Tereza Spencerová
15. 10. 2014 Literárky
Obama to sice z očividných důvodů nezdůrazňuje, ale je faktem, že mezinárodní systém, v němž vyrůstal senátor John McCain, už neexistuje, a nebyl zatím nahrazen systémem novým. Koncem září pět států ležících u Kaspického moře – Rusko, Írán, Ázerbájdžán, Kazachstán a Turkmenistán – podepsaly přelomovou dohodu, která „sjednotila“ region, v němž jsou podle odhadů Americké energetické agentury (EIA) zásoby asi 48 miliard barelů ropy a asi 242 bilionů kubíků zemního plynu.Přitom dohoda sblížila Rusko a Írán.
Nová dohoda mezi pěti státy přitom stanoví, že vody vnitrozemského moře budou spravovány všemi příbřežními státy společně, a tudíž do Evropy žádné energie nepoputují bez souhlasu Ruska a Íránu. Společné sdílení přírodních zdrojů jen při prodeji ropy nabízí výhled na 2,6 bilionu dolarů pro každý stát, přičemž experti počítají s tím, po nynějších uměle stlačovaných cenách, které poškozují Rusko, Írán, ale i Saúdskou Arábii a další světové producenty, ropa v dohledné době znovu razantně vyskočí, a to možná už po listopadovém jednání OPEC.
Přitom dohoda sblížila Rusko a Írán. Obě země demonstrativně ukázaly Západu, že nejsou tak izolované, jak by „být měly“. Íránský prezident Hasan Róhání vzápětí nově prohloubené souznění stvrdil prohlášením, že Teherán Moskvě v nynější obchodní válce Západu proti Rusku nohy nepodrazí: „Nebudeme alternativou, pokud Rusko zastaví vývoz zemního plynu do Evropy.“ Naopak. „Nabídneme všemožnou pomoc ruské vládě a ruskému národu. Jakmile budou finalizovány nutné kroky, Rusové najdou íránské produkty v regálech ruských obchodů.“ A co víc, Írán a Rusko spolu s dalšími třemi kaspickým státy dosáhly všeobecné shody v otázce nepřijatelnosti cizí vojenské přítomnosti v oblasti, což znamená, že prakticky vyloučily (nebo alespoň významně zkomplikovaly) jakoukoli možnost budoucí vojenské přítomnosti USA či NATO v energeticky bohaté oblasti.
Nicméně, Spojené státy v poslední době odhazují své předsudky a sice neveřejně, ale o to aktivněji navazují stále pevnější vztahy i s Íránem, a mění si s ním „rozumy“ ohledně dalšího boje proti Islámskému státu, což Teherán vede k nebývalému optimismu před blížícím se kolem jednání o jeho jaderném programu, které je na programu 24. listopadu. Ministr zahraničí USA z Vídně, kde „shodou okolností“ sídlí i Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE), přizvukuje, že dohoda „není nedosažitelná“, a v Londýně mezitím – bez ohledu na izraelský nesouhlas — začala mezinárodní konference o obchodu Evropy s Íránem v čase „po sankcích“… Důležité ovšem je, že zmíněná výměna „rozumů“ se podle agentury AP týkala nečekaných témat. Teherán prý varoval Bílý dům před snahou svrhnout Asadův režim, protože by to ve výsledku ohrozilo bezpečnost Izraele. Už jen představa, že americko-íránské konzultace pokrývají řešení jaderných sporů a navrch také otázky Sýrie, Izraele a regionální bezpečnosti jako takové, je – eufemisticky řečeno – šokující. A pokud má AP spolehlivé zdroje, tak budou důsledky pro Blízký východ přímo revoluční. V jakém směru? Fantazii se meze nekladou.
Hlas Teheránu
To vše je k vidění jaksi na povrchu nebo těsně pod ním, nicméně skutečnou míru proměny Íránu z párii v geopolitického hráče, naznačují fakticky až poslední teheránské tahy. Krátce poté, co turecký parlament prezidentu Erdoganovi schválil vstup do války v Sýrii, se totiž Teherán ozval a varoval, že „jakýkoli krok, který jen dále zhorší a zkomplikuje situaci v regionu, bude mít nenapravitelné důsledky“. Jinými slovy, za vstup na syrské území Turci zaplatí, a to draze.
