Neil Clark
24. 9. 2014 zdroj a zdroj
Ještě před uzavřením příměří na Ukrajině napsal britský novinář Neil Clark zajímavé srovnání ukrajinského a kosovského konfliktu.
V nedávné době podnikly přinejmenším dvě země v Evropě „protiteroristickou“ vojenskou operaci proti „separatistům“, nicméně se jim dostalo velmi rozdílných reakcí ze strany západních elit.
Vláda evropské země „A“ zahájila na jisté části svého území akci, kterou nazývá „protiteroristickou“ vojenskou operací proti „separatistům“. Na západních televizních kanálech vidíme, jak jsou ostřelovány příbytky obyvatel a jak mnoho lidí prchá. SSA, Velká Británie a další země NATO ostře odsuzují jednání vlády země „A“, obviňují ji z páchání „genocidy“ a „etnického čištění“ a mluví o naléhavé humanitární krizi. Západní politici a oficiální novináři nám říkají, že se „něco musí udělat.“ A něco se udělalo: NATO zahájilo „humanitární“ vojenskou intervenci, aby zastavilo vládu země „A“. Země „A“ je bombardována 78 dnů a nocí. Vůdce země (který je označen za „nového Hitlera“) je obviněn z válečných zločinů, později je zadržen a poslán letadlem RAF do Haagu, aby tam byl postaven před soud za válečné zločiny, kde nakonec neusvědčen umírá ve vězeňské cele.
Vláda evropské země „B“ zahájila na jisté části svého území akci, kterou nazývá „protiteroristickou“ vojenskou operací proti „separatistům“. Západní televizní kanály neukazují (či jen pomálu), jak jsou ostřelovány příbytky obyvatel a jak mnoho lidí prchá, třebaže tak činí jiné televizní stanice. Ale v tomto případě SSA, Velká Británie a další země NATO neodsuzují vládu a neobviňují ji z páchání „genocidy“ či „etnického čištění“. Západní politici a oficiální novináři nám neříkají, že se „něco musí udělat,“ aby se zabránilo vládě země „B“ v zabíjení lidí. Naopak, tytéž mocnosti, které podpořily akce proti zemi „A“, podporují vojenskou ofenzívu vlády země „B“. Vůdce země „B“ nebyl obviněn z válečných zločinů ani nebyl označen za „nového Hitlera“ navzdory tomu, že podporu, kterou jeho vláda disponuje, získala od šovinistických skupin krajní pravice – naopak se mu dostává velkorysé pomoci.
Každý, kdo obhajuje politiku vlády v zemi „A“ či nějakým způsobem zpochybňuje na Západě převládající výklad událostí, je označen za „popírače genocidy“ či „apologetu masového vraždění“. Žádná hanba však nestíhá ty, kteří obhajují vojenskou ofenzívu vlády v zemi „B“. Pomlouváni jsou ti, kteří se proti této politice staví.
Tento dvojí metr je o to horší, že podle veškerých objektivních vyhodnocení bylo chování vlády v zemi „B“ mnohem horší, než jak se chovala vláda v zemi „A“, a že svým agresivním jednáním zapříčinila mnohem více lidského utrpení.
V případě že jste dosud neuhádli, tak země „A“ je Jugoslávie a země „B“ je Ukrajina.
Jugoslávie – odlišný případ
V letech 1998 a 1999 čelily jugoslávské orgány kampani násilí, která byla vedena ze strany separatistické a Západem podporované Kosovské osvobozenecké armády (UÇK) proti představitelům jugoslávského státu. Jugoslávská vláda reagovala snahami porazit UÇK vojensky, ale její tvrzení, že bojuje proti „terorismu“, byla povýšeně odmítnuta západními vůdci. Britský ministr obrany George Robertson i ministr zahraničí Robin Cook připustili, že v době od roku 1998 do ledna 1999 byla UÇK odpovědná za více zabitých než jugoslávské orgány.
Před zásahem NATO a v jeho průběhu se objevovala šokující tvrzení o počtech lidí, kteří byli zabiti či „zmizeli“ na základě akcí jugoslávských sil. „Hysterické odhady NATO a UÇK ohledně zmizelých a údajně zavražděných kosovských Albánců tehdy vyskočily až na sto tisíc, v jednom tiskovém prohlášení amerického ministerstva zahraničí dokonce až na 500 000. Němečtí představitelé dali do oběhu ‚tajnou zprávu‘ o údajném srbském plánu s názvem Operace Koňská podkova, podle něhož měla být provincie zbavena etnických Albánců a dosídlena Srby. Nakonec se ukázalo, že šlo o podvrh zpravodajských služeb,“ jak uvádějí Edward S. Herman a David Peterson ve své knize The Politics of Genocide.
