Tereza Spencerová
25. 9. 2014 Literárky
Spojené státy v koalici s několika arabskými diktaturami v úterý zahájily bombardování cílů ultraradikálního Islámského státu na syrském území. Co všechno se v tomto konstatování skrývá?
Prezident USA Barack Obama nemá k této válce souhlas Kongresu, a proto je z hlediska amerických zákonů neústavní. Nemá k ní ani souhlas Rady bezpečnosti OSN, a tak je tato válka ilegální i z hlediska mezinárodního práva. Washington se hájí tím, že o náletech dopředu informoval Sýrii a také Írán, nicméně ani taková avíza válce na legálnosti nepřidávají.
Rusko společně s Íránem tak americký postup označují shodně za agresi proti svrchovanému státu, sám Damašek svůj oficiální souhlas s americkými útoky původně podmiňoval americkým oficiálním přizváním ke spolupráci, to ale Washington odmítl. Nicméně, podle některých zpráv s Damaškem uzavřel dohodu: syrská protivzdušná obrana nechá na pokoji americké letouny útočící na IS na syrském území a syrská armáda by měla americkým náletům navíc dokonce poskytovat i pozemní podporu. V každém případě platí, že syrská vláda zatím nálety oficiálně neodmítla.
Obamova administrativa legálnost své nové války proti Sýrii opírá o souhlas irácké vlády a velvyslankyně při OSN Samantha Powerová tvrdí, že Charta OSN umožňuje použít sílu „v sebeobraně“ i bez souhlasu napadeného státu nebo Rady bezpečnosti OSN. Ona „sebeobrana“ je tedy z tohoto úhlu pohledu obranou Iráku prováděnou Spojenými státy na území Sýrie.
Mezinárodní „krytí“ nové válce má poskytnout alespoň účast Saúdské Arábie, Bahrajnu, Kataru či Spojených arabských emirátů, nicméně je to „účast“ velmi podivná, neboť tuto „koalici brutálních a brutálnějších“ spojuje především to, že penězi a zbraněmi podporovaly džihád usilující o svržení Asadova režimu v Sýrii, a nyní jako by samy měly pomáhat své vlastní výtvory likvidovat… Podle dostupných zpráv poskytly Spojeným státům celkem 11 stíhaček, což sice za účast v americké válce považovat lze, za stvrzení mezinárodní legitimity nikoli. Už jen sama skutečnost, že USA v nové válce spolupracují výhradně se svými totalitními vazaly, naznačuje, že nejdůležitějším cílem není likvidace IS, ale — až se válečný kouř jednou (snad) rozplyne — uchování amerických zájmů v regionu.
Chorásán zase mizí?
V rámci náletů proti IS se terčem v oblasti syrského Aleppa stal i tajuplný Chorásán, nová hvězda na americkém seznamu „hrozeb“. Například americký ministr spravedlnosti Eric Holder jeho hrozbu popsal takto: „Nemáme žádné specifické důvěryhodné informace o konkrétních plánech skupiny Chorásán. Na druhou stranu nás zpravodajské údaje vedou k přesvědčení, že jsou v procesu přiblížení k výkonné fázi obecných plánů, o nichž víme, že mají zájem.“ A třeba zástupce poradce pro otázky národní bezpečnosti Ben Rhodes vysvětlil, že Bílý dům „má za to, že jejich přípravy atentátů jsou okamžité a že mají v plánu provést útoky mimo Sýrii“.
