Ano, ČSSD…

Poraženecky se ovšem necítí ani Petr Fiala a ODS. Strana, která nedokáže zaplatit svým zaměstnancům ani sociální a zdravotní pojištění, se kasá, jak spasí celý stát. „Potvrdili jsme pozici nejsilnější pravicové strany a mohu vás ujistit, že půjdeme dál a budeme ještě úspěšnější,“ vyhlásil sebejistě Fiala s tím, že zatím se na smetišti dějin neocitl. Nutno ovšem zdůraznit ono „zatím“. A v bojovném duchu pokračoval: „ODS je znovu zpátky. Jsme jedinou politickou stranou, která je schopná postavit jasnou hráz proti levici a populismu.“ Fiala zkrátka nedokáže přijmout za fakt, že pro určitou část pravicových voličů je již ODS nevolitelná – a naopak ANO je pro ně momentální alternativou. Teprve čas ukáže, na jak dlouho.
Výraznější sebekritiku nenajdeme ani u KSČM. Ta je ráda za „své jisté“ – a více snad ani neočekává. Koho dnes může oslovit, když například ani Jiří Dolejš nevěří v udržitelnost sociálního státu – a mohl by si tedy zanotovat s Michalem Haškem?
V komunálních volbách bezesporu uspěla různá hnutí. Je třeba si ale uvědomit, že tato hnutí nelze brát jako jeden celek. Jen málo z nich přichází s nějakou novou myšlenkou – a s alternativou vůči dosavadnímu systému téměř vůbec nikdo. Teprve čas ukáže, jak se vyprofiluje např. hnutí Praha 7 sobě. Možná ale právě toto hnutí může na lokální úrovni otevřít debatu na téma nějaké znatelnější změny, než té pouze kosmetické.
Voliči vystavili účet některým politikům, kteří podle nich zklamali (demonstrovat tuto situaci můžeme třeba v Brně, kde se sice Roman Onderka poroučí – ale teprve se ukáže, zda se bude poroučet i styl politiky, proti němuž voliči protestovali).
Obecně lze říci, že chybí témata – od lokálních až po celorepubliková. A zatím se nám v Evropě schyluje k podpisům mnohostránkových smluv (CETA, TTIP), jež většina z nás ani nezkusila číst, natož aby věděla, co nám po jejich podpisu hrozí.

