Oskar Krejčí:
11. 10. 2014 První zprávy
Na úrovni státu se demokraticky řeší jen méně významné věci. S těmi důležitými nastupuje manipulace nebo svévole. Můžete hlasovat ve volbách, ale ne o sestavení vládní koalice či o rozdělení republiky. Viděl jste referendum o vstupu do NATO či o takzvaných restitucích církevního majetku? Či o dodávkách munice a zbraní do Gruzie nebo Kurdistánu? O reálné moci ve státě či v „globální vesnici“ se nerozhoduje klasickými nástroji demokracie.
PZ: Z informací našich sdělovacích prostředků je zřejmé, že intervence Západu proti Islámskému státu je existenční válkou a těší se podpoře veřejnost. Zdá se, aspoň podle nich, že vojenský zásah proti strategickým cílům Islámského státu je to jediné, co šíření fundamentalismu může zabránit.
K propagandě dnešních dnů patří nadužívání slova „strategický“. Stále slyšíme, že byly bombardovány strategické cíle. V Gaze, v Iráku, v Sýrii. Pak se z prohlášení mluvčí ministerstva zahraničních věcí USA svět dozví, že byl zasažen jeden tank a dvě obrněná auta. V tomto případě se nejedná o strategické cíle související s významnými změnami na frontě či ve válce, ale o cíle taktické.
Chcete-li hodnotit způsob vedení války, porovnejte si například ztráty tanků ukrajinské armády v tamní občanské válce a ztráty islamistů. Chcete-li hodnotit smysl války, nezapomeňte porovnat cenu auta s kulometem s cenou střely s plochou dráhou letu.
A veřejnost? S případným útokem na Sýrii v loňském roce souhlasilo necelých 40 % dotázaných Američanů. Z bojovníků Islámského státu ale má strach více lidí, než ze syrského prezidenta Asada – současné Obamovo rozhodnutí bombardovat území Sýrie a Iráku podpořilo 60 % dotázaných. Jenže v roce 2001 útok na Afghánistán podpořilo 90 % dotázaných Američanů. A výsledek?
PZ: Demokracie by se ale měla umět bránit. Myslím, že ani vy byste nechtěl žít pod nadvládou šaríi.
Určitě nechtěl. Jen je otázkou, jak se má demokracie chránit. Zda si při tom nevyrábí nové problémy.
Hámid Karzaj, donedávna prezident Afghánistánu, mluvil koncem září ve svém projevu na rozloučenou zcela srozumitelně. Podle deníku New York Times například prohlásil: „Amerika si nepřeje mír pro Afghánistán, protože zde má vlastní plány a vlastní cíle.“ Pak dodal: „Kdyby Amerika a Pákistán chtěli mír, bylo by možné přinést mír do Afghánistánu.“ A obecně nešetřil západní státy, které podle něho sledují v Afganistánu své vlastní cíle.
PZ: Nezapomínejte, že s jeho jménem je spojováno i několik korupčních skandálů a pochybnosti o regulérnosti voleb. Nezdá se mi, že jste si vybral zrovna nejlepší autoritu.
Hámid Karzaj byl téměř třináct let vrcholným představitelem Afghánistánu. Předtím se aktivně účastnil odboje jak prosti Sovětům, tak i proti Talibánu – a to napřed z území Pákistánu, pak z USA. Má za desetiletí zkušenosti z práce rozvědek, diplomatů i vojáků těchto zemí. Dodnes se spekuluje o jeho údajném občanství USA.
Nemyslím, že lze tak striktně oddělovat Západ od korupce a volebních machinací. Jen se dělají sofistikovaněji. Což Karzaj jistě dobře věděl. Proč ale najednou tolik pochybuje o západních spojencích? Podle všeho je především zklamán, že okupace nevedla ke stabilitě a rozvoji. A příčiny vidí mimo rámec demokratických procesů. Cítí logiku geopolitiky a zájmy militaristů.
PZ: Musí to být hned militaristi? Nelze přece přidělovat nálepky, když je něco nejasné.
To máte pravdu. Nejasné to je. Proč tolik válek v posledních letech, které skončí vítězstvím na bojišti a pak chaosem ve společnosti a rozpadem státu? Jak je tomu v Afghánistánu, v Iráku, Libyi, v Sýrii. A na obzoru je destabilizace Turecka.
