El-murid (přeložil Hroch)
8. 10. 2014 Kosa zostra
Autor skrývající se pod pseudonymem El_murid rozvíjí úvahy o možnosti “barevné revoluce” v Rusku, o zradě, o činnosti 5. kolony v RF a o možných scénářích rozvratu Ruska.
Igor Strelkov pojmenoval jeden ze svých úkolů, se kterým naprosto souhlasím, odpor proti „ruskému Majdanu“, jinak řečeno – proti pokusu o provedení scénáře „barevné revoluce v Rusku“. Ovšem ihned se vyskytla otázka, jak asi může u nás takový scénář vypadat, vůči čemu zejména je nutné se postavit na odpor. Otázka to není jednoduchá, protože mechanicky přenášet známé události „barevných revolucí“ na ruskou půdu je velmi neperspektivní.
Abychom si vyjasnili, s čím konkrétně se budeme muset v nejbližších letech, nebo možná měsících vypořádat, je třeba stručně, ale krajně zhuštěně určit a pojmenovat z obecných příznaků „barevných scénářů“ ten, který bude velmi pravděpodobně použit proti nám.
Barevná revoluce (BR) – takové je zobecnělé pojmenování systémového scénáře státního převratu a vnějšího řízení, prováděného v podmínkách uměle vytvořené politické nestability. Nejdůležitějším jejím nástrojem je uměle vytvořené protestní hnutí a nejdůležitější metodou pak politické vydírání státní moci a společnosti.
Objektem BR je vždycky státní moc, předmětem pak politický režim a jeho výměna pro agresora režimem výhodnějším.
Úměrně tomu vyžaduje organizace a provedení BR existenci dvou klíčových podmínek – politické nestability a protestního hnutí. Jakmile tyto podmínky vzniknou, vše ostatní je věcí technologických a mnohdy šablonovitých opatření.
Šablony a opakovatelnost scénářů v různých zemích jsou specifickým příznakem BR a v jistém smyslu i jejím slabým místem, protože umožňují konat preventivně v případě, že jsou struktury odporu vůči těmto scénářům schopny reakce. Organizátoři pochopili slabost svojí pozice, už v událostech Arabského jara implantovali technologové BR zpětnou vazbu, založenou na interakčních metodách. Zpětná vazba umožňuje korigovat běh událostí a adaptovat varianty scénáře na specifika různých zemí.
Přesto specifikum technologie demontáže a sestavení nových sociálních subjektů spočívá v tom, že jsou velmi pevně spojeny s obecným scénickým plánem a fázemi vývoje procesu státního převratu. Nemožnost vynechávání těchto etap (nebo fází vývoje) dovoluje organizovat protiakce už v prvních etapách krize.
Je možné poměrně přesně určit několik etap vývoje barevného převratu:
První etapa. Příprava
V této etapě se formuje protestní hnutí na síťovém principu jeho organizace. Taková organizace v mnohém připomíná teroristickou síť, kterou, koneckonců – i je. Zkušenost s organizováním teroristických skupin umožňuje USA formovat takové sítě v různých vrstvách společnosti i ve vztahu k různým společnostem. Protestní sítě se vytvářejí v nacionalistické, náboženské, intelektuální i správní vrstvě společnosti. Pro každou skupinu se vytvářejí vlastní lákavé obrazy a formují se umělé hrozby. Přesto ale všechny tyto obrazy ve výsledku zosobňují konkrétní postavy vedení země. Vyčleňuje se určitý okruh postav, vůči nimž se vede negativní propaganda ve všech skupinách a to v termínech a obrazech pochopitelných a dostupných pro každou skupinu.
Kupříkladu, negativní obraz Vladimíra Putina pro islámské prostředí se formuje, vycházeje z vytvoření obrazu jeho boje proti muslimům, islámským hodnotám a způsobu života. V prostředí městské inteligence a kosmopolitních intelektuálů se rozvíjí téma „útlaku“ demokratických hodnot. Nacionalistům se předhazuje myšlenka útisku ruského lidu, prováděná Putinem osobně.
Další postavy vedení se špiní podle jiných příznaků – premiér Medvěděv se představuje jako budižkničemu a neúspěšný infant, ministrovi zahraničí Lavrovovi se inkriminuje existence dcery žijící v zahraničí (jako, ostatně, i Putinovi), ministr obrany Šojgu je v masmédiích pracujících pro státní převrat, představuje jako korupčník, který má za sebou „stín“ ještě z dob práce na ministerstvu pro mimořádné situace.
