Jan Bělíček
26. 9. 2014 A2larm
Válku proti Islámskému státu už nelze vzít zpět. Islamistické radikály přitom paradoxně může posílit a hrozí i možnost, že přeroste v konflikt velmocí. „Koalice ochotných“ v čele se Spojenými státy začala v pondělí bombardovat Sýrii. Terčem se ovšem nestali jen bojovníci takzvaného Islámského státu (ISIS), ale i syrská pobočka teroristické organizace al-Káida – fronta An-Nusra.
Spojenci bombardovali Rakku, hlavní baštu nově ustanoveného chalifátu a také části syrského největšího města Aleppa kontrolované An-Nusrou. Budovy vojenského velení ISIS byly zdemolovány, stejně jako jejich výcvikové tábory, zásobování a obrněné vozy, nicméně nejvyšší představitelé Islámského státu se zřejmě přímému ohrožení vyhnuli. Bomby padaly i na nového amerického nepřítele číslo jedna, záhadnou organizaci Khorasan, o jejíž existenci neměl dosud nikdo ani potuchy. Letecké útoky ji zasáhly v provincii Idlib na severozápadu země.
Vývoj americké intervence v Iráku a nyní už i Sýrii je pozoruhodný. Její první náznaky se začaly objevovat v srpnu 2014, když se USA odhodlaly k humanitární akci na záchranu iráckých jezídů před nelidskými útoky postupující armády ISIS v pohoří Sidžár. Krátce nato došlo k bombardování Iráku a přibližně 1600 amerických vojáků, kteří „nikdy znovu nevstoupí na irácké území“, vstoupilo na irácké území. Tímto týdnem se pak americké vojenské aktivity naplno přesouvají i do sousední Sýrie.
Údajným úspěchem Obamovy diplomacie má být to, že mezi spojenci a podporovateli bombardování jsou i arabské země: Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Katar, Bahrajn a Jordánsko. Poprvé od války v Perském zálivu se prý arabské země zapojily do boje proti jinému arabskému „státu“, byť se jedná o stát fiktivní. Přesto zatím není doloženo, že se tyto země operace skutečně nějak účastní. Výjimku tvoří pouze Jordánsko, které se k útokům na Islámský stát samo přihlásilo. To ale nemá příliš na výběr – musí zamezit rozrůstání islámských radikálů na svém území.
Pár historických paralel
Intervenci v Sýrii neposvětila Rada bezpečnosti OSN a dokonce ani americký Kongres. Aby Obama dodal vojenskému plánu zdání legitimity, musel předložit „důkazy“ o bezprostředním ohrožení Spojených států. Zatímco před jedenácti lety Bushova administrativa přišla s vachrlatou domněnkou o zbraních hromadného ničení, teď se vynořila tajemná organizace Khorasan. Tu údajně tvoří ostřílení bojovníci al-Káidy, kteří plánovali teroristické útoky na USA a západní Evropu. Proč by útokům mělo zabránit zrovna bombardování, nám však zatím nikdo neprozradil. Americký ministr vnitřní bezpečnosti se dokonce nechal slyšet, že o žádných známkách přímého ohrožení Spojených států neví.
Jak bude vzrůstat počet civilních obětí spojeneckého bombardování, budou sílit i protizápadní nálady Syřanů. Nábor tisíců nových bojovníků Islámského státu pak bude moci začít.
Současná intervence v Iráku tedy patrně odráží především vnitropolitickou situaci ve Spojených státech. Poté, co před zraky celého světa přišli barbarským způsobem o život dva američtí novináři, politický i mediální tlak na Obamu zesílil. Do obnovení amerických vojenských aktivit v regionu jej silně tlačila mediální lobby, mocně podporovaná bývalými vysokými armádními představiteli, jejichž napojení na zbrojařský průmysl je veřejným tajemstvím. Pro zbrojaře je nová válka neskutečným lákadlem a možným zdrojem pohádkových zisků. Ty k nim ovšem budou proudit z veřejných zdrojů (intervence v Iráku vyšla na dva biliony dolarů), což nejspíš opět podlomí domácí ekonomiku, která se jen obtížně vzpamatovávala z vleklé krize.
Není divu, že se v americkém protiválečném hnutí znovu připomíná vietnamské trauma. To měl prezident ostatně na talíři i v posledních fázích války v Iráku. Dnes je ale namístě spíš přirovnání k dění v Kambodže a Laosu, kam se vietnamská válka přelila v podobě fanatického běsnění Rudých Khmérů. U jednoho nebo dvou států to ale dnes skončit nemusí. Podobné ohrožení pociťuje zdevastovaná Libye, situace se radikálně přiostřuje v Jemenu, Jižním Súdánu, Somálsku nebo Keni. Nebylo by asi fér ze všechny těchto konfliktů vinit Spojené státy, ale svým působením celou oblast notně destabilizovaly.
