Jiří Jírovec
31. 8. 2014 AC 24
Rusko nemá důvody k územní expanzi. Svět se už totiž dobývá jinak. Stačí mít peníze a území, protože pracovní sílu si lze koupit.Vladimir Putin je brán jako strašák kvůli působení propagandy.Putin se zprotivil tím, že obnovil kontrolu Ruska nad jeho územím a bohatstvím. Jelcin měl americké poradce, kteří se posléze divili, jaká ekonomická zvěrstva jim dovolil provádět. Washington Jelcina považoval za „našeho muže v Moskvě”. Druhá věc, kterou Putin udělal, bylo podepsání zákona o nevládních organizacích, jež se musí registrovat jako příjemci podpory ze Západu, pokud takovou pomoc dostávají. Tento zákon nepochybně omezuje činnost těchto organizací a jejich možnosti pro rozdmýchávání protiputinovských anebo protiruských nálad.
To si myslí přírodovědec, jenž v roce 1986 emigroval přes Jugoslávii do Kanady, Jiří Jírovec.
Nepřipadá vám postupem času federativní rozdělení Ukrajiny reálnější?
Federace je rozvolnění, které do budoucna nic nezaručuje. To známe z osudu Československa, které se, bohudík, odfederalizovalo nenásilnou formou. Stalo se tak nepochybně především díky tomu, že obě národnosti byly na vlastním území dostatečně homogenní a nebylo tedy potřeba vyhánět Slováky na východ a Čehůny na západ.
Ukrajině by prospělo řešení, které kdysi bylo ve vtipu o Slovenském národním povstání, respektive nalezeném deníku z téhož. Den po dni se střídaly zápisy „vyhnali jsme fašistov z lesa” a „fašisti nás vyhnali z lesa”. Deník končil slovy „v sobotu sa hájnik nasral a všetkých nás vyhnal z lesa”.
Vývoz demokracie a „našich hodnot”, budeme-li na chvíli věřit propagandě, uvedl svět do chaosu. Odstranili jsme „hájniky”, aniž bychom si uvědomili, že za ně nemáme náhradu. Ukrajinský prezident Porošenko není v pozici, aby mohl, podobně jako odporně bohatý majitel baru ve filmu Limonádový Joe, vystřelit „konec kočkování, chlapci”. Otázka samozřejme je, do kolika částí by se Ukrajina federalizovala. Do dvou, nebo podle oligarchů a jejich soukromých armád?
Do jaké míry bude podle vás politika sankcí škodlivá pro Evropu, USA a na druhé straně pro Rusko?
Ekonomka Ilona Švihlíková uvedla v jednom článku v Britských listech příklady toho, jak se USA systematicky snaží narušit spolupráci EU s Ruskem. Na USA lze pohlížet jako na kolos, který sice má jistou setrvačnost, ale potřebuje obrovský přísun energie, aby se mohl dál pohybovat, aby se nezastavil a nezchátral do rozpadnutí. Potřebuje nejen energetické zdroje, ale k tomu i přísun bohatství zvenčí.
Sankce jsou odrazem nadřazenosti. USA se zadefinovaly jako politický i ekonomický vrchol uspořádání společnosti. Je to samozřejmě jen propaganda, takové hry se slovy a jejich významem. Dobrý příklad poskytují jména různých vojenských operací. Například americká invaze do Panamy, která svými důsledky daleko předčila bratrskou pomoc armád Varšavské smlouvy, měla jméno „Just Case”, tedy spravedlivá věc. Kritik tohoto pojmenování napsal: „Šlo o extrémně cynickou hru pojmenovat svrchovaně nespravedlivou invazi do Panamy tímto jménem.” Vláda se tím ale zbavila nejistoty ohledně nelegální invaze suverénní země. Takové označení bylo tudíž velmi důležité, protože utvářelo ve veřejnosti dojem, že americká vláda podnikla morálně správnou věc. Byla to ale čistá propaganda.