Recep Erdogan hraje opravdu vysokou hru. Spojeným státům je jasné, že pouhými nálety Islámský stát nezastaví, právě naopak – IS už mezitím ovládl bezmála celou iráckou sunnitskou provincii Anbár včetně vojenského letiště u Hítu, posunul se na dohled k Bagdádu, kontroluje už i (americkým mučením nechvalně proslulé) předměstí Abú Ghrajb a v posledních dnech „dočišťuje“ syrské kurdské Kobání. To vše pak nutí amerického ministra zahraničí Johna Kerryho k bezmocnému vysvětlování, že obrana Kobání přece nikdy nebyla v plánu, a Baracka Obamu k obecným prohlášením, že válka proti IS zaznamenává „pokrok“, aniž by ovšem byl s to podpořit svá slova něčím konkrétním. (Tím spíš, že cíl zasáhlo jen 10 procent z bezmála tisíce prvních amerických náletů, nemluvě o tom, že zničení jednoho džihádistického pickupu s těžkým kulometem na korbě v ceně 30 tisíc dolarů americké daňové poplatníky může přijít až na půl milionu dolarů.)
Za této situace přichází ambiciózní turecký prezident, jemuž je jasné, že jediná pozemní armáda k boji proti IS, která je okamžitě k dispozici, je ta jeho. Výměnou za její vyslání nicméně žádá uchovat původní cíl více než tříleté války v Sýrii, tedy „změnu režimu“ v Damašku. A Spojené státy mu de facto odpověděly: Naším cílem je IS, nikoli Asad.
Další tureckou podmínkou pro vyslání armády (a zároveň i pro obranu Kobání) se tedy stala vize vytvoření „nárazníkové zóny“ na syrské straně hranic, a Spojené státy zase nekývly. To už ale Erdogan přece jen zabodoval – pád Kobání, „kurdského Stalingradu“, totiž oslabí kurdské oddíly a tím uvolní ruce i Ankaře, pro niž jsou Kurdové možná větší hrozbou než IS. A tak zatímco bezradné USA ani kalkulující Turecko nedělají pro obranu Kobání a kurdských oblastí na severu Sýrie skoro nic, NATO Turecku nabídlo svou ochranu před útokem Islámského státu, čímž ovšem více méně zaručuje určité „krytí“ i pro všechny další turecké kroky. „Nárazníkovému pásmu“ na syrském území zničehonic vyjadřuje podporu Francie, což nejspíš znamená, že nápad podporují financiéři francouzské politiky z Kataru a Saúdské Arábie, do Ankary už zajel nový šéf NATO Jens Stoltenberg i americký velitel celé té nové války v Iráku a Sýrii generál John Allen. Přidal se také Edward Royce, šéf amerického sněmovního výboru pro zahraniční vztahy, podle něhož je „teroristická armáda na prahu NATO“, a tak musí Turecko a aliance „vstoupit do bojů s IS v Sýrii“. Zkrátka: Erdoganovy podmínky jako by se začaly zhmotňovat. Tím spíš, že vpád do Sýrie pod hlavičkou NATO by podle Ankary nejspíš přiměl Rusko a Írán ke zdrženlivosti…
A právě v této chvíli přišlo varování z Teheránu o „nenapravitelných důsledcích“, podepřené prohlášením, podle něhož je íránská armáda připravena osvobodit Kobání, stačí, když o to „požádá Damašek“. Záminka pro intervenci Turecka pod hlavičkou NATO dostala silnou trhlinu. V samotném Turecku přitom beztak probíhají opoziční protesty proti vstupu do války, na potlačení masových protivládních akcí v kurdských oblastech na východě Turecka už vláda vyslala rovnou bombardéry, a tak scénáře propuknutí války přímo v Turecku vypadají vcelku racionálně. Ankara mezitím alespoň vzpurně popřela, že by USA a jejich spojencům poskytla svá letiště k náletům na IS, čímž nejspíš vytváří další vyjednávací páku, ale není jasné, jak dlouho se kdo nechá Tureckem vydírat.
