Martin Hekrdla
30. 8. 2014 Literární noviny
Východisko je jenom jedno. Kdo chce doopravdy mír, měl by vzít vážně v úvahu „legitimní národní zájmy” Ruska – legitimní z hlediska každé světové mocnosti, od USA přes Čínu a Indii až po Brazílii. Na Ukrajině to znamená okamžité zastavení bojů, dohodu o „mimoblokovém statutu” (neutralitě) a federalizaci země na Západní Ukrajinu a východní „Novorusko”- Obě části by musely být – OBĚ dvě! – důsledně demokratizovány, především odstavením nacionalistických, extremistických a fašizujících ozbrojených band od moci a vlivu. Mezi Kyjevem a Doněckem musela by být zbudována miniatura mostu, lávka, která by kopírovala most mezi Moskvou a Berlínem (potažmo Moskvou Bruselem i Wahingtonem). Neboť všechny tyto metropole a jejich užší či širší zázemí jsou součástí světového trhu, globálního kapitalismu.
Eskalace války na východní Ukrajině už se obrazila nejen ve výzvě našich umělců, abychom v České republice měli základnu NATO („Já si myslím, že když jsme členy NATO – což já pro tuhle malinkatou zemi považuji za čest – tak proč, proboha, je sem nevpustit, nezařídit tady pro ně pohodlíčko?” pravila přesvědčivě Pavlína Filipovská; to je ta milá dáma, která na počátku 60. let zpívávala dětsky naivním hláskem, „že v roce šedesátém šestém už bude vážně všude mír”).
Také Bohuslav Sobotka musel reagovat na vývoj situace, vymezené suchým konstatováním prezidenta Petra Porošenka o „vpádu ruských vojsk na Ukrajinu”. Vypadá to na „reflux”; ruské síly momentálně vedou protiofenzívu a mají – řekl by sportovní komentátor – více ze hry. Zítra či za hodinu tomu může být jinak. Snažíme se tady dát tvar vlnobití, fixovat příboj…
Český premiér ve svém čtvrtečním prohlášení – raději písemném, protože válečná diplomacie je horší než zaminované pole – konstatoval, že rostoucím napětím v oblasti je Česká republika znepokojena. A že informace o vpádu ruských vojáků na východ Ukrajiny jsou „velice závažné a je nutné je prověřit”. Měli bychom snad prověřit, jestli zase ten Porošenko, západní státníci a mediální zahušťovači atmosféry náhodou „velice závažně” nepřehánějí? To ale půjde jenom stěží; dezinformace jsou součástí války a ve zvláštních „polních kuchyních” všech zúčastněných stran je jich vždy navařeno do foroty. Kdekdo se pak jen snaží vybrat si tu správnou stranu s ohledem na – stále ještě se to tak kupodivu říká i v éře postnacionální a občanské globalizace – „národní zájmy”.
Mikroskop a dalekohled
Vojenské štáby samozřejmě potřebují znát přesné počty na bojištích do jediného vojáka s jasnou identitou. Propagandisté však využívají tohoto „pohledu mikroskopem”, aby v obecném povědomí ukotvili obraz ruského nepřítele jako agresora. Debatéři na sociálních sítích už zcela propadli „zkoumání”, kolik tisíc Rusů – vojáků Ruské federace – je v terénu. A kolik jich – ano, je zábavné shromažďovat výroky ruské strany – překročilo hranice „náhodou” (a proč si vojáci mohli vzít „na dovolenou” obrněné transportéry). Rusové leccos přiznávají; premiér „Doněcké lidové republiky” Alexandr Zacharčenko řekl na kameru, že v jeho jednotkách bojují „tři až čtyři tisíce” vojáků z Ruska. A dodal pro dějiny: „Jsou mezi námi v boji vojáci, kteří preferují – místo dovolené na pláži – být s námi, mezi bratry bojujícími za svobodu.” To už se dá tesat.
Je však jasné od samého začátku, že politický vhled do konfliktu nechce mikroskop, ale vnímání z velké výšky, a tedy nanejvýš dalekohled, navíc se správnými souřadnicemi k zaměření. Jinými slovy: je třeba mít základní přehled o abecedě geopolitiky obecně. A o jejích proměnách v konkrétním časoprostoru, čili alespoň zbytkovou historickou paměť.
