15. 8. 2014 / Tereza Spencerová / zdroj
Je skutečně podivné, že nás média stále zásobují informacemi o úspěších ukrajinské armády na Donbasu a zároveň ve zbytku Ukrajiny zuří problémy s korupcí v armádě, špatnou vybaveností vojáků a hněvem jejich rodičů. I to ParlamentnímListům.cz říká ve svém pravidelném hodnocení týdenních událostí novinářka Literárních novin a analytička zpravodajských zdrojů Tereza Spencerová. Všímá si i vývoje kolem obchodní války Ruska se Západem a důležité návštěvy v Moskvě.
Nejnovějším prvkem v ukrajinské krizi je ruský humanitární konvoj jedoucí k hranicím Ukrajiny a stíhaný podezřením, že jde o zástěrku k ruskému vpádu do země. Co k tomu říci? Jak pozorujete procesy typu jednání o záštitě od Červeného kříže, ruské odmítnutí přeložit na hranicích náklad do aut někoho jiného, slova ukrajinského premiéra o ruském cynismu (tzn. to, že Rusko chce nabídnout pomoc)?
Kolem ruského humanitárního konvoje létá spousta protichůdných prohlášení a panuje totální informační chaos, který přitom spočívá na předpokladu, že Rusko hodlá konvojem pod záminkou dobročinnosti dodat rebelům na východě Ukrajiny zbraně. Jistě, možné je v dnešním světě všechno, ale v ukrajinské krizi obecně už nějakou dobu platí, že čím větší humbuk vzniká, tím méně má něco společného s realitou. Pokud Kreml až dosud nevyslal na Ukrajinu armádu, je velmi nepravděpodobné, že by k témuž účelu nyní zneužil humanitární prostředky.
Nicméně jsme nyní – v obráceném gardu — svědky situace, která evokuje západní pokusy vyslat humanitární pomoc do rebely ovládaných území Sýrie. Damašek pod vedením Moskvy rovněž požadoval mít plnou kontrolu nad obsahem humanitárních dodávek, i nad jejich distribucí. Ve finále tímto clearingem skoro žádná humanitární pomoc do syrských oblastí, v nichž se bojuje už přes tři roky, neprošla, protože Západ kontrolu nad humanitárními dodávkami předat odmítl. Doufejme, že se obyvatelům východu Ukrajiny zadaří více. I podle OSN se totiž tamní krize i konflikt prohlubují, přičemž počet obětí se za první dva srpnové týdny oproti předchozímu období zdvojnásobil. Je mimochodem asi příznačné, že zatímco ukrajinský prezident Petro Porošenko o humanitární pomoci jednal s USA, Francií, Itálií a dalšími západními státy, žádná odezva podle všeho nepřišla, na situaci reagují jen Rusko a OSN. USA či Kanada se zatím omezují „jen“ na pomoc ukrajinské armádě. To mimochodem nabízí zajímavý úhel pohledu na Jaceňukova slova o „ruském cynismu“, která mají jen ukázat na pachatele „požáru“ a vyvinit z rozdělání ohně všechny ostatní.
Česká média jsou plněna informacemi o tom, že ukrajinské síly zaznamenávají úspěch za úspěchem. Generál Andor Šándor v té souvislosti poznamenal, že kdyby skutečně tak postupovaly, s frekvencí těchto informací by už měly být v Moskvě. Na druhou stranu, odborníci popisují, že separatisté se opevňují na relativně malém území, ale opevňují se pevně. Prosakují i informace o korupci, kšeftování se separatisty a dalších rozkladných faktorech, které mají brzdit postup „protiteroristické operace“ Ukrajiny. Jaká je tedy reálná situace ve všech těchto aspektech? A co kyjevský týl, tedy celý zbytek Ukrajiny?
Faktem je, že neustálý příval informací o vojenských úspěších, které se ale většinou opírají o dobytí té které osady či rovnou samoty, vyvolávají pochybnosti, takže pak není překvapením zjištění, že byli příslušníci hned čtyř praporů ukrajinské armády přes tři týdny v Luhanské oblasti v obklíčení a utajit to nemohl už ani Kyjev, protože zoufalí vojáci začali po stovkách hledat záchranu na ruském území. I prokyjevská média dnes stále častěji mluví o olbřímí korupci mezi generalitou, o třetí vlně mobilizace za dva měsíce, která na „frontu“ posílá mladé kluky coby obyčejnou „potravu pro kanóny“. Shoda panuje v tom, že bojová morálka ukrajinské armády je nízká, vojáci jsou hladoví a nemají ani čím střílet, a cítí se Kyjevem jasně zrazeni. Oni i jejich rodinní příslušníci do budoucna Kyjevu a aktuální vládě žádnou „oporou“ podle všeho nebudou, což ve finále jen zdůrazní „virtuálnost“ kabinetu v demisi/nedemisi působícího premiéra Arsenije Jaceňuka.
Na frontě tak vzniká prostor pro různé žoldnéřské skupiny a soukromé armády, které si platí různí oligarchové k prosazování svých soukromých a zištných zájmů, a není zřejmé, jak se zachovají do budoucna. Matně se přitom vnucuje obrázek Libye – tam západní politici i média dlouho vydávali různé ozbrojené skupiny za „demokratické“ a „revoluční“, až se z nich vyklubaly obyčejné milice s touhou po zisku a území. Dnes v Libyi zuří válka každého s každým a nad tím vším je bezmocná virtuální vláda v Tripolisu. Osobně doufám, že tohle srovnání se severem Afriky kulhá.
