Pád letadla, osobnosti zvláštního ražení a naděje

Ivan David
1. 9. 2014
Politici takzvaného vyspělého světa a s nimi média jako tvůrci „imič“ jednotlivých oligarchátů přestali mluvit o sestřelení letadla. Kdo by se také dobrovolně hlásil k neúspěchu. Vytvoření záminky k obvinění Ruska ze zasahování do působení nových držitelů moci na Ukrajině se nezdařilo. Sestřelení letadla bylo nedomyšlené, nepodařilo se zamést všechny stopy a naopak jejich zametání jasně ukazuje na pachatele. Jasně? Nepochybně?


No, je to jako ve vtipu o pánovi, který dostal anonymní dopis popisující, s kým a kde je mu manželka nevěrná. Vypravil se tam a opravdu, manželka přišla do popisovaného domu a za chvíli už ji viděl za oknem s oním pánem. Jenže pak se tam zhaslo a tak dál trpěl nejistotou. Tím zhasnutím je v našem případě „dohoda nevyzrazení příslušných dat získaných během vyšetřování příčin havárie malajského linkového letadla MH17 podepsaná 8. srpna mezi Ukrajinou, Holandskem, Belgií a Austrálií“ Bylo to potvrzeno na briefingu v Kyjevě pod záštitou kanceláře generálního prokurátora Jurije Bojčenka. Jeho slovy výsledky vyšetřování budou jednou vydány až úplně, a to pouze, když o tom bude dosaženo konsensu všech stran, které podepsaly tuto dohodu (zdroj).

V civilizovaných podmínkách vyšetřují kriminální případy politicky nezávislí policejní vyšetřovatelé a soudy. To platí pro menší a politicky málo relevantní zločiny. V případě největších zločinů (a ty bývají politicky motivovány) je tomu právně naopak. Tam je předem znám výsledek a průběh vyšetřování a posuzovaná či z posouzení vyloučená fakta jsou utajena. Organizátoři takových „vyšetřování“ se předem přiznávají k úmyslu spáchat zločin a snaze vyhnout se vyšetřování a trestu za maření skutečného vyšetřování zločinu. Pro posouzení některých věcí se soud neobejde bez odborníků, obvykle soudních znalců. Soudní znalec stejně jako soudce musí oznámit možný střet zájmu a případně sdělit, že by mohl být vnímán jako osoba podjatá.

Vyšetřování organizované politiky dává jistotu, že bude vedeno osobami podjatými tak, aby bylo možno dosáhnout pro ně žádoucího výsledku vyšetřování. To je ovšem darebáctví, nechceme-li použít přímo slova „zločin“. Utajení výsledku vyšetřování před veřejností znamená, že „žádoucí výsledek“ je natolik pochybný protože je v rozporu se známými fakty, že ho nelze zveřejnit. Úlohou veřejnosti „po zhasnutí“ má být uvažovat podobně jako onen hloupý pán z vtipu. Pro inteligentního člověka je samo utajení důkazem, že se fakta darebákům nehodí. Zde ovšem fakta, která již pronikla na veřejnost, jsou věrohodná – na rozdíl od prohlášení nositele Nobelovy ceny míru a válečného zločince Obamy. „Dohoda o nevyzrazení..“ tedy není ničím jiným, než mezinárodním zločinným spiknutím. Fakt, že jí poskytuje záštitu generální prokurátor ukrajinské vlády, která se ustavila za známých okolností, dodává celému případu na pikantnosti.

Viník se usvědčil sám

Ze známých fakt je jasné, že letadlo malajských aerolinií nesestřelili ani východoukrajinští domobranci, ani armáda Ruské federace, ani oba v součinnosti, jak tvrdil Obama. V opačném případě by vyšetřování proběhlo do konce, neboť zjištěná fakta by nebylo nutné před západní veřejností utajovat. o skutečných příčinách svědčí pilotní kabina z obou stran prostřílená kulometem (zde) a o vinících úporná snaha ukrajinské armády zničit důkazy dělostřeleckou palbou na místo havárie a snahou toto místo obsadit. I když bylo zhasnuto je jasné, že letadlo sestřelila ona strana, jíž se sestřelení hodilo, ona strana, která odmítla sestavení nezávislé vyšetřovací komise a sama sestavila vyšetřovací komisi. Aniž bychom se zabývali detailem, kdo byl onen mouřenín, který dvěstědevadesátiosminásobnou vraždu vykonal, jde o stranu USA a spřátelených oligarchátů, které si říkají demokratické, vyspělé, svobodné, atd., atd. Konkrétně se na spiknutí podílejí signatáři dohody, tedy Ukrajina, Holandsko, Belgie a Austrálie, ale nezapomínejme také na Malajsii, která převzala „černé skříňky“ od východoukrajinské domobrany a Spojené království, které skříňky převzalo od pověřenců Malajsie, kteří nemohli nevědět, jak s údaji z nich Spojené království naloží.

Za zvláště opovrženíhodné darebáctví je třeba pokládat chování nizozemského premiéra, který musel vědět, kdo je skutečným vrahem nizozemských cestujících. Je vidět, že jsou pro něj důležitější zájmy firmy Shell sídlící v nizozemském Haagu, která podle smlouvy připomínající koloniální minulost Nizozemí hodlá těžit břidličný plyn právě na východní Ukrajině (zde).

