Marek Řezanka, Veronika Sušová-Salminen
8. 9. 2014 / zdroj
Žijeme ve světě, kdy přicházíme o iluze a kde hodnoty, v něž jsme věřili, ztrácejí na svém významu. Žijeme v době, která může v lecčems připomínat léta, kdy Oswald Spengler publikoval svůj Untergang des Abendlandes (Soumrak Západu, do češtiny překládán jako Zánik Západu). Procházíme etapou, kdy víra v demokracii je v západním světě značně oslabena a zhoršující se sociální situace středních vrstev v kombinaci s nedůvěrou v politické představitele a demokracii jako takovou vede k volání po pevné ruce.
Evropské státy na západě kontinentu si musely zvyknout, že již nepatří ke koloniálním mocnostem. Ve 20. století si evropský kontinent zažil dva ničivé konflikty celosvětového významu i rozdělení tzv. železnou oponou. Celá druhá polovina 20. století se potom nesla v duchu integračního procesu, který měl Evropě zajistit mír a sociální blahobyt. S pádem železné opony ovšem došlo i k postupné demontáži welfare state v Evropě – a tím k oživení nacionálních vášní, jež jdou ruku v ruce se sociálním konfliktem a vedle toho odrážejí tlaky kulturní globalizace.
Občané Evropské unie, ale také USA, zažívají mohutnou deziluzi. Kombinace úpadku sociální úrovně a nedůvěry v politické představitele, respektive v celý politický systém, jsou třaskavou směsí, která ohrožuje demokracii. Neoliberální demokracie už není demokracií klasického typu, ale především a hlavně režimem, v němž ekonomika dominuje nad politikou.
Je třeba si připomenout, že v posledních letech jsme opakovaně byli svědky selhání USA jako „správné velmoci“, té demokratické. Taková koncepce je od počátku chybná, neboť není „správných“ a „padoušských“ velmocí. Jsou pouze velmoci – a ty se chovají podle stejných vzorců a jsou hnány většinou svými egoistickými zájmy v první řadě. Rétorika představitelů USA se ovšem snažila vylíčit „jestřábí zahraniční politiku“ jako střet „dobra“ se „zlem“, jako boj proti „osám zla“, jako střet civilizací, kde jedna je ta „pokroková“, a druhá „barbarská“ zcela v intencích západního kolonialismu a jeho civilizačního myšlení. Falešnost takové rétoriky při srovnání s realitou vzbuzuje hněv a budí u lidí přirozenou reakci v podobě hledání spravedlnosti. Lidé v přímém přenosu vidí utrpení civilistů v řadě zemí – v Iráku, v Egyptě, na Blízkém Východě, v Sýrii, v Afghánistánu, atd. A současně si uvědomují, že právě sem proudí zbraně a vojenské síly USA, že v kontrastu k řečem o humanitě a demokracii zde dochází k účelové politice, která sahá ke všem nástrojům nehledě na zákony či normy. Demokratické Spojené státy se neštítily ani použití nelidských metod jako je mučení lidských bytostí, prohlášených za teroristy a nepřátele a prohlašovaly to za nutnost bez ohledu na následky. Falešnost rétoriky ovšem není obsažena toliko v zahraniční politice. Země Evropské unie jsou dokladem diskreditace tzv. levice, jež ovšem již dávno na cokoli levicového rezignovala. Typickým příkladem mohou být francouzský prezident Hollande či v obecné rovině podpora fiskálního paktu. Ukazuje se, že demokratické hodnoty jsou něčím, co sami politici sdílí méně a méně. Pokud se prokáže, že se například šéfka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeová podílela na rozsáhlém politickém podvodu, půjde o další symbol politiky dvojího metru, kdy jedni mají být sedřeni z kůže – a druzí zatím naplňovat bečičky až po okraj v rozporu se zákony i s demokratickými principy. Jsou to totiž často demokratičtí politici, kdo dnes ničí demokracii za pasivní asistence voličů a médií.
Dějinný běh nekončí, dějinný běh trvá, mohli bychom konstatovat při pohledu na vše, co se událo od pádu tzv. železné opony. „Uzbrojení“ Sovětského svazu mělo umést USA cestu k velmocenské hegemonii a k triumfu západního neoliberalismu. Nestalo se. Naopak, od roku 1995 do současnosti vliv USA ve světě výrazně oslabil, zato posílily státy jako Rusko a především Čína. Paradoxně jde o periferní země světového systému, které nyní přebírají iniciativu a nesou s sebou zátěž svého dřívějšího periferního postavení – hybridní politické systémy, kde se mísí domácí tradice se západními vlivy a jejich imitace a s periferní politickou ekonomii.