Takže už se aktivizují dohody o dovozu potravin například z Latinské Ameriky, přičemž se zdá, že toto rozhodnutí nespadlo jen tak z nebe, ale bylo už předjednáno při nedávném summitu BRICS v Brazílii a souvisejícím Putinovým turné po kontinentu. Přičtěme k tomu „podezřelou rychlost“, s níž na uvolněný trh s potravinami v Rusku zamířilo Turecko, Čína, státy Střední Asie… Jinými slovy, zatímco Západ čeká, až Rusko zaútočí, ať už na Ukrajinu nebo proti NATO, Kreml uvažuje jinak a anticipuje západní kroky mnohem přesněji. Což znamená, že se nejenom nehraje podle našich not, ale co hůř, že se hraje podle těch ruských. Důvod k ještě větší frustraci by tu tedy byl.
Norské rybářské koncerny už přišly na to, že sankce nesankce, možná budou s to dodávat do Ruska lososy ze svých farem v Chile, další určitě hledají také skuliny, jak zůstat u zdroje peněz. Analýza dopadů sankcí a protisankcí, kterou zpracovala Danske Bank, konstatuje, že evropské sankce proti Rusku budou do tří měsíců odvolány. Jenže, EU své sankce vyhlásila právě na tři měsíce s tím, že prodloužení bude „posouzeno“ později, zatímco Rusko s embargem počítá na dvanáct měsíců. Pokud EU opravdu za tři měsíce ustoupí, bude muset Kremlu za zrušení jeho embarga – a tím za faktickou záchranu evropského zemědělského sektoru – něco nabídnout. Něco velkého, co by Rusku stálo za setrvání v dosavadních vazbách se Západem. Co by to tak asi mohlo být?
8. srpna to bylo 15 let od momentu vstupu Vladimira Putina do vrcholné ruské politiky, tehdy jako Jelcinova předsedy vlády. Stručná otázka: Jak hodnotit jeho 15 let v čele Ruska (doslova či de facto) a jakou budoucnost mu prorokovat?
Zjednodušeně platí, že Putin vytáhl Rusko z rozvalu, přinejmenším tento proces zastavil a nyní mu zkouší vrátit velmocenskou pozici ve světě. Jak úspěšný v tom bude, se teprve uvidí, faktem ale je, že je mnohem úspěšnější, než by se Západu líbilo – zkonsolidoval ruské surovinové zdroje pod kontrolu státu, razí státní kapitalismus, který není tak snadnou obětí „finančních trhů“ jako volnotržní neoliberální systém, a přitom dbá na sociální situaci obyvatel. Nadto zkouší vytvářet nepříliš uchopitelnou ruskou „duchovní civilizaci“, která se opírá o dějiny, náboženství a silný patriotismus, což obzvláště u nás, kde žádné větší povědomí o národní hrdosti nemáme, může vyznívat bizarně až hrozivě tmářsky. Co z toho všeho vzejde, si netroufnu předpovídat, ale zdá se, že dokud bude postupovat coby „lidový diktátor“ a hájit „ruské národní zájmy“, ať si pod tím představujeme cokoli, bude jeho pozice pevná. Jeho podpora v průzkumech už nějakou dobu překračuje 80 procent, většině Rusů by nevadilo, kdyby se přepsala ústava a Putin mohl „kandidovat“ na další mandát v čele země, a liberální opozice podporovaná Západem nebo Pussy Riot nebo Chodorkovskij – to jsou jen „naše“ témata, která v současném Rusku skoro nikoho nezajímají.
Na závěr tradiční otázka: Co dalšího zásadního se za poslední týden stalo, co vás překvapilo? A co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat?
Tak už zůstanu u Ruska a zmíněné snahy o jeho izolaci. Před dvěma dny do Soči přijel egyptský prezident Abdal Fatáh Sísí a děly se věci – diskutoval s Putinem nejen o dodávkách egyptské zeleniny či ruského obilí, ale také o tom, že by se Egypt mohl připojit k „ruské“ celní unii, že by Rusko v Egyptě zbudovalo zónu volného obchodu, dodalo Káhiře – coby první cizí zemi — supermoderní migy a podobně. I kdyby se z toho všeho zrealizovala jen polovina, je to velká změna statu quo. Připomínám, že tu už dávno nejde o souboj komunismu a kapitalismu jako v násirovských časech, ale čistě o diverzifikaci vztahů a nové pohledy rozvojových zemí, které už mají se Západem své dlouholeté zkušenosti a hledají méně mentorské a méně manipulativní partnery. Rusko totiž nikdy nekritizovalo puč, kterým se Sísí dostal k moci, bohatě mu stačilo, že nová vláda je sekulární.
A politika Káhiry, která je hybatelem arabské politiky, se projevila i ve dnech předchozích, kdy Sísí odmítl jet na Obamův summit USA-Afrika do Washingtonu s tím, že má důležitější věci na práci, nebo kdy musel ministr zahraničí USA John Kerry při vstupu do prezidentského paláce v Káhiře potupně projít bezpečnostním „bzučákem“ a jeho doprovod musel vysypat veškerý obsah kapes… Spojené státy tak ve finále spolkly své námitky proti puči, podpořily Sísího vládu a začaly zbrojními dodávkami „dohánět“ ruský náskok ve vztazích s Egyptem. Je otázka, nakolik se tím stihnou „zalíbit“ a zda opravdu jsou ještě s to získat nad Egyptem vládu.
Zkrátka, svět se mění a je pro nás nebezpečné to přehlížet.