Na stejné straně dosud stojí představitelé mnoha dalších zemí, které lživé argumentaci přizvukují. Sestřelení letadla se nedá použít, takže se bez věrohodných důkazů mluví o „invazi“ Ruska na Ukrajinu zdezde. Invaze vypadá jinak, například jako útok USA na Irák. Nebo SSSR či USA do Afganistánu… Invaze nevypadá jako kolona nákladních automobilů s potravinami nebo byť i mnohočetná avšak individuální účast osob s Ruskou státní příslušností na straně domobranců.

Avšak povšimněme si, kde se berou ony typy zvláštních osobností kdykoli připravených lhát, podílet se na krádežích a vraždění.

Osoby zvláštního ražení

Ačkoli jsou politici jako celek ve vyspělých zemích předmětem nenávisti a sociální role „politika“ je spojena podle průzkumů s nízkou společenskou prestiží, je na volitelná místa obrovská tlačenice. O co jde? Dnes skoro výhradně o službu oligarchům a nadnárodnímu finančnímu kapitálu. Taková práce připomíná trochu cyklistiku- nahoře se hrbit, dole šlapat. Je to zpravidla dobře placená a ve skutečnosti vysoce prestižní práce. Mám samozřejmě na mysli vrcholové funkce ve veřejné správě pravidelně napojené na soukromé zájmy. Nemám na mysli vesnické zastupitele. Tam jde pořád o službu veřejnosti, někdy dobrou, někdy špatnou. Ve vrcholových funkcích setrvávají ti, kteří obstojí v konkurenci s podobnými a podobně zdatnými. Uplatní se jen ti “nejlepší”.

Chceš-li v strachu, nepokoji žíti, musíš k tomu vtip a rozum míti, chceš-li dodělat se vezdejšího chleba, bývej hloupým, kde je toho třeba. (Karel Havlíček Borovský)
Setrvat na pozici a v lepším přípědě stoupat, znamená zbavovat se konkurence, přinejmenším významně spolurozhodovat o tom, kdo bude na volitelných. Dále je třeba se osvědčit ve službě těm, kteří shora rozhodují, tedy vyšším funkcionářům a jiným „patronům“, zejména oligarchům, tedy těm, kteří nás okrádají, aby nám mohli prostřednictvím jimi vybraných a voliči volených zástupců vládnout. Voleni mohou být ti, kteří byli pečlivým výběrem instalováni na volitelná místa. Proto se vyšší funkcionáři tak úporně snaží zabránit byť jen vnitrostranické demokracii při výběru kandidátů. Chtějí určovat, kdo na volitelná místa, tedy aby „preferenční hlasy“ měly co nejmenší váhu. Protože oligarchům a příslušné velmoci slouží podobně dobře tzv. „pravice“ i tzv. „levice“, jakákoli volba mění stav věcí jen velmi málo. Občané to za ta desetiletí prohlubování demokracie prohlédli a volí stále více nohama – nechodí k volbám.

Zde leží vzácný advokát, jenž křivdu nechtěl zastávat a nenáviděl mezi lidmi vády. Onť zemřel hlady. (Karel Havlíček Borovský)
Naši vzácní vyvolenci cítí povinnost sloužit zcela jinak, než by tomu nasvědčovaly průzkumy veřejného mínění. Slouží někomu jinému než veřejnosti. Aby se udrželi ve svých funkcích, jsou připraveni mlžit a když je to nutné, třeba i lhát při zvážení rizika spojeného s veřejným usvědčením.

Taková „demokracie“ je možná jen za podmínky všeobecné neinformovanosti zajištěné směsí mediálních lží a mediálního mlčení spojeného s nabídkou bezvýznamných témat. To zajišťují mediální prostituti zvaní „prestituti“. Stejně jako politici, i oni si chtějí zasloužit svůj příjem a nechtějí být nezaměstnanými „novináři na volné noze“.

Vedle těchto týpků existují skuteční politici a skuteční novináři. Sám jich několik znám. Není jich mnoho.

Naděje

Politický vývoj v „euroatlantické společnosti“ směřuje ke krizi, přesněji řečeno k několika krizím současně- ekonomické, morální, populační, ekologické, atd. Společenská situace, která se zdá být nezměnitelná je ve skutečnosti vysoce nestabilní.

Ti, kteří budou organizovat nutnou změnu budou skuteční politici. Někteří budou dokonce hájit veřejný zájem. Ke změně dojde určitě. Může být i změnou k horšímu.

Převládá velká skepse zde. Hlavní problém mnozí vidí v nízké účasti v protestních akcích a kladou si otázku, jak dostat 200 000 lidí na Václavák. Je to úvaha z opačného konce. Nejdříve je třeba mít co nabídnout (lepší zítřky, vítězství nad lží a nenávistí, pot a slzy…, nebo skutečně reálný program). Na bezradnost se nepřijde podívat ani sto lidí.

Není málo lidí, kteří mají upřímný zájem a schopnosti přispět k nutným podstatným změnám. Nechybí ani odvaha jít proti proudu, jak ukázala například skupina holandských intelektuálů zde.
Naděje na lepší budoucnost se musí odpracovat. A možná se to zase nepovede.

                                                                                                                                Petr Ďoubalík