EU zaútočila na Rusko a nutně na to doplatí!

Třicetiletá válka (1618–1648) stála miliony lidský životů. Huntington ale katolicismus a protestantismus spojil do pojmu „Západ“ a nikdo si nedovede představit, že by se mělo válčit kvůli jejich rozdílům. Navíc idea židovsko-křesťanské tradice coby základu západní civilizace vznikla po hrůzném nacistickém holokaustu.

Proto tvrdím, že v globálním smyslu je konflikt Rusko versus Západ sporem uvnitř západní civilizace, k níž Rusko patří svou staroslovanskou kulturou, křesťanstvím, moderním uměním, ale i sňatkovou diplomacií či válečnictvím.

PZ: Nicméně je pravda, že Západ má obavy z obrození Ruska.

To je pravda, poukazuji na to, že na hrotech všech geopolitických os, které směřují z Moskvy k citlivým oblastem a zahraničním mocenským centrům, lze nalézt základny či flotily USA. Zatlačování Ruska má podobu rozšiřování NATO na východ a vytvoření speciálních dohod Aliance a Spojených států s vybranými státy kolem Ruska.

PZ: Ovšem po nástupu Borise Jelcina se zdálo, že se Rusko stává strategickým partnerem Západu.

Ovšem zdá se, že se někdo na Západě obává nového probuzení Ruska po jelcinovských katastrofách. Rusko totiž vykazuje nebývalou schopnost obrození. Vzpamatovalo se ze smuty, z porážky v krymské i japonské válce, z hrůz válek světových i občanských.

Ve své článku pro Literárky mimo jiné připomínám historické paralely. Moskevská Rus měla na konci 16. století necelé čtyři tisíce kilometrů čtverečních, Ruská říše na konci 19. století šestkrát víc. I proto je Rusko vnímáno jako zvláštní, rozpínavé impérium. Je nesporné, že rozpínavé bylo. Jenže hlavní problém není v tom, že bylo zvláštní. Naopak – bylo typické. Nápadně se například podobá utváření USA. Na severu bylo Rusko statické, protože zde byla zmrzlá půda a studený oceán; USA se nerozrostly tímto směrem, protože na severu byla britská Kanada. Na jihu zaútočilo Rusko na slabé státy Střední Asie, právě tak jako USA proti Mexiku. Rusové připojili Sibiř, Američané takzvaný Divoký západ. Když ruští kolonisté dospěli k Beringově úžině, přepravili se přes vodu a usídlili se na Aljašce; USA se po dosažení pacifického pobřeží roztáhly na Havaj a obsadily Filipíny. Oba státy se podílely na obsazení Pekingu. V Pacifiku narazily na Japonsko a svedly s ním války.

PZ: Kde tedy vznikl problém?

Myslím, že za zlom v současných vztazích Rusko–Západ je často pokládán projev Vladimíra Putina na Mnichovské bezpečnostní konferenci (2007). Ruský prezident se tehdy oddělil od západních politiků, kteří, jak řekl, „téměř nepřetržitě nadužívají sílu v mezinárodních vztazích“, v důsledku čehož se „nikdo nemůže cítit v bezpečí“. Dal tak najevo, že doba Borise Jelcina, kdy se Rusko naivně přizpůsobovalo rétorice západních partnerů, nenávratně minula. Že Rusko bude samo definovat své národní zájmy.

Pohoršení nad tímto projevem vyvolalo to, že Putin veřejně promluvil o věcech, o kterých není slušné hovořit, přičemž nepředložil žádný agresivní program. A navíc jeho projev zazněl až po dvojím rozšíření NATO na východ, bombardování Jugoslávie, faktickém odtržení Kosova, po intervencích v Afghánistánu a Iráku, po barevných revolucích v Gruzii, na Ukrajině a Kyrgyzstánu. Při zpětném pohledu je zřejmé, že po rozpadu Sovětského svazu Západ propásl šanci dát vztahům s Moskvou novou kvalitu.

PZ: Nyní se ale situace zhoršila a Rusko odpovědělo na sankce USA a EU. Jak lze posuzovat ruskou odvetu?

Oblast, kterou zvolilo Rusko pro své sankce, je velmi dobře zvolena. Především, jak se často zdůrazňovalo, Rusko v zahraničním obchodu příliš závislé na vývozu plynu a ropy a za v podstatě snadno získané peníze si dováží spotřební zboží. A to blokuje místní výrobu. Říká se tomu „norská choroba“. Když zablokuje dovoz potravin, mělo by to otevřít prostor pro ruské podnikatele pro ruské zemědělce a ruský spotřební průmysl. To by se nedalo udělat, kdyby se dodržovala pravidla Světové obchodní organizace (WTO – pozn. red.). Jenže to odstartoval Západ a dal tak Rusku možnost oživit svoji ekonomiku.

Jak dopadnou odvetné sankce na naše pivovary, zemědělce?

Druhý problém je o tom, že vzniká paralelní svět, kde vedle toho západního, budou platit pravidla Šanghajské organizace spolupráce a BRICS. Samozřejmě, zavést taková pravidla v době, kdy platí pravidla Západu není možné. V okamžiku, kdy začal Západ tlačit Rusko, má Rusko možnost prohloubit vztahy se zeměmi BRICS a Šanghajské spolupráce – Kazachstánem, Běloruskem, Čínou, Indií, ale i Latinské Ameriky, zejména Brazílií, Chile a  Argentinou. Ty se dostanou na ruský trh a nahradí zboží, které bylo dováženo z Evropské unie.

Třetí výhoda pro Moskvu je v tom, že směřuje do oblasti zemědělství, které je velmi dobře organizované v rámci Evropské unie, bude jednat jeho lobby v Bruselu a také sociálně-ekonomické struktury mají velmi silnou solidaritu. Tedy oni cíleně zatlačí na Brusel a ukáže se to, co je podstatné na sankcích – zrcadlový charakter sankcí! Když EU zaútočila na Rusko, musí na to sama doplatit. Nutně! To, co teorie říká desítky let, nyní v praxi prožijeme.

Vtip je v tom, že politici EU následují Spojené státy a vůbec nechápou, že USA si sankce mohou dovolit prostě proto, že jejich obchod s Ruskem je za loňský rok jedenáctkrát a půl krát menší, že obchod EU s Ruskem! Tedy reciprocita oněch sankcí nutně dopadne mnohem více na EU, než na USA.

PZ: V Česku se někteří politici a nejen oni hlásí k ještě tvrdším sankcím vůči Rusku. K čemu taková spirála povede?

V tom je podstata problému. Lidé, kteří jsou dnes proti sankcím, jsou chápáni jako obhájci ruských zájmů. Je to nesmysl! Kritizovat sankce znamená hájit zájmy Evropské unie! EU dělá sebevražednou politiku dílem kvůli nezodpovědnosti některých státníků a dílem toho, že tomu nerozumí. Zájmem EU, a to existenčním, je pěstování vzájemně výhodného obchodu s Ruskem. Jakmile s takovým regionem jako je Ruská federace, nebo chcete-li euroasijská ekonomická unie, vypovíme vztahy, tak na to Evropská unie doplatí. A není k tomu nejmenší důvod! Protože naším úkolem je zprostředkovávat mír na Ukrajině a ne trestat imaginární jednu z bojujících stran v občanské válce!