Ukrajinský prezident Porošenko má svoje poraděnky, kteří mu nejspíš doporučili, aby o separatistech mluvil jako o teroristech. Česká média tento termín ochotně přijímají a s nimi i válečné operace proti separatistům. Bombardovat teroristu je přece správná věc. Vrátím se po této odbočce k sankcím. Je zajímavé, že jakmile Rusko vyhlásilo protisankce, nastal rozruch. V Česku se obratem objevila řešení, jak je obejít. Nebudeme dodávat přímo, ale třeba přes Bělorusko, nebo jinou ochotnou zemi. Zásadovost je pěkná, když nebolí. Mimochodem, sankce USA proti Kubě měly a mají zajímavý dopad. Kuba vytvořila ekonomický systém, který stabilizoval zemi do té míry, že byla dána za vzorchudším zemím. Byla to buď Světová banka nebo Mezinárodní měnový fond, který takové doporučení dal.
Pro Rusko mohou mít sankce inspirující dopad. Země, která zažila jelcinovskou šílenost, kdy se HDP snížilo na šedesát procent předjelcinovského období, je nepochybně schopná překonat pokles, který mohou sankce přinést. Z politického hlediska mohou sankce představovat pro Rusy velkou motivaci překonat snahy USA a NATO dát nohu do jejich dveří. Pro EU jsou sankce nepříjemné, ale nenašla odvahu postavit se proti americké politice. V momentě, kdy začnou sankce dopadat na její vlastní hospodářství, nastane ústup z pozic. Je vcelku příznačné, že sankce doprovází tlak na další zbrojení a zvýšení rozpočtů na obranu, jak se eufemicky říká přípravě na další války. Z českého hlediska je pozoruhodné to, že se nikde nemluví o tom, kde Andrej Babiš postupně vezme několik desítek miliard na zvýšenívojenských výdajů na dvě procenta státního rozpočtu.
Nemáme očekávat od Ruska, společenství BRICS a dalších hráčů třeba přeorientování většiny světové ekonomiky na jinou měnu, než je dolar, či přerozdělení tržních orientací?
Tato otázka je patrně velmi těžká i pro profesionální ekonomy. Stačí se podívat jen na to, kolik problémů má Česko s přijetím eura, přestože by to znamenalo zjednodušení finančních operací vzhledem k EU a cenovou stabilitu v jejím rámci. Česká měna je stabilní ne proto, že máme jakousi národní banku, ale proto, že spekulanty nezajímá jakási obskurní koruna, kterou platí nějakých deset milionů lidí. Z čistě amatérského hlediska si troufám říct, že přechod na jiné měny není jednoduchý vzhledem k obrovskému zadlužení USA. Věřitelé tedy nemají příliš velký zájem na tom, aby se hodnota jejich pohledávek snižovala. Jak bude fungovat BRICS, je těžké předvídat. Je celkem jisté, že si Jižní Amerika uvědomila, kolik jejího bohatství odteklo na sever. Otázka je, zda bude nový systém schopen omezit zisky a jejich tok, aby se postupem času situace neopakovala. Určitý model představovalo „za komunistů” RVHP. V rámci onoho projektu došlo k určité diversifikaci průmyslu a každé zemi byl zaručený podíl na společném koláči. USA se samozřejmě nikdy nesmířily se ztrátou Střední a Jižní Ameriky a dělají vše pro to, aby svou nadvládu obnovily.
Z hlediska budoucnosti světové politiky a případně i válek bude zajímavé, jak a jestli vůbec jsou USA schopny reagovat na BRICS změnami na vlastní půdě. Je třeba vidět, že údaje o stavu americké ekonomiky jsou značně zkreslené tím, že optimistické či pesimistické závěry jsou stavěny převážně na úrovni burzovních indikátorů. Nálada investorů se může měnit velmi rychle, aniž by v ekonomice nastala jakákoli změna. USA mají zhruba tři sta milionů obyvatel, tedy populaci, která potřebuje určité množství služeb, zboží a staveb. Jestliže je nové auto zapotřebí každých deset let a deset procent majitelů by odložilo koupi o jeden rok, zvýší se následující rok spotřeba o stejné procento a ekonomové budou jásat, že se věci změnily k lepšímu.