Západní svět, jak ho známe, čelí krizi, již můžeme bez obav označit za systémovou. Žádné chřipky či angíny, ale dlouhodobá těžká nemoc, na kterou se marně shání lék (třebaže by nějaké to sérum – a vůbec ne drahé – možná bylo po ruce). Tato krize je dlouhodobá a není zdaleka jenom krizí ekonomickou, ale i politickou a sociální. Čím více jsou lidé v Evropské unii rozčarování z vývoje, kdy místo slibovaného rozkvětu a blahobytu Unie utahuje opasky středním a nižším vrstvám – a současně se co nejuctivěji klaní před nadnárodními korporacemi – tím více hledají nějaký vzor a nějaké řešení.
Měla to být Evropská unie, která bude lidem garantovat silný sociální stát, který by vytvořil platformu pro funkční demokratický systém. Měli bychom si ale dnes přiznat, že opěvovaný model welfare statu držela především „železná opona“. Tedy, že tuto výstavní výkladní skříň zhotovil kapitalismus jaksi z donucení jako reakci na poptávku po sociálních právech díky poválečné rekonstrukci a i díky existenci „východního bloku“ v rámci soupeření se socialistickým konkurentem. Nejdéle se drží v zemích, kde zakořenil již dávno před spuštěním železné opony. Jinde je ovšem otevřeně demontován jako cosi překonaného a nežádoucího. Tedy z hlediska těch, kdo se snaží maximalizovat svůj zisk za každou cenu a kterým sociální stát umenšoval tyto zisky a kladl omezení sociálního nebo ekologického charakteru.
Projekt evropské integrace počítal se dvěma základními cíli: 1) Zabránění novému rozpoutání válek a 2) Zajištění sociálního smíru, který je podstatou fungující demokracie. Obojí je v současnosti v ohrožení a v mlze nejistoty. Taková je na začátku 21. století půda „velké deziluze“. Tato deziluze přitom není pouze evropským produktem, ale daleko spíše krizí jádra na obou březích Atlantiku, která plyne z logiky současného systému. Ještě silněji ji můžeme cítit v USA. Střední vrstvy se probírají z opojného „amerického snu“, aby přivykaly na noční můru v podobě nového hledání identity. S prasklou bublinou hypotečních krizí a spekulací jsme si mohli uvědomit, že nešlo pouze o nějakou dílčí iluzi, která splaskla. Splaskla totiž poměrně nabubřelá bublina v podobě teze, že jediným možným ekonomickým systémem, který je slučitelný s demokratickými principy, je kapitalismus. Tedy, že demokracie a kapitalismus se navzájem potřebují a dokonce podmiňují. Kapitalismus nikdy demokracii nepotřeboval.
Svět se globalizuje neskutečně rychle. Těžko již můžeme dnes rozlišovat mezi kapitalismem a nějakými „asijskými systémy“. Ne, kapitalismus je (téměř) všude, jenom v různých nerovnoměrných pozicích podle členění na periférii, semi-periférii a jádro. Je ale snad východiskem pro lidi, kteří jsou zklamáni kapitalismem evropským či americkým, kapitalismus ruský či čínský a s nimi spojené politicko-sociální režimy?
Rusko a Evropa
Rusko představuje geopoliticky i kulturně periférii Evropy a jeho postavení ve vztahu k Západu i Evropě je neustálené. Je to jediná země z bývalého bloku postsocialistických zemí, která měla velmocenské postavení a má dlouhé velmocenské tradice. Dnes je Rusko postimperiálním státem, který se snaží obnovit svoje velmocenské postavení v rámci přestavby mezinárodních stavů směrem k multipolárnímu světu. Na rozdíl od Číny má kratší dějiny, ale má s ní společné především to, že se považuje také za „stát-civilizaci“.
Historicky bylo Rusko v prostoru severní Euroasie a východní Evropy od 16. století regionálním hegemonem, který si upevňoval svoje pozice pomocí válek či připojování a kolonizace nových území. Vedle toho bylo ve stejné době také postupně integrováno do kapitalistického světosystému jako jeho semi-periférie. Centrum světa se v této době nacházelo na atlantickém pobřeží Evropy kam také Rusko ekonomicky a kulturně směřovalo. Tento proces byl dokončen za Petra Velikého v 18. století. Ekonomicky bylo Rusko závislou ekonomikou, která vyvážela do jádra světosystému, tedy do Evropy, suroviny různého druhu – nejprve to byly kožešiny, později obilí a dnes je to plyn a ropa. Politicky se stalo postupně součástí evropského systému států, v rámci kterého od roku cca 1700 až do roku 1917 a potom znovu v letech 1945 až 1989 hrálo nezanedbatelnou roli.
Semi-periférní ekonomika a domácí centralizovaný systém vlády vytvořily z Ruska patrimoniální stát, stavící svůj blahobyt především na prodeji nerostného bohatství či na monokulturách (obilí) s obrovskou armádou nevolníků a rolníků a s militaristickým a konzervativním étosem, který zaručoval úzkým elitám mocenskou kontrolu, v čemž se ale neodlišoval od řady jiných evropských zemí této doby. Semi-periférní postavení Rusku neumožňovalo, aby se stalo světovým pionýrem. V klasickém západním slovníku Rusko „zaostávalo“, reálně určovalo jeho úroveň modernizace právě semi-periferní postavení, které privilegovalo západní jádro.
