a zjednoduší, aby vláda, když bude chtít, mohla poslat nejen muže, ale i ženy do armády a do války. Je to prý tedy jen taková lapálie. To, co by teď trvalo celé měsíce, budeme mít takříkajíc předpřipraveno, kdybychom náhodou, ausgerechnet teď, když to na odzbrojovací proces opravdu nevypadá, museli jít bránit vlast, národ, demokracii, svobodu či něco jiného, podobně důležitého.
Kolik našich žen o takovém úžasném pojetí rovnosti, o takovém výdobytku svobody, který jí nařizuje obléci uniformu a jít do války, ví? Jedno procento, dvě? Kdo takové „chytré“ věci vymýšlí? Zelený mozek, to je jasné. Navíc ne ten náš, český. K tomu je třeba importu “zelené mysli“ až z USA či z NATO. Stejně tak pro jistotu budeme navyšovat rozpočet na zbrojení o 40 procent, což se ovšem našemu knížeti Karlovi a jeho kamarádům zdá neuvěřitelně málo.
Nejlepší obrana pro armádu a korporace je útok
A to jsme součástí paktu vydávajícího na „obranu“ drtivou většinu světových výdajů na zbrojení. Máme tedy naprostou, bezkonkurenční převahu, a přesto se nám zdá pořád malá. Kdy tedy budou výdaje na „obranu“ paktu NATO dost velké? Až budou tvořit 100 % světových výdajů na zbrojení? Nebo bude stačit 90 %? Těžko býti v této věci prorokem. Na druhou stranu má Karel pravdu. Chystáme se na Rusko, největší zemi na světě, zemi s nemalým jaderným arzenálem, takže lze předpokládat, že tato válka vskutku nebude procházkou růžovou zahradou. Tedy ne pro Karla, ten se asi domnívá, že bude někde v závětří piknikovat na tea party s Bushovými a jejich společníky. Ostatně Karel si uměl život užít, a o to jde, ne? My si budeme moci zatím užít humanitární bombardování takříkajíc na vlastní kůži. A bude to tak správné.
Naši „spojenci“ se raději spojili s někým jiným, shodou okolností s fašistickou Itálií a Hitlerovým Německem, jakmile to bylo pro ně výhodné. Ani vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava je nepohnulo k nějaké akci. Proč také. Vždyť jim patřil po první světové válce prakticky téměř celý svět, tak takový kousíček, tj. Čechy a Moravu, Němcům „vrátili“. Po druhé velké válce, kterou vyhrály zejména dvě země, Spojené státy především svým ekonomickým přínosem a Sovětský svaz lidským nasazením, jsme připadli po spojeneckých dohodách Sovětskému svazu. Většina Německa, Itálie, Francie, Velká Británie a další země připadly Spojeným státům. Takové rozložení vydrželo zhruba 45let.
Taková malá česká kolonie
Šéfredaktor Britských listů Jan Čulík se diví jednání pracovníka amerického velvyslanectví v Praze, viz tento článek.
Pokud je to pravda, že se americké velvyslanectví v Praze pokoušelo vyjadřovat se k obsahu diskuse na pražském Festivalu spisovatelů i k tomu, kdo tam měl či neměl být pozván, je to nesmírná, arogantní drzost a důkaz toho, že někteří jeho činitelé prostě považují Českou republiku za kolonii, kde si mohou dělat, co chtějí. Samozřejmě, že tuto neuvěřitelnou aroganci svým úslužným postojem vyvolávají čeští politikové. Nikde například v Británii by si činitel amerického velvyslanectví něco takového nedovolil. Neměl by si to dovolit ani v ČR, protože by si měl uvědomit, že svým chování připomíná sovětského politruka ze sovětského velvyslanectví v Praze někdy v roce 1971, krátce po sovětské invazi; sovětští politrukové také měli tehdy ve zvyku určovat, kdo smí či nesmí hovořit na kulturních akcích v České republice.