Jak ale konstatuje respektovaný expert na terorismus Aron Lund, Chorásán „není novou teroristickou skupinou, ale spíše jen specializovanou buňkou, která byla ustavena v rámci už existující pobočky Al Kajdy, tak zvané Fronty al Nusrá. Zdá se být džihádistickou buňkou, kterou tvoří veteráni Al Kajdy, kteří do Sýrie přijeli ze zahraničí, většinou přes Írán, a jsou v přímém kontaktu s mezinárodním lídrem Al Kajdy Ammánem Zavahrím, toho času prý sídlícím v Pákistánu.“ (…) „Ať už jim budeme říkat jakkoli, není to nezávislá organizace, ale spíše síť uvnitř sítě pověřená prováděním zvláštních úkolů. S největší pravděpodobností nemá ani svůj název a nynější jméno Skupina Chorásán vzniklo v prostředí amerických tajných služeb nebo vzešlo z neformálních odkazů uvnitř Fronty al Nusrá, v níž se o těchto mužích mluví třeba jako o „našich bratrech z Chorásánu“.“
Jinými slovy, Bílý dům neustále vydává nálety v Sýrii za boj proti IS, nicméně nálety na součást Fronty al Nusrá, která bojuje proti Damašku, nutně mění situaci – a tím i pohled Syřanů na americkou válku. Všichni džihádisté v Sýrii už mají nejspíš jasno: bez ohledu na rétoriku USA nyní podkopávají snahy svrhnout syrský režim. Nebo jinak, rovnou Asadovi pomáhají, což vysvětluje aktuální mlčení Damašku. (A mimochodem, pět hodin po zahájení náletů Twitter smazal všechny účty spojené s Frontou al Nusrá.)
Podle některých zdrojů Chorásán tvoří jen asi padesátka „zocelených bojovníků“ a první nepotvrzené zprávy hovoří až o třiceti zabitých kajdistech (a osmi civilistech včetně dětí), což by znamenalo, že Chorásán už není ani poloviční. To ale samozřejmě nic neznamená, protože jsme svědky jen nové fáze Bushovy „války proti teroru“, a ta počty islamistických radikálů neustále jen navyšuje, než aby problém jakkoli řešila. Americké nálety, které IS veřejně označuje za další „křížovou výpravu“ proti muslimům, mohou pomoci sjednotit roztříštěné a ideologicky rozhádané islamistické skupiny. Ostatně, kajdistické frančízy na severu Afriky a na Arabském poloostrově už společně vyzvaly „bratry“ v Iráku a Sýrii, aby se „přestali zabíjet navzájem a spojili se proti americkému tažení“. A teprve pak budeme moci začít mluvit o skutečné hrozbě…
Právě na základě zkušeností z „války proti teroru“ a s ní souvisejícího nekonečného bombardování Jemenu, Pákistánu či Somálska lze přitom tvrdit, že ani nynější Obamův pokus k vítězství nad IS nebo Al Kajdou nepovede a dokonce podle všeho nedokáže obě skupiny ani zbrzdit, což dopředu připouští i Pentagon. Situaci nově nijak nezměnilo ani šest týdnů náletů proti IS v Iráku, a tak bude mnohé záviset na spolupráci USA se silami, které proti IS bojují už dlouho. Ty jsou ale pro USA vesměs „problematické“, protože je Washington buď chce oficiálně svrhnout, jako v případě syrské vlády, nebo je má na seznamu teroristů, což se týká třeba libanonského Hizballáhu, kurdských milicí ze severu Sýrie, které bojují pod hlavičkou YPG a ta zase spadá pod Stranu kurdských pracujících (PKK)… Bude mít Washington k těmto novým aliancím politickou odvahu? A pokud ano, jak dlouho by to mohlo vydržet?
USA se ale chystají na dlouhou válku a nositel Nobelovy ceny za mír a prezident tvrdí, že to bude problém, který zůstane i jeho nástupci a „pravděpodobně i tomu po něm“. Lze předpokládat, že oficiálně proklamované cíle a seznamy „nepřátel“ se budou průběžně měnit podle aktuální situace a s nimi i aliance a přátelství. Jisté ale jedno: Blízký východ čeká dekáda konfliktů a zabíjení řízených z Washingtonu.
Samozřejmě stále platí, že nejjednodušší by bylo fanatiky z IS a přidružených džihádistických skupin prostě „udusit“ – stačí, aby Washington nařídil Saúdské Arábii, Kataru a dalším „svým“ zemím Perského zálivu, aby přestaly IS a ostatní financovat a vyzbrojovat, a aby Turecko a Jordánsko přestaly džihádu poskytovat své území a zavřely hranice. Džihád by přišel o své zdroje a zakrátko by skončil. Dolary, eura a petrodolary ušetřené za zbraně pro džihádisty by se pak mohly vrhnout do sociální sféry a vzdělání, což by ve výsledku tmářský fanatismus vygumovalo, přinejmenším z drtivé většiny. Bez přerušení těchto vazeb nemá válka žádný smysl, tedy z hlediska konečného vítězství nad IS.
