Tereza Spencerová
6. 9. 2014 Literárky
Dnes nevolíme mezi tím, zda mít jednotnou Ukrajinu v západním táboře, nebo Ukrajinu, která část území ztratila ve prospěch Ruska. Jak ukazují poslední změny na vojenském poli, první varianta prostě už nenastane. Henry Kissinger mimo jiné podotkl: „Rozsáhlé oblasti světa nikdy nesdílely západní koncept světového řádu a jen se mu podvolovaly. Tyto výhrady se nyní stávají očividnými, například na Ukrajině nebo v Jihočínském moři. Řád, který byl ustaven Západem po druhé světové válce se nyní ocitl v bodu obratu… Oslava univerzálních principů si žádá být doplněna o uznání reality, tedy že jiné regiony mají své vlastní dějiny, kultury i náhledy na svou vlastní bezpečnost.
Profesor politologie na Georgetownské univerzitě Anatol Lieven napsal komentář pro New York Times. Konstatuje, že přece nikdy neexistovala šance, aby ukrajinská vláda dokázala rebely porazit vojensky, protože Moskva by to nikdy nedopustila. A kdyby Západ poskytl Ukrajině k vítězství nad rebely dostatečnou vojenskou pomoc, byla by z toho ve výsledku otevřená válka s Ruskem. A „ruská invaze by byla katastrofou pro Ukrajinu i Rusko, vyústila by ale také v naprosté zničení NATO a Západu“, shrnuje Lieven a dodává: „Rozhodný postoj Ruska není založený jen na Putinových kalkulacích. Vychází z toho, že tolik obyčejných Rusů, včetně těch, kteří jsou v zásadě prozápadní a antiputinovští, vnímají americkou podporu svržení demokraticky zvolené vlády na Ukrajině jako hrozbu ruským zájmům. Rusko vnímá to, co se děje na Ukrajině, desetkrát důrazněji – z důvodů, které budou očividné každému, kdo studiu dějin Ukrajiny a Ruska věnoval alespoň deset minut.“ Přitom Rusko podle Lievena zůstává vcelku v klidu: „Kdyby tomu tak nebylo, ruská armáda je dnes v Charkově i v Oděse.“ Po potlačení proruských demonstrací na východě a jihu Ukrajiny (včetně zavraždění více než 40 lidí v Oděse) Moskva neudělala nic a přijala, že tyto oblasti jsou pod kontrolou Kyjeva. Moskva rovněž za legitimní přijala volbu Petra Porošenka prezidentem a přestala podporovat bývalého prezidenta Janukovyče. „Je třeba vzít v úvahu, že de iure ovládnutím Krymu a uchováním vlivu nad oblastí Donbasu Rusko drasticky snížilo své naděje, k nimž se upíralo ještě před rokem, kdy Moskva chtěla zařadit celou Ukrajinu do bloku ovládaného Ruskem. To nabízí možnost politického řešení, které bude spočívat ve zvláštním autonomním statutu pro Donbas v rámci Ukrajiny,“ upozorňuje autor. A vysvětluje: „ Západ by měl využít jakékoli příležitosti k zastavení palby a rozhodně si za tímto svým řešením stát a vyjednat přesné podmínky mezi Kyjevem a Moskvou. Právně ani morálně Západ nemůže mít žádné námitky – beztak je to týž způsob, jakým se Západ snaží urovnávat své konflikty ve světě a Donbas je zkrátka fakticky oblastí s vlastní tradicí a kulturou.
