Marek Řezanka26. 9. 2014 Literárky
Všichni ti, kteří vládnou slovem, by si měli uvědomit, k jaké atmosféře mohou přispět. Vždy máme na výběr. Můžeme jít cestou dialogu, která vede k míru a pochopení, nebo cestou nenávisti, která ovšem k míru v žádném případě nesměřuje.Pokud si ovšem předem vytvoříme tabu a „pravdy, které se nezpochybňují“, pokud se uzavřeme do světa nálepek a virtuální reality, která se skutečností nemá téměř nic společného, máme nejlepší předpoklady nastoupit do první linie a padnout. Padnout, aniž pochopíme, za co jsme padli a v čím zájmu náš pád proběhl. Došlo by nám totiž, kdo všechno v žádném případě „svědomí národa“ nepředstavoval.
Mají-li se masy vydat umírat na bojiště a prolévat svou krev za něco, za co by za střízlivého stavu prolily tak leda pár deci alkoholu krkem, je třeba je nabudit. Nenechat je přemýšlet, ale vyvolat v nich strach a s ním spojenou nenávist.
Strach z neznámého vykonal v dějinách své. Ohlédneme-li se zpět, můžeme obracet krvavé listy pogromů, které páchali „slušní lidé“. Lidé, kteří se stali součástí hysterické vlny, jež dokázala spláchnout vše, co se jí postavilo do cesty.
Po krutém řádění přišlo vystřízlivění a dostavil se stud. Bouře se ovšem již přehnala – a škody zanechávala rozsáhlé.
Všichni ti, kteří vládnou slovem, by si měli uvědomit, k jaké atmosféře mohou přispět. Vždy máme na výběr. Můžeme jít cestou dialogu, která vede k míru a pochopení, nebo cestou nenávisti, která ovšem k míru v žádném případě nesměřuje.
Vezmeme-li si jako příklad ukrajinský konflikt, lze si názorně ukázat, jak mainstream pracuje s emocemi lidí. A nejde jenom o mainstreamová média. Máme tady takzvanou inteligenci, angažovanou uměleckou scénu, studentstvo, katolickou církev. Tedy řekněme složky společnosti, jež někdo může vnímat jako autority, kterým do jisté (či značné) míry podléhá.
Co vlastně od těchto složek společnosti zaznívá?
Jako něco daného a nezpochybnitelného přijímáme hypotézy, že ruská armáda bojuje s ukrajinskou, že Rusko může za sestřelení civilního letadla nad Ukrajinou, že označení kyjevské vlády za fašistickou je pouze zlovolná ruská propaganda – a protože ruská, tak nesporně lživá.
Tak dlouho si tyto věci opakujeme, až je vnímáme jako fakta. Když s principem presumpce neviny nepracují média, politici, umělci či církevní představitelé, proč bychom měli my?
A tak se neptáme, jak by skutečně vypadal útok ruské invazivní armády na Ukrajině, neptáme se, jak to že, když na Ukrajině pomáhají povstalcům pouze dobrovolnické oddíly (některé možná s tichým souhlasem Putina), ukrajinská armáda nevítězí. Možná nás něco – až hříšně nemainstreamového – napadne, když shlédneme americký dobrodružný film Hercules.
On a jeho pět věrných společníků putují po starověkém Řecku a výměnou za zlato poskytují ochranu každému, kdo si o ni řekne. Jednou o jejich služby požádá samotný trácký král, jehož zemi prý neustále ohrožují „tyranští bojovníci“. Hercules mu pomáhá vybudovat silnou armádu – ale postupně se zamýšlí nad tím, proč ti, které má údajně osvobozovat, bojují proti nim. A to zuřivě. A proč si král, který údajně hájí zájmy lidí, musí najímat žoldáky, aby zvítězil. Přestává totiž věřit pohádce o tom, že protivník zná kouzla k začarování králových „spojenců“ – a že je to démon.
Dokážeme se ptát podobně? Nezaráží nás, proč kyjevská armáda potřebuje posily z NATO? Nepochybujeme o jejích úmyslech, když na některých helmách vidíme hákové kříže? Nezapochybujeme, dozvíme-li se, že někteří vojáci z této armády dezertují, aby se přidali na druhou stranu? Skutečně nám nevadí, že o osudu země rozhoduje nevolená vláda, která adoruje Banderu a potlačuje právě ty hodnoty, které s patosem v hlase velebíme jako ty naše, evropské?
