19. 8. 2014 / rozhovor s Lenkou Procházkovou / zdroj
K VÝROČÍ SRPNA ’68 Spisovatelka Lenka Procházková se do veřejného dění zapojuje nejen v boji proti církevním restitucím. Nedávno před ambasádou USA ostře varovala před rozpoutáním války a v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz nyní hodnotí nejen dnešní Rusko, ale i vývoj ukrajinské krize, česká média a politiky.
Lenka Procházková, dcera spisovatele a aktéra událostí roku 1968 Jana Procházky, se coby signatářka Charty 77 zapojila do veřejného života už v době nesvobody. Vedle své spisovatelské dráhy také působila v diplomacii jako kulturní tajemnice na českém velvyslanectví v Bratislavě, v roce 2012 kandidovala na Praze 8 do Senátu. Vedle výrazného angažování proti církevním restitucím také ostře vystupuje proti válce, násilí a dalším nebezpečím ohrožujících mír ve světě.
Blíží se výročí srpnových událostí roku 1968. Madeleine Albright v rozhovoru pro ČT řekla, že lidé hájící dnešní Rusko a prezidenta Putina zapomněli právě na to, co se u nás v roce 1968 stalo. Co byste řekla lidem, kteří by chtěli události ze srpna 1968 dávat do souvislostí s dnešním postupem Ruska a s tím, že nám sem ruské tanky mohou klidně opět vjet?
Madeleine Albright je autorkou „humanitárního bombardování“ a konce étosu našeho prezidenta Havla, kterého zneužila. V současnosti nejde o hájení Ruska a prezidenta Putina, ale o hájení práva na objektivní informace a o hájení práva na přemýšlení. Poslední části otázky moc nerozumím vzhledem k tomu, že se u nás chystá letecké cvičení NATO. Loni ve výroční den invaze spojeneckých vojsk Varšavské smlouvy pořádaly občanské iniciativy, se kterými spolupracuji, mítink na Staroměstském náměstí pod heslem: „Včera tanky, dneska banky.“ Letos jsme zorganizovali na toto výročí debatu nazvanou „Rusko – včera, dnes a zítra“, která se koná v Jazzové sekci. Předpokládám, že žádní z pozvaných veřejnoprávních novinářů se nedostaví, natož s kamerami. Ale debata bude posléze ke zhlédnutí na internetu.
Jak jste spokojena s tím, jak jsou v současnosti události z osmašedesátého roku a Pražské jaro vnímány mezi lidmi, jak o tom informují média a učí se ve školách?
Pokud si vzpomínám, tak nejvýznamnějším textem z období Pražského jara byla stať Ludvíka Vaculíka „Dva tisíce slov“. Ta výzva vlastně kladla občanům Československa otázku: Pokusíme se ten socialismus ještě zachránit? A naprostá většina národa odpověděla ANO. Dopřáno nám to nebylo, nejen kvůli vojenské invazi, ale i proto, že „Západ“ jí mlčky požehnal. Dnes budu velmi vděčna všem médiím, která mají odvahu připomenout étos roku 1968 a proces, z kterého vyrostl. Zatím se to moc nedaří, informace o roku 1968 se smrskly jen na invazi, ale věřím, že pravda nakonec, tak jako vždycky, vyplave na povrch. Před několika lety jsem měla přednášku o Pražském jaru na Lomonosově univerzitě. Studenti byli uchváceni a „přetahovali“ jsme o dvě hodiny. Podobnou odezvu jsem zažila i v Praze u studentů politologie.
Na nedávné demonstraci před velvyslanectvím USA jste varovala před válkou a především před těmi, kteří manipulací otupují obyvatelstvo a řinčí zbraněmi. Skutečně máte pocit, že by naše mladá generace mohla být válečnou generací? Kam až to podle Vás může zajít?
Velká válka je blíž, než si lidé jsou zatím schopni uvědomit. Zajde to tam, kam připustíme. Mítink občanských iniciativ před budovou ambasády USA v Praze měl varovat před nebezpečím, že se naši muži a synové zase stanou kanonenfutry. Média tuto akci (až na výjimky) ignorovala. Proto chystáme petici určenou Evropskému parlamentu a snažíme se spojit s aktivisty dalších evropských zemí. Ve chvílích, kdy selhávají profesionální politici, je odpovědnost na občanech, na každém z nás.
Mnoho lidí, kteří s Vámi v názorech na řadu věcí souzní, často mluví o stále sílící rusofobii nejen v médiích, ale i mezi politiky. Je to ale opravdu tak iracionální, jak často zaznívá? Neměli bychom být ostražití?
Chcete říct něco jako „lidé bděte“? Určitě je dobré nespat. Jsou to velmocenské hry a kdo je nerozezná a nechá se do nich vtáhnout, tak ten to nakonec odskáče. Například ty sankce nepodložené důkazy. Kdo na nich vydělá a kdo prodělá?
