Jak hodnotím 17. listopad s odstupem 25 let? Kriticky, samozřejmě. A není to jednoduché. 25 let je celá generace a na dnešek nelze pohlížet hledisky roku 1989 a naopak ten rok nelze posuzovat dnešními hledisky. Jinak budeme stejně směšní jako redaktor Československého rozhlasu kdysi v roce 1969, který chválil rozvoj výpočetní techniky v Sovětském stavu srovnáním: „…zatímco v carském Rusku nebyl počítač ani jediný…“.
Tedy, položme si otázku: Odpovídá stupeň společenského pokroku potenciálu České republiky? Odpověď zní: Neodpovídá, protože se příliš krade a příliš vysoký podíl z produkce českých rukou a mozků odplývá do zahraničí. Příliš mnoho lidí nemá příležitost se na ní podílet svým uplatněním a neodůvodněně příliš vysoký je podíl těch, kterým se žije hůře než před 25 lety.
Za nejdůležitější ze všeho pokládám kvalitu života. Ta se nedá měřit jen penězi nebo okamžitým subjektivním pocitem. To by na tom byli nejlépe feťáci s chemicky navozenou euforií.
Nejhorší na tom je, že se s nimi vůbec nikdo nechystá něco dělat.
Máte nějaké osobní vzpomínky z doby před a po listopadu, o které byste se podělil?
Samozřejmě spoustu. Namátkou dvě příhody. Byli jsme s kolegy z práce na Václavském náměstí s dalšími 250 000 lidmi a kolegyně se ujišťovala: „Teď už nám nemohou nic udělat, když je nás tady tolik…?“
Seděl jsem s kolegy ve vedení „Občanského fóra“, které projednávalo „případ“ ředitele ústavu. Jeden ze starších kolegů pravil: „Nemůžeme ho přece hodnotit tak jednostranně…, má přece také zásluhy…“ Mladší kolega v revolučním nadšení oponoval: „To není důležitý, my hledáme argumenty, abychom ho mohli vyhodit!“ Naklonil jsem se k jinému staršímu kolegovi psychiatrovi a šeptal mu: „Chápeš to? Rozumíš tomu?“ A on mi pošeptal: „Víš, voni si myslej, že je to poslední revoluce v jejich životě…“
Proč podle vás padnul „komunistický“ systém, přesněji řečeno reálný socialismus?
Byl zdegenerovaný, nedržel krok s dobou. Degenerace Komunistické strany se značně prohloubila po roce 1969 čistkami ve straně. Funkcionáři, kteří si udrželi moc se zbavovali schopných konkurentů. Ti, kteří byli schopni se zbavovat schopných konkurentů se obklopovali méně schopnými, kteří je nemohli ohrozit. Tato generace podlézavců a podržtašků pak postoupila v hierarchii a obklopila se ještě méně schopnými, než byli oni sami. To je univerzální proces degenerace nejen ve všech politických stranách. Dá se mu jen těžko čelit, protože držitelé moci si nastaví pravidla tak, aby byli neodvolatelní a nakonec i dědiční. Stejný proces vedl k degeneraci i téměř všech současných významných politických stran. Ty ostatní mají jiné vážné problémy. Zdegenerovaná politická elita zaujata sama sebou pak nestačí na své úkoly. Neřešených problémů přibývá, napětí ve společnosti narůstá a politická „elita“ není schopna nabídnout řešení. Protože ztratila autoritu, nemůže nabídnout ani falešná řešení, nikdo by jim neuvěřil. Dnešní analogie „souboru opatření ke zdokonalení plánovitého řízení“ nikoho neohromí. Pak může přijít někdo jako mesiáš a slibovat to, co lidé chtějí slyšet. Tak tomu bylo i kolem listopadu 1989.
Přesně tak. Elity jsou degenerované, rostou neřešené problémy a napětí… Jedna důležitá podmínka ale chybí. Není tu vůbec nikdo, kdo by byl schopen nabídnout důvěryhodný plán řešení. Babiš je sice další falešný mesiáš v řadě, ale příliš mnoho lidí už ví, že oligarchové jsou přinejmenším součástí problémů spíš než řešení, takže je otázkou krátkého času, kdy vyprchá účinek slibů. Babiš má asi tolik příznivců jako odpůrců a nemůže dlouho tajit, že nemá vůbec žádný program. Drobné změny parametrů nic podstatného nezmění a proto neohromí. Některé skvrny nelze vyčistit beze změny kvality látky.