Sovětský experiment byl, i když se to dnes nezdá, původně emancipačním a modernizačním pokusem o přetvoření Ruska de facto podle vzorů západních socialistických teoretiků. Kromě toho byl ruským pokusem o to ustanovit další světové centrum, které by ale představovalo ideologickou ale i politicko-sociální alternativu kapitalismu s jeho mocenskými nerovnostmi. Revoluční teror přešel, ale do teroru institucionalizovaného a následně do fáze politické i ekonomické stagnace, kterou ukončil až rozpad SSSR a sovětského bloku.
Rusko prošlo velmi složitou postsocialistickou transformací, která byla v ruském případě spojená nejenom s velmocenským ústupem, ale hlavně se situací, která se blížila situaci rozpadajícího se státu (failed state). Předchozí Gorbačova perestrojka a glasnosť přišly v době, kdy stagnující systém už nebyl schopen reformy, takže místo toho reformy vedly či urychlily jeho rozklad. Byl to ale Gorbačov, kdo v mezinárodní politice v kontextu slábnoucího SSSR podtrhával novou spolupráci v „evropském domě“, tedy napříč Evropou bez nových berlínských zdí. Byla to příležitost, kterou Západ nedostatečně uchopil a ztratil. Ostatně stejný M. Gorbačov dnes vyjadřuje podporu putinovské zahraniční politice na Ukrajině.
Jelcinovská demokratizace zklamala také proto, a možná můžeme říct i právě proto, že se v ní upřednostňovala ekonomika nad sociálními a politickými otázkami – jinak řečeno radikální zavedení tržních vztahů vedlo v ruském případě (jenom v ruském?) k zablokování demokratizace a emancipace společnosti, která žila sedm desetiletí v sovětském systému a měla slabé demokratické tradice. Na troskách sovětského a postsovětského neoliberálního experimentu byl postaven Putinův hybridní režim s neopatrimoniálními rysy a konsolidační dynamikou, která akcentuje roli státu (čímž popírá neoliberální dogma o nutnosti slabého a malého státu).
Ruský režim jako hybrid
Proč je Rusko hybridní režim a co ten pojem vlastně znamená?
Na prvním místě tu hybridita odkazuje na to, že ruský politický systém je směsí domácích kulturních tradic a západních importů. Je nepochybné, že formálně a institucionálně má Rusko všechny rysy západní liberální demokracie. To se týká ale do značné míry i pojmosloví a slovníku ruské politiky, institucionálních obrysů i systému vícero politických stran, formální existenci parlamentní opozice atp. Přesto ale ruská politika funguje jinak než podle klasických západních vzorů a tento rozdíl je dán kulturně a vztahově. V Rusku jsou slabé instituce a silné mimo-institucionální a neformální vztahy s tendencí k personifikaci moci a posilování státu.
Na druhém místě se pod hybridním režimem většinou myslí politický režim, ve kterém jsou jednak prvky demokratické a jednak prvky autoritativní. Nejde ale o vyloženě diktátorské nebo totalitní režimy, které by sahaly k masové represi. Hybridní režimy dávají přednost politické pasivitě populace, která je doplněna tím, že se jedná většinou o země, které jsou závislé na surovinách a nikoliv dominantně na lidské práci. Centrální je pro ně přerozdělování bohatství, které ale vzniklo tak říkajíc „darem“, nikoliv prací obyvatelstva, a pro jejich elity je potom klíčová maximální kontrola nad tímto přerozdělováním. V ruském případě platí většina těchto charakteristik.
Vlastností hybridních režimů je mj. i to, že touží nebo se snaží o stabilitu, ale ve skutečnosti vnitřně stabilní nejsou. Staví svoje politiky kolem snahy o rovnováhu a obavy z nějaké formy revoluce nebo mobilizace občanů. Tento motiv je v dnešním Rusku velmi patrný, a nemá jenom geopolitickou dimenzi (tzn. není jenom otázkou amerického vývozu demokracie, jak ho chápe Rusko), ale odráží vlastní vnitřní dynamiku politiky v Rusku.
Putinova politika, ač je možné ji kritizovat z pozic demokratické teorie, byla v řadě rysů úspěšná, a to především tam, kde stabilizovala a konsolidovala Rusko jako stát, který stál fakticky v jednu chvíli před možností rozpadu. Tuto skutečnost je třeba hodnotit pozitivně nejen s ohledem k Rusku, ale i s ohledem na světovou stabilitu. K tomu je třeba dodat, že i západní zkušenost ukazuje na to, že budování nových států (state-building) je většinou proces, který v sobě obsahoval prvky represe, asimilace i násilí. Nejinak tomu bylo v putinovském Rusku. To znamená, že při hodnocení Putinovy politiky je třeba odlišovat demokratizaci, procesy budování státu a konečně ekonomickou transformaci.