I někteří pozorovatelé, kteří se situaci v Ruské federaci snaží hodnotit nezaujatě, přiznávají, že přece jen jsou ruská média pod kontrolou Kremlu, že stát omezuje práva homosexuálů, že Rusko podporuje tzv. separatisty na Ukrajině a že zabrání Krymu bylo porušením mezinárodního práva. Jak se s těmito věci vyrovnáváte, když Vám to názoroví oponenti připomínají?
Zákaz propagace homosexuality na školách v Rusku mi připadá normální. Co se týče médií, ta naše veřejnoprávní, která si platíme, objektivní informace neposkytují. Z jaké pozice tedy můžeme z Čech kritizovat média v Rusku, která alespoň nejdou proti národním zájmům své země? Na rozdíl od těch našich.
Zabrání Krymu. Je to ten správný pojem? Srovnejte si situaci v „okupovaném“ Krymu a ve svobodné východní Ukrajině, kde se lidé bouří proti skutečné okupaci. Ti z nás, co zažili okupaci v roce 1968 v Československu, vědí, o čem to je.
Co se týče východní Ukrajiny, nelegální vláda (junta) se snaží za každou cenu vtáhnout Rusko do války a Rusko se snaží dělat vše pro to, aby do toho vtaženo nebylo. Současně ale stojí za lidmi v tomto regionu, kteří se stali obětí geopolitické hry.
Poslední vyhlášené sankce vůči Rusku vyvolaly neméně ostrou protireakci a poškození mnoha významných českých podniků je realitou, v některých firmách hrozí i propouštění. Na druhou stranu ale někteří politici, jako třeba Karel Schwarzenberg, upozorňují, že bychom se měli uskromnit a brát v úvahu, že tady jde o něco mnohem důležitějšího než jen o byznys. Co si o tom myslíte? Není na tom něco?
Pan Schwarzenberg zřejmě mluví o vyšších hodnotách, jako je například svědomí, mravnost a pravda. Právě pro tyto hodnoty jsem byla ochotna pracovat až do roku 1989 jako uklízečka. Abych mohla svobodně psát a nepodléhala diktátu. Pravda je drahá a já jsem tu plnou cenu zaplatila. Ovšem musíme rozlišovat. Cena za sankce proti Rusku je cena za lež. Nikoliv za pravdu. A tuto cenu za lež budeme platit my. Naši zemědělci, dělníci, zaměstnanci firem.
Přijde snad někdo z těch eurolhářů o práci (nebo jak oni „vznešeně“ říkají o byznys)? Zchudne některý z těch europapalášů? Ne. Oni rozhodují o nás bez nás. U pana Schwarzenberga mě tento přístup nepřekvapuje. Když knížepán o morálce káže, koho to dojme? Ten, kdo mě ale velmi překvapil a velmi zklamal, je pan Zaorálek. Tak dlouho si budoval image, že se ztotožňuje s běžným občanem, že dnes je pro jeho jednání slovo podraz slabé vyjádření.
Co Vám vývoj kolem Ruska, Ukrajiny a politiky Západu či EU za posledního půlroku řekl o českém národě, médiích a politicích?
Média jedou svůj normalizační program, nic nového pod sluncem. Psát stížnosti Radě ČT nikam nevede, takže chystáme hromadnou žalobu koncesionářů na Českou televizi, která neplní veřejnou službu určenou zákonem. Novináři a politici, kteří se domnívají, že jsou beztrestní, když podle předepsaných not podporují nelegální vládu v Kyjevě, jež vede válku proti lidu Ukrajiny, by si měli přečíst Norimberskou chartu. Pak by zjistili, že až pan Porošenko skončí v Haagu, oni usednou po jeho boku na lavici obžalovaných. Odpovědnost novináře, který utváří společenské vědomí a je převodovou pákou mezi politiky, generály atd. a veřejností, je nepochybná.
Co se týče českého národa, podle mě si zaslouží uznání. Běžný občan se naučil, právě i vývojem během Pražského jara, používat kritické myšlení, což mu umožňuje i dnes rozeznat propagandu od reality. Od informovanosti k činu však vede ještě dlouhá cesta. Vykročit po ní vyžaduje dnes, tak jako vždy, jistou dávku odvahy.
Jak jste i s ohledem na ukrajinskou krizi spokojena s vládou Bohuslava Sobotky a prezidentem Milošem Zemanem?
Sobotkova vláda se „v tom plácá“. O ministrovi zahraničí Zaorálkovi už jsem mluvila, největší zklamání. Babiš samozřejmě dobře ví, proč nechává „černého Petra“ na sociální demokracii. A prezident Zeman, se kterým už jsem nepočítala, najednou trochu pochopil, že tady má svou zodpovědnost. No, dobré znamení. Ale uvidíme, co kdo na něho má a jak dlouho mu toto pozdní prozření vydrží