Která z těchto obvinění jsou pravdou, která polopravdou a která lží – není vůbec důležité. Důležitý je obraz a jeho zafixování ve vědomí.
V etapě přípravy k převratu se vytvářejí a periodicky prosévají vůdcové protestního hnutí, jejichž úkolem je udržování protestu na relativně vysoké úrovni a vytvoření stálé hrozby pro státní moc i společnost svou existencí.
Státní moc se zpravidla vždy dopouští stejné chyby, když se pokouší hrát na kontratechnologii s takovou „opozicí“. Kremelští technologové moci například tím, že vytvořili duální pár „Bolotná proti Poklonné“, šli na ruku budoucímu státnímu převratu, protože marginální opozici, která byla schopna dát na svoje akce dohromady jen pár set lidí, povýšili na úroveň vážné a vlivné politické síly.
Je zřejmé, o co se snažili tito technologové moci – k pokusu vytvořit na základě kontrastu mezi hrozbou převratu a širokou lidovou podporou osoby Putina umělý konflikt a na jeho základě vytvořit iluzi kreditu důvěry k prezidentovi, která se projevila ve výsledcích prezidentských voleb v roce 2012.
Cenou za takovou iluzi se ale stalo vyvedení marginálů na politické kolbiště, což plně vyhovuje Západu, který sází na nespokojenost „rozzlobených měšťanů“ ve velkých městech. Není důležité, že podpora těchto hnutí je minimální dokonce i v megapolích. Západ rozehrává kontrast obrazů – nicotní opozičníci a hrozný režim, Vytváří se předpoklad pro konflikt na personifikované úrovni. Na ukrajinském Majdanu se vyjadřoval v heslech přímo proti Janukovičovi v protiváze „Bandera přijde – pořádek zavede“.
Vyvedení marginálů do politického obratu začíná nabírat obrátky. Připojují se k nim představitelé kultury, kteří ve společnosti zbavené skutečných autorit, obsadili opuštěný prostor a změnili se na jejich záměnu. Osobní pozice Andreje Makareviče, kterou zaujal ke konfliktu na Ukrajině, vyvolala natolik nejednoznačnou a bouřlivou reakci ve společnosti právě proto, že současná masmédia kultivující umělé obrazy idolů ze zástupců pop-kultury i otevřeného kýče, z nich nakonec stvořila politicky významné figury.
Toto vše probíhá na pozadí reálného poklesu ekonomické a sociální situace v zemi. Hraje tu roli celý souhrn faktorů: liberální a v mnohém polokoloniální ekonomika dynamicky stagnuje, ale tempa stagnace jsou pro Západ už nedostatečná, a tak uvalují sankce, převádějící negativní ekonomické tendence do ostré fáze. Nemá smysl si představovat, že jen ruská pozice vůči Ukrajině byla zdrojem sankcí. I před Majdanem vedli Západ a Rusko válku sankcí, jejichž záminkou byl zpočátku negativní vztah k údajně diskriminovaných sexuálním menšinám v Rusku, a potom jako odvetné opatření – slovutný „zákon Dimy Jakovleva“.
Je naprosto zřejmé, že cílem všech sankcí je vyostření ekonomické situace v zemi a konstrukce konfliktu v nejdůležitější sociální skupině – řídící elitě, proti vedení země. Jakmile, podle mínění technologů státního převratu, dosáhnou sankce svých cílů, uplyne čas skryté fáze přípravy státního převratu a bude zahájeno další stádium – otevřené.
Druhá etapa. Konflikt vyvěrá na povrch
Spouštěcím momentem, který startuje viditelné procesy státního převratu, se stane konflikt – buď vyprovokovaný, nebo náhodný, ale budoucí záminkou zahájení nepokojů.
V Tunisku běžný případ sebeupálení mladíka, protestujícího proti neúnosným životním podmínkám a ztrátě perspektivy, vyvolal protest, který neměl žádnou šanci na rozšíření – ale byl použit jako iniciátor startu dopředu připravené technologie. V Moskvě události na Manéžním náměstí měly stejně živelný charakter, ale nebyly vytvořeny podmínky pro podchycení protestu, což umožnilo dost bezradné moci přece jen relativně rychle problém vyřešit. Následující protestní akce už neměly jakkoli závažné pokračování.