Těžko říci, kde Čulík k takové naivitě přišel. Pracovník amerického velvyslanectví se nedomnívá, že jsme kolonií. On to ví. Na rozdíl od Čulíka, který se naivně domnívá, že jsme svobodná země. Každopádně pak není divu, že si vypěstoval Karla Dolejšího s jeho „analýzami“ a rozzlobil část svých čtenářů a přispěvatelů. Čulík to pokládal za spiknutí, místo aby přestal Dolejšího analýzy vydávat, nikoliv proto, že jsou, jak se domnívá, tak ostře nestranné, ale proto, že jsou hloupé a čpí propagandou na sto honů. Vypočítávat, vyvracet a polemizovat nemá cenu.
České lži a propaganda
Mašinerie propagandistů jede podle osvědčeného scénáře. Koně z Bakalovy stáje Pehe, Fendrych, Gazdík, (poslední perla z jeho pera: „Přesto se tento pacifista – poté co vypukly boje na východě Ukrajiny – dlouho nerozmýšlel a přihlásil se jako dobrovolník k 11. praporu Kyjevská Rus.”) a mnoho a mnoho dalších tvrdí „A“, když je vyvráceno, začnou tvrdit „B“ a tak dále a když po mnoha dnech, týdnech, měsících či letech vyčerpáte všechny možnosti, začnou tvrdit opět „A“ a můžete začít znovu. Události na Ukrajině berou jaksi z „prostředka“, úplně zapomínají na začátek státního převratu, který svými dolary podporovaly Spojené státy, zapomínají na švindl s dohodou, u kterého asistovala i EU a konečně zapomínají na násilí Molotovových koktejlů v rukách demonstrantů na Majdanu. Ukrajinu tím rozbili, rozpoutali akci, a teď se diví reakci. A v rukou takových myslitelů jsme.
Naši mediální presstituti kopou prostě za mocné, protože je to tak pohodlnější, příjemnější a žijeme jen jednou, že? Kdo by se tedy divil, když se z někdejších mírotvorců stávají váleční štváči, z pisálků do komunistických plátků vážení redaktoři „svobodného“ tisku placeného ovšem miliardářem s pochybnými, v pravdě kapitalistickými, praktikami devadesátých let minulého století. Ostrava (a nejen ona) si nemůže „poctivost“ našeho „hlídacího psa demokracie“ vynachválit, dnešní ministr zahraničí Lubomír Zaorálek to vyjádřil pregnantně, podle něj se Bakala “chová jako gauner“. No nic, sluší mu to ale, že? Nu a peníze jistě mají také nějaký ten podíl na jeho velkém charismatu. Zřejmě i proto se ráda znemožňuje bývalá redaktorka ČT Daniela Drtinová v Bakalově internetové televizi. Její poslední rozhovor s šéfem Pirátů Jakubem Michálkem jí ukázal ještě v horším světle než obvykle, a to je co říct.
Drtinová jako fúrie vede válku za TOP 09 proti všem skutečným i jen potenciálním soupeřům. Klid „Piráta“ Michálka, jeho přehled, věcnost a náměty na zlepšení hospodaření jsou minimálně více hodny zkoumání, než hysterické kritiky. Například začít s přezkumem trestněprávní odpovědnosti za uzavřené, pro magistrát zjevně nevýhodné, smlouvy, by bylo tím správným začátkem. Možná by se pak nemusely vymýšlet všelijaké kejkle proti Rittigovi, klubíčko by se začalo rozmotávat od začátku a netahalo by se z konce nebo z prostředka. Najednou by to možná šlo tak trochu samo. Zatím jsou všichni skutečně odpovědní za turecké hospodaření takříkajíc v klidu. Je opravdu škoda, že v systému ve kterém žijeme, mají takoví Michálkové jen slabé slovo.
