Dost bylo supů!

Podstatné je vědět, co nám o Argentině a o skutečné cestě k jejímu prvnímu bankrotu zatajili. Především to, že „šoková terapie” tamní silně postátněné a zbyrokratizované ekonomiky – zděděné po paternalistickém sociálním perónismu, jenž pozdější vražedná vojenská junta (1976-1981) nestihla demontovat – probíhala od roku 1991 pod taktovkou premiéra Carlose Menema a jeho ministra financí Dominga Cavalla. A to velmi podobně jako u nás za premiéra Václava Klause a jeho ministra financí Ivana Kočárníka, lidově zvaného LTO (lehký topný olej). Faktem je, že Klaus s Kočárníkem byli ve skutcích mnohem uvážlivější, zatímco Menem a Cavallo pověsili peso na kurz dolaru, pod taktovkou MMF se vrhli do asociálních reforem, rozdělili společnost propastmi a korupci nechali vyrůst do nebes. Nakonec zadlužili stát tak, že v roce 2001 se polovina Argentinců ocitla pod hranicí chudoby, jejich republika nemohla ani pomyslet na splácení dluhu (120 miliard dolarů) a děti ve školách – v zemi velkého agrobyznysu, který dokázal živit Sovětský svaz v časech jeho „potravinových krizí” – před zděšenými učitelkami omdlévaly hlady. Tohle teprve čeká na srovnávací analýzu „šokových terapií” od Santiaga de Chile přes Prahu, Varšavu a Budapešť až po tu Moskvu.

Zatajili nám „Argentinazo”, lidové povstání (39 lidí zabitých ostrou střelbou policie, z toho 9 dětí na Plaza de Mayo v Buenos Aires), které před Vánoci 2001 svrhlo prezidenta (Fernando de la Rúa uprchl – podobně jako Nicolae Ceaușesku v prosinci 1989 – ze střechy prezidentského paláce helikoptérou). Zatajili nám, že argentinští zaměstnanci poté převzali stovky firem a řídili si je – i správu svých čtvrtí – docela sami (a činí tak v řadě případů dodnes). Některým levicovým uctívačům této revoluční spontaneity dosud zůstalo utajeno, že absence organizovanosti i jasného programu, ba odvrat argentinských povstalců od všech politických stran a od politiky vůbec (tedy od klíčové otázky státní moci), i po tak velkém zemětřesení umožnily rychlý návrat k moci klasické politické třídě. Vrátila se sice v podobě progresivní, neoliberalismus ostře kritizující Justicionalistické strany vedené Néstorem Kirchnerem (prezident v letech 2003-2007) a jeho manželkou Cristinou Kirchnerovou, která je prezidentkou dodnes. Prezidentkou nyní nepříliš oblíbenou, protože „rozhádanou” s globálními hráči i se středními vrstvami, které inflace (30 procent!) znovu tlačí k apoštolské chudobě. Ale pilíře systému, jeho endemická korupce i globální vazby – přes četné konflikty se zahraničními korporacemi a finančními centry – zůstaly nedotčeny. Tohle je přece – hej, vy tam dole! – zkušenost…

Aktuální vývoj v Argentině hlásí celému světu další závažný fakt: poslední globální krize nijak neotřásla nadvládou finančních spekulantů, jimž dokonce přisluhuje americký justiční systém. Je svým způsobem příznačné, že nový bankrot Argentiny pojmenovalo v pátek 1. srpna 2014 Mezinárodní sdružení pro swapy a deriváty (ISDA); ještě před dvěma třemi lety pomalu nebylo možné ve slušné společnosti slova jako „swapy” nebo „(finanční) deriváty” vyřknout, natož jako součást názvu instituce, která dává špatné vysvědčení jakékoli zemi (Řecko si „stavěly do latě”Evropská unie – EK i ECB – a Mezinárodní měnový fond, takzvaná Trojka). Čas oponou trhnul – a svět se… nezměnil.

Příběh s varováním

Je to strašná „story”. Po spontánním svržení neoliberálního establishmentu v prosinci 2001 vyjednala Argentina (v letech 2005-2010) zhruba s 92 procenty jakžtakž seriózních věřitelů (s bankami, pojišťovnami a penzijními fondy) restrukturalizaci svého dluhu (sníženého až o 75 procent) a takto osekané závazky splácela; 8 procent věřitelů se však těchto jednání ani nezúčastnilo a jedno jediné procento – nahoře zmínění dva predátoři NML a Aurelius – chtějí své peníze v plné výši i s astronomickými úroky. A domáhají se, lze-li to tak říct, spravedlnosti. Při vyjednáváních o restrukturalizaci dluhu souhlasila argentinská vláda, že sporné věci budou řešit soudy v USA, tedy vlastně s omezením suverenity své země. Tak se stalo, že Argentina minulý týden „promeškala” svoji poslední splátku. Neboť americký soudce Thomas Griesa ji – splátku již odeslanou na účty věřitelů! – zablokoval v US bankách s tím, že nejprve je třeba, aby si země „vyřešila spor s držiteli nerestrukturalizovaných dluhopisů”. I když jde o směšnou částku (1,3 miliard dolarů), v Buenos Aires o tom nechtějí ani slyšet. Kdyby se totiž přihlásilo k soudům – a teď se to nejspíš stane – dalších 7 procent hedgeových fondů, vzrostly by náklady země na 15 miliard. A kdyby si „slušné” banky, pojišťovny a penzijní fondy potom řekly, že v byznysu – na rozdíl od společnosti – musí být rovnost a chtěly by svůj díl v plné výši i ony, musela by Argentina, která má rezervu jen 30 miliard dolarů, zaplatit na dřevo 100 miliard. A bude přesně tam, kde před třinácti lety byla.

Něco tu nehraje. Cristina Kirchnerová v uklidňujícím projevu o této dluhové krizi („Argentina platila, platí a platit bude”) najednou poukázala na Gazu a řekla: „Žijeme v hluboce nespravedlivém a násilném světě.” Myslím, že to bylo varování finančním pánům tohoto světa, nespravedlivého a násilného na každém rohu. Chtějí snad lichváři další povstání v Argentině, tentokrát pořádné, organizované a ještě tvrdší? Od hesla „Dost bylo supů!” může totiž být jenom krůček k úvaze, co reálného dělat, aby již doopravdy vyhynuli.