29. 8. 2014 / zdroj
Putin a Porošenko za sebou mají summit v Minsku. Většina analytiků více či méně naznačuje, že Porošenko „vyměknul“ a už jen tím, že se s Putinem setkal, dal najevo ochotu dohodnout se. Čili, čím je ukrajinský prezident tlačen k tomu, že jedná s Putinem více méně bez emocí a nenávisti? Má pro tento krok podporu doma, kde se rozbíhá kampaň k říjnovým předčasným volbám (mimochodem, premiér Jaceňuk a šéf Rady Turčynov vystoupili ze strany expremiérky Tymošenkové)? Je reálné, že bude dotlačen i k tomu, aby uznal jako jednací stranu separatisty z Donbasu, nyní s obměněnou reprezentací? Jinými slovy… Jak pravděpodobné je trvalé příměří, a pokud se rýsuje i finální řešení konfliktu, jak bude vypadat? Decentralizace? Federalizace? Abcházský scénář? Válka?
Minská jednání Putin-Porošenko byla – z hlediska hledání mírového řešení – úspěchem už jen sama o sobě, ačkoli se oba na ničem konkrétním a navíc závazně nedohodli. Porošenko mluvil o „mapě k míru“ a ukončení války, což je asi logické za situace, kdy ukrajinská armáda není už několik měsíců s to porazit rebely na východě Ukrajiny a namísto vítězství jen sílí zmar, destrukce a humanitární katastrofa. Otázkou samozřejmě je, jakou moc Porošenko v Kyjevě vůbec má. Vzápětí po jeho slovech o míru totiž různí vysocí představitelé v Kyjevě přišli s tím, že není důvod „protiteroristickou operaci“ zastavovat, jiní avizují další dodávky zbraní „na frontu“ a podobně. Nevím, jestli to souvisí s předčasnými parlamentními volbami, do jaké míry je to součást vnitropolitického boje oligarchů o moc nebo zda je to jen přirozená „setrvačnost“ situace, v níž zkrátka nelze konflikt provázený propagandistickou hysterií zastavit ze dne na den, ale v každém případě se válčí dál. Důležité je, že se ani rebelové do mírových jednání nijak nehrnou a k zastavení palby se nemají. Poslední prohlášení lídrů „doněckých“ navíc jasně konstatují, že je rozhovory o příměří vlastně nezajímají, protože už chtějí rovnou jednat o odtržení tzv. Novoruska od Ukrajiny.
Za této situace Porošenko předpokládá, že by za východ Ukrajiny mohli do budoucna vyjednávat poslanci, kteří budou v regionu v říjnových volbách zvoleni, nicméně do října je ještě daleko… Zkrátka situace je komplikovaná a nemá asi cenu aktuálně spekulovat, jak bude Ukrajina jednou vypadat. Lze si ale nejspíš vsadit na to, že decentralizace země bude významná – nesmíme totiž zapomínat, že „odstředivé“ tendence už zaznívají z Haliče, autonomii požaduje také maďarská menšina, nespokojenost s „nadvládou“ Kyjeva zní ze Záporoží…
Ukrajinská strana předvedla před kamery deset údajně zbloudilých ruských výsadkářů. Opravdu zabloudili, nebo se dle vás jen vymlouvali? Ukrajinci dále zásobují média tvrzeními o průniku skupin tanků a vojenských konvojů z Ruska, ve středu dokonce předvedli i video. Podobné informace uvádí i polský premiér Tusk, odvolávajíce se na své tajné služby. Jak nejnovější poznatky tohoto typu vyhodnocujete? A jak si vysvětlit nenadálé úspěchy separatistické protiofenzivy, která úspěšně postoupila až ke břehům Azovského moře? Objevují se hlasy, že velení ukrajinské armády jeví známky rozkladu, nebo dokonce i sabotáže.
Tvrzení Moskvy, že její výsadkáři „zabloudili“ dvacet kilometrů do ukrajinského vnitrozemí, je svým způsobem dokonalou ilustrací, s jakou „ležérností“ Kreml vnímá ukrajinskou územní svrchovanost. A fakt, že použil takto slabou výmluvu, zároveň ukazuje, že se Rusko cítí být v ukrajinské krizi pevné v kramflecích a nemá pocit, že by se mělo za cokoli – v tomto případě za jasné porušení mezinárodního práva — omlouvat. To je stav, který, doufám, si západní politici uvědomují, protože se tím určují pravidla další hry.