V Libyi BR startovala po neúspěšném pokusu o státní převrat v Tripolisu 17.2.2011, po kterém neúspěšní spiklenci utekli do Benghází. Zpočátku jim vláda také nevěnovala pozornost, protože pokládala vystoupení v Benghází za inspirovaná samotnými spiklenci. Ukázalo se ale, že oni sami prakticky neměli tušení, o co jde a byli postaveni před hotovou věc. Rychlost, s jakou Západ reagoval na události v Libyi, a rovněž krátkost doby mezi startem událostí a rezolucemi č.1970 a 1973 protlačenými přes RB OSN, které spustily agresi NATO, hovoří pouze o tom, že variantu neúspěchu vzpoury plány „BR“ předpokládaly. Přitom ale nedostupné na úrovni nejbližšího okruhu Kaddáfího, představujícího jádro spiknutí.
Už v tomto počátečním stádiu spouštějí „BR“ mechanizmy zpětné vazby, které technologům a plánovačům umožňují „držet prst na tepu“ a stále stupňovat násilí v případě, že se státní moc brání vydírání se strany „revolucionářů“.
V případě, že se státní moc poddá vydírání ulice, se revoluce zakončí ve stádiu „sametové“. V případě odporu tlak a silové vydírání, po kterém následuje přímý terorizmus, a jako nejvyšší stádium – start čistě válečného scénáře.
V zemích Arabského jara jsme mohli spatřit všechny varianty použití takových metod: od nejměkčích v Tunisku, do krvavého scénáře čtyřleté syrské války, která teď dostává druhý dech prostřednictvím nového vynálezu USA, který jim dovoluje manipulovat mezinárodním právem, a to – boj s terorizmem.
Při vší rozdílnosti mezi zeměmi Arabského jara a Ukrajinou, je možno vidět stále stejně tvrdou strukturní linii, kterou rýsují technologové „BR“ – od tajného stádia po jejího výronu na povrch s eskalací násilí jako nástroje tlaku na státní moc. Západ přitom lehce přistupuje na obrození fašizmu v jeho nejagresivnějších formách. Vahhábizmus, který v podstatě je islamofašizmem, nachází svůj zrcadlový obraz na Ukrajině v podobě nacionalistických seskupení, která doslova rok před začátkem Majdanu získala svoji konečnou podobu ve formě územních a speciálních trestních praporů.
Zde je nutno poznamenat, že Západ nejenže sleduje současné tendence provedení státních převratů a koriguje za chodu scénáře jejich realizace. On vkládá i podstatné korekce do plánování událostí. Jestliže islamisté prakticky okamžitě vyšli zpod kontroly USA a arabských monarchií, které s obtížemi ovlivňují je společný směr využití jimi vypěstovaných islamistů, tak už na Ukrajině byl proces podřízen velmi přísné kontrole a ničení sonderkomand na Východě Ukrajiny získalo průmyslové měřítko. Svůj úkol tyto trestní prapory splnily, rozřízly moc a demontovaly neduživou ukrajinskou státnost, a následně byly nemilosrdně zničeny na Donbasu. Čímž byl současně vyřešen problém ideových protivníků fašizmu s protilehlé strany a prokázána jistého druhu služba ruským kolegům oligarchům. V tomto případě se třídní solidarita ukázala být silnější, než klanové rozpory.
Ničitelé (nebo taky-hubitelé)…
Z dosud nedobitých bojůvek „Pravého sektoru“ se formuje ničitelský prapor „Majdan“. Název „hubící“ obecně nosily oddíly, jejichž úkolem byla úplná likvidace ozbrojeného podzemí na osvobozených územích. Podřizovaly se NKVD. Banderovci, schovaní v lesích po válce, na vlastní kůži pociťovali práci „jestřábků“, jak jim říkalo místní obyvatelstvo. K „jestřábkům“ šli zpravidla straničtí nebo komsomolští aktivisté a také demobilizovaní vojáci pocházející z míst, kde měli bojovat, kde měli čistit území od ukrytých policajtů a banditů.