Nezamyslíme se ani nad slovy opoziční poslankyně Jeleny Bondarenkové? Mimo jiné vzkazuje: „Neustálé vyhrožování, tichý příkaz nepouštět opozici do vysílání většiny ukrajinských kanálů a cílevědomá štvanice, to jsou již atributy každodenního života opozičního poslance na Ukrajině. Všechny, kteří vyzývají k míru na Ukrajině, vláda ihned nálepkuje jako nepřátele národa, jako tomu bylo například v Německu ve 30. a 40. letech minulého století, nebo v době mccarthismu v USA.“ Samozřejmě je potřeba ocenit neskonalé úsilí a tvrdou práci v oblasti spravedlnosti: „Ruslan Olejnik, který pracuje jako okresní prokurátor, byl zbit přímo na svém pracovišti, v důsledku čehož bylo ohroženo jeho zdraví i život. Místo toho, aby byl vyšetřen tento útok na prokurátora při plnění jeho povinností, aby byla vyšetřena skutečnost nátlaku na opozičního poslance a jeho rodinu, vláda tohoto prokurátora propustila.“
Možná jsme programově slepí a hluší. Jinak bychom nebyli ochotni podporovat agresi.
Mocenské „elity“ věděly, co činí, když si k sobě připoutaly mainstream, který za nějaké ty drobky ze stolu zazpívá přesně takovou písničku, jaká se po něm žádá. Když k sobě přivinuly studentstvo s tím, že degradovaly vzdělání, a to tak, že mu vzaly obsah – schopnost kritického myšlení. Studenti již nejsou revoltující složkou společnosti, ale oporou a součástí establishmentu, která udělá vše pro to, aby se nerevoltovalo. Ne proti němu.
Stejně tak umělci již nejsou žádnými vyvrheli na okraji společnosti, ale „váženými občany“, jejichž slovo je téměř slovem božím. Požehnání potom dostanou od církevních představitelů, kteří získají ocenění za mezilidský dialog, aby ho hned stvrdili tvrdým útočným projevem proti Rusku a jeho současnému představiteli. Toho podle jejich mínění stejně nečeká nic jiného než kotle pekelné.
Zato uslyšíme, jak čestní a demokratičtí jsou různí oligarchové a jak demokratičtí jsou ti, kteří jsou podezřelí z rozsáhlé korupce. Tymošenková a Chodorkovskij – to mají být vzory, k nimž máme vzhlížet a za něž máme jít bojovat do „roztrhání těla“ jako za císaře Franze Josefa.
Nelze se divit, že v takovéto atmosféře propadají někteří lidé pocitu, že všichni, kdo si dovolí kritizovat kyjevskou vládu a Evropskou unii za podporu této vládě, jsou „fašisté“, „Putinova pátá kolona“ a „zrádci“.
Nejsou absolutně přístupni jakýmkoli věcným argumentům. Nerozlišují mezi fašisty přímo ve vládě (kyjevské) a mezi fašisty na ulici, kteří ovšem v poslaneckých lavicích nesedí (V Rusku existují fašistické kruhy, které mohou posilovat – ale nevládnou. Podobné kruhy najdeme v mnoha evropských zemích, přesto tyto země neoznačíme za fašistické).
Je poněkud hloupé a tragické, když se na pražském náměstí vznáší nadživotní karikatura Putina jako Hitlera – a tleská se někomu, kdo se otevřeně hlásí k Banderově odkazu.
Lidé, kteří vystupují proti snahám onálepkovat Rusko (bez důkazů) jako válečného zločince a podněcování k jeho napadení, jsou označeni za fašisty. Nikoho totiž nezajímají jejich argumenty. Jejich varování před hrozbou další světové války, tentokrát jaderné, umlká ve strachu z Ruska. Tento strach by se dal přetavit do následujících řádků: „Slovensko a pak Česko bude koridorem, kterým projde horda zfanatizovanejch ruskejch fašistů do Evropy, protože v Česku maj ruský ultrapravicoví šílenci, co si chtěj podmanit celej svět nejvíc přívrženců – a můžou se na ně spolehnout. Jenže ostatní státy Evropy to tak nenechaj a tak na území Česka bude válčiště té eventuelní války a naše území bude zcela zničeno, všichni chcípnem.“
S něčím podobným se diskutovat nedá – neboť není možné debatovat s iracionálnem. Diskutovat lze o faktech. O tom, jak probíhá vyšetřování sestřelení letadla, co z tohoto vyšetřování pro nás dosud vyplývá a jaké otázky jsou stále nezodpovězené. Diskutovat můžeme o tom, jak by vypadala ruská invaze na Ukrajině a jak by vypadalo, kdyby Rusko chtělo napadnout další státy.
