Kopelman
14. 10. 2014 Kosa zostra
Před dvaceti lety jsem si v Německu koupil autoatlas zemí D-A-CH. V atlase byla zakreslena plánovaná dálnice z Vídně přes Mistelbach až k hranicím s ČR poblíž obce Nový Přerov. Směrem z Brna na Vídeň tehdy probíhala výstavba dálnice mezi Rajhradem a Pohořelicemi. Byl jsem v té době na začátku profesní dráhy, tak jsem se o to trochu zajímal. Časová vzdálenost jedné hodiny je pro udržení kontaktu s domovem snesitelná.
Nemalá část Rakušanů se proti výstavbě bouřila, obávali se přílivu kvalifikované pracovní síly nejenom z Brna. Dnes potichu přiznávají, jak velkou chybu udělali, že bránili ředění svého národa bývalými pokrevními příbuznými, kteří mohli být zdatnou a upřednostňovanou konkurencí proti přílivu afroasijských ras. Evropské společenství tehdy prožívalo svůj multi-kulti boom, proti jehož síle neměl šanci ani velmi populární Jörg Haider.
Impérium za velkou louží má od konce občanské války úplně opačnou strategii. Otroků z Afriky měli víc než dost, ale z těch inženýrskou elitu pro přerod zaostalé země v nové technologické impérium neudělají. Otázka zněla: jak dobrovolně nebo nedobrovolně přilákat bělošskou znalostní elitu z Evropy? Zkuste nejprve sami zavzpomínat, jaké dějinné události 20. století přinesly do Ameriky přílivy cenného lidského kapitálu.
Před několika dny byly na webu „příliš levicového“ sociálně demokratického seniora, psychiatra Ivana Davida, zveřejněny dva články o mluvčí ministerstva zahraničí USA Jennifer Psaki. První článek dává na misky vah, zda její nebetyčná hloupost je buď záměrnou geniální lstí, nebo skutečností. Ve druhém článku, jehož autorem je Ivan David, rozuzlení otázky spočívá v prorockém konstatování „Jaký podnik, taková mluvčí“.
Troufám si tvrdit, nejenže je Jen Psaki opravdu hloupá, ale že hloupost v současné Americe nabývá epidemických rozměrů. Hloupost člověka v tak exponované veřejné pozici je pro její americké spoluobčany prakticky neviditelná, stejně tak pro její nadřízené. Evidentní základní neznalost a celková hloupost projevu, která se nám v Evropě zdá naprosto zřejmá a evidentní, je v USA viditelná jen pro menšinu národa.
V roce 2007, rok před finanční krizí, jsem pobýval několik měsíců v USA a měl jsem možnost nahlédnout do života různých socioekonomických prostředí a několika vzdělávacích institucí. Bydlel jsem v Chicagu, což je jedna z nejbohatších oblastí USA, blízko židovské základní školy. S překvapením jsem zjistil, že roční školné tam bylo vyšší než na běžné univerzitě. Jak by řekl Cimrman, už od školních škamen se v Americe spolehlivě pozná, kdo bude pán a kdo kmán.
Terciární vzdělávání v USA poskytují dvě různé úrovně institucí, na nižší úrovni tzv. college a na vyšší university. Je důležité zmínit, že typická college odpovídá našemu sekundárnímu vzdělání a „college degree“ nemá vyšší váhu než naše maturita. Moje známá učí na typické college v průměrné oblasti Chicaga, kde studenti byli děti z běžných „amerických“ rodin, tj. mexických, asijských, perských a trochu černošských, často již smíšených s bělochy. Byl jsem na té škole přítomen trhu práce, největší stánek měla samozřejmě armáda, pak následovaly firmy poskytující služby všeho druhu, např. zasilatelské. Nikdo tam ale nenabízel místo typu úřední administrativní práce v kanceláři.
