Petr Ďoubalík – škoda řízků a čest dobrým žurnalistům!

…to bylo začátkem dubna. Kde jsou naši stateční jasnozřiví zpravodajové dnes? Po Majdanu se vytratili i se svými páníčky, nedávno si na Ukrajinu odskočili na vteřinu, to když spadl Boeing, během té vteřiny si udělali jasno, odvysílali, že za to může Putin a pak fofrem domů, pod máminu sukni. Ještě, že i oni mají internet, jinak by teď neměli o čem psát. Čeho se bojí? Peněz jim snad platíme dost, ne? Zasloužili bychom za ně objektivní vyvážené zpravodajství z místa dějů. Háček bude jinde. Není zájem. Vyčarovat pozitivní zprávu o zvěrské (Anti)teroristické operaci, to by museli umět kouzlit. Tak je mlčeti zlato. A ještě něco: na Ukrajině je pořádán lov na ruské novináře. A označení “Press” nebo “TV” je příliš univerzální, “karatelé” by si je mohli splést. Vlastně jakékoli mikrofony a kamery jsou zde nežádoucí.

Možná by mohli čeští “kolegové” alespoň vzpomenout, kolik jejich kolegů už při práci na Ukrajině letos zahynulo. Vzdát jim čest. Je to pár týdnů, kdy Porošenkova smečka zavraždila cílenou minometnou palbou Igora Korneljuka a Antona Vološina. Nejsem novinář, nebo jsem? V každém případě je vnímám jako kolegy a vzdávám jim čest.