V tomto případě se věci mají poněkud jinak – banderovští „ničitelé“ mají působit nikoli ve svém, ale v cizím týlu. Je zajímavé, že se budou nacházet v podřízení ministerstvu obrany a nikoli vnitra. Nejspíš „Majdan“ připravují k provádění diverzních a teroristických akcí na území Donbasu. Vezmeme-li v úvahu, že bojová zkušenost „Majdanu“ spočívá jen v „molotovových koktejlech“ na Majdanu, v „kotlích“ v oblasti trestní výpravy a popravách místního obyvatelstva, tak jejich použití je jediné možné – jako šahídy (sebevražedné bojovníky). Speciální přípravu jim, podle všeho, kvůli nedostatku času nikdo nedá.
Máloco je v tom dobrého, protože dokonce i v takové jednorázové variantě toto publikum pozabíjí mnoho nevinných civilistů – k ničemu jinému použitelní nejsou. Kyjev ale dnes nemá důležitější úkol, než dokončit likvidaci svých vlastních zrůd, které během celé tzv. „ATO“ demonstrovaly svou naprostou neovladatelnost a nekontrolovatelnost. V takovém případě rozhodnutí o posledním využití banditů vypadá úplně racionálně – aspoň z nich bude nějaký užitek.
Třetí etapa. Zpětná vazba a zrada elity
V souvislosti s využitím mechanizmů zpětné vazby je poměrně obtížné určit a ohodnotit technologie používané ve třetí etapě barevné revoluce – dále jen „BR“ poté, co iniciace protestů si vyžádá hledat netriviální metody a taktiky provádění protestních operací, nicméně obecným cílem a úkolem třetí etapy je – paralyzovat státní moc koordinovanými akcemi ulice a zrádců ve vládnoucí elitě.
Ukrajina prokázala sladění činnosti ulice a mocenských kabinetů, snad nejkonvexněji. Utuchající protesty na Majdanu nuceně iniciovány tvrdým rozehnáním, po kterém masmédia maximálně hrubě mobilizující vystoupení nová, pracovala už v režimu bezohledné propagandy. Naprostá bezmoc pořádkových sil v období událostí ledna-února 2014, ale hlavně přímý rozkaz ukončit potlačování nepokojů v poslední noc existence režimu, kdy byl Majdan už prakticky vyklizen se nemohly udát bez vysoce postavených zrádců na nejvyšších místech.
Mimochodem, zhruba podle stejného scénáře zvítězila „revoluce“ v Egyptě. Ztichlé a už téměř vyklizené náměstí Tahrír vzplanul znovu poté, co Mubarak, který dokázal „vysedět“ nejostřejší chvíle odporu, byl přece jen nucen rezignovat. Nepokoje poté dostaly nový impuls.
Jinak řečeno, „BR” se všude opírají o zrádnou část mocenské vládnoucí vrstvy, přičemž její činnost zakrývají pouličnými protesty. Podobnou koordinovanost nelze organizovat za běhu událostí, a proto je logické předpokládat, že „BR“ jsou vždy spiknutím části elity pod štítem lidových nepokojů. Tyto nepokoje umožňují paralyzovat pracující státní mašinerii, schopnou ještě v prvním stadiu likvidovat slabé a ještě nerozjeté struktury „revolucionářů“.
Tam, kde nebyla zavčas vytvořena seriózní mocenská skupina připravená k povstání, nebo taková sice je, ale v poslední chvíli si neriskne podpořit „ulici“, tam se scénář „BR“ rychle provalí a Západ musí zapojit povýtce válečné mechanizmy. Příkladem může být Sýrie, ve které se za celé 4 roky od začátku válečných operací nevyskytly jakékoli skutečné zrady, nepočítáme-li útěk premiéra Rijáda Hidžába a několika vysoce postavených vojáků a úředníků, jejichž dezerce byly ovšem vyvolány banální korupcí a snahou vyhnout se odpovědnosti.
V takové situaci Západ poté, co bezvýsledně odpracoval scénář pouličních protestů, za postupně rostoucího zhušťování situace klasickou „snajperskou střelbou“ do davu, byl nucen přejít k čistě vojenským akcím, když zahájil formování ozbrojených útvarů. „Pouliční etapa“ se završila koncem roku 2011 po obsazení několika čtvrtí Homsu seskupením bojovníků přišlých z Libanonu. Od tohoto momentu „BR“ v Sýrii byla přeorientována na plnohodnotnou nepravidelnou válku, která pokračuje dosud.
