PETR HÁJEK se zamýšlí nad současnými aspekty „stoleté války“, která nikdy neskončila a připomíná, že „neodžité“ a lživě interpretované dějiny směřují k opakování na vyšší úrovni
Válka, která začala před pětasedmdesáti lety, byla pokračováním té, jejíž stoleté výročí jsme si připomínali před několika dny. Je stále zřejmější, že stoletá válka stále nikdy neskončila. Vedla a vede se pouze jinými prostředky. Stejně tak její zdroje a motivy jsou stále stejné, jen technologie a propagandistický slovník se změnil: Pokračuje pokus násilím „sjednotit“ evropský kontinent pod německou dominancí – a dobýt Východ.
Drang nach Osten tomu říkali nacisté. „Vývoz demokracie“ se to jmenuje dnes. I naše pozice je kupodivu podobná. Počátkem září 1939 jsme již byli součástí rodící se Evropské unie s názvem Třetí říše. Bez Slovenska, které se odtrhlo, aby mohlo dříve „platit eurem“. V současné Čtvrté říši jsou opět „Čechy a Morava“ bezmocným německým protektorátem. Se zástupy kolaborantů i rodícím se „odbojem“. A nikoli náhodou klíčovou roli při rozjezdu válečného stroje – tehdy jako dnes – hraje náš severní soused: Polsko.
Záminka
Znovu a znovu bychom si měli připomínat skutečnost, o níž se dnes již ve školách příliš nemluví. Československo – respektive Čechy, Morava a Slezsko – bylo důležité jen pro řídící evropskou velmoc, pro Německo. Francie a Velká Británie s námi sice měli spojenecké smlouvy, ale klidně je při první vhodné chvíli (v Mnichově) zmačkaly a hodily do koše. Je to důležité a zásadní poučení: Z hlediska evropské politiky jsme stejně bezvýznamní jako před pětasedmdesáti lety. A úplně opačné je to – opět – s Polskem, tehdy i dnes „regionální velmocí“. Teprve když Německo – „operací pod cizí vlajkou“ – napadlo Polsko, Francie a Británie mu formálně vyhlásily válku.
Formující se protiválečná opozice je slabá, v podstatě už musela přejít do „podzemí“. Veřejnost o ní vlastně ani neví, protože nemá přístup do médií hlavního proudu, která naplno produkují válečnickou propagandu v Tuskově stylu. „Normální“ lidé jí už sice většinově nevěří, ale na situaci to nemá žádný vliv. Ve válečnické koalici rozhoduje „pražská (americko-německá) kavárna“, se svými TOP vůdci Schwarzenbergem a Kalouskem, kňouravě podporovaná zbytky mizející ODS.
Německo však nepřepadlo pomnichovský zbytek Čech a Moravy a nevstoupilo do Polska jen kvůli nějaké Hitlerově psychotické touze bojovat proti všem. Stínově sice se Stalinovým Sovětským svazem uzavřelo pakt o neútočení, ale od počátku mělo dva hlavní cíle: Sjednotit Evropu pod svou dominancí – a dobýt Rusko. Jen tam vidělo svou (a evropskou) budoucnost: Obrovské prostory, obrovské přírodní zdroje, otrocká pracovní síla opovrhovaného slovanského etnika.
Napadení Polska bylo klasickou záminkou, jako dnes sestřelení Boeingu letu MH-17. Hlavní německý zájem směřoval na Východ. A opět – ani dnes nic nového, jen v jiném uspořádání: Pro totalitní Německo byl ideovým soupeřem totalitní Sovětský svaz. Dva kohouti na jednom kontinentálním smetišti nemohli dlouhodobě spoluexistovat. Nacistický totalitní model potřeboval zničit model konkurenční.
Vývoz „naší“ demokracie
Současné Německo – a celá „jeho“ Evropská unie – jsou formálně demokratickým prostorem. Probíhají zde volby, fungují instituce. Přesto i mnozí zapřisáhlí evropští federalisté připouštějí, že „EU trpí demokratickým deficitem“: Výsměch zvaný Evropský parlament, Evropská komise (vláda), „prezident“ EU (předseda Evropské rady) či její „ministryně zahraničí“ jsou stále ještě příliš do očí bijící zástěrkou. Má stínovat, že v současné Evropě jde o něco zásadně jiného, než ve třicátých letech minulého století. Smysl je však tentýž.
Je prvního září. Před pětasedmdesáti lety se oficiálně dala do pohybu kola tanků Druhé světové války. Zdá se, že jsme se nepoučili. Jako tehdy i dnes začal současně nový školní rok. V lepším případě se v něm konečně i něco naučíme. V horším případě se jeho konce nedočkáme.