Naopak silné slovo má současná kulturní fronta, k níž je Drtinová patřičně servilní, jak můžeme vidět v jiném rozhovoru zde. Na rozhovor Michaelem Kocábem se vyspala, jak je vidět, mnohem lépe než s lídrem Pirátů. Drtinová, podobně jako fotbaloví fanoušci v „kotli“, rezignovala na postoj nestranného pozorovatele a zcela ztratila smysl pro realitu. K výrokům samotného Kocába lze sotva co dodat, snad jen, že jsem dal na jeho doporučení a přečetl jsem si jména prvních 100 signatářů jeho petice, k vidění zde. Prý budeme překvapeni, jaké osobnosti petici podepsali. Mě tedy nepřekvapilo ani jedno jméno. Mezi iniciátory zmíněné petice vystupuje i jistý Martin Bursík, někdejší trojský kůň ve straně zelených, dnešní kandidát na senátora usmívající se na nás z plakátu se sloganem „stop Rusku“. Je to prostě ta správná parta kluků a holek, co volí Karla, a jak říká Kocáb, vůbec nejsou zvyklí na lež.
My, rozuměj Kocáb a jeho kamarádi, jsme ze lži tak konsternováni, protože je to něco s čím jsme se vůbec nikdy nesetkali. Bystrý pozorovatel, jímž hudebník Kocáb jistě, je si prostě všiml, že Rusové lžou, jako když tiskne (k slyšení v čase 3:10), což my prý neznáme. Tato vlastnost proradných Rusů vyšla rovněž na povrch v osobě Putina brrrr, fuuuuj, prezidentem Ruské federace, jelikož ten prolhaného Rusa prostě nezapře. Máme my to tady v Čechách kliku, že jsme tak nějak od narození pravdomluvní, a máme tu exministry, odborníky na lidská práva, jako je Michael Kocáb. Proto nepěstujeme rasismus či národní nesnášenlivost, jen poukazujeme na to, že Rusové jsou jaksi od přírody prolhaní lháři, mají to prostě v genech, a my pravdomluvní charakteři.
(pokračování)
Jsme součástí vojenského paktu? Jsme. Posíláme vojáky zabíjet po všech koutech světa? Posíláme. Zacházíme s násilím, s násilím zajdeme. Taková je logika, taková je spravedlnost.
V první části O co jde opravdu ve volbách jsem ukázal skrytý mechanismus ovlivňování voličů. Je jasné, že tyto a jakékoliv jiné volby těžko můžeme označovat za „naše“. Jsme satelity Spojených států, jsme jejich vazaly. Po pravdě řečeno, jinak to ani neumíme již stovky let. Jsme takový malý nárůdek ve středu Evropy. Vcelku loajálně naši předci pokládali před sty lety své životy za nejjasnější mocnáře, císařpány a jejich rodiny, Franze Josefa, řečeného „Procházka“ a blahoslaveného Karla I. Dnes nejsme moudřejší, jen symboly, za něž budeme umírat, se změní. Loajálnost našich předků klesala až s prodlužující se válkou. Po slibu tehdejšího prezidenta Spojených států Wilsona formulovanému ve čtrnácti bodech a podpory osvobození ze „žaláře národů“ s autonomií pro národy Rakouska-Uherska, se přiblížila nule. Rakousko i díky tomu válku prohrálo a my jsme dostali svůj „samostatný“ stát. Tato „samostatnost“ se ukázala být naprosto iluzorní takřka přesně po 20ti letech.