Oddělit Donbas při současném uchování ukrajinské územní celistvosti Západu umožní konsolidovat moc na západě Ukrajiny, aniž by tím znervózňoval Východ. A to by otevíralo možnost — byť velmi vzdálenou — ke vstupu Ukrajiny do EU, „a pokud se obyvatelé Donbasu v takové chvíli rozhodnou pro odtržení a pro to, že ztratí benefity členství v EU, bude to jen jejich chyba“. Takové uspořádání sice Donbasu poskytne právo veta v otázce připojení Ukrajiny k NATO, ale vzhledem k tomu, že NATO beztak žádné nové členy přijímat nehodlá, je to skoro jedno. „A co víc, v době, kdy NATO očividně nechce bojovat na obranu Ukrajiny, nabídnutí členství by bylo morálně i geopoliticky zločinné,“ konstatuje Lieven. A dodává zásadní myšlenku: „Dnes nevolíme mezi tím, zda mít jednotnou Ukrajinu v západním táboře, nebo Ukrajinu, která část území ztratila ve prospěch Ruska. Jak ukazují poslední změny na vojenském poli, první varianta prostě už nenastane. Volba je mezi Ukrajinou a autonomním regionem Donbasu, s reálnou možností rozvíjet demokracii a ekonomiku západním směrem, nebo Ukrajinou, která bude ochromená zamrznutným konfliktem, který zničí všechny naděje na pokrok. Cesta z této katastrofy je očividná – za předpokladu, že západní vlády v sobě najdou tolik kuráže a státnickosti, aby se na ni vydali.“
Obama bez kouzla
Je jistě ironií osudu, že prezident USA Barack Obama přiletěl ve středu do Estonska, kde nejspíš chtěl – těsně před zahájením „historického“ summitu NATO – přednést projev stylu kennedyovského „Ich bin ein Berliner“, ale jeho slova o ruské agresi a vojenské podpoře USA a NATO východní Evropě zanikla ve zprávách o příměří, která narychlo a překvapivě dohodli Porošenko s Putinem. Úlevou očividně vydechla i Evropa, a to včetně Británie, a to nejen kvůli vyhlídce na mír na východě Ukrajiny, ale především kvůli svým vlastním zájmům – USA po evropských členech NATO požadují navýšené výdaje na zbrojení a argumentují právě „Ukrajinou“, a právě zbrojení – z amerického pohledu velmi žádané navýšení prodeje amerických zbraní do Evropy — v době, kdy Evropa stále nedokáže vybřednout z recese (a sankční válka s Ruskem ji naopak noří do problémů ještě hlouběji) je tím posledním, co členské státy Unie potřebují. Jak třeba na výroční konferenci ComDef ve Washingtonu konstatoval jeden z šéfů americké konzervativní Heritage Foundation James Carafano: „Opravdu chcete po evropských zemích, aby zdvojnásobily výdaje na zbrojení? Protože pokud tak učiní, jejich ekonomiky to vykolejí už úplně.“ A v očividné narážce na Obamu dodal: „Vždy to se mnou trochu cukne, když američtí vůdci jedou do Evropy a říkají tam: Musíte utrácet víc peněz na obranu. Protože jejich fiskální čísla jsou ještě horší, než ty naše.“
Putin s Porošenkem ale Obamovi dopad zásadního „zbrojařského“ projevu sebrali, byť o chlup, ale přece. Je to nicméně další náznak, že Spojené státy v poslední době působí, jako by už nebyly s to vnímat realitu světové politiky a stíhat její vývoj – zůstaly mimo jednání o příměří mezi Izraelem a Hamasem, nebyly na summitu Putin-Porošenko v Minsku, na němž se oba prý „takřka shodli“ na dalším postupu… Obama sice dál razí ideu americké „výjimečnosti“, ale už jako by neměl kapacitu prosadit ve světě vůli „supervelmoci“, což sám (na politika nečekaně upřímně) přiznal tím, že USA „nemají strategii“ boje proti Islámskému sátu v Iráku a Sýrii. Těsně před Obamovým odletem do Evropy mu situaci jako by zkusil osvětlit „velký mág“ americké zahraniční politiky Henry Kissinger, kTerý mimo jiné podotkl: „Rozsáhlé oblasti světa nikdy nesdílely západní koncept světového řádu a jen se mu podvolovaly. Tyto výhrady se nyní stávají očividnými, například na Ukrajině nebo v Jihočínském moři. Řád, který byl ustaven Západem po druhé světové válce se nyní ocitl v bodu obratu… Oslava univerzálních principů si žádá být doplněna o uznání reality, tedy že jiné regiony mají své vlastní dějiny, kultury i náhledy na svou vlastní bezpečnost.“
Mimochodem, podivné „nestíhání“ americké zahraniční politiky nabírá poněkud kuriózních rozměrů: šéf Pentagonu Chuck Hagel v noci na pátek slíbil ukrajinskému ministru obrany Valeriji Heletejovi „plnou americkou podporu“, přičemž podle některých médií a politiků Heletej už ministrem ani není. Nově jím byl ve čtvrtek prý jmenován Ivan Rusnak.