Složitost tohoto scénáře a jeho špatná příprava způsobily, že USA, Evropa a arabské monarchie, vedly v této etapě separátní politiku, často si vzájemně odporující. Důsledkem toho se stalo rostoucí nepřátelství mezi polními veliteli, orientovanými na různé zdroje zásobování a financování. Poté k roku 2014 bojové akce mezi různými seskupeními bojovníků definitivně podkopaly prvotní plány na svržení Asada, ale válka pokračovala podle svého vlastního scénáře, ve kterém všichni hráči byli spíš objekty působení, než jeho subjekty.
V jistém smyslu podobný chaos je možné pozorovat i na Ukrajině. Převrat v Kyjevě, završený vítězstvím prozápadního Majdanu, předvídatelně způsobil ke zhroucení celé mocenské vertikály, v důsledku čehož prakticky celý Jihovýchod poté, co definitivně zjistil hrozící nebezpečí nacistického revanše na Ukrajině, se pokusil učinit jediný logický závěr – odejít „pod ruku“ Moskvy, ovšem z nejasného důvodu byla ochrana přislíbena jen Krymu. Cesta charkovských představitelů do Moskvy bezprostředně po sjezdu poslanecké skupiny Jihovýchodu v Doněcku koncem února 2014, skončila bez výsledku. Poté regionální elity Jihovýchodu zahájily vlastní vzájemně špatně provázané projekty záchrany, takže nakonec pouze Charkov dokázal vybudovat nové vztahy s Kyjevem, když garantoval svoji loajálnost výměnou za relativní bezpečí.
Demonstrativní připojení Krymu k Rusku bylo jediným smysluplným pokusem ruské politiky v ukrajinském směru, které prakticky rozbořilo plány Západu po uchvácení moci vítěznou juntou v Kyjevě. Rusko v jisté míře demonstrovalo možnost odporu proti scénáři „BR“, přičemž mnohem efektivnějšího než byl ten, který realizovali egyptští generálové, kteří se podřídili vítězství svého Majdanu, ale postupně obsazovali všechny řídící páky. Poté situaci s konečnou platností vyřešili vojenským převratem v roce 2013.
Rusko po připojení Krymu dokázalo, takříkajíc cvičnou cestou, že „BR“ se po vítězství vždy dostává do kritického bodu bezvládí, kterého je možné využít pro otočení událostí v opačném směru. Existovala šance nejen na návrat zákonné moci do Kyjeva, ale i na přechod všech událostí pod kontrolu Ruska. Mohla to být skvělá zahraničně politická operace a mohla se stát příručkou pro všechny protivníky „barevných převratů“ ve světě.
Rusko ovšem, z jakýchsi nejasných příčin, nedotáhlo proceduru připojení do konce a nechalo tak otazník nad mezinárodním uznáním změny hranic. Dále Moskva odmítla provádět vůbec nějakou politiku ve vztahu k vypuknuvšímu povstání na Jihovýchodě a rychle dovedla věc do chaosu a občanské války. Západ v takové situaci nemohl odmítnout dárek osudu a dokázal definitivně převzít iniciativu, tak trestuhodně zanedbanou klikou úředníků a oligarchů v Moskvě, kteří kočírovali politikou ukrajinskou. Je docela možné, že se jedná o stejnou zradu, která ještě sehraje svou roli při pokusu o provedení „barevného převratu“ v Moskvě.
V důsledku toho se Jihovýchod ponořil do chaosu, ve kterém Kyjev a nacistická seskupení kontrolovaná oligarchy a především Kolomojským, dokázal za pomoci teroru v Dněpropetrovsku, Oděse, zatýkání aktivistů Antimajdanu v ostatních oblastech Jihovýchodu potlačit odpor. S výjimkou Doněcké a Luhanské oblasti, ve kterých projekty místních oligarchů Achmetova a Jefremova nastartované na obchod s Kyjevem, se vymkly kontrole, což vyvolalo nezbytnost provést rozsáhlou trestnou operaci, která naprosto předvídatelně šla v situaci chaosu syrským scénářem k občanské válce.