Nicméně nemá cenu plakat nad rozlitým mlékem, v tomto případě nad naším členstvím v NATO, a raději začít něco dělat. Heslem naší doby by mělo být vystoupení z tohoto agresivního vojenského paktu. Je to naše povinnost vůči těm, kteří, když to neuděláme, zemřou. Naše vystoupení možná podnítí další národy a země a stane se největší charitativní a humanitární misí všech dob. Je za minutu 12. Až odbude dvanáctá, atomový mrak zahalí oblohu, a už to nepůjde. Před více než sto lety bylo mírové hnutí mnohem silnější než dnes. Mezi hlavní aktivisty patřila i rodačka z Prahy, baronka Bertha von Suttner, rozená hraběnka Kinská. Tato pacifistka a spisovatelka, autorka románu „Odzbrojte“ dokonce v roce 1905 obdržela Nobelovu cenu za mír. Přesto to bylo málo a první světová válka začala pár dní po její smrti. Nedožila se tedy toho, co předvídala, před čím desetiletí varovala a proti čemu bojovala a zasvětila svůj život. Někteří „mírotvorci“ mezi které původně patřil i její přítel Alfréd Nobel, se domnívali, že míru bude dosaženo vymýšlením nových strašnějších zbraní a zvýšeným zbrojením jako odstrašujícího prostředku. Tyto úvahy a teorie se ukázaly jako mylné. Míru se dosahuje mírem, dobra dobrem. Žádné dobro nelze šířit špatnými prostředky. V našem případě je nutné zřeknout se účasti na loupežení a vraždění organizovaném našimi „spojenci“. Chceme-li žít.
Sovětský svaz prohrál ve studené válce a po roce 1991 zřejmě doufal v určitou velkorysost vítězů. Určitě si zasloužil vděčnost za to, že se neuchýlil k válce horké, když mu teklo do bot. To, co v NDR, Maďarsku a Československu hájil původně násilím, dobrovolně opustil a vyklidil pole v euforické atmosféře odzbrojení a možné mírové spolupráce mezi národy. A jak už to bývá, za tuto vstřícnost byl náležitě „odměněn“ uloupením všeho a naprostým ožebračením lidu za použití podobných metod, jaké známe i my v České republice. Jen v Rusku je vše tak nějak větší a tak šlo i o neporovnatelně větší lumpárny a bídu. Samozřejmě, že podobný scénář proběhl i na Ukrajině. Ještě nedávno si tam však přes veškerou bídu žili v relativním klidu. V relativním, porovnáme-li to s dneškem. Dnes, ano ještě dnes, žijí ve sklepích.
Jsme součástí vojenského paktu? Jsme. Posíláme vojáky zabíjet po všech koutech světa? Posíláme. Zacházíme s násilím, s násilím zajdeme. Taková je logika, taková je spravedlnost. Vybrali jsme si za spojence zemi, která terorizuje již desítky let celou Zemi. Spojené státy americké šíří teror a zkázu po celé zeměkouli, všichni to vidíme, ale většinou nevěříme svým očím. Nejméně polovina občanů USA si myslí, že na teroristických útocích 11. září 2001 se podílela sama vláda Spojených států, aby mohla rozpoutat války a omezit občanská práva v USA. Polovina jejich občanů se domnívá, že jejich vláda je spolkem kriminálníků, který patří před soud.
Tento spolek hubí Zemi. Nejsem tedy žádný „antiameričan“, naopak souzním s většinou obyvatel Spojených států. V centru New Yorku na nejprestižnějším místě, pověstném Times Square, bylo možno letos po řadu týdnů spatřit megabillboard, ukazující na obří podvod vlády USA v souvislosti s událostmi 11. září 2001. ZDE
Podobný viděli i v Torontu a na dalších místech ZDE Ano, můžeme spekulovat, co by se stalo, kdyby nejmocnější zemí na světě byla Čína, Rusko, Írán, Pákistán nebo Malta. Jenže nejsou, nejmocnější zemí jsou Spojené státy, a jsou to ony, respektive zločinecká skupina, která se jich zmocnila, rozpoutávajíc války, věznění bez soudu, mučení a bombardování měst bez jakýchkoliv pravidel a skrupulí.
Kdo má moc, nikdy ji nemá dost. Spojené státy si prostřednictvím různých nástrojů podmaňují svět. Komu se to nelíbí, bude viset či jinak eliminován. Když tak mají k dispozici poslední výkřik na poli lidských práv vyrobený a znovuobjevený v USA, humanitární waterboarding, a to by v tom byl čert, aby se kverulant nepřiznal k tomu, k čemu potřebují, aby se přiznal. To je třeba si uvědomit.