Únava z války
Změna v čele resortu obrany by přitom byla vcelku logická, neboť překvapivý středeční Porošenkův veletoč – od původních slibů, že „protiteroristická operace“ skončí do týdne a vítězně, nyní mluví o uzavření příměří, a to snad možná ještě dnes – lze totiž vysvětlit právě zprávami z bojiště. Ukrajinská armáda sice podle všeho stále ještě drží Mariupol, jehož dobytí by Rusko s Krymem propojilo i po zemi, ale jinak je všechno špatně a kyjevské ozbrojené síly se dostaly do bodu zlomu. Ustupují takřka na všech frontách a armádní struktura kolabuje s tím, jak stále více velitelů bez ohledu na rozkazy ze štábů vyvádí své jednotky z oblastí bojů, zatímco další se ocitají v obklíčení nebo je na frontě prchající velitelé prostě nechávají jejich osudu. Představitelé silových resortů na uzavřeném jednání parlamentu nebyli ve čtvrtek s to nabídnout skutečný obraz situace na východě Ukrajiny a „neustále si pletli čísla“, jako by ani nešlo o lidské životy, popsal realitu v kyjevském vedení situaci poslanec Vitalij Hruševský. (A oznámené úmysly vlády premiéra Arsenije Jaceňuka charakterizoval slovy: „Hlavním bodem unikátního plánu je „přežít zimu“. Vláda už se dovládla k tomu, že vybízí podniky, aby přecházely na alternativní druhy topení, tedy na kravince a slámu. Podle Jaceňukova plánu stačí, když přejdeme na svíčky a zřekneme se elektřiny, a pak v rozpočtu hodně ušetříme. Vláda tak znovu po lidech chce, aby si utáhli opasky.“)
Zatímco si tedy zástupci ministerstev obrany a vnitra na uzavřeném zasedání parlamentu „pletli čísla“, různé neoficiální odhady (třeba TADY, TADY nebo TADY) naznačují, že v bojích na východě Ukrajiny padlo mezi 30 a 40 tisíci ukrajinských vojáků a armáda přišla o více než 600 kusů obrněné techniky, více než 200 jednotek dělostřelectva a většinu letuschopných letadel. Ukrajinské ozbrojené síly s pochybným velením tak s konečnou platností ztratily bojeschopnost, vyhlídky na čtvrtou, pátou či nějaku další mobilizaci se už zdají být čirou fantazií, čili přichází snaha o mír. Jak totiž z jiného úhlu pohledu při vysvětlování důležitosti uzavřít dohodu o zastavení palby prohlásil prezident Porošenko, „Ukrajina je už válkou unavená“.
„To jsme čekali“
Lze snad oprávněně předpokládat, že alespoň někteří západní politici jsou s to vidět situaci v realitě předložené Anatolem Lievenem i Henrym Kissingerem. Už se to ostatně projevilo na nedávném summitu EU, který prakticky vyloučil, že by se EU v otázce dalších protiruských sankcí mohla sjednotit. Lze rovněž oprávněně předpokládat, že si alespoň někteří evropští politici všimli amerického globálního „nestíhání“ i hlavního zájmu USA, jímž je snaha prodat Evropě co nejvíc amerických zbraní (a udržovat si ve zbrojní produkci globální nadvládu).
