Leonid Savin
1.10.2014 Zvědavec
Jak píše Susan George, čestná prezidentka nevládní organizace ATTAS-Francie: „Praxe lobbingu má původ svého názvu v předsálí britského parlamentu, kde lidé se zvláštními zájmy a často s tlustými obálkami čekali, až se jim podaří vyčíhat a odchytit na slovíčko přicházející a odcházející poslance… Po staletích nikým nevolení lidé provozující tyto praktiky se stali známými jako zasvěcené a kvazi-zákonné osoby na periferii státu. Jejich kanceláře zabírají celé čtvrtě ve Washingtonu (K Street) a čtvrť v Bruseli. Dokážou procházet „otáčivými dveřmi“ a po kariéře v politice vědí více, než kdokoliv jiný, jak měnit chápání zákonodárců. Zdokonalili své metody a platí více, než kdy jindy, a dosahují výsledků. Lobbování se vyplácí.“
Technologie lobbingu, zrodivší se ve White Hallu a v dalších londýnských kuloárech moci, se stala obzvláště žádanou v USA. Právním základem pro lobbistické aktivity v Americe je první dodatek ústavy, který zaručuje právo na svobodu slova a možnost obracet se na kongres. Byl přijat v r. 1787 a od té doby slouží jako ospravedlnění pro zasahování velkých korporací do zákonodárných procesů.
V r. 1946 přijaly USA zákon o lobbingu, a od té doby se tam objevilo množství společností, které se touto aktivitou zabývají. Lobbistické skupiny se soustřeďují ve Washingtonu a velkých průmyslových zónách, například v Kalifornii. Tyto skupiny mají i etnické zabarvení. Například v USA existuje mocná pro-izraelská struktura AIPAC, která mimochodem získala nedávno konkurenta s názvem J Street – rovněž pro-izraelské organizace, ale na politické levici, která je proti konfrontaci s Iránem. V USA existuje i pro-arménská lobby, protikubánská lobby atd.
Průzkum provedený Sunlight Foundation ukázal, že americké korporace investující peníze do lobbování platí na daních proporcionálně méně, než ty, které lobbistům neplatí. V USA se lobbisté prostě zaregistrují v kongresu a sdělí, kdo jim kolik platí.
V EU se rozhodli tento druh oficiální korupce zjednodušit a existuje tam pouze „dobrovolná“ registrace, což umožňuje patnácti až dvaceti tisícům lobbistům navézt se do oficiálních institucí EU a každý den projednávat záležitosti s personálem Komise a s evropskými poslanci. Byl i případ, kdy bylo několik poslanců z jedné ze zemí východní Evropy zastiženo novináři britského bulváru při přejímání úplatku výměnou za svůj hlas, a byli vystaveni na odiv čtenářstvu.
Lobbisté jsou svého druhu nástroj „měkké síly“. V případě nutnosti se objeví „tvrdá síla“ ve formě armády, soukromých vojenských firem nebo tajných služeb, která odstraňuje neústupné vlády a prezidenty. G. Perkins ve své knize „Zpověď zabijáka ekonomik“ dobře popsal, jak takoví lobbisté pracují. Nazývá je „zabijáky ekonomik“, za kterými stojí „šakalové“, lidé z tajných služeb a žoldáci, kteří mají vždy v zásobě „konečné řešení“.
Jako příklad prolínání se zájmů byznysu, politiky a válečného sektoru lze uvést Ahmada Chalabiho – šéfa tak zvaného Iráckého národního kongresu, který v r. 1998 dokázal protlačit „Zákon o osvobození Iráku“, a pak šikovně lobboval u americké vlády, kde požadoval svržení Saddama Husseina. K procesu se připojila lobbistická společnost Black, Kelly, Scruggs & Healey (BKSH), která je dceřinou strukturou Burson-Marsteller a PR nástrojem republikánské strany. Především se ve všech těchto aktivitách zohledňovaly zájmy vojensko-průmyslového komplexu a amerických ropných společností. Zároveň Chalabi navázal kontakty s šéfem Vlasteneckého svazu Kurdistánu Jalalem Talabanim a šéfem Kurdské demokratické strany Masudem Barzanim. Nakonec bylo rozehráno divadlo s pracím práškem ve zkumavce, který vydávali za chemickou zbraň Saddama Husseina, a začalo vojenské dobrodružství, jehož následky s postupujícím časem svět pociťuje čím dál pronikavěji.
Když to začíná smrdět velkými penězi, dokážou Američané pracovat i ke škodě svých spojenců. Nedávno se v novinovém vydání New York Times objevily zajímavé informace o tom, jak některé země využívají chamtivost amerických politiků ve svůj prospěch. Byl uveden příklad, kdy vice-prezident a ředitel programů zahraniční politiky Brookings Institute Martin Indyk, zodpovědný za uskutečnění izraelsko-palestinských rozhovorů (přesněji za jejich selhání), dostal za úspěšné vykonání „mise“ od Kataru šek na 14,58 milionů dolarů!
A zde je ještě jeden, na první pohled, paradoxní, případ. Jeden lobbista z řad známých amerických politiků pracuje v zájmu Kataru, další považuje za svoji povinnost boj s ním. Rozumí se, že za jistý honorář. Jde o generála ve výslužbě Jacka Keana, který se, bez ohledu na pokročilý věk, rozhodl obsluhovat několik investorů. Je zároveň zvláštním poradcem soukromé vojenské společnosti Academi, členem vedení největšího výrobce tanků a letadel General Dynamics, partnerem investiční firmy SCP Partners, zabývající se vojenskými kontrakty, vojenským analytikem televize Fox, a také ředitelem vlastní konzultační firmy GSI LLC. Keane rád rozjímá v médiích o tom, jak Katar vyzbrojuje islámská teroristická uskupení na Blízkém východě. Nicméně podle názoru novinářů z Nation tyto úvahy vznikají jen proto, že největším partnerem společnosti Academi na Blízkém východě jsou Spojené arabské emiráty – konkurent Kataru.
Lze uvést příklady toho, jak USA a jejich spojenci v NATO kupují politiky a experty jiných států. Konkrétně se to dělá kvůli prosazení zájmů NATO přes Atlantickou radu, která od r. 2008 dostává finance od 25 států – členů NATO. Zastoupení Atlantické rady jsou umístěna i v zemích, které nejsou členy NATO, například v Černé Hoře a na Ukrajině. Petro Porošenko, který se během své návštěvy USA 18-19. září doprošoval vojenské pomoci, vystoupil nejen v kongresu, ale také v Atlantické radě. Různé programy Atlantické rady podchytávají všechny regiony světa a jsou směrovány na mnohé skupiny obyvatelstva. Priorita se přitom dává práci s mládeží a výchově nových vůdců – jádra budoucích „revolucí“.
…Lobbing je tatáž korupce, ale tak říkající v mezích zákona. Lobbing lze zcela považovat za vrcholnou formu korupce.
