4. 9. 2014 / Finian Cunnigham / zdroj
V říjnu 1962 Spojené státy vyhrožovaly válkou s Ruskem kvůli kubánské raketové krizi. Toto drama s vysokými sázkami přišlo poté, co se Washington dozvěděl, že sovětský vůdce Nikita Chruščov nechal nainstalovat balistické rakety na tomto karibském ostrovu, asi 90 mil od americké pevniny. Bez ohledu na to, že rodící se vojenská aliance mezi Moskvou a socialistickou vládou Fidela Castra byla výsostnou záležitostí mezi dvěma suverénními státy, Washington šílel z toho, že sovětské rakety směly být umístěny blízko jeho území. Pak byl americký prezident John F. Kennedy hnán kvůli této záležitosti do války, dokonce i kdyby to znamenalo zažehnutí totálního termonukleárního konfliktu.
Nakonec byl střet urovnán, částečně díky vzájemnému osobnímu pochopení mezi Kennedym a Chruščovem, že takové katastrofické válce je třeba se vyhnout za každou cenu. Sovětský svaz nakonec své rakety stáhl, poté, co dostal od Bílého domu záruku, že nebude následovat americká invaze na Kubu, jako ta neúspěšná – útok na Zátoku sviní podporovaný CIA v dubnu 1961. Navíc se Kennedy zavázal recipročně stáhnout rakety z území Turecka, hraničícího s bývalým Sovětským svazem.
Nyní přeskočme 52 let. USA vedená aliance NATO tento týden oznámila, že hodlá konsolidovat svoji vojenskou přítomnost ve východní Evropě, v Černém moři a v pobaltských státech. Před summitem NATO ve Walesu tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen vyzval k vytvoření „praporů rychlé reakce“ podél ruských hranic. Součástí tohoto kontingentu by mělo nakonec být i rozmístění balistických raket, a staví se také na válečných lodích NATO a na letadlových lodích, které byly nedávno do tohoto regionu vyslány.
Moskva v reakci na to uvedla, že nyní přehodnocuje svoji obranou doktrínu, aby podnikla reciproční opatření na ochranu svého území. „Když se jednotky NATO blíží k našim hranicím, samozřejmě, že přijdeme s plánem. Vzpomínám si na závazek NATO, že se nebude rozšiřovat na východ,“ řekl místopředseda ruské Občanské komory Sergej Ordžonikidze.
Onen zmiňovaný závazek, že se NATO nebude rozšiřovat na východ, byl dán americkými vůdci jejich ruským protějškům v 90. letech, po zániku Sovětského svazu. Avšak to, co se dělo v posledních dvaceti letech, byl pravý opak – neúnavné pronikání vojenských sil NATO k ruským hranicím. Konflikt na Ukrajině v posledním roce poskytl Washingtonu chabé zdůvodnění pro eskalaci navyšování vojenské přítomnosti NATO v regionu, na základě nepodložených tvrzení o ruské invazi a anexi ukrajinského území.
Ekonomické sankce uvalené Washingtonem a jeho evropskými spojenci – jejichž poslední kolo bylo oznámeno tento týden – jsou uplatňovány se stejnou nezodpovědnou bezstarostností, jako zvyšování vojenské přítomnosti NATO. Žádné konkrétní důkazy o údajném protiprávním jednání Ruska na Ukrajině, které je záminkou k ospravedlnění sankcí či válečných plánů NATO, předloženy nebyly. Vše je prováděno jako hotová věc na základě pouhého tvrzení. Americký prezident Barack Obama říká, že ruská vojenská intervence na Ukrajině „je jasně patrná“, zatímco nepředkládá ani jediný kousek důvěryhodného důkazu. Britský premiér David Cameron a německá kancléřka Angela Merkel, mimo jiných, jsou jako ozvučnice slov Bílého domu a vyzývají k trestným sankcím a „pohotovosti“ NATO.
