28. 9. 2014 První zprávy
Dovedete si představit sociální migraci z Číny do Evropy, kdyby byla v Číně úplná svoboda pohybu? říká v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz profesor Oskar Krejčí na téma globálního vlivu Říše středu.
PZ: Na zasedání Rady bezpečnosti OSN vyzval prezident USA další země, aby se přidali k vojenským akcím. Ze strany států, jako je Rusko nebo Čína se ale setkal s poměrně chladným přijetím. Nezdá se vám takové jednání zmíněných států jako nerozumné?
Spojené státy si opět popletly pořadí svých činů. Začít bombardovat a teprve potom žádat o souhlas Radu bezpečnosti – to opravdu není v souladu s platným právem. A pak je tu ještě poněkud zvláštní kolorit většiny akcí Západu v arabském světě: směřují proti sekulárním režimům a jsou podporovány bigotními monarchiemi. Vskutku podivný přístup, selektivní pojetí vztahu k lidským právům…
PZ: Nezdá se vám zvláštní mluvit o lidských právech a dávat najevo porozumění pro čínskou politiku? Vždyť snad ve všech přehledech o dodržování lidských práv je Čína uváděna jako příklad země, kde se lidská práva nedodržují.
Hovoříte o západních, především amerických přehledech, které se opírají o liberální přístup. Ten je navíc propojen s pozoruhodným příkladem biblického „Vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním nepozoruješ“.
Po celý můj politický život vědí politici v Praze lépe než státníci v Pekingu, jak se má vládnout v Číně. V minulém i v současném režimu. Divné je, že nikdy jsme nedosahovali takové společenské dynamiky, jako je tomu v Číně.
Když hovoříme o Číně, je nutné vidět, že dnešní Čína je dítětem dvou revolucí. Ta první, jejíž 65. výročí si připomeneme 1. října, je spojena s vyhlášením Čínské lidové republiky. Toto vítězství znamenalo dvojí úspěch lidí vedených Mao Ce-tungem. Především od konce 18. století se západní mocnosti včetně Ruska, ale i Japonsko, pokoušely Čínu ovládnout. Opiové války, politika „otevřených dveří“, boxerské povstání, dobytí Pekingu, řádění japonských militaristů během 2. světové války – to vše směřovalo k národnímu ponížení. Nemluvě o obtížně spočítatelných milionech mrtvých. Rok 1949 znamenal národní revoluci. Ovšem až v prosinci 1999 skončila portugalská správa nad posledním kolonizovaným územím Číny – přístavem Macao.
A pak zde byla feudální společnost s rodícím se divokým kapitalismem nejen se zahraničními dravci, ale i s místní, tzv. kompradorskou buržoazií. Rok 1949 znamenal sociální revoluci. Byl to výsledek občanské války mezi přívrženci Kuomintangu na jedné straně a přívrženci komunistů na straně druhé, trvající neuvěřitelných dvaadvacet let. Válka plná vznešených ideálů a hrdinství, právě tak jako nezměrného utrpení a krutosti. I tady můžeme napočítat mnoho milionů mrtvých.
Na počátku vojenského vítězství komunistů byl legendární Dlouhý pochod (1935–36). Tehdy přibližně 200 tisíc bojovníků ušlo za 13 měsíců 12,5 tisíce kilometrů. Podle historiků vojenství je Dlouhý pochod nejrychlejším a nejdelším pěším přesunem v bojových podmínkách v dějinách lidstva. Takto se rodí hrdinové a legendy kolem nich!
PZ: Nezdá se mi, že by dnešní Čína byla podobná té, kterou chtěl Mao. Podle mnoha analytiků byly ideály roku 1949 zapomenuty ve víru kapitalistického podnikání.
Dlouhého pochodu se účastnil i drobný, tehdy třicetiletý mladík, který po revoluci 1949 prožil nejen slávu, ale i dramatické pády – Teng Siao-ping. Právě on je otcem oné druhé z revolucí, o nichž jsem mluvil. Tengův návrat do vrcholných funkcí v roce 1978 znamenal začátek ekonomických reforem, zrod čínského hospodářského zázraku. Je onou druhou revolucí v Číně.