Problém USA je v obrovském vnitřním dluhu vzhledem ke vzdělání. Americká společnost je v podstatě nevzdělaná a jako taková zhloupnutelná kupčí s vírou. Samozřejmě, v tak velké společnosti se najdou lidé, kteří se přes to dostanou na špičku vědy. Otázka je, kde USA vezmou peníze na to, aby se mohly stát výrobcem a exportérem spotřebního zboží. Jen taková drobnost: Před časem jsem dělal ve svém kanadském domě větší úklid. Při té příležitosti jsem našel jediný výrobek s nápisem Made in USA. Byl to plastikový cedník na špagety. To je za sedmadvacet let pobytu v Kanadě dost málo.
Proč je Vladimir Putin pro většinu západního světa takovým strašákem?
Odpověď na tuto otázku záleží na definici západního světa. Pokud mluvíme o geopolitických strategiích, je nepochybné, že se Putin zprotivil tím, že obnovil kontrolu Ruska nad jeho územím a bohatstvím. Jelcin měl americké poradce, kteří se posléze divili, jaká ekonomická zvěrstva jim dovolil provádět. Washington Jelcina považoval za „našeho muže v Moskvě”. Druhá věc, kterou Putin udělal, bylo podepsání zákona o nevládních organizacích, jež se musí registrovat jako příjemci podpory ze Západu, pokud takovou pomoc dostávají. Tento zákon nepochybně omezuje činnost těchto organizací a jejich možnosti pro rozdmýchávání protiputinovských anebo protiruských nálad. Pokud jde o normální populaci, její názor na Putina, pokud se vůbec snaží nějaký mít, je dán působením propagandy. Vzpomeňme na olympijské hry v Soči a na to, že jakákoli zpráva z nich, a zejména ta související s Putinem, měla negativní konotaci. Chce si podmanit pobaltské republiky, Finsko a kdoví, co ještě.
Proti Putinovi se často používá jeho výrok, zde jen přibližně citovaný, že rozpuštění SSSR Gorbačovem bylo největší geopolitickou chybou. Samozřejmě z něj nevyplývá, že by Putin chtěl SSSR obnovit. Z hlediska světové rovnováhy má pravdu, protože zánikem SSSR byly obnoveny mocenské a náboženské ambice v jednotlivých republikách. Stejné se stalo v Libyi, Afghánistánu, Sýrii, Iráku a kdekoli jinde, kam civilizovaný Západ vyvezl na bodácích, respektive raketách, svoje „hodnoty”. Jako společnost jsme zcela nevědomí, co život pod jednotlivými diktátory vlastně obnášel. Když vidím šílenou indoktrinaci české společnosti, prostřednictvím ústavu, který má politické zadání přepsat československé dějiny let 1948 až 1989, tak si říkám, že asi nikdo netoužil po tom, aby místo králíkáren, jak jistý hlupák pojmenoval cenově dostupné byty první kategorie, přišly ruiny, byť s vlajkoslávou svobody.
Celkem příhodné označení období, které označujeme jako „komunismus”, lze najít v Cimrmanově hře Dobytí severního pólu. Když poručík biologie Beran vysloví hroznou představu, že Češi ještě úpí pod rakousko-uherským jhem, dostane odpověď „no, trochu ještě úpíme, ale dá se to vydržet”. Pokud jde o Rusko, zdá se, že dělá kapitalismus úspěšněji než USA a další země. Jejich státní dluh je sedmadvacetkrát menší, než mají Spojené státy. V roce 2012 bylo na světovém žebříčku mezi Norskem a Rakouskem. Rusko nemá důvody k územní expanzi. Svět se již dobývá jinak. Německo nemusí dělat Drank nach Osten. Stačí mít peníze a potřebné území. Pracovní sílu si totiž lze koupit.
Jak hodnotíte reálpolitiku Angely Merkelové, se kterou přijela do Kyjeva?