Rovněž Rusko je i podle našich „západních norem“ zcela demokratické. Protože je však obrovské, zvolilo si podobný systém jako Spojené státy: prezidentský. Bylo by naším největším kamarádem, kdyby na vrcholu pyramidy moci seděl nějaký Jelcin, poslušný místní „protektor“, ochotný „importér“ západních zájmů a „hodnot“. Jenže Jelcina nahradil Vladimír Putin. O jeho demokratické legitimaci samozřejmě nemůže být pochyb, ale o to jde až na posledním místě. Odmítl však roli poslušného importéra. A rázem tu máme malér: Jak má pokračovat „mírovými prostředky“ nezbytný Drang nach Osten? Vždyť on chce hájit ruské zájmy! Obrací se zády k našim „hodnotám“, posvátným perverzím homosexualismu, ekologismu, feminismu – a především „dolarismu“. On snad se dokonce vážně obrací ke konstitutivní roli křesťanství v evropské civilizaci… Tak takhle ne. Tak jsme si to při „sjednocení Německa“ s Gorbačovem nedohodli.
Snaha „vyvézt“ do Ruska zničující evropskou dekadenci a skrze ni kolonizovat jeho trh – a skrze něj i Rusy – nečekaně selhává. Vývoz „demokracie“ se narozdíl od severní Afriky a spol. nečekaně zadrhl. Válka musí pokračovat jinými prostředky. Ty je ovšem nutné „vyvinout“ za pochodu.
Ukrajinská laboratoř
Polský premiér Tusk byl v rámci výzkumu „zvolen“ předsedou Evropské rady, „evropským prezidentem“. Charisma má sice (naštěstí) podobné jako jeho předchůdce van Rompuy (britský europoslanec N. Farage jej výstižně popsal jako „charisma mokrého hadru“), ale zase je to Polák. A Polsko stojí aktuálně na špici bojové protiruské rétoriky. Nebude to kancléřka Merkelová, ale Donald Tusk, kdo bude pronášet dramatické výzvy k „Drang nach Osten“. A italská „ministryně zahraničí“ EU zase bude jeho výroky mírnit. Laboratoř.
Jenže za tou šaškárnou se skrývá reálná válka, která nikdy neskončila. Ukrajinské bojiště – nejen to explicitní v Donbasu, ale v celé rozpolcené celé zemi, která nikdy zemí nebyla – je hlavní laboratoří pro výzkum a vývoj nových zbraní proti jaderné velmoci na Východě. Že při tom umírají tisíce lidí – pokusných myší – a statisíce jich utíká z vybombardovaných domovů? Tak už to v laboratořích chodí. Výzkumníci – ti za mořem i v Evropě – jsou v bezpečí. Zatím.
Není ale nikde psáno, že to tak zůstane. Válku, která začala před tři čtvrtě stoletím vlastně také, kromě Hitlera, nikdo nechtěl. A Západ ve skutečnosti nezadržoval nacistického německého kancléře, jak se stále v našich školách traduje, ale Stalina. A ten si přál válku ze všech nejméně.
Tehdy bylo laboratoří bylo předmnichovské Československo. Výzkum „bojem“ nedopadl dobře. Západ dnes zkouší na jiné úrovni totéž. Nebýt odstrašujícího faktu jaderných zbraní „horká válka“ v Evropě by už byla dávno realitou. Takhle máme „zatím“ opět jen tu „studenou“. A všichni zúčastnění, na prvním místě Spojené státy, se domnívají, že ji lze v „laboratorních podmínkách“ udržet a kontrolovat. Velmi nebezpečný pokus. Do okamžiku, než celá laboratoř vyletí do povětří.
Co my s tím?
Nic. Jako vždycky. Což není pravidelný sebemrskačský povzdech nad „národní mentalitou“, ale reálné zhodnocení našich možností. Ostatně probíhá to také tradičně:
Protektorátní kolaboranti jako obvykle pějí už naplno americké či německé (bruselské) pochodové písně. Masírují si s hlasitými výkřiky svaly, aby v Berlíně a ve Washingtonu slyšeli, že jsou „pravými říšskými občany“. Možná jim dají medaili.
Formující se protiválečná opozice je slabá, v podstatě už musela přejít do „podzemí“. Veřejnost o ní vlastně ani neví, protože nemá přístup do médií hlavního proudu, která naplno produkují válečnickou propagandu v Tuskově stylu. „Normální“ lidé jí už sice většinově nevěří, ale na situaci to nemá žádný vliv. V válečnické koalici rozhoduje „pražská (americko-německá) kavárna“, se svými TOP vůdci Schwarzenbergem a Kalouskem, kňouravě podporovaná zbytky mizející ODS. Jedinou výjimkou je „zastupující říšský premiér“ Sobotka. Má před volbami, a protože neveřejné průzkumy veřejného mínění mu o skutečných náladách jeho voličů cosi podstatného říkají, zařadil právě zpátečku. Hned po volbách dá plný plyn vpřed. Jako obvykle si totiž nemyslí nic, chce jen udržet své pozice. Neudrží je. Vítězem je už nyní tak jako tak Andrej Babiš.
Je prvního září. Před pětasedmdesáti lety se oficiálně dala do pohybu kola tanků Druhé světové války. Zdá se, že jsme se nepoučili. Jako tehdy i dnes začal současně nový školní rok. V lepším případě se v něm konečně i něco naučíme. V horším případě se jeho konce nedočkáme. Něco však proti vzmáhajícímu se válečnickému šílenství číslo Tři přece jen dělat můžeme: Něco dělat. Něco. Každý tam, kde je. A modlit se.
