1. 9. 2014 / zdroj
Média a politici nás učí nenávidět, ale až se nám dostane přiměřené odpovědi, vytratí se a do nebezpečných situací poženou někoho jiného, říká v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz politolog Zdeněk Zbořil.
PZ: Jak vnímáte zesilující válečnou rétoriku, která směřuje k realizaci plánů NATO vybudovat v Polsku a Pobaltí základny v reakci na konflikt na Ukrajině? V ČR se z politiků téměř nikdo neodváží tento postup Aliance zpochybňovat.
Myslím, že už nejde jen o válečnou rétoriku, ale o obecnější kulturní orientaci. Např. dnes a denně jsou TV programy přeplněny popisy nebo reflexemi válečných událostí, někdy dávně historických, někdy z nedávných dějin, ale také ze současnosti. Není důležité jejich prostřednictvím prezentovat nějaké historické poznání, ale podle mého názoru, jde o vytváření kultury strachu, někdy vědomé, někdy nevědomé.
Strach plodí potřebu nalézat viníka a je jedno, zda jde o prezidenta Ruské federace nebo pí.Šabatovou, která se odvážila upozornit, že se hlásíme k „evropským hodnotám“ a tedy také ke svobodě náboženského vyznání. Proto nestrháváme na ulicích či na školních chodbách kukly z hlav řádových sester, jako hysterický pracovník protokolu EK nebo EU, ani jim nenařizujeme, aby chodily v občanském oděvu, protože víme, že cesta k vzájemnému porozumění je složitější, než si mnozí militantní obhájci občanských ctností myslí.
S válečnou hysterií je to podobné. Média a politici nás učí nenávidět, ale až se nám dostane přiměřené odpovědi, vytratí se a do nebezpečných situací poženou někoho jiného. Konec konců, většina těch rétoricky silných a obtloustlých politiků nikdy nebyla na vojně, nejsou ani dnes tauglich a bojí se, aby jim to někdo nepřipomněl.
Pro pány, kteří mají na starosti rozpočet NATO, a také své příjmy, je to samozřejmě příležitost, jak i z notorických neplatičů vytáhnou nějakou korunu nebo euro.
Situace v baltských zemích (stejně jako v Polsku) je ovšem jiná než ve střední Evropě. Jiná historická zkušenost obsahuje vzpomínku na livonskou válku, ale vlastně už i na přítomnosti řádu mečových (livonských) rytířů, polsko-litevskou nebo švédskou invazi a trvalý zájem ruských carů a careven už od konce 16.stol. až po připojování k ruskému státu od konce stol.18.stol. Význam má i „sovětská část“ 20.stol. a současnost, ovlivňovaná rusky mluvícími menšinami, omezenou ale důležitou ekonomickou závislosti, velkým únikem mozků jedním směrem, a tak se nelze divit touze po silném spojenci v době, kdy EU má spoustu problémů sama se sebou..
PZ: V politické a mediální přestřelce stran zúčastněných na ukrajinském konfliktu padají nejrůznější argumenty jejichž důvěryhodnost nelze ověřit. Například o angažmá ruské armády v ukrajinském konfliktu nepochybuje předseda nejsilnější pravicové opoziční TOP 09 Karel Schwarzenberg a hovoří o „důvěryhodných“ zdrojích, aby se posílila role NATO. Je to jen účelová rétorika, která má zlomit odpor k vybudování základny NATO i na českém území?
Pan Schwarzenberg už mluvil tolikrát o důvěryhodných zdrojích (jedním z nich byl na začátku ukrajinské krize dokonce i on sám), že se mu nedá věřit ani dnes, stejně jako se mu nevěřilo v době, kdy propagoval, na rozdíl od svých předků, uznání státu muslimů a vyhnání jinověrců z Kosova. Jak to myslí doopravdy uvidíme, až se třeba vzdá nějakého svého majetku ve prospěch základny NATO.
