přeložil Hroch
3. 10. 2014 Kosa zostra
Moskva nechce odpovídat za Kyjev.
Naši mnohočetní přátelé a kolegové, kteří si prošli cestu od paniky a malomyslnosti období březen – srpen t.r. až ke zjištění, že válku lze vyhrát rychle a bez zvláštních problémů, si našli pro svou paranoiu nové téma: „Strana míru všechny zradí!“
Jistě, zradí. Už přímo od roku 2000 stále zrazuje. Vzpomínám si, jak v roce 2008 také zrazovala. Tenkrát to všecko proběhlo ale tak rychle, že se plačky zrady nestihly zorientovat. Ale někteří z nich dosud trpí tím, že jsme tenkrát neobsadili Tbilisi. O Tbilisi jsem, mimochodem, už psal, takže se zamyslíme nad Kyjevem.
Putin totiž Barrosa obelhal. Kyjev bylo možno obsadit ne za dva týdny, ale za dva dny (zhruba tolik času by potřebovaly motostřelecké jednotky, aby bez velkého spěchu projely trasu od hranice do ukrajinského hlavního města, aby si tam potřásly rukama s výsadkáři, schopnými obsadit tamní letiště Borispol už za 5-6 hodin od vydání rozkazu). Za dva týdny bylo možno obsadit Lvov. Přičemž ve městě nebude jediný banderovec, ale „Pravý sektor“ se bude dohadovat se „Svobodou“ kolem otázky, jak správně vyjít vítat vojáky-osvoboditele: zda s rudou vlajkou nebo s trikolorou. Nejspíš pro každý případ popadnou obojí. A šveholit budou tak dokonale rusky, že učitelé filologie z Moskevské státní university zblednou závistí…
Ale tohle všechno je lyrika. Zákonitě napadá otázka: „Pokud je vše tak jednoduché, tak proč neobsazujeme?“ Tím spíš, že sankce a nepřátelství se strany USA nezačaly ukrajinskou krizí a ani jí neskončí. To jen „talentovaní“ a patriotičtí kyjevští kancelářští křečkové a jejich liberální moskevští podílníci mohou upřímně věřit tomu, že národní doktrína USA spočívá v zabezpečení „uvědomělých“ Ukrajinců jídlem, pitím, penězi a národní hrdostí na účet Federálního rezervního systému.
Ponechme stranou taktiku zahraničně-politického boje. To je otázka složitá a jednoznačně neřešitelná. Na větu, že je výhodnější pospíchat pomalu, lze vždy odpovědět, že je lepší vyřešit problém jedním úderem, než sekat psovi ocas po částech. Otázka se řeší výhradně empirickou cestou, ale na Ukrajině nelze zkusit postupně oba experimenty a počkat, který z nich bude efektivnější – „Bobík zdechne“ už po prvním z nich.
Mám také daleko k myšlence absolutizace (jak činí někteří kolegové) „všeukrajinské nenávisti“ k Rusku, proti které se údajně bude těžko bojovat. Většina souhlasí s tím, že lidé uvyklí splachovacím záchodům a WiFi, nepůjdou bojovat po zemljankách, ale bojí se, že miliony hypnotizovaných občanů „nezávislé“ (Ukrajiny) pomaličku zaneřádí vše kolem, jak to skutečně skvěle ovládají haličané, kteří si za šest set let cesty k dokonalosti vypěstovali mistrovství „drobných“ špinavostí na Polácích, Rakušanech a Maďarech.
Nedomnívám se, že tento problém zadržuje ruské vedení. Koneckonců, Sibiř je veliká a obyvatel je tam málo. Mimochodem také věřím, že by vůbec nebylo třeba radikálních opatření. Lidé, kteří se za pár týdnů v prosinci roku 1991 ze zastánců SSSR a socialistické volby stali zničehonic těmi nejčistšími „Evropany“, „NATOvci“ a „kapitalisty“ a přitom dokonce nezpozorovali, jak se z demokratů mění v nacisty, a z bojovníků za svobodu slova a lidská práva ve škrtiče jakékoli nestandardní myšlenky. Ti se klidně a stejně nepozorovaně obrátí v Rusy, jako se stali Ukrajinci. Je samozřejmé, že budou stejnými Rusy, jakými byli Ukrajinci (do prvního vážného problému), ale státní moci starosti nepřidělají. Tato teze se potvrzuje tím, že z milionů, v týlu proklínajících Rusko a vyžadujících válku proti němu, se nikdo (s výjimkou několika tisíc, dnes většinou už pobitých, euforických dubnových dobrovolníků, kteří se vypravili „zavést pořádek“ v ještě neozbrojeném Donbasu) – se na frontu nehrne. Oni raději dávají přednost „dobrovolničit ve volném čase“ (jak to nazývají). Jinak též – zvyšovat pocit vlastní důležitosti – sběrem humanitární pomoci pro frontu. Všichni ji právě jen sbírají, ale jen jednotlivci ji odváží, protože tam, kam se veze, by je mohli náhodou zabít…
V podstatě existuje jen jeden problém, neřešitelný v rámci teorie rychlé okupace Ukrajiny. To je problém výživy 40 milionů ukrajinských „Evropanů“, z nichž polovina si zvykla, že hlavní je – skákat na majdanu, ale pracovat nejenže nechce, ale ani neumí. A setrvává v přesvědčení, že život – jako ve filmu – začíná momentem připojení se k jakýmsi sakrálním „evropským hodnotám“.
