Marek Řezanka
9. 10. 2014 Literárky
Delší dobu můžeme pozorovat, jak se Jiří Pehe vymezuje vůči názorům Václava Bělohradského či Jana Kellera. To samo o sobě by bylo v pořádku, lidé by měli diskutovat o různých postojích a názorech. Méně v pořádku je ale způsob, jakým tak Pehe činí. Nejde tu totiž primárně o Peheho či Kellera, ale o pohled na fakta a jejich interpretaci.
Podporovatelé nevolené ukrajinské vlády se všemožně snaží zpochybnit argument, že na Ukrajině vládnou fašisté. Jedním z nich je J. Pehe. Podívejme se tedy na to, jak na Kellerovy připomínky (přitom Keller otevřeně netvrdí, že kyjevská vláda je fašistická – upozorňuje však na některé její rysy, které bychom neměli přecházet souhlasným mlčením) reaguje a jak analyzuje dění na Ukrajině.
“Keller ovšem zapomíná zmínit, že někteří poslanci spříznění s Viktorem Janukovyčem nebyli „vyvlečeni“ jen proto, že si to usmysleli jacísi fašisté, ale proto, že Janukovyč a spol. nařídili v určitém okamžiku palbu do demonstrantů, která vyústila v masakr lidí, kteří jako fašisté věru nepůsobili. Jako „fašistický“ převrat to nezní.“
Zde se Pehe – eufemisticky řečeno – dopouští hned dvou výraznějších nepřesností. Tak jako celá řada jiných mainstreamových komentátorů bohužel nectí presumpci neviny. Dodnes se totiž uspokojivě nevyšetřilo, kdo vlastně dal střílet do demonstrantů na Mejdanu. Jedním z požadavků demokratického světa by mělo být, aby zločiny, jakým je tento, (dále pak například sestřelení civilního letadla nad Ukrajinou či vražda Valentyny Sameňuk-Samsonenko (mj. bývalé šéfky Fondu národního majetku Ukrajiny) byly vyšetřeny a aby se o výsledcích vyšetřování dozvěděla široká veřejnost. Podobný požadavek – pokud jsem si všiml – Pehe nevznesl.
Za druhé dává Pehe dohromady věci, které jsou neslučitelné. Stávající nevolenou kyjevskou vládu odvozuje od Majdanu. Ten se ale nesl ve zcela jiném duchu – a požadoval cosi jiného než vraždění nevinných civilistů. Majdan byl v podstatě sociálním hnutím a snahou občanů vymezit se vůči jakýmkoli autoritářům. Neměl nic společného s utužením „jediné pravdy“ a s posílením moci některých oligarchů. Jednoduše řečeno – občané jedné země zase jednou ostrouhali.
Budeme-li chtít ocenit nějakou myšlenku Majdana – potom by se jednalo zejména o vůli lidí dosáhnout větších práv. Nebýt něčí loutkou a něčím pěšákem v první palebné linii.
Nevšiml jsem si, že by ale Pehe pro podobná setkání na náměstích nějak zvlášť hořel. Alespoň 21. dubna 2012 jsem si ho na Václavském náměstí nevšiml. Tam se tehdy sešlo asi sto tisíc lidí (možná o něco více, možná o něco méně), aby protestovalo proti zvůli tehdejších mocných. Ač se jednalo o zcela mírumilovné shromáždění, jeho účastníci získali nálepku „lůzy“.
Pehe dále argumentuje, že „současná ukrajinská vláda nevznikla za použití násilí; vznikla v důsledku násilí. Prezident Porošenko byl demokraticky zvolen, vláda bude brzy obměněna na základě svobodných voleb.“
Zde je opět třeba upozornit na fakt, že dosud nevíme, kdo skutečně stál za střelbou do demonstrantů na Majdanu, a dokud to nevíme, je na místě pracovat také s hypotézou, že to mohl být ten, komu takový čin nejvíce hrál do karet.
Pehemu zjevně nevadí, že na Ukrajině již řadu měsíců vládne nikým nevolená vláda, která rozhoduje o životě a smrti svých občanů. Je až do očí bijící, jakým způsobem bagatelizuje fakt, že tato vláda rozhoduje bez mandátu o stěžejních věcech své země. Zvláště, přihlédneme-li k jeho argumentaci proti Rusnokově překlenovací vládě, která pouze dovedla v době mimořádné politické krize k předčasným volbám – a – podotýkám, zcela v souladu s Ústavou ČR. Pehe tehdy ovšem maloval lucifery na zeď: „Kdybyste mi řekl před půl rokem, že Miloš Zeman bude jmenovat vládu způsobem, jakým ji jmenoval, považoval bych to za nepravděpodobné. Poté co teď vidím Miloše Zemana v akci, tak si umím představit, že až vyhraje sociální demokracie, jednoduše řekne, že se mu pan předseda sociální demokracie nelíbí, a jmenuje prvního místopředsedu.“
Zajímalo by mě, zda se pan Pehe zabývá tím, nakolik souzní současná ukrajinská vláda s ústavou své země. Přišlo by mi logické, že právě takovýmto tématům se politologové budou věnovat.