Kyjevu a Moskvě s k dnešku podařilo (nejspíš cestou kuloárních dohod) dojít do velmi vratké vzájemně přijatelné varianty Minského „příměří“, přesto ale vše nasvědčuje tomu, že pouze nakreslilo čáru za první etapou rozpadu Ukrajiny. Dokonce ani likvidace DLR a LLR na tom už nic nezmění, protože události nabyly vlastní logiky, ve které provedení jakkoli smysluplné politiky je pro účastníky konfliktu mimořádně obtížné.
Provedeme-li si předběžné vyhodnocení krátkého přehledu definice „BR“ s neméně stručnými příklady, lze říci, že první dvě etapy – skrytá etapa iniciace protestů – byly Západem propracovány a vypadají nanejvýš technologicky. Při jakkoli systémové přípravě je v těchto etapách reakce vůči scénářům převratu prakticky vyloučena. Skrytá fáze je chráněna stávající jurisdikcí, dovolující pod pláštíkem zákonné činnosti vytvářet struktury budoucího převratu. Fáze iniciace vůbec nepodléhá kontrole, protože veškerá iniciativa tu vždy patří útočící straně a jako roznětka může být využita absolutně jakákoli záminka. Třetí fáze – otevřené uchvácení moci – se stává nanejvýš složitým úkole dokonce i za nejpříznivějších podmínek, ale nejkritičtější etapou se stává doba mezi uchvácením moci a ustavením nového režimu.
Kritická zranitelnost scénáře „BR“
Pokusíme-li se shlédnou s perspektivy na události všech státních převratů proběhlých v posledních letech pod vlajkou lidových protestů, nelze si nevšimnout, že třetí fáze – fáze rozvoje a uchvácení moci – v každé zemi je plna různých neočekávaností, které nelze v počátečních plánech předvídat. Dokonce ani vítězství převratu nemusí být konečné, vždy je tu možnost zvratu událostí při využití ztráty cílevědomosti vítězů hned po vítězství, v důsledku čehož nejsou schopni správně reagovat na náhlé vnější faktory. Iniciativa může být v takovém případě převzata jakoukoli jinou silou mající rozhodné plány a připravenou jít do konce.
To také je slabina všech „BR“ a dodnes není do detailu jejich technology propracováno. Pro odpůrce „BR“ je to šance zvratu, kterou je nutné využít okamžitě a rozhodně. Jak ukázaly události na Ukrajině, operativní přestávka trvá ne víc než 2-3 týdny, ale nejpříhodnější doba k obratu událostí netrvá více než pár dní. Po vítězství je třeba zaměnit celé řídící paradigma – od boje a boření k převzetí řídících pák a aspoň nějaké tvořivé práci. Proto je třeba likvidovat dřívější struktury zapojené v destrukci a v ideálním případě je pověřit jiným úkolem. V praxi se toho nikdy nedosáhne, protože pro převrat se využívá naprosto specifického lidského materiálu – minimálně vzdělaného, maximálně manipulovatelného, s předpoklady k ničení ale nikoli k budování.
Proto musí být nové úkoly zajišťovány při hlubokém nedostatku vykonavatelů, z nichž navíc velká část je vědomě neloajální. Přitom, je nutné bojovat s dřívějšími spolupracovníky, kteří jsou připraveni pokračovat v revoluci dál a organicky nezpůsobilými k budování.
Tak vzniká naprosto objektivní situace, která jen málo závisí na geografii a národních specifikách místa provádění „BR“. V Egyptě se tak nepodařilo překonat rozklad správy až do převratu r.2013, kdy armáda svrhla prezidenta Mursího. Nejspíš právě slabost a neživotaschopnost vytvořených porevolučních struktur a revoluční chaos z větší části pomohly k úspěchu převratu generála Sisího, spíš než dokonale promyšlené plány.
Ukrajina měla v tomto smyslu větší „štěstí“, protože k úplné směně moci nedošlo. Ve skutečnosti jedna skupina oligarchů vyměnila druhou, a proto nebylo třeba rozvracet aparát až do základů.
Přesto ale se problém přebytku „revolucionářů“ nikam neztratil a na Ukrajině ji řešili přes klasické schéma vytváření polovojenských jednotek. Částečně to zaplnilo mezeru po zhrouceném pořádkovém systému a částečně to umožnilo využít bojovníky Majdanu jako příslušníky trestních praporů k přinucení regionů k poslušnosti a upevnění moci junty.
