26. 8. 2014 / zdroj
ROZHOVOR Dle názoru profesora ekonomie Milana Zeleného není ekonomická válka, natož horká válka s Ruskem, cestou do klidné a produktivní budoucnosti. Jestliže chování byrokratů EU, NATO a kyjevské vlády ale přece jen horkou válku vyvolá, pak se jí budeme muset účastnit, protože jsme v NATO. A to přitom mělo být obranné a nikoli útočné seskupení. S ParlamentnímiListy.cz hovořil i o dalších aktuálních otázkách.
O dopadech sankcí proti Rusku a naopak sankcí Ruska na Evropskou unii, západní svět a tudíž i na nás jste se před několika dny zmínil v komentáři. Přesto, čeho se podle vás máme v Česku obávat nejvíc – co může mít největší vliv na konkrétní české občany?
Nejde ani tak o obávání, ale o vyhodnocování všech pro a proti z hlediska Česka a nikoliv jen z hlediska byrokratů EU (příp. NATO). Nevím, jestli účast a podpora ekonomických sankcí je pro členy EU závazná či ne. Selhání politiků v oblasti diplomacie a vyjednávání by nemělo být nahrazováno poškozováním soukromých podniků a ekonomickým tlakem na daňové poplatníky. Sankce fungují jen proti těm, kteří jsou slabí (ale ani tam to neplatí; viz Kuba, Írán apod.). Rusko již není slabé, a proto jsou odvetné sankce zcela očekávané a přirozené. Jen naivka by očekával, že Rusko bude hrát mrtvého brouka. Navíc, znalost ruské duše by měla připomenout, že pod nátlakem se Rusové vždy semknou, nikdy se nevzdají. Češi by se už konečně měli přestat obávat a začít se chovat ve vlastním zájmu.
Existovaly někdy vůbec sankce, které přinesly nějaký kýžený výsledek?
Ne, opravdu neznám sankce, které kdy vedly k žádanému výsledku, obzvláště ne v globální společnosti. Kompenzace za ztracené trhy platí zase jen daňoví poplatníci sami; oni vlastně vždy platí za chybná rozhodnutí politiků. Dle mého názoru není ekonomická válka, natož horká válka s Ruskem cestou do klidné a produktivní budoucnosti. Jestliže chování byrokratů EU, NATO a kyjevské vlády nakonec horkou válku vyvolá, pak se budeme muset účastnit, protože jsme v NATO. Tohle přitom ale mělo být obranné a nikoli útočné seskupení.
Povahu dohod s různými společenstvími, kterými jsme členy, sice většina veřejnosti nemůže znát do detailů, ale tušíme s vysokou pravděpodobností, že se mění, či posouvají. Co s tím?
Tohoto plíživého posunu v charakteru dohod bychom se měli obávat a volit lidi, kteří budou české zájmy bránit, a ne politické strany, které nutně hájí především zájmy své vlastní. Podceňování Vladimira Putina a Ruska je tragickým selháním české, dnes již plně odvozené, zahraniční politiky.
V souvislosti se sankcemi navrhla česká vláda jako částečnou kompenzaci pro některé firmy takzvaný kurzarbeit. Může podle vás toto řešení pomoci dlouhodoběji ke stabilitě?
Kurzarbeit má smysl pouze v krátkodobých, dočasně nepříznivých situacích, kdy je časové i věcné vyřešení koncovky transparentní a bezrizikové. Kurzarbeit je umělé udržování zaměstnanosti ve vybraných podnicích pomocí dotací daňových poplatníků. Jestliže tato státní intervence (kurzarbeit totiž není regulace) trvá příliš dlouho, tak pak nedovolí podnikům přizpůsobit se dlouhodobým trendům. Neproběhne nutná restrukturalizace a modernizace, konkurenceschopnost podniku klesá a po zastavení dotace podnik čeká platební neschopnost a bankrot. Pak se státní dotace musí rozšířit i na tyto následné eventuality a jsme vlastně zpět v komunismu, kdy žádný podnik neměl dovoleno zbankrotovat a nikdo nemohl být bez práce. Strategická nepřizpůsobivost a ignorování dlouhodobých trendů nakonec vedou k demisi systému.
To, co jste nastínil, by mohlo znamenat, že se tím krize spíše prohloubí. Jenomže určitě jste zaznamenal to, že se názory na to, jak to se současnou krizí vůbec je, dost zásadně liší. Podle někoho je za námi, jiní jsou opatrnější. Vy hovoříte o tom, že svět prochází dlouhodobou transformací. Umíte říci, co může na konci té transformace být? Máme se obávat, nebo těšit?
Konec krize či recese se nedá prostě vyhlásit (politiky nebo médii). Pokud jde o výkyv cyklický, pak musí nastat návrat do výchozího, tedy normálního stavu (v zaměstnanosti, růstu, platech atp.). Jestliže návrat do normálu nenastane, pak vzniká normála nová (vyšší, nebo nižší) a můžeme mluvit o transformaci. I přechody z agrární na průmyslovou, a poté z průmyslové na ekonomiku služeb nebyly krize, ale transformace. Krize jsou cyklické, transformace jednosměrné (evoluční). Moderní ekonomika nemá nástroje, aby odlišila paralelní jevy krizové od jevů transformačních.
Zatím se mluví o sekulární krizi, nebo o „zvláštní“ krizi (trvá totiž už sedmý rok!), ale mé modely ukazují jasně nejen na transformaci, ale dokonce i na metamorfózu.
Co si pod metamorfózou, která znamená tedy určitou přeměnu, představit z pohledu ekonomického?
Zahrnuje deglobalizaci a relokalizaci všech ekonomických procesů. Důkazy jsou všude kolem nás (samoobsluha, desintermediace, kustomizace atd.), ale politici trvají na krizi, protože dlouhodobá transformace či metamorfóza daleko přesahuje jejich sféru pozornosti. Krátce řečeno – jejich dobu volebního mandátu.
Transformací, nebo zásadních společenských změn se lidé vždy obávali. Báli se, zda nepovedou k horšímu…
Transformace se nedají zastavit a je mnohem moudřejší snažit se je pochopit, přizpůsobit se jim a využít nově nabízených příležitostí. Návrat není možný: Průmyslová ekonomika se nikdy nezvrátí zpět v ekonomiku agrární. Evoluce probíhá jedním směrem, ne v cyklech. Návrat k výchozí normále je vyloučený. Přežijí jen ti, kteří se dokážou přizpůsobit a využít nových realit. Politici mezi takové lidské druhy nepatří.
Takže pokud to shrneme a zjednodušíme – jsou na místě obavy, nebo těšení se?
Těšit se můžeme jen tehdy, když dokážeme situaci pochopit. Bez pochopení není ani těšení. Těšit bychom se mohli na lokální ekonomiku, soběstačnost, autonomii a politickou svobodu od jha ideologií a prázdných programů politických stran. Jak říkal Tomáš Baťa: K postavení dálnice, elektrárny nebo školky přece nepotřebuji žádnou ideologii, natož politickou stranu. Potřebuji svobodu k práci. Tak tomu bylo na počátku minulého století ve Zlíně a památky výsledků jsou dodnes viditelné. Ovšem, vše tam skončilo v roce 1939…