Válka v Afghánistánu je nejdelší válkou v dějinách USA. V této chvíli američtí velitelé hovoří o tom, že bombardování islámských bojovníků bude trvat několik let. Nepodařilo se prosadit bombardování vládních pozic v Sýrii, protože Rusko a Čína neuhnuly. Tak teď budou bombardovány pozice protivládních bojovníků v Sýrii….
PZ: A v Iráku! Je zřejmé, že Islámský stát je nebezpečí pro řadu zemí.
Bezesporu je. Však také prozíravý Irák, na rozdíl od Turecka, stál vždy na straně syrského prezidenta, neboť věděl, že problémy s fanatiky – náboženskými i sekulárními – neznají hranic. Irák také bombardování bojovníků Islámského státu na svém území odsouhlasil, Sýrii pouze Washington informoval předem. O souhlas nežádal. A nedostal ho.
Na Západě chybí tolerantní diskuse o strategii v měnící se globální společnosti. Už vůbec tu není diskuse o používání síly. Chaos může být ziskem jen pro někoho, to není sociální zisk. Osobně se nemohu zbavit dojmu, že podceňujeme vliv vojensko-průmyslového komplexu v americké politické elitě. Že nevidíme biorytmus militarismu…
PZ: Souhlas. Ale nestává se z militarismu jakési obecné zaklínadlo?
Dobře, představte si, že vyrábíte střely s plochou drahou letu nebo rádiem naváděné bomby. Za jednu střelu Tomahawk vám Pentagon letos zaplatí 1,59 milionů dolarů. Vy jich ale máte plný sklad. Prodat do zahraničí je nesmíte, je to embargované zboží – mohl by vám ho totiž někdy někdo hodit zpět na hlavu. A tak máte jen tři možnosti. Zastavit výrobu. Nebo zničit výrobky někde na cvičišti či je zakopat.
Anebo je použít. Udělat si cvičiště z nějaké vzdálené země. Třeba Irák, Jugoslávie, Afghánistán, znova Irák, Libye, znova Irák a Sýrie… Sklady se vyprázdní a výroba nových, lepších a dražších střel i bomb může běžet vesele dál. Což je chvályhodné, protože udržíte zaměstnanost a zisky. Na fiskální rok 2014 Pentagon připravuje rozpočet ve výši 878,5 miliard dolarů. Bude z čeho brát.
PZ: Nelze ale sedět se založenýma rukama. Mělo by se pomáhat těm, kdo bojují za demokracii. Je třeba pomáhat uprchlíkům.
Samozřejmě, jen je třeba mít jasno, kdo bojuje za demokracii a kdo za oligarchy. A kdo vyrábí uprchlíky.
PZ: Zdůraznil jsem hlavně uprchlíky. Viděl jste davy uprchlíků před válečníky Islámského státu z kurdských oblastí do Turecka?
Ale viděl. Kdo ale ony bojovníky vyzbrojil? A vy víte, kdo utíkal před bojovníky Islámského státu a kdo před ohlášeným bombardováním?
Vraťme se však zpět do Afghánistánu. Státu, kde je demokracie aplikována v podmínkách občanské války a rozdělení společnosti podle jiných, než občanských principů. Což je vyostřená podoba toho, co znamenají chystané volby na Ukrajině.
Například prezidentské volby v roce 2009. Tehdy prezidentský kandidát Abdullah Abdullah prostě z druhého kola odstoupil. Proč tak po dlouhých jednáních učinil, zůstává „demokratickým tajemstvím“. Stejně jako proč šel do ústraní Helmut Kohl, „kancléř-sjednotitel“ Německa. Nebo, kdo za Česko odsouhlasil bombardování Libye. Nebo, proč premiéři, kteří mluví proti sankcím vůči Rusku, nakonec pro ně zvednou ruku.
Podívejte se do Iráku po volbách letos v dubnu. Zvítězila strana premiéra Núrí Málikího. Ten se ale musel pod nátlakem spojenců ze zahraničí svého křesla vzdát. Obdobně letošní prezidentské volby v Afghánistánu. Protikandidáti z druhého kola, Ašraf Ghaní a Abdulláh Abdulláh se nedohodli, kdo vlastně vyhrál. I přijel americký ministr zahraničních věcí John Kerry a výsledky jim vysvětlil. Prezidentem se stal Ašraf Ghaní, který ihned podepsal dohodu s USA o dočasném pobytu amerických vojsk do konce roku 2016. Dohodu, kterou jeho předchůdce Hámid Karzaj podepsat odmítl.