Stejně jako jsou obrovské rozdíly na úrovni základních škol, je to i s univerzitami. Běžné univerzity jsou státní. Pojem státní v USA neznamená federální, ale patřící danému státu, např. státu Illinois. Moje příbuzná v USA absolvovala celá bakalářská studia na velké státní univerzitě. Se základy získanými na socialistickém gymnáziu a se znalostí jazyka to nebyl vůbec žádný problém. I v nejtěžších předmětech se tam neučilo nic víc, než za socialismu na gymnáziu. A to jsem ještě neřekl, že college i university mají často přívlastek „community“, který politicky nekorektně znamená „pomocná“.
USA je země obrovských kontrastů, na jaké zatím nejsme v Evropě zvyklí. Kontrastů úplně ve všem, především sociálních. V městečkách na severní straně Chicaga žije kontrastně movitější vrstva obyvatel, nezřídka hebrejského původu. Kromě nenápadných synagog připomínajících kulturní střediska se to pozná tak, že všichni zákazníci supermarketu jsou tam oblečeni doslova v teplákách nebo jiném domácím úboru a před supermarketem parkují většinou Mercedesy nebo ještě luxusnější značky.
Pro představu o příjmech příslušníka vyšší třídy, ale zdaleka ne nejbohatší, jsem schopen podat následující svědectví. Měl jsem možnost poznat partnera (nižší spolumajitelská pozice) jedné menší poradenské firmy v Chicagu zaměřující se na investiční poradenství. Vystudoval dvě prestižní univerzity v Chicagu (v USA se obvykle studuje nejprve bakalářský stupeň a až později při zaměstnání magisterský). Svou magisterskou diplomovou práci vydal na své náklady knižní formou, dostal jsem ji jako dar, tak jsem mohl subjektivně posoudit, že oproti našemu standardu je průměrná. A teď přijde to hlavní, viděl jsem i jeho daňové přiznání, roční příjem činil 1,6 milionu dolarů.
Na druhou stranu mají „obraceči palačinek“ v McDonald’s a podobných amerických podnicích postavených z papundeklu (pro neznalé něco jako sololit) mzdy na úrovni osm dolarů na hodinu. Už chápete, proč je dvacet procent Američanů na potravinových lístcích? Nebo proč pracují v USA i lidé ve věku, kdy měli dávno užívat důchod? Jako např. Jose Carillo, 81letý zaměstnanec McDonald’s, který se účastnil nedávné hromadné stávky za vyšší mzdu a byl zatčen policií. Kdyby se choval racionálně, tak nebude stávkovat, ale střílet jako náš krajan Pavel Slíva v roce 2006 v Havířově, protože už nemá co ztratit. Stihnout prožít lepší život po osmdesátce už opravdu nehrozí.
Co tím vším chci říct? Že Amerika má nejpozději od 80. let minulého století opět problém, obrovský problém. Vlastní obyvatelstvo degeneruje a navíc se ředí s nebělošskými rasami. Dámy prominou, ale Američanky jsou často sebevědomé, egoistické a tlusté hysterky, které pomalu neumí uvařit ani čaj. Co s tím? Oživit osvědčený německý Lebensborn, např. tak jak to dnes praktikují Norové svým sociálním programem Barnevern? To se dá v malé zemi jako Norsko, kde přilákat budoucí otce a matky z okolních evropských zemí není tak křiklavé. Co ale v zemi o velikosti USA?
Vzpomínáte na film Kandidáti života a smrti? Dávali ho za socialismu často v televizi. Připomenu vám sanitku a větu „Maso pro doktora Jacksona“. Amerika opět potřebuje koňskou dávku inteligentního bílého masa.*/ Vlna kvalifikovaných přistěhovalců ze zemí východní Evropy decimované nedůstojnými mzdami po roce 1989 se už vyčerpala. Je nezbytné přilákat kvantitavně i kvalitativně významnou novou vlnu bělochů. Otázka zní pořad stejně: jak? Není potřeba něco vymýšlet, válka se už dvakrát výtečně osvědčila. Proč by se nemohla osvědčit i potřetí?
