13. 10. 2014 Kosa zostra
Přinášíme několik zajímavých článků, které z ruských pramenů přeložil a uspořádal alias Hroch, píšící a komentující na serveru ‘Kosa zostra’. Jsou to zamyšlení nad možností horké války Západu s Ruskem, účelem sankcí, bratrovražednými spory v donbasské domobraně a možnosti “barevné revoluce” v Rusku a nahrazení Putina Chodorkovským.
Počet příznivců míru vždy převažuje nad příznivci války. Normální lidé chtějí mít mírové nebe nad hlavou a možnost v klidu vychovávat svoje děti. Politiku států ale neurčují normální řadoví občané, ale politici.
Hlavním dnešním problémem Západu je matematická nemožnost obsluhy svého obrovského státního dluhu. To znamená, že dnešní finanční systém se může zhroutit bez stálého a rostoucího přílivu peněz a těch, kdo budou ochotni tyto peníze investovat do západních dluhů.
Východisko se jeví jediné – destrukce všech ostatních ekonomik, aby se na pozadí jejich kolapsu zadýchávající se ekonomika západní zdála být ostrůvkem blahobytu a stability.
Cíl je tedy jasný – a odtud i metody jeho dosažení: vnášení chaosu a vyvolávání válek. Kde? Všude. Kromě sobě blízkých.
Sankce proti Rusku nejsou reakcí na „chování“ Ruska, ale nástrojem k vyvolání obtíží uvnitř Ruska. Cíl je stále stejný – chaos, válka. Destabilizovat, zviklat situaci. Jestliže se to nepodařilo pod heslem „za svobodné volby“, podaří se to pod heslem „zhoršení hospodářské situace“. A bude ještě lépe – začne-li přímá válka.
Ale vtáhnout Rusko do války se stále nedaří. Potom zbývá metoda vyvolávání obtíží ruské ekonomiky – tedy sankce. Ale ony zasahují i samu západní ekonomiku. Proto se hledá záminka. A to taková, která zamezí, aby evropští politici nemohli zavedení sankcí odmítnout pod tlakem „důkazů viny Ruska“.
A v tomto momentě „domobranci sestřelují malajsijský Boeing“
Sedmnáctého července 2014 došlo ke tragédii a okamžitě se na Rusko valilo krupobití obvinění, hromada slov o „nevyvratitelných důkazech“. Výsledek byl logický – vůdcové EU jsou nuceni zavést první vážné sankce proti Rusku.
Ale důkazy o „vině Ruska“ dosud předloženy nebyly. Proč? Protože nejsou. Letadlo sestřelily ukrajinské síly – z toho pochází ta pauza ve vyšetřování.
Provokace před summitem EU byla něco jako lžíce chybějící u talíře s polévkou.
A před rokem v Sýrii, Bašár Assad, „bůhvíproč“ „použil chemické zbraně“ právě před příjezdem mise OSN.
– – – –
Selská válka …
Včerejší interview Motoroly (populární polní velitel domobrany), který podruhé za poslední dny vyzývá ke vstupu do řad domobrany, nás vede a nutí k zamyšlení nad tím, co se vlastně děje. Jestliže velitel roty vykonává úkoly mobilizační správy, nabízí se otázka – a kde vlastně jsou mobilizační struktury a jaká je efektivita jejich práce? Nejspíš nic moc, jestliže se k této otázce musí vyjadřovat lidé z přední linie.
Obecně se dá říci, že povstání na Donbasu, bez ohledu na to, že se dokázalo za půl roku rozšířit a obsadit rozsáhlé území, se ve svém rozvoji už počátkem léta zastavilo. Nejspíš se tím i vysvětluje jeho nynější stav.