Budou jako my?
Čína zažila ve své historii období rozmachu i ústupu z výsluní. Zažila i období izolace, jež ji poznamenalo. Z této izolace se ale vymanila a v období studené války relativně úspěšně manévrovala mezi USA a SSSR. Není to zase tak dávno, co jsme se skrz naši „západní“ logiku na Čínu dívali jako na zemi, kde se nejprve začíná měnit ekonomika – aby postupně s ní došlo i ke změnám politickým. Jak jinak než v naší západní režii – podle našich not. Slýchali jsme, že je to komunistická země, jež se nemůže stát velmocí, a její režim se zhroutí. Že „čínský ekonomický zázrak“ je pouze nafouknutou bublinou.
Stejně tak jsme slyšeli, že se jedná o ekonomicky se transformující zemi s nedemokratickým vedením a rozvinutým kapitalistickým systémem pod hlavičkou komunistického vedení. Jak se její kapitalismus bude rozvíjet, bude se pomalu demokratizovat. Že je Číně možné naroubovat evropský sociální model, který jsme zatím v Evropě úspěšně demontovali i s pomocí Číny a dalších periferních ekonomik, kam byla přenesena velká část industriální výroby.
Naproti tomu se vytvořila iluze, že je Čína komunistickým státem, jehož systém je životaschopný a jež bude schopna čelit hegemonii USA (tento pohled i některých levicových proudů, ve středoevropském prostoru zastoupených např. E. Bondym, se časem přehodnocoval, sám Bondy reflektoval, že čínský systém není v opozici ke kapitalismu, ale naopak se stává jeho vlajkovou lodí). Stále však v myslích řady lidí představuje Čína výkladní skříň prosperity a vývoje proti západnímu Abendlandu.
Setkáváme se tak s paradoxem, kdy v Číně (podobně jako v Rusku) mohou nalézat zalíbení jak některé tzv. komunistické strany, tak konzervativně neoliberální kruhy, k nimž se hlásí např. V. Klaus. V obou případech zaznívá akcent „rozpadající se nefunkční Unie“ a potřeba stavět na jiných základech. Samozřejmě, jejich cíle jsou protichůdné, ovšem způsob obou vidění se v lecčems prolíná.
Základy čínské ekonomické expanze ale nejsou jiné, než byly před lety začátky expanze USA. V přímém přenosu můžeme sledovat velmocenský boj o přístup k nerostnému bohatství světa, ať jde již o poslední vlnu ropného šílenství nebo o těžbu drahých a barevných kovů. Chceme-li se dopátrat příčin blahobytu USA v posledních dekádách, nemůžeme opomenout fakt, kdo tento blahobyt financoval. Šlo o draze vykoupený blahobyt – jehož cenou byl neokolonialismus v latinskoamerických zemích a v řadě afrických a asijských zemích. S chutěmi nových mocenských aktérů došlo na otevřené soupeření o zdroje a o vliv.
Ještě ve druhé polovině 20. století pohlížely určité kruhy v USA na Čínu jako na vojenskou hrozbu. Potom ovšem následoval vyčerpávající a nekončící boj vlád USA proti islámskému terorismu, který však místo k pacifikaci vedl spíše k pravému opaku, tedy k radikalizaci a eskalaci. Čína se mezi tím stala velmocí, která nejenže získává z tzv. třetích zemí nerostné bohatství, ale i vliv. A v řadě těchto rozvojových zemí pomohla ke zlepšení jejich sociální a ekonomické úrovně. Prosazování vlivu Číny ve světě má povahu ekonomickou – tedy žádné svrhávání bomb, žádné vojenské oddíly na pochodu a ani žádné poučování o tom, jak mají tyto země žít. Přesto si nelze nevšimnout modernizace čínské armády i významný nárůst výdajů na zbrojení v posledních letech. USA, Čína, Rusko. Tři světové velmoci, tři největší zbrojní arzenály.
Pro řadu lidí může být zarážející, jak může nedemokratický politický systém korespondovat s jednou z nejdravějších ekonomik světa. Vysvětlení je ovšem jednoduché. Pro stávající stadium kapitalismu, kdy střední vrstvy klasického bourdieuovského střihu přestávají hrát hlavní roli, je to ideální kombinace. Silný stát s monopolem násilí, výrazná asociální politika, téměř nulový občanský prostor a značná moc nadnárodních korporací, jež mohou dosahovat co nejvyšších zisků za cenu co nejnižších nákladů. Vykořisťování, dětská práce, vše se počítá. Stát vytváří co největší prostor pro volný trh.
Jak to, že to pořád jde?
