20. 8. 2014 / Vladimír Čermák / zdroj
Mezi zprávami médií se objevila i jedna docela zajímavá týkající se tzv. czernínských restitucí.
Karel-Eugen Czernin, potomek s ryze czeským jménem z chudenické větve (údajně prý jednoho z nejstarších a nejvýznamnějších rodů) české šlechty čelí s podporou svého advokáta P. Haluzy prozatímní stopce řízení o vrácení majetku po své babičce Josefině,jinak princezny ze Schwarzenbergu. Výdej (zčásti již provedený) byl zastaven z podnětu útvaru odhalování korupce a finanční kriminality (ÚUOKFK) po zjištění nesrovnalostí ohledně údajů v její státní příslušnosti v době války (jde o klíčový údaj z hlediska tzv. Benešových dekretů).
Dvě úřednice pražského magistrátu již před 15 lety (!!), jak na konci července připomněl deník Právo, vydaly osvědčení o občanství, které být vydáno nemělo. Přihlédneme-li k faktu, že se o nelegitimnosti tohoto způsobu restituce tedy už tak dlouho dobře vědělo, a přesto byla významná část majetku vydána, přeložme si vše radši do normálního jazyka:
1/
potomek jednoho z nejzasloužilejších rodů o habsburskou dynastii a impérium (nikoliv tedy o českou společnost a stát!), který se po Bílé hoře podílel spolu se Schwarzenbergy a jinými vetřeleckými šlechtickými rody i s církevními preláty a vojenskými řády jako byli jezuité, na kulturní genocidě české společnosti, se snaží o pokoutní, nezákonné vydání jeho údajného majetku.
2/
Jde přitom ovšem o majetky nabyté nelegálně v důsledku rozsáhlých krádeží majetků těch, kteří jako nekatolíci a odpůrci habsburské nadvlády a teroru byli takto postiženi právě jejich předky po Bílé hoře. V té době bylo zkonfiskováno a následně přerozděleno 90% všech majetků těm zvlášť zasloužilým.
3/
Fakt, že šlo o konfiskát konfiskátu zabavený po válce v rámci tzv. Benešových dekretů, je proto v tomto směru zajímavý jen z právního hlediska. Ve skutečnosti šlo – znovu si to připomeňme – původně o ukradené majetky, které v rámci prvorepublikové politiky usilující o nápravu majetkových a jiných křivd na české společnosti ze strany Habsburků a jejich spojenců (což byl ve své době jeden z hlavních důvodů vzniku Československa). Šlo o pokus o odčinění následků Bílé hory a jeho další etapy měly být nezávisle na pozdějších válečných i poválečných událostech dříve či později přezkoumány a následně vráceny původním majitelům, resp. státu, který byl jejich oprávněným dědicem.
4/
Připomeňme v této souvislosti, že 40% občanů české stavovské republiky z let 1618-19 nepřežilo třicetiletou válku. Podstatné také bylo, že na počátku 1. republiky byly informace o rozsahu pobělohorských zločinů na české společnosti – i s ohledem na fakt, že toto zkoumání bylo za Rakouska resp. i Rakousko-Uherska jako krajně nežádoucí a jako takové tvrdě sankcionovatelné – velmi neúplné- zmíněný potomek (docela by bylo zajímavé vědět, zda on či někdo z této rodiny umí či uměl česky), resp. jeho právní zástupce nepohrdli k dosažení svých cílů ani způsob získání osvědčení o státním občanství dotyčné princezny, který nebyl shledán ex post jako korektní. Ponecháme stranou, zda zmíněné úřednice za to dostali úplatek či něco jiného. Bylo to každopádně něco, co jim nesloužilo ke cti, jak zjistil ÚOKFK. Ani těm úřednicím, ale ani těm uplácejícím
5/
vše bylo přiměřeně dlouho protahováno, aby se zajistilo, že nelegitimní kroky budou tzv. promlčeny
6/
takových případů, sahajících až do nejvyšších pater domácí společnosti. Viz pochybnosti o restitucích kolem majetků bří Havlů, kandidáta na prezidenta a bývalého ministra zahraničí K. Schwarzenbergera či jiných politicky i jinak činných osob bylo a je více než dost. Případ Czerninů a jiných „šlechticů“ s pobělohorskou skvrnou (ala Walderodové, Lichtenštejni, Coloredo-Mansfeldové, Salmové apod.) a jejich vlivných „ochránců“ ve strukturách polistopadové moci patří mezi pozoruhodně početnou množinu kauz
7/
atd., atd.