Jak vnímáte roli Václava Havla?
Jak jsem už před lety napsal – jako bílého koně, umělou modlu a po letech už i jenom maskota společenství darebáků. Nevylučuji, že si to neuvědomoval nebo nepřiznával. Lidé netuší, jak vypadá samota tam nahoře mezi tolika lidmi poplácávajícími po ramenou. To většinou přehluší sebereflexi i zralých a silných osobností. Dochází k tomu, co psychiatr prof. Dobiáš nazýval „funkční zblbnutí“. Pozorovali jsme to všichni u mnohých povýšených do funkcí které nemusely přesahovat jejich odborné kompetence, ale přesáhly formát jejich osobnosti.
Proč je podle Vás Havel symbolem pokrytectví a ti, kteří říkají „Havel navždy“, jdou dle Vás tajtrlíci, jak jste řekl na Hovorech pravice s levicí?
Já ho tak vnímám a nejsem zdaleka sám. Pro některé zůstává modlou a mnozí by ho rádi dále využívali jako maskota, jako zosobnění „pravdy a lásky“. Ani z Hradu nemohl nevidět, že vítězí lež a nenávist, protože jsou agresivní. Pravda je bezbranná proti falzifikaci a láska je vždycky v defenzívě, chrání svůj objekt. Když útočíte s „láskou“, už to není láska. Havel nikdy ani nenaznačil, že by prozřel. Vyhlašování dalších revolucí „proti temným nitkám“ není sebereflexe, je to agresivní nenávist.
V době odhalení kultu J.V. Stalina mi nebyly ani 4 roky, takže s kulty mám jen velmi zprostředkované zkušenosti. V šedesátých letech, „kdy jsem bral rozum“, nebyl žádný kult myslitelný, všichni byli více méně pro srandu, každý byl kriticky nahlížen. Neznal jsem naprosto nikoho, kdo by hesla „Se Sovětským svazem na věčné časy!“ nebo „Lenin je věčný!“, bral vážně.
Naše společnost je velmi skeptická a dospělí lidé relativně velmi opatrní v úsudku a velmi málokdo je ochoten být za blbce hlásáním nekritického obdivu s vážnou tváří. Proto autor hesla „Havel navždy!“, je tajtrlík.
A jak hodnotíte roli Václava Klause?
Václava Klause těžko milovat, ale nutno respektovat. Při zásadních majetkových přesunech sehrál hlavní roli, ať už je prosazoval nebo jim pouze nezabránil, ač mohl a měl. V druhém kole se zasloužil o beztrestnost zlodějů a potrestání jejich obětí. Co dodat?
Co říkáte názorům, že během privatizace se rozkradla republika?
„Privatizace“ byla bezpochyby gigantickým přesunem vlastnictví. Můžeme též hovořit o „přerozdělení“. Hodnocení takového jevu může být předmětem sporu. Hezky to vystihl Karel Havlíček Borovský: „Zloděj bližního že nemiluje, vždyť on se s ním rozděluje!“ Naivní veřejnost nahlížející přes západní hranici uvěřila, že s privatizací přijde kapitalismus a s ním blahobyt. Do kapitalistického Turecka nedohlédli. Mysleli si, že kdyby snad náhodou neprokázali svoje nepochybné schopnosti a zlou hrou osudu nezbohatli, že také o nic nepřijdou. To byl ovšem základní omyl. Nedovedli si představit, že je bude děsit chvíle, kdy jim budou doručeny složenky. Netušili něco tak přirozeného, jako že privatizace veřejných služeb bude znamenat růst cen.
Krádež je definována přibližně tak, že se někdo zmocňuje cizího majetku s úmyslem nakládat s ním jako s vlastním. Splňuje privatizace tuto definici nebo ne?
Mají se dnes lidé lépe než před listopadem?