Pokud si ovšem předem vytvoříme tabu a „pravdy, které se nezpochybňují“, pokud se uzavřeme do světa nálepek a virtuální reality, která se skutečností nemá téměř nic společného, máme nejlepší předpoklady nastoupit do první linie a padnout. Padnout, aniž pochopíme, za co jsme padli a v čím zájmu náš pád proběhl. Došlo by nám totiž, kdo všechno v žádném případě „svědomí národa“ nepředstavoval.
Strach z neznámého vykonal v dějinách své. Ohlédneme-li se zpět, můžeme obracet krvavé listy pogromů, které páchali „slušní lidé“. Lidé, kteří se stali součástí hysterické vlny, jež dokázala spláchnout vše, co se jí postavilo do cesty.
Po krutém řádění přišlo vystřízlivění a dostavil se stud. Bouře se ovšem již přehnala – a škody zanechávala rozsáhlé.
Všichni ti, kteří vládnou slovem, by si měli uvědomit, k jaké atmosféře mohou přispět. Vždy máme na výběr. Můžeme jít cestou dialogu, která vede k míru a pochopení, nebo cestou nenávisti, která ovšem k míru v žádném případě nesměřuje.
Vezmeme-li si jako příklad ukrajinský konflikt, lze si názorně ukázat, jak mainstream pracuje s emocemi lidí. A nejde jenom o mainstreamová média. Máme tady takzvanou inteligenci, angažovanou uměleckou scénu, studentstvo, katolickou církev. Tedy řekněme složky společnosti, jež někdo může vnímat jako autority, kterým do jisté (či značné) míry podléhá.
Co vlastně od těchto složek společnosti zaznívá?
Jako něco daného a nezpochybnitelného přijímáme hypotézy, že ruská armáda bojuje s ukrajinskou, že Rusko může za sestřelení civilního letadla nad Ukrajinou, že označení kyjevské vlády za fašistickou je pouze zlovolná ruská propaganda – a protože ruská, tak nesporně lživá.
Tak dlouho si tyto věci opakujeme, až je vnímáme jako fakta. Když s principem presumpce neviny nepracují média, politici, umělci či církevní představitelé, proč bychom měli my?
A tak se neptáme, jak by skutečně vypadal útok ruské invazivní armády na Ukrajině, neptáme se, jak to že, když na Ukrajině pomáhají povstalcům pouze dobrovolnické oddíly (některé možná s tichým souhlasem Putina), ukrajinská armáda nevítězí. Možná nás něco – až hříšně nemainstreamového – napadne, když shlédneme americký dobrodružný film Hercules.
On a jeho pět věrných společníků putují po starověkém Řecku a výměnou za zlato poskytují ochranu každému, kdo si o ni řekne. Jednou o jejich služby požádá samotný trácký král, jehož zemi prý neustále ohrožují „tyranští bojovníci“. Hercules mu pomáhá vybudovat silnou armádu – ale postupně se zamýšlí nad tím, proč ti, které má údajně osvobozovat, bojují proti nim. A to zuřivě. A proč si král, který údajně hájí zájmy lidí, musí najímat žoldáky, aby zvítězil. Přestává totiž věřit pohádce o tom, že protivník zná kouzla k začarování králových „spojenců“ – a že je to démon.
Dokážeme se ptát podobně? Nezaráží nás, proč kyjevská armáda potřebuje posily z NATO? Nepochybujeme o jejích úmyslech, když na některých helmách vidíme hákové kříže? Nezapochybujeme, dozvíme-li se, že někteří vojáci z této armády dezertují, aby se přidali na druhou stranu? Skutečně nám nevadí, že o osudu země rozhoduje nevolená vláda, která adoruje Banderu a potlačuje právě ty hodnoty, které s patosem v hlase velebíme jako ty naše, evropské?
Nezamyslíme se ani nad slovy opoziční poslankyně Jeleny Bondarenkové? Mimo jiné vzkazuje: „Neustálé vyhrožování, tichý příkaz nepouštět opozici do vysílání většiny ukrajinských kanálů a cílevědomá štvanice, to jsou již atributy každodenního života opozičního poslance na Ukrajině. Všechny, kteří vyzývají k míru na Ukrajině, vláda ihned nálepkuje jako nepřátele národa, jako tomu bylo například v Německu ve 30. a 40. letech minulého století, nebo v době mccarthismu v USA.“ Samozřejmě je potřeba ocenit neskonalé úsilí a tvrdou práci v oblasti spravedlnosti: „Ruslan Olejnik, který pracuje jako okresní prokurátor, byl zbit přímo na svém pracovišti, v důsledku čehož bylo ohroženo jeho zdraví i život. Místo toho, aby byl vyšetřen tento útok na prokurátora při plnění jeho povinností, aby byla vyšetřena skutečnost nátlaku na opozičního poslance a jeho rodinu, vláda tohoto prokurátora propustila.“
Možná jsme programově slepí a hluší. Jinak bychom nebyli ochotni podporovat agresi.