Druhá světová válka nepochybně ovlivnila vztahy mezi Německem a Ruskem. Oba tábory dobře vědí, jaké přinesly obrovské ztráty na životech a jaké úsilí bylo zapotřebí k vyhrabání obou států z trosek. Merkelová v podstatě hraje dvojí hru, jednu pro NATO, respektive pro USA a druhou pro Moskvu. Nemůže dost dobře jít proti Washingtonu, ale současně potřebuje ruský trh. Pokud jde o její cestu do Kyjeva, jde zjevně o politické gesto. Lze očekávat, že nejde o jednoznačnou podporu Porošenka, ale spíš o projev německé nelibosti nad tím, co se na Ukrajině děje. Otázka je, co se děje za zavřenými dveřmi. Nepřítomnost byť jen minimálního verbálního nátlaku na Porošenka naznačuje, že není dostatečně známé rozložení moci na Ukrajině.
Je možné očekávat nějaký smír od jednání Moskvy s Kyjevem?
Domnívám se, že Moskva velmi neochotně vstupuje do hry, kterou Západ podpořil, pokud nezinscenoval přilévání oleje do ohně nespokojenosti, který doutnal na Majdanu. Původně prý kvůli tomu, jak se na Ukrajině kradlo.
Pokud si čtenář vzpomene, na Majdan jezdili s podporou čeští politici. Při vší neúctě k nim, je absurdní se domnívat, že by byli až tak hloupí, že by tam jeli s poselstvím „jen jim to, těm zlodějům, pěkně nandejte”. Nemohou být tak hloupí, aby šířili revoluční nálady, protože ty by mohly přeskočit do vlastní země, kde se rovněž nehorázně kradlo a vznikli malí čeští oligarchové. Lze tedy spekulovat o tom, že tam jeli s úmyslem podporovat americkou politiku, dlouhodobě namířenou proti Rusku.
Z Majdanu se posléze stalo mocenské centrum, které přinutilo Janukovyče k útěku a začalo vytvářet protiruské nálady. Nikdo neví, snad kromě jistého redaktora Britských listů, do jaké míry Rusové podporují separatisty. Jisté je to, že existuje precedent, který vznikl americkým bombardováním Panamy. Krátce před invazí byl na kontrolním stanovišti panamské armády zabit jistý americký důstojník. Prezident tehdy řekl, že jeho smt je důkazem toho, že je ohroženo 35 000 Američanů v Panamě a ty je třeba bránit. Skutečné důvody byly samozřejmě jiné, ale to na věci nic přiliš nemění.
Ukrajina je past, do které se Západ snaží vtáhnout Rusko. Na pár mrtvých v takových hrách nikdy nikomu nezáleželo. Národní zájmy USA jsou nadřazeny všemu ostatnímu. Důkaz o tom nezávisle na sobě podali Zbigniew Brzezinski a Madeleine Albrightová. První prohlásil, že USA vtáhly SSSR do války v Afghanistanu, aby Rusové měli svůj vlastní Vietnam. Albrightová odpověděla na otázku, jak se dívá na to, že sankce proti Iráku připravily o život několik set tisíc dětí, naprosto cynicky. Řekla, že odstranění Husajna za to stálo. Když to člověk slyší anebo čte, ztratí svoje iluze a nevinnost.
Geopolitický scénář nikdy není dokonalý a tak často dochází k nepředvídatelným výsledkům. Je možné, že těch pětatřicet miliard dolarů, které Rusko slíbilo Janukovyčovi, je stále na stole. Je tedy možné, že si Porošenko uvědomí, že od EU ani USA nic nedostane a pokud zmírní svoji rétoriku, dohodne se s Rusy na pomoci. Zatím mluví o boji s teroristy, což je termín pěkně ohlupující publikum. Otázka je, jestli je Porošenko schopen dohodu nejen dosáhnout, ale, a to především, dodržet. V době Majdanu uzavřeli ministři EU dohodu s vládou i protestujícími, ale ta padla během několika hodin. Rusko nemůže bez dostatečně silného partnera v Kyjevě udělat nic.