PZ: Demonstrace v Hongkongu nicméně ukazují, že lidé si přejí demokracii západního typu. Britský příklad táhne i po letech spojení s komunistickou Čínou.
Britové ovládli Hongkong díky takzvaným opiovým válkám. Tehdy si pomocí brutálního násilí vynutili právo prodávat v Číně drogy. Od roku 1842 byla v Hongkongu přímá vláda Londýna prostřednictvím guvernéra, tedy zástupce britské koruny jako šéfa Výkonné rady a velitele britských vojenských sil v Hongkongu. Až do volební reformy v roce 1994. Pak se poslední koloniální guvernér Chris Patten začal dělit o moc s Legislativní radou. Stalo se to deset let po podpisu dohody mezi Pekingem a Londýnem o předání Hongkongu zpět Číně. A tři roky před faktickým předáním.
Někomu by se mohlo zdát, že britské demokratické reformy v Hongkongu mohou sloužit jako příklad zlomyslnosti a pokrytectví v mezinárodních vztazích. Teď z Londýna radí, jak se má volit nejvyšší představitel Hongkongu – sami tam ale guvernéra vždy jmenovali. V každém případě platí, jak napsal v souvislosti se současnými manifestacemi britský list Guardian, „Čína je pro Hongkong budoucnost, ne nepřítel“. A to i ekonomicky. Ostatně, podle nejnovější zprávy Mezinárodního měnového fondu by na konci roku 2014 měl být podíl čínské ekonomiky na světové ekonomice poprvé větší než podíl USA.
PZ: Někdo by si zjednodušeně mohl vaše slova vyložit, že vystupujete jako odpůrce demokracie. Nejen, že jdete proti proudu – ale obávám se, že vás napadnou, že jdete i proti zájmům lidí v této zemi.
V žádném případě. Vystupuji proti liberální karikatuře demokracie, kterou přináší většina brožurek či politologických učebnic. Stále se skláním před apoteózou demokracie, kterou přednesl Perikles na pohřbu prvních padlých Athéňanů v Peloponéské válce. Neexistuje krásnější oslava demokratického způsobu života. Jenže doba se změnila. Při vysvětlování povahy a významu demokracie už nevystačíte ani s krásným Lincolnovým „Vláda lidu, prostřednictvím lidu a pro lid“.
Otázka totiž zní: JAK? Jak vládnout prostřednictvím lidu a pro lid?
Podmínky demokracie se změnily, a to jak v geografickém, tak i v sociálním a prostorovém smyslu. Antickou demokracii můžete použít jen v podmínkách samosprávy malé obce či její části. Pak už nastupuje zprostředkování – zprostředkování v podobě volby reprezentantů místo přímé demokracie, zprostředkování v podobě drahé kampaně místo diskuse na shromáždění, zprostředkování zájmů lidu uměle vytvářenou veřejností. Souhlas veřejnosti s útokem na Afghánistán lze vyrobit – záleží jen na penězích a chytrosti toho, kdo vrtí psem.
Na úrovni státu se tradičními metodami řeší jen méně významné věci. S těmi důležitými nastupuje manipulace nebo svévole. Můžete hlasovat ve volbách, ale ne o sestavení vládní koalice či o rozdělení republiky. Viděl jste referendum o vstupu do NATO či o takzvaných restitucích církevního majetku? Či o dodávkách munice a zbraní do Gruzie nebo Kurdistánu? O reálné moci ve státě či v „globální vesnici“ se nerozhoduje klasickými nástroji demokracie.
PZ: Jakou tedy dáváte demokracii šanci?
Je nutné naučit se vnímat demokracii z jiného zorného úhlu. Na demokracii nejsou nejcennější volby, ale tolerance. Tolerance k názorům jiných, bez embarga informací. Potom může tolerance vyústit v informovanou diskusi. Pak lze také mluvit o demokratických volbách.
Nejnovější zkušenosti s chováním většiny sdělovacích prostředků a politiků v souvislosti s občankou válkou na Ukrajině ukazují, že liberální pojetí demokracie nikterak nesměřuje k hledání pravdy a k obhajobě pravdy. Je to střet zájmů, v němž vyhrává silnější, záludnější, bezohlednější. Demokracie coby vláda lidu je něco jiného.
(Za PZ vedl rozhovor Jiří Kouda)