Je přirozené, že tento proces lze jen stěží řídit, což vnáší stálý element chaosu a podstatně omezuje schopnost junty situaci řídit.
Postupně jsme došli k hlavní otázce. Možnému vývoji událostí v naší zemi. V Rusku…
Bylo by hloupé se domnívat, že technologové „BR“ nevidí tak zranitelné místo ve svém plánování. Existence kritických bodů ofenzivní operace západní vojenská věda zná už velmi dávno, a plánování vojenských akcí (a „BR“ je rozvinutím operativní mysli a je klasickou vojenskou operací obsazení nepřátelského státu) je vedeno podle všech pravidel válečného umění.
Technologové „BR“ nemohou přehlížet nebezpečí vyplývající z existence kritického bodu, a nevyhnutelně budou řešit problémy dvou nabízejících se scénářů. V prvním z nich bude zranitelnost pozice minimalizována cestou zkrácení času mezi uchvácením moci a převzetím řízení. Druhý scénář bude naopak muset využít existence kritického bodu a vytvořit s jeho pomocí katastrofickou situaci.
Na výstupu tedy máme dva vzájemně naprosto odlišné scénáře – scénář uchopení moci v Rusku a ustavení prozápadního režimu moci, kontrolujícího celé území země, ale také scénář úplného rozpadu země, jejího rozpadu na jednotlivá území, kde bude úplně jedno, jaké orientace se přidržují režimy, které tam přišly k moci: kontrola nad celým územím bývalého Ruska bude vedena prostřednictví nekonečných protikladů mezi takovými územími.
První scénář. „Jsem unaven a odcházím“
První scénář je scénářem palácového převratu. Pro Rusko naprosto typický. Takovým způsobem byli za posledních 300 let svrženi tři imperátoři a minimálně dva generální tajemníci ÚV KSSS. A přidáme-li k tomu i smrt Stalina a dobrovolný odchod Jelcina, lze říci, že takový způsob výměny vůdce země je pro Rusko málem tradiční.
Nástrojem prvního scénáře je spiknutí. Iluze, že v zemi působí dvě silné zvláštní služby, schopné zachytit přípravu k převratu v jeho zárodku, je vyvrácena tím, že nejvyšší vedení země je pro služby nedotknutelné, navíc jsou ve spiknutí zpravidla zapojeni představitelé právě zvláštních služeb, v zájmu prevence čehokoli nečekaného z jejich strany.
Nejlogičtějším záminkou sesazení bývá „špatný zdravotní stav“, který vysvětluje vše a je důležité, aby spiklenci postupovali přísně podle zavedených formalit. Proto je nutnou podmínkou přítomnost formálně druhé osoby státu – on bude tím, kdo převezme vedení a není přitom důležité zda se nakonec stane vůdce. Jeho role v této etapě převratu je minimalizace a vyloučení zranitelnosti přechodného období mezi uchvácením moci a převzetím řídících pák.
Neméně logickým je při takovém scénáři omezení akcí „BR“. Pro mobilizaci silových struktur jejich přechod pod kontrolu junty bude nezbytné vytvořit zastírací ohnisko napětí – obvyklý a nacvičený pro odvetnou akci už dříve. Relativně nevelká „Manéž“ nebo lokální „Birjulevo“, k jejichž likvidaci si junta vyžádá bezpodmínečné loajality silových struktur. Jakýkoli pokus bránit převratu v takovém případě bude označen za protistátní činnost a spolupráci se vzbouřenci. Junta si od silových struktur vyžádá likvidaci jak vzpoury, kterou sama vyprovokovala a kontrolovala, ale i možných struktur odporu vůči převratu.
Popsaný scénář je velmi schématický a může mít řadu variant. Ale to hlavní je, že cílem takového scénáře je uchování celistvosti země a ustavení režimu kontrolovaného podporovateli převratu – silami Západu.
V případě, jestliže cílem Západu je dezintegrace Ruska a jeho rozpad, bude scénář převratu vypadat zásadně jinak.
Druhý scénář. „Nikomu nic…“
Varianta převzetí moci prozápadní juntou je pro naše protivníky jen jakýmsi sedativem. Je řešením aktuálního úkolu, ale nic víc. Strategicky vyřešit problém Ruska jednou provždy je možné pouze jedním scénářem – jeho rozpadem, přičemž takovým, který vyloučí možnost opětného sjednocení.
