28. 8. 2014 / Martiin Hekrdla / zdroj
Krizi dosud nevídanou prožívá nejen východ Evropy, kde ukrajinský prezident Petro Porošenko rozpustil parlament a vypsal nové volby uprostřed velmi tvrdé občanské války se statisíci uprchlíků a nejméně se dvěma tisícovkami mrtvých. Na opačném pólu kontinentu, ve Francii – v zemi „klasické historie” a revolucí – jsme svědky velké krize sociálně reformního vládnutí, na jehož vrcholu již dva roky trůní socialista François Hollande.
S touto garniturou vládců spojila mnohé naděje nejen většina Francouzů, ale i mnozí Evropané. Kdekdo na jaře a v létě 2012 – po prezidentských a parlamentních volbách – uvěřil v konec politik, jež skáčou podle hvizdu finančních trhů, fiskální přísností prohlubují krizi, udržují stagnaci ekonomiky a prodlužují sociální důsledky předchozích krizových let, nejbolestnějších od Velké krize 20. století. Liché naděje.
Všechna očekávání, pokud jde o růst a viditelně větší míru sociální spravedlnosti, byla zklamána. To je skutečný, základní důvod, proč v pondělí padla v Paříži vláda Manuela Vallse, který do rukou prezidenta podal demisi. Učinil tak poté, co – po již dřívějším odchodu Zelených z vlády – také socialističtí ministři Arnaud Montebourg (ekonomika) a Benoît Hamon (školství a věda, předtím rovněž ekonomika) ostře kritizovali neoliberální ledví „socialistické ekonomie nabídky” (tedy – velmi obecně vyjádřeno – odbřeměňování firem a zatěžování nižších a středních vrstev). Ministryně kultury Aurélie Fillippettiová pak napsala dopis prezidentovi a premiérovi, že ve zreorganizované vládě (kabinet Valls II) již nezasedne, protože před loajalitou k vládě dává „přednost svým ideálům”. Jaké ideály to jsou, vyplývá i z toho, že Fillippetttiová spolupracovala na politické scéně s ekonomem Thomasem Pikettym – autorem knihy „Kapitál 21. století” -, který svoji podporu Hollandovi odvolal již předloni.
Francouzská tragédie
Představovat v Česku mikrokosmos francouzské levice a francouzské politiky vůbec je skoro nadlidský úkol. Můžeme se v našem tisku nyní i dočíst, že nový, výrazně pravicovější kabinet Manulea Vallse získá – navzdory odpadlíkům mezi socialistickými poslanci – parlamentní většinu, protože si uchoval podporu „radikální levice”, potažmo „levicových radikálů”. Autoři těchto „analýz” totiž nemají ani ponětí, že malá vládní Strana radikální levice (PRG) je centristická, má neoliberální ekonomický program a její veškerá levicovost se vyčerpává nikoli v sociálních, ale v takzvaných societálních otázkách (jde například o manželství pro homosexuály, „manželství pro všechny”, které pravice využila k masové mobilizaci „slušných Francouzů”). Česká představa Francie jako země rovnostářské a bezmála „komunistické” vážně koliduje s faktem, že většina tamního elektorátu dlouhodobě volí pravici a každé úspěšné levicové uskupení je tak postaveno před úkol oslovit – kromě lidu, čím dál oslněnějšího nacionalistickou krajní pravicí – i střední vrstvy a „bobos” (bohémskou buržoazii) z přepychových čtvrtí.
To, co se odehrává ve Francii, je především tragédie její levice. Jako pouhá technologie moci – politická taktika – se může jevit fakt, že François Hollande zvítězil v květnu 2012 sjednocením všeobecné nespokojenosti Francouzů s érou Nicolase Sarkozyho. Hlasy středu i krajní pravice vysál hlavním komunikátorem své kampaně Manullem Vallsem, který je asi takovým socialistou, jakým byl Miroslav Kalousek u lidovců pokorným křesťanem, a který jako ministr vnitra v první socialistické vládě Jeana-Marca Ayraulta proslul ostrou antiimigrační politikou. Na elektorát „levice levice” – Levicové fronty (FG), tvořené Levicovou stranou (PG) socialistického odpadlíka Jeana-Luca Mélenchona a komunisty Pierra Laurenta (PCF) – vytáhl Hollande „levicové křídlo” Socialistické strany (PS), Benoîta Hamona a Arnauda Montebourga. Oba byli přesvědčiví; snad opravdu věřili, že mohou čelit „burzovnímu” (spekulačnímu) propouštění zaměstnanců, jako kdyby jakýkoli masový vyhazov lidí z práce souvisel s něčím jiným než se ziskovou kalkulací vlastníků kapitálu. Levé křídlo socialistů i sám Hollande oslovili lid i „vlasteneckou notou”, kritikou neoliberálního Bruselu a puritánské fiskální politiky drze exportního Německa kancléřky Merkelové; jako kdyby „fiskální zodpovědnost” a úsilí o zvýšení konkurenceschopnosti Francie na úkor sociálna nebylo hlavní agendou domácího Svazu zaměstnavatel§ (MEDEF – doslova: Hnutí francouzských podniků).
