Marek Řezanka
24. 9. 2014 Literárky
Někteří neskrývají své nadšení, jiní jsou skeptičtější a tvrdí, že jde pouze o povedené „pí ár“ – že se jedná o slupku, pod níž je ve skutečnosti prázdno.
Co máme čekat od papeže Františka? A můžeme vůbec něco očekávat od jediného člověka?
Osobně jsem přesvědčen, že bychom nad nikým hned neměli lámat hůl. Jistě, je dobré vnímat svět kriticky a pochybovat. Současně bychom ale neměli podceňovat sílu slov, ať už si o jejich pozadí a motivech myslíme cokoli.
Zajímavé ovšem je, pokud vedle sebe postavíme některé zásadní výroky papeže Františka, a porovnáme je s postoji českých katolických špiček, konkrétně např. D. Duky.
Všimněme si, jak se oba vyjádřili k současnému systému, jak hodnotí dění na Ukrajině a k čemu v této souvislosti vybízejí a jak se staví vůči těm, kteří establishment podrobují tvrdé kritice.
Řecká levicová Syriza s Alexisem Tsiprasem v čele je nesporně trnem v oku všem neoliberálně smýšlejícím. Někteří by si možná přisadili, že je to „lůza“ a nebezpečí pro „naši demokracii“. Papež František ovšem s Tsiprasem společnou řeč našel. Řecký politik setkání hodnotil následovně: „Vycházíme z různých pozic, ale v otázce společných hodnot se potkáváme. (…) Rozumíme si v poznání, že chudoba má všude na světě strukturální příčiny, že lidé mají mít vždycky přednost před trhy… Papež František zažil jako biskup v Buenos Aires ekonomický kolaps v Argentině a dobře ví, jak taková událost poznamená celou společnost.“
Papež sám pak podle řeckých médií ocenil především Tsiprasovu úlohu v souvislosti s tzv. krizí hodnot: „Jazyk, kterým vy mladí politikové mluvíte, je jako hudba, jež dává naději,“ sdělil prý doslova.
Kardinál Dominik Duka nenechával za vlády trojkoalice P. Nečase nikoho na pochybách, na čí straně stojí – a koho hodlá podporovat. Po poklidné – ale početné — demonstraci dne 21. 4. 2012 Duka víceméně onálepkoval demonstrující jako lůzu: „Nevadí mi protesty, ale vadí mi množství projevů, které už dávno překročily míru pokojného protestu a staly se projevy hrubiánství a vulgarity. Tím se protest sesouvá z roviny demokracie do roviny ochlokracie.“
Přitom se vůbec nezabýval obsahem demonstrace (kde se ani ničím nevrhalo, ani se nic nezapalovalo). Tehdejší vláda byla kritizována hned z několika hledisek. Asi nejvýraznější bylo hledisko sociální – místo vyplétání se ochranná sociální síť dočkala spousty děr. Neméně děravá byla ovšem nádoba, do níž měly plynout daně od těch nejvíce bezbranných, pro něž daňové ráje neexistují. A tak se kumulovala zloba, že mnozí lidé mají méně a méně, a platí více a více a že senioři dají důchod pomalu na léky (pokud na ně vůbec mají) – aniž mohou mít pocit, že vybrané prostředky nějak pomáhají jim či budoucím generacím (které přece nechceme zadlužit). Byli jsme svědky různých podivných projektů (IZIP, registr vozidel, sKarty) a v neposlední řadě jsme bezmocně přihlíželi pochybnému procesu zvanému „církevní restituce“. Procesu, kde se dalo diskutovat jak o obsahu (prolomení Benešových dekretů, prolomení hranice 25. 2. 1948, obejití První pozemkové reformy z roku 1919), tak o formě (zákon byl tlačen hlava nehlava, povinné přestávky se nedržely, každý hlas – včetně korupčníka Pekárka – byl dobrý, premiér podepisoval dříve, než Ústavní soud stačil mrknout – a co hlavně – dodnes se kolem celé procedury vznáší pachuť korupčního jednání).
Jakpak hájili dukové a halíkové demokracii, když kdejací politici a kdejaká mainstreamová média volali do zbraně proti „totalitním“ státním zástupcům a „zlotřilé“ policii?
Někdy je dobré si některé věci připomínat. Neboť ti, kteří nejhlasitěji křičeli proti „nedemokratickému postupu“ při pádu vlády, která byla až po uši namočená v různých aférách (a její špičky byly podezřelé z korupce), dnes co možná nejdůraznějším hlasem hájí nevolenou kyjevskou vládu (nikoli vládu překlenovací), která na sebe bere právo zabíjet vlastní občany a právo rozhodovat o budoucnosti země. Pokud by si někdo nebyl jist definicí „dvojího metru“, tato je přímo učebnicová.
