Milan Daniel
15. 10. 2014 Literární noviny
Premiér Sobotka mluví v souvislosti s krajany na Ukrajině o „volyňských Češích“. Stejně jako jeho ministr zahraničí spíše nechce vědět než neví, že o Čechy z Volyně jde v souvislosti s českými krajany na Ukrajině jen zčásti.
Sobotka a Zaorálek problémy české menšiny v zemi postižené občanskou válkou bagatelizují, tvrdí, že tito lidé „nejsou přímo ohroženi“ a že kdyby tomu tak bylo, teprve „pak by se česká vláda měla velmi rychle v této věci angažovat“. Když prezident Zeman argumentuje dopisem podepsaným 232 krajany (z toho 102 z oblasti Volyně a 130 z jihovýchodu Ukrajiny), činí tak podle něj vlastně populisticky, protože „řešit“ to stejně musí vláda, především ministerstvo zahraničí a vnitra.
Čeští krajané na Ukrajině jsou vůči České republice v postavení cizinců. Mají ukrajinské státní občanství, a to, že jejich předky pozval do země před sto padesáti lety ruský car, je jim platné – jak se v Čechách trefně říká – jako mrtvému zimník. Zaorálek pěkně mluví o tom, že získání trvalého pobytu je pro krajany nesrovnatelně jednodušší než pro cizince bez českých kořenů, ale v praxi to může znamenat jen tolik, že se krajan může víza k trvalému pobytu domoci pravděpodobněji než Ukrajinec, pro něhož je teď cesta zcela zarubaná.
Aby krajan splnil požadavky, které po něm chce zákon o pobytu cizinců, musí projít byrokratickým martyriem. Základním předpokladem je, že získá potvrzení o příslušnosti k české krajanské komunitě v zahraničí,v mluvě MZV „PPKK“. O něm rozhoduje na základě předložených dokumentů na MZV zvláštní zmocněnec Karel Kühnl. Teprve poté může požádat o vízum jako krajan. PPKK mu však nepomůže v tom, aby přitom mohly chybět další dokumenty, jež zákon o pobytu cizinců k podání žádosti o vízum vyžaduje – musí mít platný pas, dvě fotografie, doklady o zajištění ubytování a zajištění prostředků k pobytu, případně i doklad obdobný výpisu z rejstříku trestů a lékařskou zprávu. V normální civilizované zemi žádný problém.
Potomci Čechů, kteří přišli do vesnice Novhorodivka (do roku 1946 Čechohradu) a dnes žijí v blízkém Melitopolu či Oděse, ale dnes nejsou občany země, která by oplývala mlékem, strdím či nějakými jistotami. Jen krví a marnými nadějemi. Chtějí odejít tam, odkud jejich předkové přišli.
Když šlo o propagandistický akt vůči Bruselu, dokázala česká vláda v řádu dnů zorganizovat dva letecké převozy zraněných Ukrajinců z Majdanu do Prahy. Člověk v tísni v Kyjevě horečně hledal, aby se kontingent naplnil. České daňové poplatníky to přišlo na 50 milionů.
Sobotkova vláda, která v nesouladu s unijní politikou odmítla sankce vůči Rusku, se ale dnes drbe za ušima podobně jako major Terazky, když mu vojín Kefalín navrhl rozbúrovať kašňu. „Už máme veĺa hriechov u pamätkového úriadu…“ S pomocí krajanům tedy čeká až na chvíli, kdy v Čechohradu budou lidé mrznout, hladovět, či až bude stříkat krev. Česká republika přece nemůže demonstrovat nedůvěru vůči režimu, který se o blaho svých občanů stará tak vzorně, že je bombarduje, střílí, vězní a pronásleduje. To by přece bylo v rozporu s unijní politikou, která oceňuje, že se na Ukrajině dostala k moci vláda skutečně demokratická.
Novhorodivka, Melitopol, Oděsa a další sídla obývaná na jihovýchodě českými krajany leží 650 kilometrů na východ od Kyjeva. Jsou blízko válečné zóny, válka tam může přeskočit v řádu dnů. Vyřízení víz trvá běžně několik měsíců. Česká vláda to pochopitelně urychlit může. Stačilo by zřídit v oblasti dočasný konzulární úřad. Kdyby šlo o vážené investory, asi by k němu i rudý koberec natáhla. Ale protože tomu tak není, musí zoufalí krajané, kteří mají zimu na krku, jsou často bez práce a hlavně perspektivy, podle Sobotky a Zaorálka však v relativní pohodě, vydávat zbývající energii a prostředky na supliky, obíhání zkorumpovaných úředníků (z nichž část bojuje za slávu Ukrajiny), shánění dokladů a potvrzení. A potom čekat, zda se nad nimi země jejich předků smiluje.
Fuj!