Zničení ukrajinské ekonomiky za vyprávění o blížícím se evropském ráji, připraveném začít momentem podpisu dohody o asociaci, zahájili už Janukovič, Azarov a Arbuzov a společnosti jejich podílníků. Ale problémy způsobené „zločinným režimem“, byly řešitelné (i když nikoli bez potíží). Po únorovém převratu se odehrálo už ne poškození, ale ničení ukrajinské ekonomiky, které postupovalo takovým tempem, že už v červnu se o ní dalo mluvit už jen v minulém čase.
Co máme dnes?
Zemi s konsolidovaným vnějším dluhem řádově 140 mld.USD, bez ekonomiky, bez rozpočtu, s dvěma miliardami USD na vládních účtech a 15 mld. ve zlatých a valutových rezervách, ze kterých ale prakticky už nic není ve zlatě ani ve valutě, ale v cenných papírech o jejichž likviditě experti oprávněně pochybují. Země žijící jen na účet tranší MMF, který už pohrozil zastavením financování. A zastaví je, protože vše, co Ukrajině ještě poskytnou, se už nikdy nevrátí. Proto nedají už nic, nebo skoro nic. Země, v níž se po městech a vesnicích pohybuje bez dohledu 100 tisíc po zuby ozbrojených lidí, kteří už začínají chápat, že jediným pracovním prostředkem, schopným nakrmit rodinu, zůstal samopal (právě samopal a ne tank, protože ten je nutné nějak dotankovat, zatímco samopal je jako šicí stroj „Singer“, nenáročný a vždy připraven k práci).
Doplním, že tato země toho letos málo zasela a ještě méně sklidila, protože byla zaměstnána občanskou válkou, a teď se chystá pokrýt svoje smluvní závazky prodejem svých strategických zásob obilí do zahraničí. Nakonec si připomeňme, že její města (milionová i stotisícová) není čím vytápět.
Pokud byste takovou zemi obsadili, tak by odpovědnost za osud jejích obyvatel padla na vás. A nejde jen o odpovědnost morální. Mezinárodní konvence kladou na okupující stát plnou odpovědnost za zajištění potřeb jejích obyvatel. Až do konečného vypořádání by Západ vyžadoval na Rusku zabezpečení obyvatel Ukrajiny podle nejvyšších evropských norem. To by ruský rozpočet neutáhl a odsoudit miliony k vymírání by bylo nejen nemorální a zločinné (s hlediska mezinárodního práva), ale i nebezpečné – za národní myšlenku jsou ochotni bojovat jednotlivci, ale o přežití bude bojovat každý.
Co získává Moskva tím, že táhne čas a vede jednání?
Za prvé: odpovědnost za kyjevský režim, a tedy i za osud většiny obyvatel Ukrajiny, kteří se nacházejí na území kontrolovaném Kyjevem, leží na Západě, který nedvojsmyslně oznámil svoji připravenost vzít Kyjev pod svoji ochranu.
Za druhé: v Kyjevě sílí vnitřní nesváry, začíná válka všech proti všem. Pavouci ve sklenici, když nemají jinou potravu, začínají požírat jeden druhého. Není pochyb o tom, že v takovém boji budou mít navrch ti nejodpornější.
V tom momentě přichází – za třetí: pokud Porošenka ještě jakž-takž uznali legitimním a, i když nedávali peníze, ve stoje mu tleskali, tak nějakému „Jarošovi“, nebo „Muzyčkovi“ (kteří ho vystřídají během příštího převratu) nebude zrovna příjemné tisknout ruku (to by Západ ještě přežil, jeho politici jsou už dost upatlaní), ale nebude to ani výhodné. Z Ukrajiny už se nedá dostat nic, a proto nemá smysl umazat se od nacistů. Materiální zisk žádný, tak proč nést morální ztráty?
Je přitom pochopitelné, že nacisté budou s Donbasem bojovat i bez americké a evropské pomoci stejně „efektivně“, jako s ní. O jejich „bojeschopnosti“ se všichni už přesvědčili. Zato týrat a zabíjet civilisty, zejména dle etnických příznaků, budou nacisté, pokud se proderou k vládě, se zvláštním potěšením. Jsou to totiž neandrtálci, kteří nechápou, že jim zbude sotva pár dní – dokonce ani ne týdnů. Budou přesvědčeni, že vybudovali „tisíciletou říši“.
