25. 8. 2014 / Fjodor Lukjanov / zdroj
Schůzka ministrů zahraničních věcí Ruska, Ukrajiny, Německa a Francie, která se konala o minulém víkendu v Berlíně, komentátory neuspokojila. Neobjevily se žádné informace o obsahu jednání.
Pouze všeobecné fráze, z nichž se dá buď vyvodit, že jednání naprosto zkrachovala, nebo se naopak objevily příznaky nějakého pokroku. Komentuje předseda prezídia Rady pro zahraniční a obrannou politiku Fjodor Lukjanov:
-Musím se přiznat, že mě to potěšilo. Z jednoho prostého důvodu. Zdá se, že vojensko-politická kolize, kterou teď prožívá kvůli Ukrajině celá Evropa, je bezútěšná. A východisko z ní se dá najít pouze díky neuvěřitelnému diplomatickému úsilí a nestandardním krokům. Nic z toho se nedá zveřejnit, únik jakýchkoli informací znamená, že proces vyplave na povrch a tam panuje absolutní vzájemná nesnášenlivost. A když se jedná o seriózní jednací proces, pak se podrobnosti dozvíme teprve po tom, až bude u konce: buď v případě nezdaru, nebo naopak, bude-li ukončen nějakou dohodou.
Jedná se o několika věcech. První je politické zřízení Ukrajiny, které by zaručilo východu země zvláštní status se zachováním kulturních a historických zvláštností. Za druhé je to mimoblokový status Ukrajiny, odmítnutí snahy vstoupit do NATO, což Rusko pokládá za zásadní hrozbu zaměřenou proti němu. Za třetí tu máme celý rozsáhlý komplex otázek spojených s plynem – dluhy, cena, tranzit atd. Za čtvrté – ekonomická obroda Ukrajiny po válce, která bude prakticky nepravděpodobná v případě úplného zpřetrhání styků s Ruskem.
Jedná se v podstatě o základy diplomacie. Čím víc existuje možností pro propojování různých otázek, tím větší je prostor pro vzájemné ústupky.
Je to sice smutné, ale jednat na podobných schůzkách o zastavení bojových akcí je prakticky nesmyslné. Ukrajinský konflikt, to je občanská válka, do které jsou zapojeny vnější síly a zájmy. Patří k tomu typu konfrontace, ve kterém musí vymezení obrysů možného kompromisu, budoucí politické rovnováhy předcházet uzavření příměří. Válečné úspěchy proti sobě stojících stran jsou argumentem, dodatečným trumfem na jednáních politických představitelů. Proto budou ozbrojené střety a diplomatické konzultace probíhat souběžně.
Proč byla jednání přece jen obnovena? V polovině července, na pozadí informační a propagandistické bouře, která vypukla po pádu malajsijského letadla, se přece zdálo, že je to konec, žádné rozhovory nebudou, bude se válčit až do vítězného konce. Příčin je několik.
Rusko se netají politickými i čistě lidskými sympatiemi k domobrancům a zjevně si přitom uvědomuje, kde je ta čára, kterou nepřekročí. Otázka vojenského zásahu není na programu a ozbrojenou fázi konfliktu je proto třeba ukončit. To ale neznamená, že lidové republiky Moskva „vydá“, spíš bude trvat na tom, aby donutila účastníky mírového procesu, aby uznali jejich zástupce. A to znamená, že jejich rozdrcení silovými složkami nepřipustí.
Kyjev nemá samozřejmě kam ustoupit. Počet obětí a zkázy ho nutí, aby se snažil o vojenské vítězství, jinak vyvstane v samotné ukrajinské společnosti velice ožehavá otázka, za co byla zaplacena tak horentní cena. Válka ale po sobě zanechá národní ekonomiku, jejíž stav byl i před tím žalostný, v troskách. Ukrajina se může spoléhat pouze na pomoc zvenčí, její zdroje jsou známé, zatím ale nevidíme, že by byly ochotny plácnout se přes kapsu.
Hlavní břímě finanční záchrany Kyjeva zjevně ponese Evropa, ta ale žádné volné peníze nemá. A dokonce ti z Evropanů, jejichž vztah k Rusku je mimořádně negativní, kteří ho obviňují ze všech neštěstí Ukrajiny, jsou si vědomi toho, že bez ekonomické pomoci Moskvy se ukrajinská otázka vyřešit nedá.
Ukrajinská krize už zničila to, co bylo po studené válce pokládáno za nový systém evropské bezpečnosti. Když ho diplomacie dokáže obnovit, může se to stát prvním krokem ke skutečně novému systému.