Vjem z dalekohledu je zřejmý: od oficiálního rozpadu sovětského impéria v roce 1989, samotného Sovětského svazu v prosinci 1991 a posléze po rychlém rozpadu Svazu nezávislých států, jejichž metropolí – SSSR i SNS – byla Moskva a jádrem Rusko, vedou moskevské garnitury vládců sice stále imperiální, avšak obranné boje. Obklíčeni výšlehy „barevných revolucí” a převratů, západních investic, infrastruktury a vojenských zařízení nemají – z hlediska „národních zájmů” – jinou možnost. Udržet v co nejbezpečnější vzdálenosti struktury NATO, které Rusko a jeho zbylé satelity obklopují – nebo hrozí obklopit – již nyní po celé délce hranic Evropské unie a jejich partnerů (či partnerů USA ve střední Asii), má Rusko tři naprosto zásadní a všem západním stratégům ve skutečnosti zcela pochopitelné geopolitické cíle: 1. Zachovat strategickou hloubku ruské země, která je – od Napoleonova tažení v roce 1812 přes první i druhou světovou válku až po současnost – hlavní devizou její bezpečnosti a přetrvání. 2. Nenechat se vytlačit z Evropy do Asie, protože jen jako euroasijská mocnost se Rusko vyhne osudu periferie. 3. Uchovat pro Ukrajinu roli mostu mezi Západem a Východem a za žádnou cenou nedovolit její transformaci v pouhou západní pevnost.
Jediné východisko
Historická paměť je důležitá. Ukazuje, kdo v naší době – je to jako včera – učinil první krok v útočné velké hře. A pod záminkou, že určitá národnostní menšina uvnitř cizího suverénního státu je proti své vůli vystavena utrpení, zahájil tvrdý válečný konflikt. Paměť ukazuje, kdo vytvořil precedent, jehož se Vladimir Putin neustále dovolává. Letos nevzpomínáme jen 100. výročí první světové konflagrace, 25. výročí osvobození sovětských satelitů z područí Moskvy, ale i 15. výročí čehosi, nad čím stále zůstává rozum stát: dne 24.března 1999 vojenské síly NATO v čele se Spojenými státy napadly Jugoslávii s poukazem na utrpení Albánců v Kosovu. Ve více než 15.000 náletech NATO bombardovalo města a vesnice, továrny a nemocnice, školy a mosty, obří palivové nádrže i vládní budovy. Tisíce lidí bylo zabito a zraněno, včetně cestujících příměstských vlaků a autobusů, včetně pracovníků státní televize, čínské ambasády a telefonních ústředen. Politickým výsledkem této války byl samostatný stát Kosovo a režim, jehož „státotvornou” silou byla teroristické organizace, ryzí mafie, obchodující s drogami, „bílým masem”, zbraněmi a nejspíš i s lidskými orgány zajatých Srbů.
Ovšemže Putin je také imperialista. Nevím ale, zda by měl – docela sám a bez nápovědy – na takové a podobné „řešení” nejen dost prostředků, ale i fantazie.
Východisko je jenom jedno. Kdo chce doopravdy mír, měl by vzít vážně v úvahu „legitimní národní zájmy” Ruska – legitimní z hlediska každé světové mocnosti, od USA přes Čínu a Indii až po Brazílii (z jejichž síly zase odvozují vlastní bezpečnost také různé – řekla by Pavlína Filipovská – „malinkaté země”). Vykročení tímto směrem konkrétně na Ukrajině znamená okamžité zastavení bojů, dohodu o „mimoblokovém statutu” (neutralitě) a federalizaci země na Západní Ukrajinu a východní „Novorusko”- Obě části by musely být – OBĚ dvě! – důsledně demokratizovány, především odstavením nacionalistických, extremistických a fašizujících ozbrojených band od moci a vlivu. Mezi Kyjevem a Doněckem musela by být zbudována miniatura mostu, lávka, která by kopírovala most mezi Moskvou a Berlínem (potažmo Moskvou Bruselem i Wahingtonem). Neboť všechny tyto metropole a jejich užší či širší zázemí jsou součástí světového trhu, globálního kapitalismu, planetárního „stýkání a potýkání”.
Vím, je to obtížné a snad dokonce nemožné. Ale jestli se nutné kroky nepodaří, pak už jen zbývá – a vážně všude – pouze ta válka.planetárního „stýkání a potýkání”.