„Musíme jednat, abychom zachránili tisíce nevinných mužů, žen a dětí před humanitární katastrofou – před smrtí, barbarstvím a etnických čištěním ze strany brutální diktatury,“ sděloval s vážnou tváří premiér Tony Blair britskému parlamentu – jen pár let předtím než promlouval k britskému parlamentu o tom, že musíme jednat kvůli „hrozbě“, kterou představují ZHN Saddáma Husajna.
Média převzala linii Tonyho Blaira a spol. a přehnaným způsobem líčila, co se děje na Kosovu. Herman a Peterson zjistili, že noviny použily k popisu jugoslávských akcí na Kosovu výraz „genocida“ 323krát, zatímco v případě invaze/okupace Iráku to bylo pouze 13krát – nehledě na to, že celkový počet iráckých mrtvých převyšuje Kosovo 250krát.
Stejně tak, jako se očekávalo, že zapomeneme na tvrzení západních politiků a jejich loutek v médiích ohledně iráckých ZNH v době před invazí v roce 2003, se od nás nyní očekává, že zapomeneme na uhozená tvrzení ohledně Kosova v roce 1999.
Novinářskými cenami vyznamenaný investigativní žurnalista a reportér John Pilger napsal v článku Reminders of Kosovo z roku 2004: „Obrovské lži, které pronášeli Bush a Blair, byly také rozvíjeny Clintonem a Blairem v rámci přípravy veřejného mínění na ilegální a nevyprovokovaný útok proti jedné evropské zemi.“
Celkový počet zabitých během kosovského konfliktu se udává něco mezi 3 000 až 4 000. Tento údaj však zahrnuje jak ztráty jugoslávské armády, tak Srby, Romy a kosovské Albánce zavražděné UÇK. V roce 2013 uveřejnil Mezinárodní výbor Červeného kříže jmenný seznam 1 754 osob, zahrnující příslušníky všech společenství na Kosovu, které jsou svými rodinami pohřešovány. Počet lidí zabitých jugoslávskou armádou v době, kdy NATO zahájilo „humanitární“ bombardovací kampaň, která sama připravila o život 400-600 lidí, se udává okolo 500 – což je tragické číslo, ale stěží „genocida“.
„Tak jako vybájené zbraně hromadného ničení v Iráku byly smyšlenkami i cifry používané americkou a britskou vládou a následně opakované novináři – to samé platí o srbských ‚znásilňovacích táborech‘ a tvrzeních Clintona a Blaira, že NATO nikdy úmyslně nebombardovalo civilisty,“ píše Pilger.
Nezáleží na tom, co se děje na Ukrajině…
Naopak v případě Ukrajiny je počet lidí, kteří byli zabiti vládními silami a jejich podporovateli, záměrně snižován bez ohledu na to, že údaje OSN upozorňují na příšerné lidské náklady, které stojí ona „protiteroristická“ operace ukrajinské vlády.
Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva 13. srpna uvedl, že se počet mrtvých v rámci konfliktu na východní Ukrajině za posledních čtrnáct dnů zdvojnásobil. OSN tvrdí, že 2 086 lidí (na obou stranách) bylo zabito a že 5 000 lidí utrpělo zranění, přičemž uvádí, že to jsou „velmi konzervativní odhady.“ Pokud jde o uprchlíky, OSN uvádí, že každý den opustí bojovou zónu okolo tisíce lidí a že region opustilo více než 100 000 lidí. Bez ohledu na tak vysoká čísla, přední západní politici nevolali po „naléhavé akci“ k zastavení vojenské intervence ukrajinské vlády. Články pseudolevicových „humanitárních intervencionalistů“, které by požadovaly, aby se „udělalo něco“ na zastavení zjevné humanitární krize, zde jaksi chybí.
Zdá se, že neexistuje žádná „odpovědnost chránit“ civilisty, kteří jsou zabíjeni vládními silami na východní Ukrajině, která byla vyžadována v případě Kosova, třebaže je situace na Ukrajině z humanitárního hlediska horší, než jaká byla na Kosovu v březnu 1999.
Aby toho nebylo dost, byly činěny pokusy zabránit vjezdu ruského humanitárního konvoje na Ukrajinu.