Mocenské „elity“ věděly, co činí, když si k sobě připoutaly mainstream, který za nějaké ty drobky ze stolu zazpívá přesně takovou písničku, jaká se po něm žádá. Když k sobě přivinuly studentstvo s tím, že degradovaly vzdělání, a to tak, že mu vzaly obsah – schopnost kritického myšlení. Studenti již nejsou revoltující složkou společnosti, ale oporou a součástí establishmentu, která udělá vše pro to, aby se nerevoltovalo. Ne proti němu.
Stejně tak umělci již nejsou žádnými vyvrheli na okraji společnosti, ale „váženými občany“, jejichž slovo je téměř slovem božím. Požehnání potom dostanou od církevních představitelů, kteří získají ocenění za mezilidský dialog, aby ho hned stvrdili tvrdým útočným projevem proti Rusku a jeho současnému představiteli. Toho podle jejich mínění stejně nečeká nic jiného než kotle pekelné.
Zato uslyšíme, jak čestní a demokratičtí jsou různí oligarchové a jak demokratičtí jsou ti, kteří jsou podezřelí z rozsáhlé korupce. Tymošenková a Chodorkovskij – to mají být vzory, k nimž máme vzhlížet a za něž máme jít bojovat do „roztrhání těla“ jako za císaře Franze Josefa.
Nelze se divit, že v takovéto atmosféře propadají někteří lidé pocitu, že všichni, kdo si dovolí kritizovat kyjevskou vládu a Evropskou unii za podporu této vládě, jsou „fašisté“, „Putinova pátá kolona“ a „zrádci“.
Nejsou absolutně přístupni jakýmkoli věcným argumentům. Nerozlišují mezi fašisty přímo ve vládě (kyjevské) a mezi fašisty na ulici, kteří ovšem v poslaneckých lavicích nesedí (V Rusku existují fašistické kruhy, které mohou posilovat – ale nevládnou. Podobné kruhy najdeme v mnoha evropských zemích, přesto tyto země neoznačíme za fašistické).
Je poněkud hloupé a tragické, když se na pražském náměstí vznáší nadživotní karikatura Putina jako Hitlera – a tleská se někomu, kdo se otevřeně hlásí k Banderově odkazu.
Lidé, kteří vystupují proti snahám onálepkovat Rusko (bez důkazů) jako válečného zločince a podněcování k jeho napadení, jsou označeni za fašisty. Nikoho totiž nezajímají jejich argumenty. Jejich varování před hrozbou další světové války, tentokrát jaderné, umlká ve strachu z Ruska. Tento strach by se dal přetavit do následujících řádků: „Slovensko a pak Česko bude koridorem, kterým projde horda zfanatizovanejch ruskejch fašistů do Evropy, protože v Česku maj ruský ultrapravicoví šílenci, co si chtěj podmanit celej svět nejvíc přívrženců – a můžou se na ně spolehnout. Jenže ostatní státy Evropy to tak nenechaj a tak na území Česka bude válčiště té eventuelní války a naše území bude zcela zničeno, všichni chcípnem.“
S něčím podobným se diskutovat nedá – neboť není možné debatovat s iracionálnem. Diskutovat lze o faktech. O tom, jak probíhá vyšetřování sestřelení letadla, co z tohoto vyšetřování pro nás dosud vyplývá a jaké otázky jsou stále nezodpovězené. Diskutovat můžeme o tom, jak by vypadala ruská invaze na Ukrajině a jak by vypadalo, kdyby Rusko chtělo napadnout další státy.
Pokud si ovšem předem vytvoříme tabu a „pravdy, které se nezpochybňují“, pokud se uzavřeme do světa nálepek a virtuální reality, která se skutečností nemá téměř nic společného, máme nejlepší předpoklady nastoupit do první linie a padnout. Padnout, aniž pochopíme, za co jsme padli a v čím zájmu náš pád proběhl. Došlo by nám totiž, kdo všechno v žádném případě „svědomí národa“ nepředstavoval.