Variant vývoje událostí může, samozřejmě, být velmi mnoho – útočník vždy má iniciativu a může vybrat plán svých kroků. To hlavní ve všech scénářích se musí dodržovat nevyhnutelně – chaos v hlavním městě musí trvat co možná nejdéle a provázanost řídící vertikály mezi Moskvou a regiony musí být maximálně oslabena. Jak ukázaly události z října 1993, půldruhé-dva týdny chaosu v metropoli úplně stačilo, aby regionální moc začala hledat své vlastní možnosti záchrany.
Obraz mohou doplnit vystoupení islámských radikálů, střetnutí na nacionálním a etnickém základě, teroristické akty podobné volgogradským. V takových podmínkách regionální moc, pokud se jí nedostane podpory z centra, se začnou Moskvě vzdalovat, a čím déle zmatky v Moskvě potrvají tím dále oni po té cestě půjdou.
Uměle vytvořené separatistické projekty „Lidových republik“ se mohou stát lákavou myšlenkou pro regionální elity. V případě obnovení pořádku v Moskvě je bude možné využít k handlu s centrem, a v případě pokračování správního kolapsu se tyto „republiky“ mohou stát garantem regionálních elit pro jejich přežití.
V podstatě tyto představy vedly oligarchy Achmetova a Jefremova, když po kolapsu kyjevské vlády nastartovali projekty DLR a LLR, takže reflexní kroky „regionálů“ v Rusku se sotva budou lišit od reakce kolegů z Jihovýchodu Ukrajiny.
Výsledkem realizace druhého scénáře se stane fragmentovaný stát různé míry řízení na místě dnešního Ruska. Nanejvýš logicky vypadá varianta předání prostoru pod správu nadnárodním společnostem, včetně i formálně ruských,, ale je jasné, že faktická jejich kontrola bude ustavena z vnějšku. Ekonomicky se všechna území rychle stanou nesolventními a budou zatížena chomoutem dluhů, což Západu umožní přistoupit k osvojení ohromného ruského trhu. Možná tím způsobem dokáže vyřešit velkou část svých dnešních dluhových problémů a problémů s recesí ekonomiky.
Obecně vzato, v sázce je příliš mnoho, než aby se to nepokusili risknout. Riziko nepochybně je – jestliže první „BR“ sledovali omezené cíle, tak poslední před sebe staví úkoly velmi vážné, jejichž řešení s sebou vždy přináší selhání různé míry katastrofálnosti. V Rusku sotva kterýkoli scénář převratu projde bez problémů. Prémie je ale příliš vysoká, než aby se báli obtíží.
V souvislosti s tím vzniká otázka protiakce vůči podobným scénářům – jak ve stadiu přípravy, tak i realizace.
Sluší se poznamenat, že nic není předurčeno. „Barevná revoluce“ v Rusku je událost pravděpodobností. Možná, že Západ nezariskuje její provedení z obavy z měřítka jí vyvolaných problémů a nemožností tyto procesy kontrolovat. Možná půjde jinou cestou – vyvoláním vnějších hrozeb na ukrajinském, severokavkazském a středoasijském směru, cestou vysílení Ruska a vnutí mu utrácení zdrojů na odrážení hrozeb vznikajících kolem našich hranic. Tato varianta je pro Západ méně riskantní a poskytuje mu široký prostor pro vypracování nejrůznějších scénářů.
Nicméně, hrozba „BR“ existuje, pro její provedení je nemálo předpokladů, ale hlavně – Západ je subjektem politiky, má v rukou iniciativu, takže může volit pro něj nejvýhodnější možnost.
Už z toho důvodu se Rusko musí připravit na všechny scénáře. Obvyklé hrozby vojenského a vojenskopolitického rázu na našich hranicích jsou problémem, ale máme představu, jak konkrétně problém řešit. Variantu „BR“ a jak jí čelit zatím propracovánu nemáme a kriticky závisí na negativně se vyvíjející vnitřní situaci země. Úroveň nedůvěry k moci je krajně vysoká a neměli bychom si ho plést s ratingem Putina. Dokonce i, jestliže Putinův rating odráží skutečnost, k ruské státní moci jako celku to žádný vztah nemá.