Formálně je státní moc oddělena od vedení tzv. komunistické strany. Země má hlavu státu a vládu s premiérem v čele. V praxi je na centrální úrovni výkonná i legislativní moc soustředěna v rukou úzkého výběru nejvyšších stranických představitelů, kteří kromě členství v Politbyru – a v jeho mocném sedmičlenném Stálém výboru – zastávají i většinu rozhodujících státních funkcí. V provinciích mají guvernéři a provinční tajemníci Strany významnou autonomii rozhodování při realizaci příkazů z ústředí. Mocenská struktura je tak v něčem podobná té ruské, která je ale neformální. Mluví se o tzv. Putinově politbyru, ve kterém má mít asi kolem 10 lidí.
Samostatnou kapitolou je funkce Ústřední vojenské komise, jejímuž předsedovi jsou oficiálně přímo podřízeny veškeré ozbrojené síly v zemi. Na Ústřední vojenskou komisi dohlíží Stálý výbor Všečínského shromáždění lidových zástupců (VSLZ, de facto parlament). Ve skutečnosti je však vedení a kontrola ozbrojených sil v rukou Ústřední vojenské komise Ústředního výboru Strany. Oběma komisím předsedá současný prezident ČLR Xi Jinping (Si Ťin-pching).
V zemi existují i další tzv. “demokratické parlamentní strany”, jako např. Čínská demokratická liga či Revoluční výbor Kuomintangu, sdružené v rámci Čínského lidového politického poradního shromáždění (ČLPPS), obdoby bývalé československé Národní fronty. Jsou podřízeny vedoucí úloze Strany.
V posledních letech můžeme pozorovat poměrně znatelný odliv členů Strany. Např. tchajwanský státní poradce, profesor Chu-Cheng Ming, považuje tento odliv za jeden ze znaků možného rozpadu stávajícího politického systému. Jako další faktory, které mají signalizovat „výbuch východního ekonomického zázraku“, uvádí enormní korupci na nejvyšších místech, drancování životního prostředí či propastné rozdíly v životní úrovni mezi městem a venkovem. Všímá si též desetitisíců menších rebelií a tisíců mohutnějších povstání ročně.
Čína je ve varu. Po neslavném Velkém skoku vpřed (Great Leap Forward), který skončil v minulosti tragicky, neboť přesun čínské venkovské populace do měst neměl oporu v ekonomice země, se již něco podobného neopakuje. Čínská populace prošla v posledních dvou třech desetiletích zásadní proměnou. Místo klasické opory v rolnictvu nám před očima vzniká nová síla – městská populace. Nemůžeme mluvit o klasické střední vrstvě, jak jsme zvyklí v prostoru „euroatlantické civilizace“. Představme si mapu Číny. Poměrně málo osídlený západ a hustě obydlené východní pobřeží. Boom ve stavebnictví, rozvoj infrastruktury, lesk, který je vykoupen bídou a zotročením. Neoliberální bašta světa. Městské obyvatelstvo se chová zcela jinak než to venkovské. Vědomé omezení porodnosti, důraz na individualismus a potřeba vysokého sociálního statusu, výrazné zlepšení úmrtnostních poměrů, stárnutí populace – problém s důchodovým systémem.
Čína je velmocí s hybridním systémem, kdy silný stát vytváří optimální prostředí pro nadnárodní korporace. Tento typ kapitalismu je postaven na neexistenci demokratických principů, a proto je tak účinným. Implementace demokracie je v Číně utopií, protože by oslabila její velmocenské ambice a šla proti ekonomickým mechanismům, na nichž je čínská hegemonie vystavěna. Tento systém nahrazuje demokracii západního typu, a nebude dlouhodobě celosvětově udržitelným. V této chvíli ovšem hraje prim.
Krize všude kam se podíváš?
Jak již bylo výše uvedeno, jsme v posledních dekádách svědky dvou spolu souvisejících trendů. Ústupu USA z pozice hegemona, kterým se nakrátko v období 1990-1995 staly, aby to ale byla zároveň labutí píseň jejich pozice na velmocenském výsluní. USA jsou nyní potácejícím se kolosem, který trápí enormní zadlužení, jež ovšem neslouží nastartování ekonomiky a nevede k posílení středních vrstev. Země se otřásá. Na jedné straně můžeme vidět rozmach občanských iniciativ. Nepřehlédnutelné je např. hnutí Occupy Wall Street. Na straně druhé pak sledujeme vzepětí reakčních kruhů, které chtějí oživovat „zašlou slávu sombrera a koltů proklatě nízko“. Máme tady Tea Party, jestřáby, kteří by se nejraději vrhli na kohokoli, jen aby zabránili ústupu USA z velmocenských pozic. Ozývají se separatistické hlasy, např. z Texasu. Pokud přišla Obamova vláda s návrhy na jakékoli trochu sociálnější kroky, tyto kruhy jí je mařily.
Druhým, paralelním, trendem, je potom čínský boom a vzestup reálně ale mnohem slabšího Ruska. Oba trendy jsou spolu spojené a navzájem se podmiňují.