Před sebou máme klasické selské povstání, kdy vesničané poté, co vyhnali velkostatkáře a vypálili jeho usedlost, se usadí na humnech a kategoricky odmítají jít dál. To, že povstaly dvě-tři nebo padesát okolních vesnic, nijak nemění situaci – všichni se chovají stejně. Kromě toho se k sobě vzájemně chovají žárlivě a za žádných okolností se nebudou podřizovat cizímu veliteli.
Výsledek takového povstání je zřejmý a je znám ze stovek a tisíců takových příkladů z historie. Přesto všechno, se na Donbasu děje úplně to samé.
Pohyb – to je život. Na mnohých spotech domobranci nedovolí reportérům sedět na místě a stále je prohánějí za sebou. Hlavním pravidlem v boji je – nesedět na místě. Tuto zásadu do sebe bojovníci vsáknou hned po prvním boji. Ten, kdosi nedokázal osvojit takový reflex, ten se dalšího dne nedožívá.
Nicméně, na úrovni velitelů vesnických oddílů takové chápání funguje mnohem hůř. Oni v sobě nedokáží zlomit onen lokální instinkt k hájení rodné hroudy. A to vlastně brzdí povstání.
Jedinou možností, při které je možno kvalitativně situaci změnit – je vytvoření armády se spojeným velením. Nicméně, málokdy se daří překonat onen fázový posun, na který, jak je známo z fyziky, spotřebuje značné množství energie. Základním problémem je, že všichni velitelé řeší stejný problém – hrabou vše pod sebe. Lidi, zdroje, kořist, území. Odevzdat je do společného kotle, by znamenalo vzdát se své převahy nad jinými veliteli.
Vlastně – jak to proběhlo po odchodu Strelkova? Jeho bývalé Slavjanské brigádě byly pod heslem vytvoření „společného kotle“ odebrány veškeré těžké zbraně a veškerá vojenská technika. Z motorizované brigády byla degradována na obyčejnou pěchotu. Kdyby šlo o rotu nebo prapor, pak by takový přístup byl odůvodnitelný, ale odzbrojit brigádu – a ještě navíc tu nejbojeschopnější – tady už nejde o nezbytnost vojenskou, ale politickou…
Těžká výzbroj byla ale předána nikoli do společného kotle, nýbrž opět témuž praporu „Oplot“ (který má k ruce premiér DLR A. Zacharčenko), jenž zůstává samostatnou jednotkou. Takže žádná jednotná armáda vytvořena nebyla. Jeden velitel, zkrátka sebral jinému užitečné věci. Čímž se sice podstatně posunul v hierarchii velitelů – ale nic víc. Vše ostatní zůstává na předchozí úrovni.
Stejně to vypadá i s přicházející pomocí. Každý velitel a každý oddíl je nezávislý na druhých i na potenciálním spojeném velení, protože má svou vlastní linku zásobování, zajištění a doplňování. A kategoricky odmítá se o ně dělit – ze stejného důvodu.
Objektivní podmínky pro obtíže se sjednocením existují, ale netřeba vše svádět na osobní vlastnosti velitelů, protože tu funguje stále stejná logika, bez ohledu na to, kdo konkrétně velí.
Už proto není možné z natolik rozrůzněných oddílů sestavit jednotnou armádu. K tomu bude třeba několik etap – a úplně klasických: jednotliví velitelé – válka velitelů – rada velitelů – ústřední velení. Za Strelkova se podařilo vytvořit radu velitelů a skoro vynechat stádium vnitřní války. Tím bylo také možno v podstatě vysvětlit jeho autoritu mezi domobranci – a nikoli spoty na YT. Lidé, domnívající se, že Strelkovova autorita stojí na oné desítce interview, která stihl poskytnout, ti zkrátka nevědí, o co jde.
Teď ovšem situace degradovala – armáda Novoruska jsou vlastně jednotlivé oddíly, jejichž velitelé vidí záruku svého přežití v samostatné existenci. Zacharčenko posílil a začal hrabat pod sebe, a vůbec ho nezajímá výstavba jednotné armády. A v takových podmínkách nemohla být reakce jeho kolegů jiná.