To ale podle mého neznamená, že by všechny ty zvěsti o vojenských kolonách mířících z ruského území musely nutně svědčit o skutečné ruské vojenské invazi. Možná pravděpodobnějším vysvětlením bude, že Rusko umožňuje rebelům využívat své území k přesunům – podobně, jako třeba Turecko nebo Jordánsko poskytovalo a poskytuje tutéž možnost syrským džihádistům. Rebelové mohou být díky „průjezdu“ přes ruské území v některých případech rychlejší než ukrajinská armáda nebo žoldnéřské prapory, což jim samozřejmě dává velkou výhodu a což může vysvětlit přinejmenším některé úspěchy nynější rebelské protiofenzivy.
K tomu je samozřejmě třeba přičíst skutečnost, že ukrajinská armáda je v totálním rozkladu a třeba Washington Times včera popisoval neuvěřitelnou situaci, kdy na frontu dorazí nové posily a velitel rovnou vyzve ty, kdo nechtějí bojovat, aby si nasedli do autobusu a zase odjeli. A tak z fronty odjíždějí plné autobusy vojáků… V kombinaci se stále hlasitěji diskutovanou neschopností a zkorumpovaností ukrajinské generality i tohle může být jeden z důvodů, proč Porošenko mluví o ochotě jednat o míru.
A pak je tu podivná situace kolem Ilovajsku, kde je už přes týden v obklíčení hned několik žoldnéřských, sorry, „dobrovolnických“ praporů. Řeč je o tisících ozbrojencích. Žádají Kyjev o pomoc, Kyjev slibuje a stále se nic neděje. Až vzniká dojem, jako by se vláda rozhodla „vyřešit“ do budoucna nepříjemný problém s žoldáky tím, že je „přenechá“ rebelům. Bojovníci všech těch různých praporů si za poslední měsíce zvykli beztrestně zabíjet i drancovat, jejich loajalita vůči vládě v Kyjevu je přinejmenším sporná a takové síly utržené ze řetězu by při normalizaci situace – a ona se jednou normalizovat bude – nebyly vítané. Možná to zní cynicky, ale jiné vysvětlení toho, proč je Kyjev nechává na holičkách, mě nenapadá.
Pojďme se podívat na Západ, tedy k nám. V Evropské unii se chystá mimo jiné obsazení funkce „evropského ministra zahraničí“. Čeští komentátoři dávají najevo nelibost z toho, že favoritem není jejich oblíbený vyhraněně protiruský ministr zahraničí Polska Radek Sikorski, nýbrž italská ministryně zahraničí Federica Mogherini, která je častována hodnocením typu „obdivovatelka Putina“. Jak situaci popsat? Co volba té které ze dvou osobností bude znamenat, například právě ve vztahu k Rusku? A podívejme se, prosím, na věc ještě důležitější – odcházející generální tajemník NATO navrhuje zřídit stálé základny Aliance v Polsku a v Pobaltí, což hlasitě kvituje právě Polsko a Pobaltí, dále USA a Británie. Víceméně proti je Francie, Itálie, Španělsko a Německo…
Myslím, že diskuze o novém šéfovi unijní diplomacie jsou vcelku zbytečné, protože za současné situace, kdy EU nemá jednotnou zahraniční politiku, je to funkce spíš jen ceremoniální. Stačí si vybavit činnost a význam nynější šéfky, Catherine Ashtonové. Pokud do funkce nastoupí Federica Mogheriniová, asi nebude každý den peskovat v médiích Moskvu, jak by to dělal Radek Sikorski, ale to je asi tak jediný rozdíl.
Důležitější je opravdu otázka stálých základen NATO kolem ruských hranic – je poněkud bizarní, že argumentem pro je strach z Ruska, ale právě tímto krokem by Západ konfrontaci s Ruskem mohl opravdu vyprovokovat. Měli bychom si ujasnit, do jakého bodu chceme vztahy s Ruskem eskalovat. A propočítat si důsledky svých kroků. A propočítat je lépe než v případě ekonomických sankcí, aby nás případný ruský protitah zase „nezaskočil“.