Na základnu Severoatlantického paktu, myslím si, stejně dojde, protože to patří k modu operandi americké zahraniční politiky. Když už jich mají tolik a na tolika místech ve světě, proč ne i v Brdech nebo u Orlíku? A nezapomínejme, že vojenské základny (jakékoli armády) jsou také kšeft pro jejich stavitele a ty, kteří v jejich okolí budou obchodovat vojenským materiálem.Vzpomeňme si na neviditelnou ruku trhu v okolí Střední skupiny sovětských vojsk před rokem 1989 a vlastně ještě i dlouho po tom.
Nedělejme si iluze, taková naděje bude možná pro naše pružné „podnikatele“ přitažlivější než nějaké důvěryhodné zdroje.
O paralele s přípravou první světové války a současného konfliktu na Ukrajině už několikrát zaznělo. Nemáte poněkud tísnivý dojem, že tyto paralely začínají naplňovat? Vidíte, jako politolog, z této nebezpečné spirály vedoucí k velkému střetu nějaké východisko?
Nejen jako politologovi, ale i jako historikovi se mi některé analogie zdají až komicky shodné. Cyklické finanční a ekonomické krize, požírání států nadnárodními korporacemi a celým bankovním systémem, se kterým se vzájemně udržují při životě, prohlubující se rozdíly mezi bohatými a chudými a nezřízená touha jedněch hromadit bohatství a bezmocnost a závist tomu přihlížejících, nové dělení sfér vlivu (ekonomického i politického), tajná diplomacie, pýcha a skupinová hloupost, která jako perpetum mobile čerpá energii sama ze sebe.
Ale jak vysvětlit někomu, kdo je hloupý, že válka se živí válkou, a že nikdy nekončí tak, jak bylo přáním na jejím začátku? Každá generace si musí prožít své ztráty a nálezy a nikomu dnes nevysvětlíte, co to byl Vietnam a proč na něj chtějí nejen dnešní Američané zapomenout. Jak vysvětlíte, že válka není “nevaž se, odvaž se!“ dokud většina lidí, kteří touží po setkání s čtyřmi jezdci z Apokalypsy jim nestane tváří v tvář.
V poslední době se také množí nejrůznější komentáře ke krizi na Ukrajině a objevují se veřejné výroky, které část názorového spektra označují za „pátou kolonu“ Ruska. Z dějinné zkušenosti jsou tyto výroky předzvěstí následných kampaní o „zrádcích“ a vylučování z demokratické diskuse, ne- li hůře. Jaký je váš názor?
Ano, tak to je, bylo a bude. Když nejsou argumenty, tak se vždy začíná tím, že nebezpečí přichází od těch s dlouhým nebo křivým nosem, od malých a žlutých, černých nebo jen opálených, od těch, kteří se modlí trochu jinak než naši sousedé, a nyní tedy od „Rusů“, i když nevíme, a chceme nevědět, jak to s tou etnicitou Rusů vlastně je.
A jaká demokratická diskuse? Vždy ne sebe jen „nedemokraticky“ pokřikujeme a zneužíváme i trochu méně kontrolovatelná elektronická média, abychom „těm druhým“ sprostě, ale s radostí nadávali.
Možná, že to doopravdy skončí tak, že na „ruské“ operní pěvce se budeme jezdit dívat do Metropolitní opery NY, podezřelý bude každý, kdo dokáže číst ruskou poesii v originále, a že nějací „hlídací psi demokracie“ budou slídit (pokud už neslídí) za tím, kdo je kdo a co je co.
A konečně, za svůj relativně dlouhý život nepamatuji v ČSR, ČSSR a ČR žádný režim, který by nevyráběl nějaké seznamy spolehlivých proměněných v nespolehlivé (nebo naopak), ze zrádců dělal hrdiny, ze škůdců ty prospěšné a starostlivé (a opět také naopak). Takže nic nového pod sluncem, jen ty důvody někoho nenávidět jsou navlečeny do jinak vybarveného kabátku.