(Poznámka redaktora: dnes 13.10. 2014 dopoledne byl proveden pokus o atentát na Zacharčenka – střelba na jeho automobil na trase Rostov na Donu – Doněck. Zacharčenko má zlomenou ruku a je silně potlučen. Zdroj)
Návratem zpět k primitivní organizaci lze také vysvětlit vojenské neúspěchy domobrany – dva týdny bojů o letiště vypadají naprosto neschopně jak úrovní plánování, tak i výsledky. A to na letiště útočí nejlepší, nejschopnější, nejzkušenější chrabré jednotky.
Stejný úkol řešil, mimochodem, i nikoli neznámý Islámský stát (IS). I on byl ještě před 2-3 lety slepencem různorodých oddílů, uvnitř kterých vládlo líté přátelství, střídané vyrovnáváním si jakýchsi klanových a rodových účtů, křivd pra-pra-předků a podobnými radostmi. Saddámovi vojenští odborníci, vynesení do velení touto sebrankou, bez rozmyslu vymlátili bývalé velení, jako naprosto nepotřebné, a na živu nechali jen politruky-ideology, jejichž čistě pragmatickým cílem byla motivace mužstva a udržování jeho naprosté poslušnosti.
Za půldruhého roku byla tato horda přeměněna na bojeschopnou strukturu, členěnou na rotové a praporové taktické skupiny, vytvořeny jednotné technické jednotky, jednotná rozvědka, týl, finance a struktury územní správy. Výsledek je pouhým okem viditelný – pod IS spadá dnes už třetina Sýrie a třetina Iráku, přičemž ta přestala být závislá na vnější pomoci a sponzorů. Jestliže se IS probojuje k moři, dokáže si osvojit kteroukoli námořní trasu a žádné koalice, byť s těmi nejvážnějšími záměry, s ním už nic nenadělají.
Moskva – přesněji, ty síly, mezi jejichž úkoly spadá likvidace Novoruska – je s děním v Doněcku a Lugansku naprosto spokojena. Roztříštěná a proto slabá domobrana, kriticky závislá na pomoci z Ruska, jim dovoluje neznepokojovat se možnými problémy s řiditelností procesu. Výsledkem je – že Zacharčenko podepisuje dokumenty, které v podstatě vzdávají samu ideu povstání, a naprosto se nevzrušuje tím, že by mu polní velitelé byli schopni v čemkoli překážet. Kvůli tomu byla rozložena nově vznikající jednotná struktura, aby bylo vše pohřbeno. S jistotou a navždy.
– – – –
Kdo a proč nastrčil Putina?
Pokus o analýzu mechanizmu organizace „oranžové revoluce v Rusku“
Článek Serjoži Bělkina (zde) mě přiměl připomenout si svůj dva roky starý text o „nových liberálech“ a zamyslet se na téma, co konkrétně Západ uložil Chodorkovskému. Vlastně, to, že ho připravují k nahrazení Putina, a to nejpozději v roce 2016 – to je už jasné. Ale, v rámci jakého scénáře se to stane? Nu, a tenhle článek je věnován právě pokusu vyznat se v této zajímavé a aktuální otázce.
Takže si především připomeňme základní závěry zformulované v mém starém článku a v článku S. Bělkina. Především – Západ potřebuje, aby v Rusku byly síly, které ho plně a bezpodmínečně podporují. Nazvěme tyto lidi hypotetickým názvem „liberasti“ – kvůli přehledu.
