Jaroslav Fiala
10. 10. 2014 A2arm
Zahraniční firmy si u nás přicházejí na největší zisky na úkor zaměstnanců v rámci celého vyspělého světa. Liberální kavárna přitom stále bojuje především s „fízly” a „estébáky“.
Pražští liberální politici a publicisté opět vyrazili do volebního klání – tentokrát pod heslem boje s „estébáky“ a „fízly“. Senátorem chce být i Martin „Burpsík“, který v barvách TOP 09 prohlašuje, že bude hlídacím psem demokracie. Na mysl se však dere otázka, co vlastně on a jemu podobní „psi“ chtějí hlídat. Na světlo totiž vycházejí nanejvýš varovná fakta, která ukazují, že Česko se mnohem spíše podobá klondajku.
Prvenství Česka: zlatý důl pro cizí firmy
Česko si dnes může připsat jedno neblahé a výrazně alarmující prvenství, které by nemělo zapadnout: v rámci celého vyspělého světa jdeme nejvíce na ruku zahraničním firmám ždímáním zaměstnanců. Pokud jsme v minulých letech poslouchali, že musíme být hodnější na cizí firmy, jinak utečou do Ruska, je tu jedna dobrá zpráva: firmy neutečou, protože si u nás přijdou na pěkné peníze. Jak vyplývá z údajů MMF, návratnost investic do zahraničí je u nás stejná jako v rozvojových zemích.
Jak známo, návratnost investic zahraničích firem bývá větší v méně rozvinutých státech, kde ždímání pracujícího lidu kompenzuje neschopnost a zkorumpovanost ekonomických a politických elit. Jsme na stejné úrovni jako Zambie, Rusko (!) nebo Bolívie (ne, to není vtip).
Plísnit ostatní za „malost“, pasivitu nebo neochotu přinášet oběti je v dnešním asociálním a vysoce nemorálním prostředí asi tak stejně absurdní jako výraz „humanitární bombardování“.
Česká ekonomika je pod sílícím vlivem zahraničních skupin. A výnosnost jejich investic v Česku je zhruba dvojnásobně vyšší než peníze, na které by si přišly ve vyspělých státech západní Evropy. Řadíme se tak mezi rozvojové země, které cizím firmám ochotně poskytují jak své přírodní, tak „lidské“ zdroje. Člověk se musí ptát, jak je možné, že to nikoho nezajímá. Jako bychom se vrátili někam na začátek devadesátých let, kdy Václav Havel prohlašoval, že je stejně jako Václav Klaus pro „velmi rychlou a radikální ekonomickou reformu“, a lidé věřili, že jim utahování opasků přinese kýžený západní sen.
Je poněkud úsměvné poslouchat dnešní kvílení zaměstnavatelů a pravicových politiků, že se nemá zvyšovat minimální mzda, když u nás ve skutečnosti patří k nejnižším v Evropě. A podobné je to i s únikem peněz na konta zahraničních firem. Jen v roce 2013 odteklo na dividendách do zahraničí přes 300 miliard korun. Podle ekonoma Petra Gočeva z Yale University by přitom stačilo zvýšit minimální mzdu na důstojnější částku, čímž by se únik peněz odcházejících z české ekonomiky snížil. Vyžíráme si tak v první řadě dědictví postkomunistické transformace, v níž jsme se proměnili napůl ve zlatý důl a napůl v montovnu.
Koloniální elity
Jak napsal ekonom Miloš Pick, většinu našeho hospodářství začalo nejprve v důsledku kuponové privatizace ovládat asi pět set rodin. Moc domácích privatizačních mafií se posléze měla vyvážit příchodem investorů ze zahraničí, pobídkami a podporou exportu. Výsledkem však byla přeměna země v montážní dílnu, ve které si pravidla diktují hlavně cizí firmy. Zatímco platy v Česku jsou přibližně na polovině německé úrovně, kupní síla manažerů, kteří pochopili, že štěstíčku je třeba vyjít trochu víc naproti, už se Západem srovnatelná je. Má-li platit masarykovské heslo, že země se udržuje těmi ideály, z nichž se zrodila, u nás se udržuje braním zaměstnanců u huby a korupcí rozšířenější než v Itálii. A samozřejmě – neodmyslitelnou pravdou a láskou.
Česko po boku rozvojových zemí: státy s největší návratností peněz pro zahraniční investory
Namísto kritiky sociální necitlivosti jsme nyní svědky toho, jak se lecjaký žurnalista a politik pohoršuje nad českou „malostí“ a údajnou neochotou obětovat „kus žvance“ na oltář svobody (například pokud jde o ruské sankce). Podobné výroky jsou však jen příkladem špatně skrývané arogance pozorovatelů, kteří kárají české žáčky, že se správně nepoučili. Nemalé části pražské inteligence se sice po volebním roce 2013 zhroutil svět, ale brzy zatroubila do útoku proti české malosti, ignorantství a apatii osvědčenými zbraněmi – rusofobií, studenoválečnickou rétorikou a antikomunismem.
Tyto postoje jsou však jen přiznáním, že elity nemají strategii, jak naši situaci řešit a pouze kážou ostatním, že si nemají nač stěžovat. Jejich receptem je odvádět pozornost od sociálních problémů a dalších důležitých témat. Tvrdí sice, že hájí naše zájmy, ale ve skutečnosti hájí především zájmy zahraniční. V dané situaci připomínají spíše správce kolonie, kteří kašlou na své občany a podporují věci, jaké by jim jinde jednoduše neprošly.
Pravda a láska udělá pět kroků doleva
Václavu Klausovi je dnes hystericky vyčítáno, že nás politicky vede do Ruska. Jenže správně by mu mělo být vyčítáno, že nás do Ruska zavedl ekonomicky, podporou politiky levné pracovní síly, mizerných veřejných služeb, oligarchizace a korupce. A dnešní Klausovi kritici z Top09 zase dělají vše pro to, aby nás v ekonomickém Rusku udrželi na věčné časy a nikdy jinak.
Naše neschopné a mnohdy navýsost zkorumpované elity ve skutečnosti asistují nebo mlčky přihlížejí odvádění slušné kořisti do ciziny. Jenže pokud se chceme z postavení klondajku či nové kolonie vymanit, budeme potřebovat poněkud jiné vize, než je kombinace zrady vzdělanců a pravidla „urvi, co můžeš“. Plísnit ostatní za „malost“, pasivitu nebo neochotu přinášet oběti je v dnešním asociálním a vysoce nemorálním prostředí asi tak stejně absurdní jako výraz „humanitární bombardování“.
Už bylo spočítáno, že bude-li Česko pokračovat v nastoupené cestě, dostane se na úroveň západní Evropy někdy v roce 2271. A tak snad laskavý čtenář promine jedno přirovnání. Na pražské Národní třídě se před pár lety natáčel jeden ze závěrečných dílů televizního seriálu Vyprávěj. Jednalo se o rekonstrukci demonstrace ze 17. listopadu. Přítomní herci-statisté tehdy nesli transparent s nápisem „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“, když se z amplionu náhle ozval pokyn režiséra: „Pravda a láska udělá pět kroků doleva!“ Byl to výrok vpravdě symbolický. Pravdě a lásce by totiž takový manévr mohl jenom prospět. Víc, než si myslíte.