V takto nastavených mantinelech se ve Walesu sešel summit NATO. V silném protiruském halasu se na něm Kyjev dozvěděl, co už beztak dávno věděl, tedy že Severoatlantická aliance sice stojí na jeho straně, ale přijímat za člena ho nechce a bojovat kvůli Ukrajině s Ruskem už nebude vůbec. USA na summitu podpořily dohodu o míru a vzápětí odsoudily Rusko, šéf NATO Anders Fogh Rasmussen také odsoudil Rusko a Ukrajině slíbil alespoň pomoc s „reformou“ armády na „úroveň NATO“, což bude – při nutnosti začínat prakticky od nuly – „práce pro rasa“, nebo lépe, pro několik generací rasů. Pak se ale ukázalo, že členské státy NATO na „reformu“ ukrajinské armády dají 15 milionů eur, což je suma až urážlivá. Nový význam tak mohou nabrat Porošenkova slova na adresu alianční podpory: „To je přesně to, co jsme čekali.“
Dodatek:
Zástupci Kyjeva, “lidových republik” Doněcka a Luhansku a Organizace pro spolupráci a bezpečnost v Evropě podepsali v běloruském Minsku dohodu o zastavení palby. Příměří má vstoupit v platnost ještě dnes v 17.00. Pokud příměří vydrží, EU zruší ještě nevyhlášené další sankce proti Rusku, konstatuje Británie. Navzdory informacím o dohodě boje stále pokračují a rebelové hlásí, že jejich předvoj pronikl do Mariupole.
Summit NATO schválil plán na utvoření jednotek rychlé reakce. Na projektu se podílí šest zemí NATO, štáb bude sídlit v Polsku, o základny na svém území projevily zájem Lotyšsko, Litva, Estonsko a Rumunsko.
A z dalších událostí:
— Ukrajina vyjádřila naději, že západní země vezmou na léčení a rehabilitaci těžce zraněné účastníky „protiteroristické operace“. Němečtí lékaři si prý vybírají, koho převezou na léčbu do Německa, a nejtěžší případy nechávají na místě.
— Nová ruská vojenská doktrína má do budoucna vnímat USA jako hlavního nepřítele a přesně vymezit pravidla pro použití „preventivního úderu“. Moskva přitom argumentuje neustálým přibližováním jednotek NATO k ruským hranicím.
— Ukrajinský státní filmový podnik Goskin po vládě žádá zákaz ruských filmů, aby nebyl podrýván „morální duch“ ukrajinského národa. Vláda chce mezitím omezit dovoz ruského zboží (v odhadované hodnotě tří miliard dolarů), zatímco Rusko na druhou stranu „pozastavilo“ dovoz ukrajinských cukrovinek. Nadnárodní výrobce alkoholických nápojů Pernod Richard v (překvapivých) obavách, že by Rusko mohlo v rámci protisankcí zakázat i dovoz alkoholu, maximálně navyšuje dodávky do Ruska, aby naplnil sklady.
— Samozvaná „Doněcká lidová republika“ vyjednává s Ruskem o dodávkách plynu na Donbas a už dokonce odhlasovala výši penzí a dávek pro obyvatele regionu. Jeden z předáků DLR pak „vysvětlil“, že jako první za své „zločiny“ v regionu „zaplatí“ oligarchové, kteří financují bojovéí operace proti rebelům, přičemž zmínil Achmetova, Porošenka, ministra vnitra Avakova nebo šéfa parlamentu Turčínova.
A takto zní „státní hymna Novoruska“:
— Zastavením dodávek dvou vrtulníkových lodí Mistral Rusku Francie přijde přinejmenším o miliardu eur, nicméně prezident Hollande nevylučuje, že se obchod přece jen uskuteční, pokud bude uzavřen mír a situace na Ukrajině se uklidní. Šéfka opoziční Národní strany Marie Le Penová zrušení obchodu označila za ránu francouzským národním zájmům.
— Předběžná zpráva o výsledcích šetření katastrofy malajsijského boeingu nad Donbasem by podle nizozemských činitelů měla být zveřejněna 9. září.
— V Kyjevě bylo odloženo projednávání vládní žaloby požadující zákaz Komunistické strany Ukrajiny – nešel totiž proud.