Za druhé, v situaci upřímné víry ve „svobodu“ a „demokracii“ (podstatu té víry teď zkoumat nebudeme), Západ kategoricky vyžaduje, aby tito liberaci měli elektorátní perspektivy. Ne zrovna 50% – to je zbytečnost, ale aspoň 20. K volbám to do 50 ještě dotáhnou. Už soudruh Stalin říkal, že není důležité, jak se hlasuje, ale kdo sčítá. Tomu, kdo nevěří, doporučuji obrátit se na ukrajinské soudruhy v Kyjevě a oni mu to vysvětlí. No, ale přece jen je potřeba 20%, a ne 3…
Za třetí, současní ruští liberasti „Gajdarovci“, kteří cestou privatizace vytvořili oligarchii a divoce zkorumpovaný stát, získali v očích národa krajně negativní imidž. Je to, samozřejmě možné vysvětlit, jak to činí někteří mladí zástupci této skupiny, že to vše zavinili Putinovi přátelé z družstva „Ozero“, ale nemohu nepoznamenat dvě okolnosti. Ta první spočívá v tom, že sami tito přátelé své první peníze získali z rukou „Gajdarovy party“ (licence na vývoz kovů ze Sankt-Petěrburgu, podepisoval jeho nejbližší příznivec Aven, který tehdy byl ministrem zahraničně ekonomických vztahů), a druhá, že chudí plukovníci FSB (skutečně chudí, protože žili z velmi nízkého platu) začali přicházet k moci koncem 90. let, kdy liberasti už pevně stanovili korupční pravidla.
A v tom je, jak se mi zdá, hlavní problém liberastů v oblasti vytváření vlastního imidže „bojovníků s korupcí“. Protože s družstvem „Ozero“ oni bojují, ale s těmi, kteří v 90. letech pod pečlivým vedením různých západních „poradců“, jakým byl např. Summers, tato korupční pravidla zaváděli – s těmi nikoli. A naivně si myslí, že to nikdo nevidí a nechápe.
Takže, v důsledku privatizačních aktivit liberastů, se v lidu uhnízdilo mínění, že slova „liberál“ (lid – ten ty jemné detaily nechápe!) a „zloděj“ – že jsou synonyma. A z toho důvodu je docela možné, že by se Putin docela rád stal skutečným liberálem (ne liberastem!), ale nemůže, protože celá jeho popularita v lidu se buduje právě na skutcích namířených proti liberastům! No a na tom, že reálná pozitiva pro zemi vznikala právě tehdy, kdy aspoň trochu přiškrcoval oligarchy. Například po „aféře Chodorkovského“ začali platit daně! No, a na Ukrajině dodnes neplatí – výsledek je vidět.
V každém případě, za čtvrté, se Západ nalézá ve složité pozici. Byla naděje, že v Rusku vyroste nová generace, které zapomene na privatizaci, ale ne – zkorumpovaný stát úplně zapomněl na všechny výtahy vertikální mobility, mládež nemá šanci na normální kariéru a důstojný život – a ve výsledku je, že se v zemi už začal vytvářet mýtus o „zlatém věku SSSR“, který byl zbořen prokletými liberastickými kompradory. Při takovém mýtu se pak šance na rektorátní úspěch liberastů stává mizivou a zbývá jen vytvářet „nové liberály“, jejichž hlavním poznávacím znamením se má stát boj s privatizací!
No, a nakonec jsme se dočkali. Jeden z hlavních produktů privatizace, Chodorkovskij, proti ní vystoupil a můžeme předpokládat, že po lince „Otevřeného Ruska“ začal nábor mládeže do „nových liberálů“. Proč byl vybrán právě Chodorkovský, je jasné – odseděl si svoje, a proto z něj byla vina za privatizaci sejmuta. I peněz má mnoho a infrastrukturu vybudovánu. Ale mládež je silně nespokojena, protože dokonce i ten malý kousek „koláče“, který dostávala kolem roku 2 000, se dneska, po začátku krize, zmenšil do naprosto nepřijatelné velikosti. Ale bojovat s tou betonovou deskou, která zakrývá mladým cestu vzhůru, je nejlépe pomocí liberalizmu.