Nemělo by nám uniknout, že se Čína a Rusko v mnoha ohledech liší. Již například vnitřním uspořádáním. Rusko je federací, Čína unitárním státem, který se však sestává z řady regionů s početnými národnostními menšinami. Dalším významným rozdílem je disproporce daná skutečností, že Rusko ovládá velký, na nerostné suroviny bohatý geografický prostor s řídkým osídlením, zatímco Čína má obrovský počet obyvatel na relativně menším prostoru. Bez povšimnutí bychom neměli přejít fakt, že i když oba tyto státy můžeme považovat za tahouny stávajícího stadia kapitalismu, jejich politické systémy se profilují odlišně. Rusko si více potrpí na fasádu, což je dáno kulturní blízkostí k Západu i kulturními vzorci závislosti a imitace, tedy pocitu dostát svojí evropskosti. Na papíře má více méně západní model voleb a pluralitu politických stran. V praxi ovšem více méně zakonzervovalo ty samé síly a elity, jež se u moci střídají pouze minimálně. Oproti tomu Čína sází na model „jedné strany“ (opomeneme-li ty, které jsou takzvaně do počtu), ve výměně politických elit je však dynamičtější než Rusko. Stejně tak procházejí čínské regiony výraznější proměnou, než jednotlivé části ruské federace a mají větší rozhodovací práva.
V této souvislosti bychom však měli zmínit, že krizí prochází i západní politický model, i když mezi hybridními režimy a západními demokraciemi je konvergence krizí jenom částečná. Střídání vládních a opozičních stran přestává mít v posledních letech v těchto zemích smysl, neboť jak strany vládní, tak opoziční hájí v podstatě ty samé zájmy. A nejsou to zájmy většiny občanů nebo aspoň středních vrstev, ale především a hlavně zájmy nadnárodních korporací, jež jsou upřednostňovány. Lidé tak přestávají rozlišovat „pravici“ a „levici“, neboť jejich původní vymezení se časem setřelo do uniformní podoby subjektů, které (až na kosmetické odlišnosti) hájí a prosazují to samé. Když John Maynard Keynes v roce 1930 předpověděl, že na konci století bude technologie tak vyspělá, že země jako Velká Británie nebo Spojené státy dosáhnou patnáctihodinového pracovního týdne, mohli jsme tyto cíle pokládat za příliš smělé. Technický pokrok však Keynesův předpoklad naplnil. Jsou zde ovšem systémové brzdy, které brání jeho naplnění. Základním problémem současného světa je, že technologie nejsou ku prospěchu většiny, ale ovládá je úzká skupina mocných, která usiluje o co nejvyšší zisk. A právě toto je ona systémová past, do níž se chytly všechny velmoci – a spolu s nimi další země. Otázka zní, zda jsme ochotni hledat systémovou alternativu – a zda ji dokážeme realizovat.
Jak již bylo zmíněno, Rusko ani Čína systémovou alternativu v současné době nepředstavují. Vývojem, který u nich proběhl, ovšem daly do pohybu proměnu systému, který byl západními politiky a mainstreamovými médii označen za „jediný možný“. Jako (semi)periférie, která nikdy nepatřila do západního světa nemohly obě země nikdy získat charakteristicky jádra, a to nejen díky domácím kulturním odlišnostem, ale i proto, že to systém v rámci svých nerovností sám nedovoluje. Přesun industriálních aktivit, investice nadnárodních korporací v Číně a částečně i v Rusku se realizoval proto, že jsou to nerovnosti a tzv. komparativní výhody, které kapitál zajímá víc než jeho loajalita k Západu. Dnes je již zjevné, že se tento systém potýká s natolik závažnými dysfunkcemi, že je neudržitelný – a to zejména na bázi západních demokratických hodnot, a to i na Západě.
Leccos nám o dění ve světě napoví velmocenská zahraniční politika. Soustřeďme se nyní na čínskou a potom na ruskou.
Čínská zahraniční politika je koordinovaná a propracovaná. V posledních deseti letech pohřbila Monroeovu doktrínu – Čína navázala důležité obchodní styky s latinskoamerickými zeměmi. Stejně tak lze za relativně úspěšné pokládat její projekty v Africe a sílící působení Číny v postsovětské Střední Asii. Velmi významné obchodní kontrakty posílily rusko-čínské vztahy – a nelze pominout ani vzájemné působení Evropské unie a Číny. Tragikou těchto vztahů ovšem je, že místo aby se upevnil model evropského welfare-státu, který by se postupně uplatnil i v Číně, byl tento model evropskými politiky rozmetán a dovedl Evropu na křižovatku, kde se musí rozhodnout, kudy dál. Zda se vydá po hnědé trasou fiskálního paktu k vlastnímu rozpadu a sociálnímu chaosu, nebo se vrátí tzv. ke kořenům, na nichž svou existenci vybudovala – a sociální stát v moderní formě opět postaví na nohy. To se ale neobejde bez změny myšlení, ke které mají dnešní evropské politické elity daleko.
