Čtvrtina Američanů by svůj stát vyvedla z USA

Lze je najít ve všech regionech, ale obecně platí, že s většími sympatiemi na případný rozpad USA nahlížejí přívrženci republikánů, z nichž by secesi podpořilo v 29 procent dotázaných, a obyvatelé venkovských států na západě Spojených států. Právě stoupenci Republikánské strany přitom mezi hlavními důvody pro vystoupení z unie uvádějí nespokojenost s politikou Obamových administrativ, jeho zdravotní reformou počínaje a vzestupem Islámského státu a dalších džihádistů konče. „Nemyslím si, že by už záleželo na tom, která strana vládne,“ cituje Reuter´s jednašedesátiletého invalidního důchodce Roye Gustafsona z jihokarolínského Camdenu. „Beztak nic nedělají. Náš stát by na tom byl lépe, kdyby si řídil věci po svém.“

Nejvíce stoupenců separatismu lze najít na jihozápadě USA, kde má tato idea podporu 34,1 procenta obyvatel. V Texasu například aktivistické skupiny vyzývají státní legislativce, aby k otázce o odtržení vypsali referendum. „Texas má úplně vše, co potřebujeme,“ vysvětluje devětapadesátiletý Mark Denny z Dallasu. „Zcela jsem ztratil důvěru ve federální vládu, v lidi, kteří ji řídí, ať už je to republikán, demokrat, nezávislý, kdokoli.“

Není přitom bez zajímavosti, že separatistické hnutí sílí i uvnitř jednotlivých států, například v Oregonu, Kalifornii, Marylandu či Coloradu. Profesor geografie z Mansfieldovy univerzity Andrew Shears vzal potaz veškerá hnutí, která usilují o překreslení hranic, a vyšla mu z toho mapa USA se 124 státy… 

Vláda vs. lid

Touhy po odtržení, které zjistil průzkum Reuter´s/Ipsos, jsou ale podle všeho motivovány především aktuálním vztahem k Washingtonu – většina Američanů totiž na tři mocenské pilíře vlády nahlíží s rekordní mírou despektu. Důležité ovšem je, že tato vazba platí i obráceně — ani „washingtonští“ si totiž o svých voličích nemyslí nic moc. A obě skupiny jako by ani nežily ve společném státě.

Jennifer Bachnerová a Benjamin Ginsberg, politologové Univerzity Johnse Hopkinse, provedli výzkum mezi federálními zaměstnanci, pracovníky Capitolu, poradci, lobbyisty a členy think-tanků. Dospěli k závěru, že „zjištěné rozdíly mezi vládci a ovládanými – demografické, empirické, stranické a ideologické – poskytují důvod k názoru, že tyto dvě skupiny nevnímají politický svět stejně. Celkově vzato tyto prvky vytvářejí podstatnou kognitivní a perceptuální propast mezi oficiálním a polooficiálním Washingtonem na straně jedné a americkou veřejností na straně druhé.“

Studie zjistila, že 91 procent federálních zaměstnanců jsou běloši a průměrný roční příjem ve Washingtonu dosahuje 81 704 dolarů, což je o 48 procent více než v soukromém sektoru. Federální zaměstnanci se tak dostávají mezi 10 procent nejlépe placených Američanů. A 60 procent lidí pracujících ve Washingtonu DC jsou členy nebo stoupenci Demokratické strany, zatímco ve běžné společnosti jejich průměr dosahuje jen 35 procent. Plných 100 procent lidí pracujících v Kongresu a Bílém domě má za to, že vládní politice lze porozumět, zatímco z „průměrných Američanů“ si totéž myslí jen 30 procent. „Oficiální Washington vnímá veřejnost skepticky, s tím, že obyčejní Američané jsou neinformovaní a pomýlení lidé a že tvůrci politiky by je měli ignorovat,“ shrnuje Benjamin Ginsberg. „Nedůvěra vlády v národ reflektuje občanskou propast mezi americkým národem a jeho vládou, stejně jako politickou realitu. Přitom způsob, jakým vláda přemýšlí o lidech, ovlivňuje to, jak vládne, obzvláště pak možnost, že by politika mohla být ovlivněna občanskými preferencemi.“

Dva měsíce před doplňovacími kongresovými volbami jen 14 procent Američanů soudí, že Kongres svou činnost zvládá dobře. Je to jeden z nejhorších výsledků od roku 1974, kdy Gallupova agentura nálady před doplňujícími volbami začala měřit. Rekordní nedůvěru vůči Kongresu přitom voliči vyjádřili před rokem, kdy práci zákonodárců schvalovalo jen devět procent dotázaných.