Pehe odmítá, že by Ukrajina měla fašistickou vládu a mj. používá následující argument: „Možná nejdůležitějším znakem fašismu je pak nedemokratický korporativismus. Tedy násilné potlačení opozice i názorových rozdílů ve prospěch jednoho státního „svazku“, tedy umělé jednoty. To se týká nejen zglajchšaltovaných médií, poslušně šířících státní propagandu, potlačení politické opozice pod záminkou nutnosti hájit jednotně zájmy státu i národa, ale i ekonomiky, v níž je potlačena tržní pluralita, protože i ta má sloužit především státu.“
Podívejme se tedy, jak to na Ukrajině vypadá s opozicí. V tomto ohledu těžko najdeme výmluvnější slova, než která pronesla opoziční poslankyně, Jelena Bondarenková: „Neustálé hrozby, nevyřčený zákaz přítomnosti opozice v éteru ve většině ukrajinských kanálů, cílené štvaní – to už je takřka běžný atribut každodenního života opozičního poslance na Ukrajině. Všichni, kdo vyzývají k míru na Ukrajině, jsou okamžitě zapisováni mezi nepřátele národa tak, jak tomu bylo kupříkladu v Německu ve 30. a 40. letech minulého století nebo v časech mccarthismu v USA.“
Je však pochopitelné, že kdo nechce slyšet, neslyší.
Vzkaz poslankyně Bondarenkové by přitom měl být apelem pro všechny, kdo se ohánějí demokracií a chtějí pod její vlajkou vést svatou válku za její hodnoty: „Nečinnost ze strany mezinárodního společenství vůči těmto evidentním faktům bude vypadat jako spoluúčast a tichý souhlas se všemi těmi zločiny, které se nyní dějí na Ukrajině. Svobodný svět ztrácí ještě jeden opěrný bod – Ukrajinu.
Všechny, kdo nejen slovy, ale i činy bojují za demokracii, lidská práva a svobody, mohou společně udělat mnoho. Vždyť pouze společně můžeme zastavit juntu a bratrovražednou válku na Ukrajině!“
Pehe svůj text, který bychom mohli pojmout jako jakési přepólování skutečnosti, shrnuje: „Ukrajina má jistě mnoho problémů, včetně svých fašistů. Ti tam ale na rozdíl od Kremlu zatím nevládou.“
Má-li být kdokoli pro čtenáře důvěryhodným, měl by pracovat s fakty – a ne s iluzemi. Není tak těžké si ověřit, kolik ministrů v kyjevské vládě přímo má přímé či nepřímé vazby na Stranu svobody či Pravý sektor.
Světový židovský kongres (WJC) a další židovské organizace už dříve označily nynější ukrajinskou vládnoucí stranu Svoboda za neonacistickou a antisemitskou politickou platformu. Ne snad, že bychom tyto organizace měly brát jako arbitry pro otázku posuzování něčí ideologie, ale za pozornost někoho, kdo se vyjadřuje k otázce fašismu na Ukrajině, tato zmínka stojí.
Pehe si je navíc vědom, že řada ministrů v kyjevské vládě je minimálně diskutabilní.
Patrně proto přispěchal s následujícím odstavcem: „Za prvé: to, že lidé, které lze označit jako fašisty, obsazují některá místa ve státní správě nebo dokonce ve vládách, nečiní z dané země fašistický stát.“ Poslední větou své stati ale popírá i tuto skutečnost: „Fašisté tam (na Ukrajině) ale na rozdíl od Kremlu zatím nevládou.“
Pehemu nezbude než označit za Kremlofila (kromě Kellera, kterého tak vnímá již dlouho) i bývalého člena Evropské komise, Güntera Verheugena. Ten se v březnu 2014 vyjádřil více než srozumitelně: „Se znepokojením sleduji vývoj v Kyjevě, kde se vládní stranou stala Svoboda vedená Olehem Ťiahnybokem, která nenávidí Židy, Poláky a také Rusy.“ Její zapojení do vlády považuje za chybu a dodává: „Poprvé v tomto století skuteční fašisté z masa a kostí sedí ve vládě“.
Připusťme nyní námitku, že samotná existence fašistů ve vládě ještě automaticky neznamená fašistickou povahu vlády. Jistě ale záleží i na tom, o kolika ministrech se bavíme – a jaké posty zastávají. Pokud takoví lidé ovládají resorty obrany či vnitra, je to na pováženou.
Hodnoťme ale celkový rámec politického klimatu na Ukrajině. Všímejme si úrovně svobody slova, zastrašování opozice a menšin (nezapomínejme ani na problematickou situaci Volyňských Čechů, k nimž se naše vláda zatím chová jako otec – nebo snad už dokonce macecha? – z pohádky o Jeníčkovi a Mařence).
V Rusku sice vidíme vládu autoritativní, ale nikoli fašistickou. To je třeba rozlišovat.
Podporujme vyšetřování OBSE ohledně hromadných hrobů na Ukrajině. Nepodporujme ty, kdo přilévají olej do nenávistného ohně, který nás v podobě světového konfliktu může spálit všechny, bez rozdílu.
Mějme strach ze stran, jakými je Jobbik. I on se časem může dostat do vlády. Mělo by nám ležet na srdci, aby jednota EU za chvíli neznamenala, že všude po Evropě povládnou strany jako Svoboda či Jobbik. Ale to teprve možná bude ona svoboda a demokracie, za niž Pehe táhne do boje do roztrhání všech původních demokratických hodnot a principů.
Kde (ne)jsou fašisté