No, a teď se zamysleme – Západ, především v osobě USA, z jedné strany bojuje s Putinem, ale s druhé strany, jak vidíme, s privatizací. Co dělat v takové situaci?
Správně – spojovat Putina s privatizací! A co vidíme? Liberastická vláda (Ruska) se aktivně pokouší dostat z Putina souhlas k velkým privatizačním akcím. Jak budou probíhat, je jasné, protože je budou provádět stejné figury jako v 90. letech (za co stojí samotný Šuvalov). A pokud na ní vydělají i zástupci družstva „Ozero“ – tím líp! No, a pak se veškerá západní propaganda vrhne na Putina – „liberasta“ a „prichvatizátora“, přičemž základním terčem této propagandy bude mládež, které ony detaily 90. a 00. let už nic neříkají. Ale nenávist k moci, která jim „nedovolí žít“ bude jen vzrůstat.
Liberalisti aktivně „vyvolávají“ Putina na jednání o privatizaci (naposledy na fóru „Rusko zve!“), během které musí hovořit o „nedotknutelnosti“ této privatizace a tím se ideově připojit k „liberastům“, které on sám považuje za skutečné zastánce Západu a jeho „pátou kolonou“. Ale Západ je už odepsal, protože pro něj to byly nicotné figurky, bez voličského zázemí. A proto výroky o „nedotknutelnosti“ privatizace se strany Putina jsou vážnou chybou, které jeho protivníci v blízké budoucnosti aktivně využijí.
Znovu opakuji, že logika objektivních událostí nás vede k závěru, že základní údernou silou proti Putinovi bude mládež a „střední“ třída, který v blízké budoucnosti bude díky politice vlády výrazně ztrácet životní úroveň. Stojí za to poznamenat, že vláda a centrální banka jsou hlavními centry liberastické propagandy v Rusku, aktivně národu vysvětlují, že snížení jeho životní úrovně není výsledkem liberální politiky, ale naopak důsledkem sankcí namířených proti Putinovi osobně!
Západ přitom, nejspíš „odhodí“ své favority 90. let a obviní je (spolu s Putinem) kvůli vytvoření korupčního státu a vsadí na „nové liberály“, kteří se aktivně připravují. A mimochodem, nelze vyloučit, že někteří z dnešních, nepříliš profláknutých liberastů, mohou být ponecháni, ale celkově musí mezi nimi proběhnout totální kádrová výměna. Jinak budou mít vážné problémy s voliči. Ale v každém případě, dokonce i ti, kteří budou odepsáni, budou stejně do posledních svých minut u moci a v ruské elitě hájit zájmy USA a fungovat podle jejich instrukcí – jinak to prostě neumějí.
USA rády jedním tahem řeší několik úkolů. Popsané schéma, které umožní zároveň odstranit Putina cestou „oranžové revoluce“ a zajistit proamerickému křídlu v Rusku reálné volební šance, musí být pro ně naprosto pochopitelné. No a to, že všechny elementy, nezbytné pro jeho chápání, USA mají. To je z výše uvedené analýzy zřejmé. A poslední události (mezi nimi i Putinův výrok na obranu privatizace na konferenci „Rusko zve!“) do tohoto schématu plně zapadají.
Závěrem zbývá říci pár slov o tom, jak se, z mého hlediska, je možno vyhnout porážce v tomto schématu. Nikoli Putinovi ale Rusku, pro něž se příchod proamerických liberálů k moci rovná záhubě. Proto je v Rusku nutno nejen začít skutečnou antikorupční kampaň, ale i řešit problém s privatizací. Přitom, ne cestou jejího zrušení (to už nelze), ale přijetím zákona o lustraci, který zakáže všem jejím organizátorům a premiantům pracovat pro ruský stát, nebo se státem. Tím spíš, že toto téma je, jak se říká – trendové. O podrobnostech se už rozepisovat nebudu. Ale taková cesta umožní vyhnout se pasti, do které Rusko strkají USA.