Myslíte si, že je od Čechů spravedlivé po tolika letech vynášet ohledně problémů Ukrajiny kartu roku 1968?
Karta roku 1968 je falešná. Česká propaganda se zaměřuje na 21. srpen, ale současně nechce, aby se o období šedesátých let příliš mluvilo. Natož, aby se přiznalo, že Bil’ak měl tehdy se svými obavami o osud socialismu pravdu. V jednom článku pro Britské listy jsem reagoval na útok na Vojtěcha Filipa za to, že řekl: „Dnešní doba se na zvací akt dívá různými pohledy.” Poznamenal jsem, že to se můžeme s odstupem času dívat jinak i na Vasila Bil’aka. Ten s určitou skupinou ve vedení KSČ a státu zastával názor, že v KSČ existují takoví, kteří by v Československu chtěli odstranit socialismus a restaurovat kapitalismus. Tehdy vypadal jako blbec. Kapitalismus nikdo přece otevřeně nechtěl a i takový Havel se teprve po roce 1990 prolhal k pravdě. Pak se ukázalo, že Bil’ak měl pravdu a že se zmýlil jen o dvacet let. To, že měl Biľak pravdu, neznamená, že pozorovatel najednou změní názor na události v srpnu 1968. Je ovšem nutné dodat, že SSSR nepotřeboval k uhájení svého pískoviště kus papíru od nějakého Biľaka. Milionová armáda nečeká na nějaký dopis. To ostatně neudělali ani Američané, když předstírali, že napadení Iráku může Husajn zamezit, když se vzdá moci a emigruje. Co na tom, že to byl ochoten udělat. Nenávist je většinou spojena s nevědomostí. Mladí lidé už ani nevědí, co se 21. srpna 1968 stalo a že odpor proti invazi byl v podstatě projevem podpory komunistického systému Dubčekova typu.
Nedávno udělali dva Rusové pokus. Předstírali v ulicích St. Petěrburgu a Miami, že jim je nevolno. V USA jim lidé hned nabídli pomoc, v Rusku až po strašně dlouhé době. Někteří si to vykládají ruským pohrdáním životy, asiatským smýšlením. Co si o tom myslíte?
Tohle je velmi názorný příklad, jak propaganda zneužívá statisticky nevýznamný případ. V Ottawě před několika lety zmrzla starší paní. Zakopla o sníh navršený na kraji ulice a zůstala ležet. Nakonec kolem přejel pluh a ten ji zasypal další dávkou. Protože to bylo na dosti frekventovaném místě, museli kolem ní chodit lidé a nikdo jí nepomohl.
Před časem jsem procházel jedno kanadské nákupní středisko. Viděl jsem tam staršího pána, který se tak tak došoural k lavičce. Šel jsem k němu a nabídl mu pomoc. Odmítl ji s tím, že v zimě nemůže chodit venku a že ho manželka vždycky přiveze ráno a později ho vyzvedne. Šaty dělají člověka. Když člověk vypadá jako feťák a leží na ulici, nikdo si ho v Kanadě ani nevšimne. Pokud jde o pohrdání životem, otázka je, zda vlastním, nebo cizím.
Od Rusů nelze očekávat chování typu „keep smiling”. Co mají na duši, to na jazyku. Jaké chování je pro vás přijatelnější?
Pro mě je přijatelnější slovanská otevřenost než naučené vycenění chrupu a formální otázka „how are you?”. V průběhu emigrace do Kanady jsem strávil osm měsíců v Bělehradu. Našli jsme tam poměrně rychle řadu kamarádů mezi místními Srby. Byli velice přátelští a pohostinní. V Kanadě jsem žil dvaadvacet let, aniž bych byl pozván do kteréhokoli ze čtyř sousedních domů. Když jsme sousedy potkali, došlo na otázku a vycenění. To je ten rozdíl.
Foto Hans Štembera,Parlamentní listy