Rusko hledá spojence
I v Sýrii se navíc USA nepřímo střetávají s Ruskem. To je syrským spojencem již od konce 19. století a především za časů studené války byly vztahy těchto dvou zemí velmi vřelé. Dodnes mezi nimi kvete čilý obchod v zbrojní oblasti a v Tartúsu mají Rusové svou jedinou středozemní základnu. Rusko si ale současnou podporou Sýrie především buduje lepší postavení v globální politice. Svým umírněným přístupem k civilním i vojenským střetům v arabském světě se pokouší získat tento region na svou stranu. Na rozdíl od Spojených států je ve své politice dlouhodobě konzistentní a prostřednictvím syrského konfliktu především zlepšuje vztahy s regionální mocností – Íránem.
Přestože reakce administrativy Bašára Asada na bombardování byly shovívavější než odsudky jejího ochránce Ruska, letecké útoky mohou jeho režim dostat do problémů. Američané sice původně vyhlásili nesmiřitelný boj Islámskému státu, ale kromě něj se terčem útoků staly i další dva subjekty, fronta An-Nusra a Khorasan. Ve vzduchu tak visí otázka, jestli se strategie spojenců brzy opět nezmění a nezaútočí pro změnu na syrskou vládu. Podle toho se zřejmě bude o dalším postupu rozhodovat také Írán, v jehož zájmu svržení Asada rozhodně není.
Rusko ani Írán nemohou proti likvidaci takzvaného Islámského státu nic mít – pro obě země je hrozbou. Současné letecké údery „koalice ochotných“ nicméně sledují s opatrností. Možný konec vlády Bašára Asada by totiž zcela zničil jejich dlouhodobé snahy. A pokud se neobjeví řešení výhodné i pro tyto dva významné mezinárodní hráče, jen těžko se situace v blízké době uklidní. Jenže takové řešení rozhodně na stole není, aspoň oficiálně. Nejčastěji skloňovaný plán USA spočívá ve vyzbrojování a trénování nové (kolikáté už?) syrské opozice, která zamete s ISIS i s Asadovým režimem. Pokud se na něj Spojené státy opravdu rozhodnou zaútočit, může se ze současné krize brzy vyvinout vážný celosvětový konflikt a je jasné, na čí straně bude stát Rusko, Írán nebo třeba Čína.
Koho posílí bombardování?
Nejnaléhavější současnou otázkou ovšem zůstává, jaký vliv bude mít bombardování na syrskou opozici. Pouhými leteckými útoky spojenci ISIS neporazí a dříve nebo později bude muset být zahájena pozemní operace. Zmiňovaný plán USA počítá s vycvičením a vyzbrojením víceméně sekulární syrské opozice, která porazí islámské radikály a svrhne Bašára Asada. Kde tuto liberální a demokratickou opozici chtějí vzít, není jisté. I někdejší americké želízko v ohni, Syrská osvobozenecká armáda, dnes spolupracuje s islamistickou frontou An-Nusra a vypadá to, že radikalita zúčastněných kontinuálně stoupá. Může se tak snadno stát, že vojenská intervence nepůjde podle plánu a roztroušené bojůvky se nakonec spojí pod praporem Islámského státu. Takovou teorii navíc podporuje fakt, že nálety si lidé v Sýrii spojují především s americkou armádou a bude obtížné jim vysvětlit, že tentokrát jsou bombardování pro své dobro. Asadova administrativa navíc letecké útoky šikovně využila ve svůj prospěch. Jak bude vzrůstat počet civilních obětí spojeneckého bombardování, budou sílit i protizápadní nálady Syřanů. Nábor tisíců nových bojovníků Islámského státu pak bude moci začít.
V článku pro britský list The Guardian napsala Chelsea E. Manningová (dříve známá jako americký konfident a vlastizrádce Bradley Manning), že vojáci Islámského státu znají moc dobře slabiny západního světa a dokážou je využít. Porušování lidských práv, brutální popravy zajatců i spektakulární podřezávání amerických novinářů prý mají vyprovokovat Západ k přemrštěným reakcím, a ty zase ovlivní muslimy celého světa. Právě v takových momentech totiž radikálně islamistická hnutí sílí. Čím ničivější a vojensky úspěšnější západní mocnosti jsou, tím lépe pro islamistické teroristické organizace. Podle Manningové radikálové prohrávají tehdy, když protistrana na jejich provokace nereaguje. Tehdy ztrácejí podporu místních lidí.
Jakkoli jsou aktivity Islámského státu v Iráku a Sýrii šokující, politické řešení existovalo. Stačilo ISIS odstřihnout od ropných ložisek v iráckém Bajdží, z nichž jim denně plynou vysoké zisky, zastavit přísun peněz od vlivných sponzorů, uzavřít mezinárodní dohodu o neplacení výkupných za zajatce a zároveň vytyčit pevné hranice územních celků v regionu, které by byly nekompromisně hlídány. V tomto uzavřeném prostoru a bez dostatečného přísunu financí by celý projekt Islámského státu mohl během několika málo let vyhasnout. Na tyto plány však je dnes pozdě, válka už začala.
Autor je redaktor A2larmu a A2.