Za čtvrté: zabíjet budou nejen Rusy. To znamená, že Maďaři, Rumuni, Poláci, dávno si brousící zuby na Bukovinu, Halič, Podkarpatí a snící o likvidaci následků paktu Molotova-Ribbentropa, budou muset „vzít pod ochranu“ svoje zájmová území.
A to, za páté: pro Rusko všechno mění, protože pokud by se posunulo dokonce až k Bruči, nebude už „agresorem“, ale účastníkem humanitární operace – společné s EU.
A dál bude vše společné: odpovědnost, náklady, zainteresovanost na mezinárodně-právním uspořádání. A mechanizmy nezbytné k zajištění dělby bývalé Ukrajiny, se hned najdou (bude to v zájmu EU a nepřímo i USA). Hlavně, že peníze (ohromné peníze) se nebudou investovat do záchrany nějakých nepochopitelných lidí, sídlících na území s pochybným statusem, ale do rekonstrukce vlastních zemí, osídlených svými občany.
Nakonec pak: nevyléčitelní rusofobové budou díky tomu, že část území Ukrajiny přejde k EU, mít možnost volby, jakou měli i obyvatelé Krymu (kde ti, kteří měli zájem, mohli bez překážek odjet na pevninskou Ukrajinu) – se budou moci přestěhovat na „evropská“ (maďarská, rumunská, či polská) území. Zdrhnou ti nejaktivnější – „lídři veřejného mínění“, a bez nich rusofobie v centrálních oblastech brzy zajde na úbytě (kde není „lídrů“, tam není ani „mínění“).
Takže, proč bychom neposečkali 2 – 3 měsíce pro dobro věci? Mimochodem, s Porošenkem, Kličkem, Jaceňukem a spol. se nacisté vypořádají mnohem efektivněji než nějaké haagské, nebo norimberské tribunály. Maličkost, ale potěší.
Rostislav Iščenko
novorus.info _ 30.09.2014
– – – –
Napsali mi z Charkova:
Charkov… 1.října 2014
… Ve městě už třetí den probíhají demonstrativní bití a někdy i zabíjení a úplně beztrestně (taková vlna byla v květnu, jen tenkrát to byly vraždy znásilněných mladých dívek v Kyjevské čtvrti, kde žili v rekreačních zařízeních ti, které vyvezli v rámci „vyčištění“ 9. května – které se nekonalo).
Ve středu města vyvěsili oznámení o „pečených ruských slípkách“ a „opálených kolorádech“ (hanlivé označení Rusů), na které nacisti čekají na náměstí, nebo v Domě odborů, který ve městě není (ale zato je v Oděse).
Náckové otevřeně „hlídkují“ ve městě. Bijí a olupují, kdo jim přijde pod ruku, – důchodce, stařeny a dokonce lidi vracející se z představení.
Některé vzpouzející se muže ubíjejí obušky k smrti. Místa vražd – Ševčenkův park, Park Gorkého, Lesopark.
Jednoho pověsili se svázanýma rukama na ohradu pravoslavného kostela na Pavlově Poli. V průměru ubijí jednoho denně (jen podle zjištění).
Charkovská milice oznámení nepřijímá, není ozbrojena. Přivezli dněpropetrovskou a z centrální Ukrajiny – s automaty.
Nacistický trestní prapor „Azov“ včele s vrahem Bileckým teď „hlídá zákonnost“ ve městě. Po Sumské demonstrativně jezdí obrněná auta „Azovu“ s emblémem divize SS „Das Reich“…
Charkov(2)… 2.října 2014
Autor předchozího dopisu si se zájmem pročetl komentáře a neudržel se, aby neokomentoval komentátory:
…Přiběhlo ohromné množství euromajdanovců z Charkofora Zuraba Alasanii (gen.ředitel státní televize UNTV), příbuzný gruzínského Alasanii (gruzínský ministr obrany a údajný bratranec býv. prezidenta Saakašviliho…- pozn.překl.)