Obama na křižovatce
Jak k americko-íránskému sbližování připomíná M K Bhadrakumar, válka dává dohromady podivné typy, třeba Roosevelta s Chuchillem a Stalinem. „Paradoxně nejspolehlivějšími spojenci USA v boji proti IS jsou vlády Íránu a Sýrie (její armáda při nevyřčené koordinaci s americkými nálety v posledních týdnech hlásí jen výrazné postupy). Je těžké si představit, že by to neuvědomoval, přinejmenším od chvíle, kdy si sám pro sebe zodpověděl základní protimluv současnosti, tedy že vede válku proti IS, kterou nemůže vyhrát. (…) V zásadě má Obama stoprocentně pravdu, když tvrdí, že boj proti IS je vrcholně důležitý pro mezinárodní bezpečnost, ale přitom ví, že je to válka, kterou USA nemohou vybojovat samy (byť je tam i půltucet britských a australských stíhaček). Obama má pravdu i v pohledu na nepříjemnou realitu – z očividných důvodů to sice nezdůrazňuje, ale je faktem, že mezinárodní systém, v němž vyrůstal senátor John McCain, už neexistuje, a co hůř, nebyl nahrazen systémem novým. Při absenci skutečných center moci se pak i menší či střední státy mají k prosazování svých zájmů, které mohou kolidovat s těmi americkými, ale Washington už nemá páky k tomu, aby je znovu srovnal do latě. Zkrátka, je najednou velmi těžké přinutit nebo přesvědčit Erdogana, aby americké zájmy nadřadil těm svým.“
A tak „zničehonic“ přichází Írán a říká Erdoganovi to, co si USA vůči svému „spojenci z NATO“ otevřeně říci nedovolí. „Nenapravitelné důsledky.“ A tak přichází dohoda mezi USA a Ruskem o výměně zpravodajských informací o IS a společném boji proti němu…
Ukrajina? Co je to?
A ještě pár informací stručně:
— Ve snaze vykoupit zajaté příslušníky mírových sil na Golanech prý OSN přiměla Katar, aby kajdistům z Fronty al Nusrá vyplatil 25 milionů dolarů.
— Jedním z výsledků „demokratizačního“ rozvalu Libye je asi 300 tisíc uprchlíků. V Dírně na východě země džihádisté pochodují s vlajkou Islámského státu.
— Věrnost Islámskému státu a jeho lídrovi Abú Bakru Bagdádímu nově slíbil také pákistánský Taliban a dalších pět lokálních džihádistických skupin. Americké nálety v Pákistánu během čtyř dní zabily nejméně 23 lidí, podle USA „podezřelých z terorismu“. Statistiky amerických náletů v Pákistánu konstatují, že na jednoho „teroristu“ je v průměru zabito 49 civilistů.
— Státy, které nečinně přihlížely další smrtící a destruktivní izraelské válce proti obklíčené Gaze, nyní bez ohledu na názor Izraele slíbily na konferenci v Káhiře poskytnout na rekonstrukci pásma celkem 5,4 miliardy dolarů. Katar nabízí miliardu, USA přes 200 milionů, EU skoro půl miliardy eur… Není jasné, kolik těchto slibů se přetaví do skutečné pomoci. Egyptský prezident Abdal Fattáh Sísí varuje Izrael, že „nastal čas ukončit konflikt“ s Palestinci.
— Rusko podporuje palestinskou rezoluci o podmínkách vzniku státu, palestinský stát nově uznal i britský parlament, po Švédsku jako druhý ze starých členů EU. Francie tvrdí, že Palestinu uzná za podmínky, že to gesto nebude čistě symbolické. (Francie mezitím zahájila novou vojenskou operaci v Nigeru.)
— Kvůli nedostatku peněz OSN omezuje humanitární pomoc směřující do Sýrie, kde na ní závisí odhadem přes čtyři miliony lidí.
— V saúdském Rijádu byl zastřelen americký občan a další byl zraněn.
— Oddíly jemenských hútíjských rebelů po hlavním městě San´á obsadily i důležitý přístav Hudejdá u Rudého moře. V Adenu se mezitím konají masové demonstrace za nezávislost jižního Jemenu.
— A na úplný závěr dnes první info o nejspíš velmi zajímavé knize francouzských novinářů Georgese Malbrunota a Christiana Chesnota nazvané Cesty Damašku, Černé dossier francouzsko-syrských vztahů. Kniha na základě vládních dokumentů i rozhovorů sestávajícími i bývalými vládními činiteli rekapituluje bouřlivé vztahy Paříže a Damašku v průběhu desetiletí, připomíná, jak agresivně Paříž reagovala na zprávy velvyslance v Damašku Erika Chevaliera, který před třemi roky upozorňoval na to, že Asadův režim vůbec není slabý a že nepadne jen tak, a obšírně se mimo jiné věnuje také okolnostem, za nichž francouzské ministerstvo zahraničí „redigovalo“ zprávy tajných služeb o nasazení chemických zbraní v Sýrii tak, aby vina padla jednoznačně na Asadův režim, byť špioni nic takového netvrdili… Zkrátka, bude to jistě velmi zajímavý dobový dokument o západní politice v 21. století.