Podle údajů Mezinárodního měnového fondu se hrubý domácí produkt v Číně od roku 1980 do současnosti zvýšil více než 24krát. A to v roce 1978 činily devizové rezervy 1,6 miliardy dolarů a dnes je to více než 4 biliony dolarů. Bez Hongkongu – ten sám má 321 miliard dolarů devizových rezerv, což je, pro srovnání, téměř 2,5krát víc než má USA.
V Číně probíhá největší sociálně-ekonomický experiment v dějinách lidstva. 21. století bude stoletím Číny.
PZ: Všichni ale víme, jaká je cena za tento růst – jaký je podíl Číny na znečišťování životního prostředí, nízké platy dělníků, nemluvě o již zmíněných lidských právech.
Především je třeba mít na paměti, že Čína je – měřeno hrubým domácím produktem na hlavu – stále ještě rozvojovou zemí. Má ale nejen největší ekonomickou dynamiku, stává se i jedním z nejdůležitějších inovačních ohnisek ve světě. V současné době platný pětiletý plán předpokládá do roku 2015 průměrný růst HDP 7 %, což bude podle dostupných informací překročeno, zvýšení podílů lidí žijících ve městech ze 47,5 na 51,5 %, růst výdajů pro vědu a výzkum na 2,2 % HDP a podobně. Jestliže v roce 2006 finanční hodnota soukromé spotřeby byla v Číně nižší než hodnota exportu, letos by měla být hodnota soukromé spotřeby 1,7krát vyšší než hodnota vývozu. Zároveň je cílem zvýšit podíl nefosilních paliv na 11,4 %, snížení energetických výdajů na jednotku HDP o 16 %, snížení emisí CO2 na jednotku HDP o 17 %. Neexistuje na světě země, kde by se tolik investovalo do ekologie.
PZ: Pořád je to ale málo. Nemluvě o zmíněných lidských právech…
Čínu čekají jiné problémy, chcete-li, jiný aspekt naplňování lidských práv, než je ten, který známe ze západní propagandy. Pochod modernizace od pobřeží na západ, směrem do vnitrozemí, není spojen pouze s růstem průměrné životní úrovně. Podle prognózy amerických zpravodajských služeb Global Trends 2030 by během tří let měla životní úroveň v Číně dosáhnout 15 dolarů na hlavu, což prý znamená hladinu pro demokratizaci…
PZ: Chcete říct, že za tři roky začne Čína dodržovat lidská práva!?
Autoři zmíněné prognózy pracují s liberálním pojetím demokracie – s vládou zákona, reprezentací, nepřiznanou mocí oligarchů, mediální manipulací a podobně. Ale třeba také se svobodou pohybu. Dovedete si představit sociální migraci z Číny do Evropy, kdyby byla v Číně úplná svoboda pohybu? Mluvíme o stovkách milionů migrujících lidí hledajících větší blahobyt.
Kolik Afričanů zahyne letos na hranici Evropské unie, protože ta se brání volnému pohybu lidí za vyšší životní úrovní? Tisíc, dva – nebo pět tisíc?
Skutečná svoboda potřebuje určitou životní úroveň. Ta je i součástí motivace chování. Největší problém Číny dnes není v malé úrovni HDP na hlavu, ale v měnící se hodnotové orientaci. Ekonomické reformy přinesly ideál, který je podobný hollywoodské představě o kvalitě života. Představy, že svoboda je naplňováním uměle, reklamou vytvářených potřeb. Při dynamice Číny si lze představit, že úroveň spotřeby na jednoho obyvatele v Číně dosáhne úrovně v Evropské unii. Jenže pak vzroste potřeba surovin a energií ve světě na dvojnásobek. A to nehovoříme o růstu Indie, Brazílie, Ruska a dalších obrovských celků.
Ztráta základních prvků kolektivismu v Číně ve jménu liberalismu je hrozbou nejen pro stabilitu této země, ale pro celou planetu. Už teď diverzifikace životního způsobu, vytvoření více možností kariéry i cesty k majetku vede k velkému nárůstu korupce.
PZ: Nemůže toto být budoucí nástroj rozkladu režimu – ne tedy politické bouře, volání po svobodě, ale prostě rozklad způsobený korupcí, nepotismem, touze po majetku? Konec konců, i na východě Evropy před 25 lety sehrály tyto faktory mimořádně důležitou roli.