Abys tomu rozuměl, dá se psát o 18 znásilněných v Kyjevské čtvrti během několika dní před 8. květnem, o několika z nich zabitých, o autobusech s dněpropetrovskými automatčíky v uniformách min. vnitra, o praporu „Azov“ v kompletní sestavě a částečně i o praporu „Dněpr“, o „cizích“(necharkovských) obrněncích a demonstrativně na nich sedících automatčících s „kalašnikovy“ na ulicích Sumské a Petrovského za bílého dne, o runě „Azova“ na obrněnci – tedy emblému divize SS „Das Reich“, o tlupě výrostků s obušky, honících své oběti ve vaťácích po Ševčenkově parku jak předevčírem, tak i včera – ale JENOM za tmy – od soumraku do 23 hodin, než se uzavřelo metro, s pokřikem „Sláva Ukrajině – Novorossio, vykuř nám…“, „Táta Bandera přijde, pořádek zavede“ „Putina na chu..“ a další. To právě oni napadli lidi vracející se z Delfinária. Mohl bych psát o zmlácení muže za bílého dne v Gorkého parku týmiž, o demonstrativních cvičeních dobrovolníků nového teroristického praporu (22. – mířícího do Luganské lidové republiky) přímo na náměstí, nebo o tom, že v dnešních „Zprávách“ napsali, že ukřižování muže na ohradě kostela ve Svátek tří mučednic – byla jednoznačně vražda a že vyšetřování bylo zahájeno právě podle paragrafu „vražda“.
Ale, jaký to má smysl?
Jistě, letáky správa města nechala strhat – nevisely dlouho. Milice nepřijímá oznámení o bití, ale jen o vraždách. Můžeš celou tu poštu odpravit tam dolů. I o oranžovém příteli Zurabovi Alasaniovi.
A dodatek:
…Pokud jde o napětí ve městě, ta zpráva o Charkově byla aktuální včera. Včera večer „oporu“ stržení (sochy Lenina) organizovaného Avakovem vyvezli z města zpátky. Zůstali „Azov“ (částečně, protože velitel – nácek Bilecký je místní) a ultras Metallistu, euromajdanovců, výrostků, kteří pocítili naprostou beztrestnost.
Takže ke krvavému „vyčištění“ nedošlo. Napětí povolilo. Oděsa se neopakovala. Šlo jen o zastrašení.
Kernes (starosta Charkova) není ani zdaleka podrazák. To právě jeho podrazili v Moskvě 23. února (spolu s „Ukrajinskou frontou“), když tam letěl. On je to v životě úplně normální člověk, nebojí se prakticky ničeho. Vnímavý člověk, antifašista, no, ale stará se o svoji kapsu…
Zato město se, ve srovnání s vládou jeho předchůdce Šumilkina, proměnilo. Nepochybuji, že přejde na naši stranu den předtím – (bude-li takový den vůbec někdy…) To Avakov ho k smrti nenávidí. Říci, že Kernes je pod Kolomojským, se nedá. Ten ho kryje jako dávného „přítele“ – žida, tak to je. Ale městská rada dluží Kolomojského firmě „Privat“ 200 melounů – jen za park… Je to byznys a nic jiného…
Kromě jeho mi napsal další člověk (také z Charkova):
…Proslýchá se, že u nás chtěli uspořádat další Oděsu. Kvůli tomu strhli Leninův pomník. Za mlčenlivého přihlížení milice. Ale tento trik jim nevyšel. Na východní Ukrajině je patrný rozmach banditizmu souběžně s jeho zvolněním na západní. Ztrácejí se lidé. Říká se, že vzkvétá byznys s lidskými orgány. V každém případě nad námi na letišti leteckého závodu převážejí těla z Donbasu. K tomu účelu začal Charkovský letecký závod projevovat známky oživení. Na závodě samotném, odděleně od ostatních objektů, byla vystavěna novoučká budova – ne jinak, než márnice. Vše ostatní si dokážeš sám dovodit… Takže všechno je v depresi.
Děti i předtím měly daleko k veselí, ale při tom, co se dnes děje, úplně zvadly. A navíc zlí jazykové mluví o další vlně mobilizací hned po volbách.
Ochladilo se u nás, lesy zežloutly. Zimu slibují mrazivou. Ve školkách, kde se touto dobou začínalo topit, se netopí. Kernes vydal, jako obvykle příkaz, ale ten se neplní, dokud to nepovolí Kyjev. To vše pod heslem rozvoje samostatnosti regionů, o které plácá nový prezident.
Takže budeme zalepovat okna, což sotva pomůže. V našem domě při normativu 20 stupňů v zimě bylo kolem 16. Teď normativ snížili na 14, a aby se nepřitápělo přímotopy, nechali všechny tepelné elektrárny bez paliva. Mnohé z nich jsou odstaveny, energie je nedostatek, takže čekáme vějířovité vypínání. No, obecně vzato, přece jen jsme vstoupili do Evropy!
Tak, to jsou naše novinky. Nejsměšnější je – to množství osob židovské národnosti (cejch není kam otisknout), kteří vesele skáčou. Tak to je mi záhadou!…
Očekáváme štamgasty Charkovfóra.
El-murid_ 1. – 2. Října 2014
Doplním El murida i Hrocha o malou informaci:
Velitel opolčenského batalionu Přízrak zveřejnil seznam charkovských ultras, kteří mají na svědomí zločiny, popisované v příspěvku. Bližší zde.