Zkusme používat kvantifikátory jako v logice. Je jisté, že existují takoví lidé, kteří se mají dnes lépe než před listopadem. Sám patřím mezi takové šťastlivce, kteří se materiálně nemají hůře. Tímto přiznáním se vystavuji závisti. Za 25 let společnost nijak zvlášť nezbohatla, zřejmě méně než za dvacetiletí 1948- 1968 nebo dvacetiletí 1968- 1988. A to i při velké neschopnosti tehdejších vlád využít potenciálu země. Při současném každoročním stěhování zisku ve výši asi 250 mld. za hranici při obrovské neefektivitě, korupci a rozkrádání to ani jinak být nemůže.
Velké majetkové rozdíly vytvářejí pozitivní zpětnou vazbu: čím víc – tím víc. Úsudek naivních lidí, že kdo je bohatý netouží po dalším majetku, je dětinský. Velké příjmové rozdíly vedou k narůstání konfliktů ve společnosti, jak je to patrno ve všech oligarchátech včetně České republiky. Ve veřejnosti rychle narůstá uvědomění této skutečnosti, účinek řízené propagandy klesá asi jako v roce 1967 nebo 1988. Mění se atmosféra ve společnosti. Asi právě proto právě Vy kladete veřejně takovéto otázky například také právě mně. Před pouhými pěti lety by se to nestalo.
Co říkáte návrhům na zákaz KSČM?
Jsou nepochybně projevem slabosti. A to slabosti těch, kteří je předkládají i slabosti KSČM. A z toho také vyplývá, že se takové návrhy budou periodicky opakovat. Slábnoucí, protože stále trapnější antikomunismus bude předkládat návrhy na okraji veřejné pozornosti. Nic na tom nezmění ani úporná snaha některých médií. Vždyť voličům zjevně nevadí minulost oligarchy Babiše, bývalého člena KSČ a spolupracovníka StB…
Třetí významnou polistopadovou osobností je Miloš Zeman, kterého znáte osobně. Jak hodnotíte jeho?
Jsem přesvědčen, že jeho snaha napravit některé věci byla autentická. Miloš Zeman je klasický liberál, nikoli neoliberál (přesněji neokonzervativec), tedy ve srovnání s většinou české pravice patří relativně k levici. Politika je umění možného a dobře si pamatuji, co bylo v Zemanově menšinové vládě proti většinové pravicové opozici a mainstreamovým médiím opravdu možné. Moc toho nebylo. Upřímně řečeno bych toho dnes od něj čekal víc, protože si myslím, že dnes je hranice možného dál. Podbízení potenciálním zahraničním investorům nás z krize nevyvede, a to nemám na mysli jen hospodářskou stagnaci nazývanou „mírné oživení již v druhém kvartálu“.
Někteří lidé u nás říkají, že Putin je kágebák a komunista, že nám z Ruska přichází ohrožení demokracie, že hrozí návrat komunismu ze strany Putina a obnovení Sovětského svazu. Jak se díváte na tyto názory?
Nositelé takových názorů toho o Rusku a Putinovi vědí asi opravdu málo, jinak by nepoužívali nesmyslných nálepek. Putin je pragmatický politik a chová se k občanům Ruska odpovědně, rozhodně odpovědněji než představitelé naprosté většiny evropských zemí k občanům jejich zemí. A to Putin čelí opravdu velkým hrozbám. Nejde jen o hrozby Putinovi, ale o hrozby občanům Ruska. Rusko je v defenzívě, ale není bezbranné a už vůbec ne izolované. Pokud bude Rusko donuceno k vojenské akci, budeme patřit mezi cíle tím spíše, jestli dovolíme, aby zde vznikly cizí vojenské základny. Zbytky demokracie u nás rozhodně nejsou ohroženy Putinem.
Podobně, jako se varuje před Putinem, tak někteří, například Miroslav Kalousek, varují před Babišem, že je to prý estébák a ve spojení s Babišem varují před návratem komunismu, před návratem estébáků...
Že by oligarcha představoval hrozbu návratu „komunismu“? K podobně inteligentní argumentaci se vyjádřil jeden diskutující k jistému článku na jistém portálu: K tomu mohu říci jedině: „Mehehehe“.