Tématem v našich zeměpisných šířkách a délkách patrně nejsou ani tzv. církevní restituce. TOP09, která je zuby nehty prosazovala všemi možnými i nemožnými prostředky, se sice z výsluní stáhla, KDU-ČSL, která brání jakékoli jejich revizi, se na výsluní dostává.
„My jsme znovu ten vetřelec, který přichází a bourá po celé republice,“ opájí se výsledkem voleb Andrej Babiš. Je ovšem otázkou, zda se zabývá možnými problémy, které mohou nastat. Podařilo se mu postavit kandidátní listiny, na něž lidé slyšeli. V kolika případech jsou ovšem v čele těchto listin lidé, kteří s ANO nemají více méně nic společného, jenom mu pomohli vytvořit tvář? Jak je ANO vnitřně konzistentní? Babiš se sice hlásí k pravici, podle všeho ovšem získává voliče pravicové i levicové. Strany, které se definovaly jako ty jedině pravé, budou křičet, že Babiš není žádný pravičák.
„Ano bude líp,“ slibovalo ANO před posledními parlamentními volbami. Tehdy byla atmosféra ve společnosti taková, že toto heslo nebylo nijak obtížné naplnit. Společnost vřela. Vládní koalici věřila jen hrstka nejzarytějších přívrženců. Nechala za sebou řadu afér, projekty, které spolkly miliardy, aniž lidem něco pozitivního přinesly – a co hlavně – zhoršila podmínky handicapovaných, sociálně slabých, nezaměstnaných. Daně rostly přímo úměrně s děrami v nádobě, do níž se sypaly. Stejně tak se zvětšovaly otvory v síti, která má hájit nejpotřebnější. „Prostě na to dohlédneme,“ dobyl Babiš Prahu, která zrovna nemá nejlepší vzpomínky na projekty typu OPENCARD či tunel Blanka.
Ač na plakátech se Svoboda tvářil jako ten nejzodpovědnější primátor, probíhá zde určité vyšetřování, které ještě neskončilo – a které má v hledáčku jeho – i Hudečka, který sliboval, že nám Prahu vrátí. Podle všeho ji vrátil, neboť primátorem již patrně nebude.
Kdo ale bude v Praze primátorem, není zdaleka jasné. Ani, které strany se tu ujmou vlády. ANO, ČSSD a Trojkoalice (KDU-ČSL, SZ a STAN) by daly dohromady 33 hlasů z 65 celkových. Jednalo by se o těsnou většinu, z níž by rázem mohla být menšina. Trojkoalice váhá. Čeká na rozhodnutí Pirátů, zda náhodou nevyvěsí vlajku se zkříženými hnáty a neplácnou si s TOP09.
Bohuslav Sobotka se tváří, že jediné, na čem mu záleží, je vláda jako celek. Nějak podobně mluvil kdysi Petr Nečas.
Otázkou ovšem zůstává, jak si ve druhém kole povedou sociálně demokratičtí kandidáti za ČSSD. Předem bylo více méně jasné, že množství senátorských křesel, které má ČSSD ve hře, se za stávajících podmínek uhájit nedá. Vzhledem k tomu, jak se ČSSD nakonec postavila k církevním restitucím – a jak její čelná tvář – Lubomír Zaorálek – (ne)využil šanci na diplomatické zprostředkování řešení dění na Ukrajině a na vyřešení problémů Volyňských Čechů, je pro ni úspěchem, kolik potenciálních senátorských křesel má po prvním kole stále nadosah. Nebo že by nám snad Bohuslav Sobotka vzkazoval, že je vcelku jedno, zda volíme ANO, ČSSD či KDU-ČSL, že to vyjde takzvaně za jedny prachy? Pro osud sociální demokracie by to byl vzkaz mimořádně varovný.
K volbám se vyjádřil – jak jinak – i bývalý premiér a prezident Václav Klaus. „Po proběhlých volbách vidím překvapivě mnoho spokojených, kteří hledají úspěch v jedné parciální věci, zatímco určující celek zamlčují. Tímto celkem je prohra nás všech, prohra politiky a vítězství apolitické oligarchie“, posteskl si. Nějak již ovšem nedodal, jak se na tomto scénáři podepsala ODS, od kupónové privatizace přes doby Pepů z Hongkongu až po napojení různých janoušků, rittigů a dalíků na nejvyšší politická patra – a to na úrovní lokální i celorepublikové.
A také nedodal, že kromě „vítězství oligarchie“ můžeme mluvit o snaze voličů volit hnutí, která nemají nic společného ani s „kmotra“, ani s „oligarchy“, ale chtějí posílit práva občanů. Zatím je tento hlásek slabý, sotva slyšitelný, ale zní.
Babiš se tu nevzal jenom tak. Je produktem těch, kteří již opustili jeviště, ale stále ze zákulisí volají, že obecenstvo se bude klanět jim.

Když jsme u obecenstva – třiačtyřicetiprocentní volební účast v komunálních volbách není žádným důvodem k radosti pro nikoho z politických představitelů. Většina oprávněných voličů nedorazila ani k volbám, ke kterým jindy dorazí. Většina tedy nezvítězila, ale to politikům – ať už těm „zavedeným“ či těm, kteří se za politiky ani nepovažují – zjevně nevadí.
A zatímco nás všichni budou přesvědčovat, že jsou to vlastně oni, kdo na celé čáře vyhráli, budeme svědky procesu, kdy si jednotlivé strany budou podobnější a podobnější – jako titulní strany mainstreamových deníků – a kdy jediné, co nás bude zajímat, která další etablovaná strana bude následovat osud ODS či TOP09.
Pokud se sociální demokracie – a zejména její předseda budou tvářit, že je vše v naprostém pořádku, odpověď na tuto otázku bude vcelku jednoznačná: Ano, ČSSD.