Tvrdilo se nám, že onen konvoj je „kontroverzní“ a že může být součástí nekalé záminky pro ruskou invazi. To tvrdili ti samí lidé, kteří podporovali z „humanitárních“ důvodů bombardovací kampaň NATO proti suverénnímu státu před čtrnácti lety!
Pro západní „humanitáře“, kteří podporují akce ukrajinské vlády, jsou občané východní Ukrajiny „non-lidé“: kteří si nejen nezaslouží naší podporu, soucit či pomoc ze strany konvojů, ale mohou si za svou prekérní situaci sami.
Samozřejmě zde máme i další konflikty, které ukazují dvojí metr Západu, pokud jde o „humanitární intervence“. Izraelské síly zabily více než 2 000 Palestinců při své poslední bezohledné „protiteroristické“ operaci v Gaze, což je mnohem více lidí, než kolik jich zabily jugoslávské síly na Kosovu před „intervencí“ NATO v roce 1999. Ale tentokrát nikdo nevolal po bombardovací kampani NATO proti Izraeli.
Fakt je ten, že neokonzervativci a pseudolevicoví sionisté, kteří obhajovali a podporovali izraelskou „protiteroristickou“ operaci Ochranné ostří a předtím Lité olovo, patřili k nejzanícenějším podporovatelům bombardování Jugoslávie. Jak se zdá, Izraeli je dovoleno zabíjet značné počty lidí, včetně žen a dětí, při svých „protiteroristických“ kampaních, zatímco Jugoslávie neměla „právo“ vést „protiteroristickou“ kampaň na svém vlastním území.
V roce 2011 vstoupilo NATO do války proti Libyi, aby zabránilo „hypotetickému“ masakru v Benghází a aby zabránilo Kaddáfímu ve „vraždění vlastních lidí“. V roce 2014 zabily ukrajinské vládní síly velký počet vlastních lidí; došlo ke skutečným masakrům, jako byl příšerný žhářský útok v Oděse, který provedli provládní „radikálové“, nicméně Západ na to nezareagoval bombardováním Kyjeva.
Velmi odlišné přístupy západních elit k „protiteroristickým“ operacím na Kosovu a Ukrajině (a jinde) ukazují, že nezáleží na tom, kolik lidí bylo zabito či na množství lidského utrpení, nýbrž na tom, zda dotyčná vláda podporuje či překáží západním snahám o hospodářskou a vojenskou hegemonii.
V očích hrabivých západních elit spočíval největší „zločin“ jugoslávské vlády v roce 1999 v tom, že ještě deset let po pádu berlínské zdi řídila socialistické hospodářství starého střihu, s vysokým stupněm společenského vlastnictví – jak jsem upozornil zde.
Jugoslávie za Miloševiće byla zemí, která si udržovala finanční a vojenskou nezávislost. Neměla žádné touhy vstoupit do EU, NATO či vzdát se své suverenity ve prospěch kohokoliv. Kvůli odmítnutí hrát podle pravidel globalistů a podřídit se vlivným západním finančním elitám musela být tato země (spolu se svým vůdcem) zničena. Jak řekl George Kenney, bývalý referent pro Jugoslávii z amerického ministerstva zahraničí: „V Evropě po skončení studené války nebylo místo pro velký, nezávisle smýšlející, socialistický stát, který vzdoruje globalizaci.“
Naproti tomu ukrajinská vláda byla Západem dosazena k moci právě proto, aby tím Západ podpořil své snahy o hospodářskou a vojenskou hegemonii. Porošenko, na rozdíl od tolik démonizovaného Miloševiće, je oligarcha, který jedná v zájmu Wall Streetu, velkých bank a západního vojensko-průmyslového komplexu. Je zde proto, aby Ukrajinu zavázal k úsporným opatřením MMF, předal svou zemi do rukou západního kapitálu a uzamknul ji do „euroatlantických“ struktur – jinak řečeno, aby ji předělal v kolonii EU, MMF a NATO na samotném prahu Ruska.
To vysvětluje, proč byla „protiteroristická“ kampaň, kterou vedla jugoslávská vláda proti „separatistům“ v roce 1999, „odměněna“ ostrými odsudky, 78 dny bombardovací kampaně a obviněním jejího vůdce z válečných zločinů, zatímco vláda, která vedla „protiteroristickou“ kampaň proti „separatistům“ na Ukrajině v roce 2014, dostala svolení pokračovat v zabíjení. Nakonec vůbec nejde o to, kolik nevinných lidí zabijete a nakolik si vaše jednání zasluhuje pokárání, ale kterým zájmům sloužíte.
Překlad: Karel Hyka
