1. 9. 2014 / zdroj
Ve svém předešlém příspěvku jsem zmínil, že západní vůdci prochází jasnou fází sebeklamu a paniky. Chci dodat krátký komentář o sebeklamné části. Jsem ohromen, naprosto ohromen faktem, že politici EU, a média, která jim slouží, stále vážně probírají přijetí ještě více sankcí vůči Rusku, když je naprosto, zcela a nepopiratelně jasné, že:
a) neexistují žádné důkazy o ruské intervenci, nemluvě o invazi, na Ukrajinu
b) je zcela nulová šance, že sankce EU budou mít byť jen okrajový dopad na rozhodování Kremlu
c) že EU si prostě nemůže dovolit nevyhnutelné protisankce, které Rusko zavede odvetou
Je obecně přijímáno, že „politika je uměním možného“, a přesto jsou vůdci EU evidentně zapojeni do umění zcela nemožného. Fakt, že stále všichni předstírají, že to bude mít nějaký užitečný dopad, je vskutku znamením toho, nakolik vůdci EU za ty roky zdegenerovali. Dokážete si představit, jak se Helmut Schimdt, Charles de Gaulle, Margaret Thatcher, Francois Mitterrand či Francisco Franco zapojují do takovéhoto infantilního nesmyslu? Všichni tito vůdci měli své špatné aspekty, ale aspoň žádný z nich nebyl šašek, přičemž, když se koukám na současné vedení EU, obzvláště na van Rompuy, Anderse Fogh Rasmussena či José Manuela Barroso, dostávám pocit, že se dívám na nějakou odpornou mateřskou školku intelektuálně nesmělých šašků, a, upřímně, dokážu pochopit pocity paní Nuland.
EU vskutku zdegenerovala do té míry, že již není návratu. Hollande si může hrát na Mitterranda, ale není o nic lepší, než byl Quayle, když si hrál na Kennedyho. Proč by se u všech svatých lidé ve střední a východní Evropě měli chtít připojit k takovému navýsost tristnímu společenství je zcela mimo mé chápání.
Často se ptám – oslepli snad všichni?
Proč nikdo nevidí to, co je tak zjevné?
Nechápou snad, že muži v Kremlu jsou skuteční, tvrdí a principiální muži, kteří budou pociťovat jen znechucení a pobavení, když se jim postaví takové nuly, které londýnský starosta tak příznačně nazval „velký líný protoplazmatický bezpáteřní sulc“.
Zde je jedno ruské přísloví: „Nezkoušej vyděsit ježka holou prdelí.“ Právě to nyní EU dělá. Pokouší se vyděsit Rusko sankcemi, které však bolestivě zasáhnou EU.
Existuje další ruské přísloví: „Miluj odvážné muže Tatarů.“ To znamená, že můžete mít rádi/obdivovat statečnost/odvahu dokonce i u svých smrtelných nepřátel. Pro Rusy „kultura prázdných hrozeb“ přicházející z EU není prostě hodná respektu. A fakt, že jednou z věcí, kterou Evropané milují proklamovat nejvíce a nejvíce se kvůli ní rozhořčují, jsou „práva teplých“ zcela jistě nepomůže.
V minulosti západní nepřátelé Ruska – papežský stolec, zednáři, říše a dokonce i nacisté – byli všichni svým způsobem úctu budící. Možná, že se jich Rusové nebáli, ale často je upřímně obdivovali (Francouze), či, aspoň, obdivovali jejich odvahu (Němců). To byli důstojní nepřátelé.
Ale nyní pohlíží Rusko na EU s naprostým znechucením, a dokonce tvrdím, že Rusové mají mnohem více respektu vůči USA, než k EU. Například ruští komentátoři často zmiňují, že západní sankce vůči Rusku uškodí pouze Evropě, nikoliv USA. A zatímco si rádi dělají legraci z jednotlivých amerických politiků, také připouští, že USA skvěle zmanipulovaly EU a ukrajinskou elitu. A NATO nyní může vyhrožovat vytvořením sil rychlého nasazení o 10,000 mužích, avšak můžete si být jistí, že prioritou GRU bude sledování amerických sil, nikoliv šašků z EU ve vojenském ohozu.
Opustil jsem Evropu před 12 lety, takže opravdu nevím, ale často se ptám: chápou vůbec Evropané, jak neskutečně ubozí jejich vůdci jsou? Vidí vůbec, že jsou vedeni nulami, „kancelářským planktonem v kvádrech“, ubohými intelektuálně nesmělými šašky?
Teď z jiného soudku, často mluvím o ukrajinských „šíleních“. Ale existuje jeden chlápek, kterého osobně považuji na osobní, lidské úrovni za velmi sympatického. Možná vás budu šokovat, ale bez ohledu na své šílené nápady se jako člověk zdá být Dmitrij Jaroš fajn chlápkem. Nedávno jsem sledoval hodinový rozhovor s ním (zde, ale je v ukrajinštině) a nemohl jsem si pomoct, ale shledal jsem ho za velmi sympatického. Byl velmi okouzlující, s trochu nesmělým úsměvem, a není vůbec domýšlivý. Dokonce se zdá, že není až tak nenávistný, jako, řekněme, Tymošenková nebo Porošenko. Zcela určitě bych přivítal příležitost si s ním promluvit, dokonce i kdybych ho po naší konverzaci nakonec podřízl. Ale když vidím van Rompuy nebo Rasmussena, myslím na další ruské přísloví: „Tenhle ksicht si říká o cihlu.“ Pro ně nemám naprosto žádných slov.
No, rád jsem se s vámi podělil o toto nanejvýš subjektivní zadumání.