Jestliže ještě před 14 dny nevěnovala západní média příliš pozornosti vývoji v Iráku, kde tzv. Islámský stát ovládá značnou část území, s přesahem do Sýrie, po vraždě novináře Foleyho se to rozhodně změnilo. Jaký je po týdnu stav bojů? A z dlouhodobějšího pohledu, jak může tento znovuotevřený blízkovýchodní průšvih pootočit vztahem Evropanů k muslimům? Hovoří se o nové formě terorismu, hovoří se o vnitřním nepříteli v podobě zradikalizovaných imigrantů v Evropě, objevila se i mapa finálního stavu islámského chalífátu končícího u bran Vídně… Jak vážné to je? Jeví zatím Západ tendence vracet se k „bushovské“ politice robustních zásahů? A mimochodem, jak se dle vás administrativa prezidenta Obamy vypořádává s faktem „války na dvou frontách“, tedy americké angažovanosti na Ukrajině i na Blízkém východě najednou? Do jaké míry pod tímto tlakem mohou iniciativu na Ukrajině přenechat Merkelové či obecně EU, což by byla jistě „jiná káva“ než rétorika Nulandové, McCaina apod.?
Faktem je, že dokud fanatici z Islámského státu (IS) popravovali po desítkách či stovkách Syřany a Iráčany, nic se nedělo a Washington ještě v létě stihl „odklepnout“ půl miliardy dolarů na pomoc blíže nespecifikovaným a fakticky neexistujícím „umírněným syrským rebelům“, aniž by bylo jasné, u koho tyto peníze vlastně skončí. Až smrt amerického reportéra Jamese Foleyho, jemuž bojovníci IS setnuli hlavu a popravu zveřejnili na YouTube, vrátila „válku proti teroru“ znovu do popředí světové politiky. Hodně to připomíná situaci, kdy jeden nakažený americký lékař „dokázal“ rozpoutat světovou starost o ebolu.
Obamova administrativa si přitom dobře uvědomuje chyby z bushovských časů a tak na konec září v rámci Valného shromáždění OSN plánuje v New Yorku jednat se šéfy vlád států Rady bezpečnosti OSN. Z toho se zdá, že je Obama připraven spolupracovat s Ruskem a Čínou, které mají v RB OSN právo veta, což logicky musí ve výsledku ovlivnit americký pohled na vztahy s oběma mocnostmi. Jakoby si Obamova administrativa uvědomila, že existuje významný průnik zájmů s Ruskem a Čínou v oblasti mezinárodní bezpečnosti, což je „zjištění“, které by mohlo zastínit aktuální „neshody“ s Ruskem na Ukrajině a s Čínou v Asii. Je jasné, že pokud Vladimir Putin a Si Ťin-pching do New Yorku pojedou, nechají si tu „letenku“ od Obamy politicky zaplatit hodně draho. Nicméně, Rusko už mezitím oznámilo, že je připraveno vstoupit do „mezinárodního boje proti terorismu“, což značí, že shoda s USA by tu byla. A to možná vysvětluje, proč je aktuálně v ukrajinské krizi aktivní hlavně německá kancléřka Angela Merkelová (a potažmo EU), zatímco USA jakoby „vycouvaly“. Jejich aktivita je rozhodně citelně slabší než například ještě před měsícem. Do tohoto obrázku zapadá i nový americký přístup k Sýrii. Bašár Asad byl donedávna ještě za Hitlera, ale dnes už důvěryhodná americká média uvádějí, že CIA – prostřednictvím německé tajné služby – předává syrské armádě zpravodajské informace, které mají pomoci syrskému letectvu lépe cílit své nálety na IS.
Je zvláštní, jak jeden popravený novinář dokáže překreslit geopolitiku.
Na závěr tradiční otázka: Co dalšího zásadního se za poslední týden stalo, co vás překvapilo? A co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat?
Poslední týden ukázal zvláštní věc: Izrael s Hamásem v Káhiře uzavřel dohodu o dlouhodobém příměří, která má ovšem potenciál pohnout celým izraelsko-palestinským konfliktem. Putin s Porošenkem jednal v Minsku a dohodli se alespoň na nutnosti deeskalace a na dalších jednáních. A USA u obou těchto důležitých jednání z různých důvodů chyběly, nebo byly v lepším případě jen coby „přítel na telefonu“. Lze si to vysvětlit tím, že při aktuálním soustředění na Islámský stát už nemá Bílý dům kapacitu řešit další problémy? Nebo že by „svět“ o americkou asistenci už nestál? Vždyť USA zkoušely vést izraelsko-palestinské „mírové rozhovory“ celé roky, aniž by je dovedly k nějakému racionálnímu konci, a pak se – s nadsázkou — Izrael dohodne s Egyptem, že vynechají Američany ze hry, a věci jsou s to dát se do pohybu… Svět se opravdu mění, v některých ohledech mnohem rychleji, než si možná stačíme uvědomovat.