Skutečnou tragédií ovšem je, že dlouho se postícímu (a hnědnoucímu) „levicovému lidu” noví šéfové Elysejského a Matignonského paláce – pařížských sídel prezidenta a premiéra – hned po volbách naplivali do tváře. Došlo k tomu přesto, že v roce 2012 uplynulo dlouhých 31 let od okamžiku, kde levice v čele s svým kandidátem Françoisem Mitterrandem slavně zvítězila (1981) a „soudruh prezident” byl inaugurován za zpěvu Marseillaisy a – ach, ano! – Internacionály ze statisíců nadšených hrdel. Poté, co došlo k pravicovému obratu Mitterrandovy politiky (1983), následovaly tři tíživé dekády dominance „občanských” stran. Levicová vláda Lionela Jospina (1997-2002) předčila pak v tempu privatizací své pravicové předchůdce a sám Jospin jako prezidentský kandidát PS v dubnu 2002 prohrál v prvním kole prezidentských voleb s kandidátem nacionalistické a fašizující extrémní pravice, šéfem Národní fronty (FN) Jeanem-Marie Le Penem. Socialista Jospin šel do boje s „vychytralým” heslem: „Náš program není socialistický!” Těžko si bylo možné představit větší potupu, když levice, krajní levice a liberálové museli pak ve druhém kole volit konzervativce Chiraka. Tamť byl – řečeno biblicky – pláč a skřípění zubů.
Všichni dobří „spoluvlastenci”
Těžko si lze představit větší rozčarování, než když se François Hollande obrátil hned po volbách od „od strany poptávky” (lidu) ke „straně nabídky” (kapitalistům) a během dvou let již jmenoval tři – čím dál pravotočivější – vlády (symbolem posledního kabinetu se už stal nový ministr ekonomiky, investiční bankéř Banque Rothschild Emmanuel Macron). Na jejich kurzu Hollande navíc urputně trvá, přestože je již nejméně populárním prezidentem od vzniku V. republiky (1958). A přestože před volbami oslovil voliče ve všech médiích takto: „Nebudu prezidentem, který za šest měsíců před vás předstoupí, aby vám řekl, že musí změnit směr.” Nyní on i Valls suše konstatují, že peníze v kapsách lidí jsou nebezpečné, protože budou vydány za zboží zahraniční konkurence. V podstatě říkají: „Sociální spravedlnost není možná. Vítejte v divokém kapitalismu. Ano, naše vláda i Socialistická strana pášou politickou sebevraždu. Ale především jsme vlastenci, dobří správci našich národních zdrojů. Vive la France, compatriotes (tj. spoluvlastenci, jak říkají místo oslovení „spoluobčané”)!
Tragično je vymezeno. Jaká zbývá naděje? Pozorovatelé připouštějí, že se ve Francii může nyní zformovat nová „levice levice”. Sestávala by z další vlny odpadlíků od PS, Levicové strany (PG), komunistů (PCF), hnutí Evropa-Ekologie/Zelení (EELV) a možná i z Nové antikapitalistické strany (NPA), bývalé trockistické Revoluční komunistické ligy (LCR). Subjekt, který by byl analogií řeckého hnutí SYRIZA Alexise Tsiprase, by zastřešoval radikální program – vize sociální „VI. republiky” – a personálně pak výřečný Jean-Luc Mélenchon, jenž nedávno opustil spolupředsednictví Levicové fronty (FG), které sdílel s šéfem komunistů Pierrem Laurentem. Aby si uvolnil ruce pro širší frontu? Skeptikové poukazují na to, že trockistický Dělnický boj (LO), který má jistý vliv v podnicích, zůstane jistě mimo – a může mít hodně pravdy, když konstatuje: rodí se nová „Socialistická strana”, nová správkyně „buržoazních pořádků”, je-li ta stará již voličsky nepoužitelná. Buď jak buď, zjevná je heterogennost a vnitřní rozpory potenciální levicové koalice, která se nedokáže prosadit u „lidového” voliče, u oněch „compatriotes” stále nadšenějších Národní frontou; v baště krajní pravice – ve volebním obvodě Hénin-Baumont – ostatně Mélenchon v souboji s Marine Le Penovou, šéfkou FN, zcela vyhořel a zaostal za ní s velkým odstupem i v prezidentských volbách 2012.
Je to ještě horší: FN bezpečně obsluhuje přinejmenším čtvrtinu francouzských voličů a válcuje i strany klasické pravice (UMP) a středu (Modem). Levice skomírá, nemá tah na branku. A odprava doleva se rozkládá celá ta „zavedená” politická třída V. republiky.
Odbojná ministryně Aurélia Fillipettiová oslovila Hollanda ve svém rezignačním dopise přesně, byť bezděčně: „Drahý François, pane prezidente republiky!” Ano. François skoro určitě přijde – a nejen levici, ale i demokracii (a nejen ve Francii) – draho.