Suma sumárům z toho vyplývá, že mnozí dnešní potomci pobělohorské šlechty, včetně té katolické (původně snad české, pozdějšími sňatky však silně odnárodněné) šlechty a vyššího duchovenstva, kteří se přidali na stranu Habsburků a zapojili se do černototalitního pobělohorského teroru po boku vetřelecké šlechty pracující pro Habsburky za přiměřené úplaty a nečestná, zločinná privilegia, se tzv. potatili. Stejně jako jejich předci se snaží urvat z těchto nakradených majetků co se dá, bez ohledu na to, zda mají na to právo.
V nejbližší době vyjdou v nakladatelství Mare-Czech dva díly mé studie věnované pobělohorské minulosti i tomu, co tomu předcházelo ( pod názvem „Operace bílá hora a černá totalita“). Z jejich obsahu se dá o těchto procesech leccos dovědět. Také to, že instalace černototalitního režimu, který v období prvních sedmi let po Bílé hoře umožnil něco, co do té doby nemělo v dějinách Evropy precedens.
Ve spolupráci kurie (alias svatého stolce v Římě) s habsburským rodem došlo k naprosto nebývalým, tvrdým a rozsáhlým sankcím vůči celé české společnosti. Došlo k tomu, co lze nazvat kulturní genocidou české společnosti. Následujících tři sta let českých dějin už jen dokumentovalo, co se vlastně stalo.
První polovině z tohoto dlouhého období náleží označení „národní katastrofa“, přičemž jde i o období nesmírného bohatnutí kolaborujících šlechtických rodů a církve. Druhá polovina tohoto třistaletí je naopak svědectvím toho, jak se tomu česká společnost sice s nesmírnými obětmi, ale přece jen ubránila, což vrcholilo vznikem Československa v r. 1918.
To, že dílo odvety nebylo dokončeno, a že dokonce došlo před dvěma lety k tzv. církevním restitucím, které jsou společně s různými restitucemi špinavých šlechtických majetků svědectvím stále probíhajících střetů o vyrovnání se za Bílou horu, má řadu příčin a řadu souvislostí. Z hlediska práva a historické spravedlnosti však nepochybujme, jak to skončí. Navzdory úplatným úředníkům, advokátům, politikům a jim podobným lidem, je těžké si představit, že by zlo, které oni spolu s těmi, kteří je uplácejí představují, nebylo nepotrestáno.
Na akty genocidy (i té kulturní) neexistuje žádná promlčecí lhůta, žádný zpotvořený zákon, který by to zmařil. Měli bychom se samozřejmě o to všichni přičinit, nesnažit se tomu jen přihlížet. Jsme přece potomky těch, kteří měli být zapomenuti, ztraceni v minulosti. Nejsme žádní „von“ či „z odněkud“, ale z českých vesnic. Naši předci přežili v zapadlých regionech jako čeledíni a jinak těžce pracující lidi rozpad společnostinikoliv proto, že to někdo dovolil, ale proto, že byli navzdory všemu silní s vůlí dosáhnout spravedlnost. Byli vyhnáni ze svých původních domů a lokalit, pokud ovšem nebyli přímo zlikvidováni terorem, včetně vyhnání do ciziny, anebo nepřímo hladem, morem a válečným strádáním. Našli nový domov tam, kde jim bylo posléze dovoleno celé generace na nové panstvo otročit.
Podívejme se do svých genealogií, tam to máme jako na dlani. Ano, jsme potomky tzv. plebejců, kteří se až po dvou staletích mohli zase začít vracet do svých domovů (i proto také píseň „Kde domov můj“ získala takový ohlas), kteří dokázali navzdory tomu všemu obnovit jak svoji řeč, tak i způsobilost obstát v konkurenci s jinými společnostmi. Naučili jsme se přežít i ve strašných podmínkách třistaleté poroby po Bílé hoře a také v režimech, které se inspirovaly černou totalitou v letech 1939-45 a 1948-1989. Měli byste se toho Vy, kteří jste potomci parazitické šlechty a prelátů z pobělohorské doby začít bát a možná i trochu se kát, pokud jsou Vaše urozené zadky toho schopny. Své znovu kradené majetky si do hrobu stejně neodnesete.
Vladimír Čermák