Rakovina korupce či nepotismu může zahubit jakýkoliv režim. Podle dostupných informací probíhá právě v Číně velmi tvrdá kampaň proti korupci a zneužívání pravomocí, která zasahuje až do nejvyšších pater státu a komunistické strany. Bez toho by nejen čínský socialismus, ale ani Čína jako stát nemohly zachovat růst – a možná ani přežít.
PZ: A bez respektování lidských práv přežít může?
Čína je velmi pestrá a složitá země, je to svého druhu subkontinent. Stát s nejdelší historií. V současné době se těší nejen největší míře ekonomické prosperity, ale i největší míře svobody jednotlivce ve svých dějinách. A obé narůstá, byť se mnohým z nás může zdát, že pomalu.
Má-li ale přežít, musí jít svou vlastní cestou, která respektuje tradice. Je to země, kde si podali ruce Marx a Konfucius. Právě tento týden čínský prezident Si Ťin-pching na konferenci věnované výročí narození Konfucia zdůraznil, že konfucianismus poskytuje „stabilní hodnoty pomáhající zvýšení sociální soudržnosti a pocitu identity“. A vyzval ke vzájemnému obohacování kultur.
Čínská ekonomika, čínský socialismus i čínské pojetí lidských práv je a zůstane odlišné od toho, které známe z našich podmínek. Čínský sen je a musí být jiný, než americký sen.
PZ: Copak si lze představit svět s odlišnými koncepcemi lidských práv? Člověk je přece jen jeden…
Lidé jsou jeden živočišný druh, jednotlivci se ale liší. A odlišné jsou i jejich společnosti, v nichž se ze zrozeného živočicha výchovou a vzděláváním stává člověk. Sám jako Robinzon na ostrově by se jedinec nenaučil ani mluvit.
Víte, v tyto dny si nepřipomínáme jen založení Čínské lidové republiky. Uplynulo též 200 let od zahájení Vídeňského kongresu, který dal tvar Evropě po napoleonských válkách. Proč se neučit i tam. Možná by stálo za to připomenout si, jak se tehdy zacházelo s poraženou Francií – byla přijata mezi mocnosti jako rovnoprávný partner. Bez ponižování, bez neustálého mentorování, bez sankcí a při respektování jejích oprávněných zájmů. Zcela nesrovnatelné s chováním Západu vůči Rusku po porážce Sovětského svazu ve studené válce!
PZ: Vídeňský kongres je ovšem především protirevoluční dohoda monarchů. Potlačování lidských svobod, Svatá aliance…
Svatá aliance je názornou ukázkou toho, jak málo rozumíme vlastním dějinám. Kromě svého protirevolučního charakteru měla ještě jeden důležitý rys: byla dohodou vladařů velmocí, z nichž každá patřila k jiné větvi křesťanství. Konfesí, které mezi sebou svedly nejednu krvavou válku. Svatou alianci stvrdili svým podpisem pravoslavný ruský car, pruský protestantský král a katolický habsburský císař. Mír, který oni temní panovníci dohodli, platil celou generaci. A mír je velmi cenná hodnota.
Představa válek ve jménu soukromé iluze boha, sebestředného pojetí lidských práv, ve jménu demokratického náboženství, je ve své podstatě protilidová, tedy i nedemokratická. Rychlé posuny ve směru liberálních lidských práv bez ohledu na místní zvláštnosti třeba pomocí bombardování jsou dnes dobře vidět v Afghánistánu, Iráku, Libyi, Sýrii…
PZ: V knize Sametová revoluce píšete, že před 25 lety nebylo možné v Československu Tengovy reformy napodobit. Proč se tak domníváte?
Číňané sami říkají, že jejich model je nenapodobitelný, že není příkladem. Každý má nalézt svoji vlastní cestu rozvoje. Navíc v Praze roku 1989 chyběla znalost toho, co se v Číně děje – panovaly ideologické předsudky, které v posledních měsících doplnil údiv. Zároveň obrat podobný tomu, co provádí Čína, vyžaduje velkou ekonomiku a jasnou strategii. Napodobování Pekingu by muselo přijít z Moskvy. Tam ale Gorbačovovo vedení vůbec nechápalo, co se děje doma, natož v zahraničí.
Za První zprávy rozhovor vedl Jiří Kouda