V případě ruské politiky Putinův režim nyní hledá alternativy k západní závislosti, zdůrazňuje – v souladu se svojí historickou zkušeností silného státu – prvky národní suverenity, přebírá prvky periferní kritiky, zvyšuje svojí aktivitu v rámci zemí BRICS, chce zavést regulační mechanismy do globální ekonomiky a budovat domácí soběstačnost. (viz Glazjev 2014) Důraz na ruské tradice a nacionalismus jsou důsledkem tlaků kulturní globalizace podobně jako jinde v Evropě, i když nyní slouží poněkud jiným cílům. K tomu chce hledat spojence v zemích bývalého třetího světa a podle některých plánů vytvořit protizápadní koalici. Ruské flirtování s Čínou je zatím velmi nesmělé, protože Rusko se oprávněně obává toho, že by se v budoucnu mohlo stát jenom přívěškem mnohem silnějšího Pekingu. Všechno to je ale dění posledních měsíců, které souvisí především s ukrajinskou krizí a jejími dopady. Velmi zásadní otázka při hodnocení těchto pokusů je zvážit, zda-li je toho Putinův režim s jeho neopatrimoniálními charakteristikami skutečně schopen? Tady totiž zcela jistě nevystačí pouhá tjutčevovská „víra“.
Geopolitické aspekty nynějšího soupeření mezi Ruskem a USA/EU, které hrají v dnešním vnímání Ruska v Evropě nebo Česku velkou roli, musí být náležitě odděleny od sociálně-politických diskuzí o alternativách, zakotvených ve společné západní deziluzi. Ruským cílem je na prvním místě vznik multipolárního světového uspořádání, ke kterému není zcela hluchá ani Čína, takže česká a evropská diskuze by v tomto geopolitickém kontextu měla znít: Jaké bude mít/mohla by mít Evropa – a s ní my – místo v takto uspořádaném světě a jak v něm zajistit mír? Jak budeme profitovat z posílené role Ruska a Číny? Totiž, Evropa se dostává do situace, kdy tváří tvář Rusku a především a hlavně Číně, kterou ale ignorujeme, musí hledat svoji novou pozici na více frontách.
Evropa (EU) nyní musí začít hledat svojí skutečnou soft power, dokud její kulturní a ideologická autorita není zcela v troskách. Nehájíme tu program idealistické naivity, ale naopak pragmatickou nutnost nové strategie, které by odpovídala měnící se situaci. Nemůže se spoléhat na to, že svět bude naslouchat názorům, následovat evropské modely a respektovat evropské zájmy bez toho, aby už i samotná Evropa nenaslouchala druhým. Kolonialismus a imperialismus už nejsou v mocenském arzenálu Evropy a jejich pozůstatek v podobě hybris Západu se stává naším největším nepřítelem. Evropský universalismus se hroutí v reakci na pozvolný úpadek Evropy. Režim dvojího metru se mění ve staré pořekadlo: „Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhlo.“
Přiznejme si také, že skutečným problémem před kterým stojíme, je právě relativizační efekt dvojího metru. Neumíme dnes smysluplně a bez pokrytectví vysvětlit, v čem je například ruská politika horší než ta západní. Proč Rusko nemá právo chovat se sobecky a tvrdě jít za svými zájmy na úkor jiných, a jiní mohli? Protože nezastává hodnoty, které Západ účelově a bez mrknutí oka pošlapává už roky? Příčinou toho ale není Rusko (to za svoje činy nese odpovědnost stejně jako Západ), které jen využívá této vlastní slabosti, ale my sami. To naše hodnoty jsou v krizi, protože se neslučují s realitou a vlastními činy.
Evropská levice si musí akutně a provždy vyřešit svůj vztah k neoliberalismu s jeho devastujícími důsledky a nezaměňovat ho s liberálními hodnotami a obranami před „neliberální demokracii“ například orbánovského typu. Naopak je očividné, že tato hnutí vykrádají levicový slovník a agendu a spojují je s nacionalismem. Ta je přece přímý důsledek neschopnosti levice poskytnout lidem nejen alternativu, ale fakticky i dovolání a ochranu před stále predátorštějším neoliberálním kapitalismem. Jestliže se nyní určitý (těžko definovatelný a v podstatě hybridní) segment levice a určitý segment pravice sešly u jednoho stolu, je to proto, že současná evropská levice se dávno předtím sešla u jednoho stolu s neoliberály a s nadnárodním kapitálem a podporovala západní velmocenskou politiku pod hávem demokratické civilizační misie. Rétorické postoje a rituální obrany liberálních a demokratických hodnot nic nezmění, pokud se nezmění tato realita.