Moskva má pravdu, když takovéto chování Západu odsuzuje jako „hysterické“ a odtržené od reality. USA a jejich evropští vazalové vytvořili konflikt na Ukrajině tím, že podkopali zvolenou vládu v této zemi, aby mohli dosadit v Kyjevě zcela nelegitimní režim. Fašistická povaha tohoto režimu je zjevná a nemá mandát vládnout, obzvláště pro-ruské populaci na východě země, kterými nacisty uctívající junta v Kyjevě opovrhuje jako „podlidmi“. Od chvíle, kdy Západem podporovaný režim zahájil v dubnu tak zvané „protiteroristické operace“ ve východních regionech, bylo zabito více než 2,500 lidí – především civilistů. Asi milion lidí byl vyhnán z domova, a to podle OSN. Většina násilností je výsledkem plošného bombardování civilních center kolem měst Doněck a Luhansk vojenskými silami Kyjeva. Objevily se důvěryhodné zprávy o použití kazetových bomb, zápalných bomb s bílým fosforem a neřízených raket Grad.
Západní mecenáši tohoto nepopiratelně státního terorismu proti civilistům se veškeré zodpovědnosti za svoji politiku zločinného zasahování do vnitřních záležitostí Ukrajiny zřekli. Přesto vše naprosto ironicky otočili a viní z konfliktu a chaosu Rusko.
Nezodpovědné západní vlády a korporátní média tuto nezodpovědnost zhoršují tím, že šíří provokativní tvrzení přicházející z Kyjeva a od loutkového prezidenta Petro Porošenka, obviňující Rusko ze zahájení „největší války“ v Evropě od druhé světové války. Opět, nejsou předkládány žádné důkazy, jen tupá tvrzení plynoucí z horečnatého blouznění.
Součástí „zdůvodnění“ tvrzení, že ruská armáda napadla Ukrajinu, jsou hroutící se pozice sil Kyjeva na jihovýchodě země. Zhoršování vojenské situace Kyjeva je tudíž „vysvětlováno“ domněnkou, že tam „musí“ působit lepší síly, s profesionálními ruskými vojáky a těžkými zbraněmi. Ale existuje několik věrohodných vysvětlení, proč jsou protiteroristické eskadry Kyjeva v rozkladu, pro tak masovou dezerci ukrajinských vojáků přes ruskou hranici, kteří nesouhlasí se svým úkolem zabíjet civilisty, nebo pro naprostou nekompetentnost vojenských plánovačů Kyjeva. Těch se týkalo Porošenkovo oznámení tento týden, že „budou padat hlavy“ velitelů na ministerstvu obrany.
Krize na Ukrajině – která neustále hrozí vymknutím se kontrole a přechodem do širší války – je výsledkem západní arogance, pokrytectví a doublethinku. Západní vůdci jsou, zdá se, paralyzováni chronickou neschopností vidět vlastní rozpory, bez ohledu na to, jak nestoudné a nejapné jsou.
Kubánská raketová krize před více než půlstoletím poskytuje poučnou analogii dnešnímu střetu mezi Západem a Východem. V tom prvním případě byl Washington připraven zatáhnout svět do jaderného konfliktu kvůli vnímanému pronikání ruských ozbrojených sil na jeho území, přestože ruská zárodečná přítomnost na Kubě byla údajně legální a neohrožující. Dnes, v kontrastu, USA vedená aliance NATO ilegálně protlačuje svoji útočnou palebnou sílu Rusům pod nos – proti všem dřívějším závazkům, že tak činit nebude – a přesto Washington věří, že má výhradní právo na tlak a Moskva si nemá co stěžovat.
Doposud se Moskva stavěla k této bezprecedentní provokaci s obdivuhodně zdrženlivou diplomacií, ačkoliv Vladimir Putin musí cítit, že má co dělat s tupými západními protějšky, které evidentně nechápou pravidla dámy, natož pak šachů.
John F. Kennedy měl aspoň základní chápání reality a jistou empatii ke svému ruskému oponentovi Chruščovovi, což nakonec pomohlo tuto krizi zažehnat. Bohužel totéž nelze říct o Baracku Obamovi a dalších západních vůdcích, kdy jsou všichni, jak se zdá, oslepení chronickým doublethinkem.
(Western Doublethink on Blind Path to War vyšel 3. září 2014 na Strategic Culture Foundation. Překlad Zvědavec.)