Budoucností pro Evropu a svět jsou různé formy hybridních kultur a nový akcent na toleranci. Skutečností je, že globalizace má hluboké kulturní dopady a spolu se sociální nestabilitou vede k nárůstu nacionalismu a intolerance. Tolerance a diverzita jsou dnes klíčovými levicovými tématy hned vedle otázky práce a sociálních jistot a emancipace. Tolerance a solidarita by měly jít ruku v ruce. Tolerance není v žádném případě jenom evropský vynález, je to koncept, který není cizí ani islámské ani čínské civilizaci. Tolerance neznamená vzdát se vlastní identity, ale znamená respektovat kulturní odlišnosti a diverzitu, včetně pragmatického hledání koexistence mezi námi a druhými. Je velice možné, že Evropa budoucnosti bude Evropa v menšině a už to nebude Evropa minulé koloniální slávy, Evropa jádra, které svůj blahobyt stavělo na kontrole globální ekonomiky a na technologické a válečné nadvládě. Jsou na to byrokraticko-politické elity v Bruselu, Londýně a Berlíně vůbec připravené? Na to aby svoji privilegovanou pozici Evropa nyní uhájila, jí síly přestávají stačit. Dnešní agresivní postoje, které z Evropy zaznívají, působí nejenom bezzubě, ale pokud je budeme brát opravdu vážně, tak i jako projev nedostatku sebereflexe, který může mít tragické důsledky.
Nadějí pro Evropu nejsou v žádném případě farageové, le penové, orbánové či klausové. Nejsou jimi ani putinové či si ťin-pchingové. Řada lidí jim bude fandit, neboť si vytvoří představu o blahobytné společnosti, jak si ji mnozí rýsovali v Československu před rokem 1989 při pohledu do Rakouska, Švýcarska či Německa. Jenže vždy je třeba se ptát, jaká je cena takového blahobytu, na jakých základech stojí – a tedy, jak dlouho je udržitelný. Nadějí Evropy není ani očista pomocí další velké války, jejíž průběh by mohl s velkou pravděpodobností vést k apokalypse. Je jisté, že Evropa by z této války, i kdyby se při ní nepoužily všechny dostupné válečné technologii masového vraždění, nevyšla silnější. Současná globální konstelace je taková, že takto oslabená Evropy (v zádech se slabými USA) by už neměla prostředky k další rekonstrukci. Iniciativu by zcela převzali vítězové, a tím především Čína, která nyní strategicky a trpělivě vyčkává na dopady rusko-evropského soupeření o Ukrajinu. Tuší dobře, že na nich nemůže nevydělat.
Skutečnou nadějí pro Evropu je, že se nevydá cestou fiskálních paktů, transatlantických smluv či smlouvou CETA (mezi Evropskou komisí a kanadskou vládou). To by totiž definitivně odhodila zbytky demokratických základů, na nichž stála – a vykročila by do neznáma. Do prostoru sociálních bouří, chaosu a štěpení. Stala by se nakonec otrokem nadnárodních koncernů. Nadějí pro Unii je, že objeví vztah mezi demokracií a sociálním státem (který již ovšem nebude zasazen do podhoubí kapitalismu, jelikož v něm je již pro něj půda zcela neúrodná) – a že pochopí, že na bázi kapitalismu již tyto hodnoty udržitelné nejsou. Lidé se v něm stávají nepotřebnými, protože pro úzké nejbohatší skupiny jsou nevýnosnými a nepřináší profit. Zdravotnictví, školství ani sociální systém se za takových podmínek nerozvíjejí, protože to nejsou dobře návratné investice. A místo mírové spolupráce jsou na obzoru sociální nepokoje a války. Takovéto obzory jsou neradostné. Neboť v každém světovém směru nabízejí stejný obzor. Neprodyšnou tmu.
Literatura:
Austin, K., “Communist China Capitalism – The highest stage of capitalist imperialism“, in World Economics Volume 12, Number 1, pages 79 – 94. ZDE
Chang, Gordon G., Will Europe Rescue China?, ZDE
Alexander Etkind, Vnutrennaja kolonizacija. Imperskij Opyt Rossiji, Moskva 2013 Sergej Glazjev, „Kak ne proigrať vojnu“, ZDE
David Harvey, A Brief History of Neoliberalism, Oxford 2005
Ivan Krastev, “Is China more democratic than Russia?”: ZDE
The PRC’s Diplomatic Strategy for the 21st Century, book chapter contributed to 21ST CENTURY CHINA: GLOBALIZATION AND CHINA’S DEVELOPMENT, ed. By Song Kuo-cheng, 2003, 2nd edition, Taipei: Institute for International Research, National Cheng-chi University
Mullen: China Now a World Power, ZDE
Robert B. Reich, China: Capitalism Doesn’t Require Democracy, ZDE
Richard Sakwa, Russian Politics and Society, London 2008
Jekatěrina Šulman, „Carstvo Imitacii“: ZDE
Tzvetan Todorov, Strach z barbarů. Kulturní rozmanitost, identita a střet civilizací, Praha 2011
Imanuel Wallerstein, Modern World System I. Capitalist Agriculture and the Origins of the World-Economy in the Sixteenth Century, New York 1975
Výdaje na zbrojení v roce 2013, ZDE a ZDE
Městská populace Číny: ZDE
