Martin Hekrdla
23. 7. 2014 Literárky 
Nosí dříví do lesa, kdokoli stále zdůrazňuje, že válečné střety v různých částech světa doprovázejí války informační či spíše dezinformační. Je to tak. Aby se potom v těch zprávách – řečeno lidově – prase vyznalo. A o to jejich tvůrcům především jde. Nezanedbatelnou „vedlejší škodou” takových zpráv je morální úhyn publicistů, kteří jsou nuceni vyjadřovat se každý den. A dřív nebo později na nějakou volovinu skočí.
Myslím, že to není nutné. Vezměme si třeba Irák těchto dnů: podle oficiálních zpráv z Bagdádu tam provládní šíitské milice vítězí každý den na všech frontách proti rozkládajícím se ozbrojeným bojůvkám Islámského státu v Sýrii a Levantě (ISIL) v čele se sunnitským chalífem Ibrahímem Abú Bakrem al-Bagdádím. Leč podle bradatých vůdců ISIL naopak jejich disciplinovaná armáda zasazuje tvrdé údery rozkládajícímu se režimu Núrího Kamila Mohammeda Hasana al-Málikího a stojí již před branami Bagdádu. Tady se vyplatí počkat, až bude i v hlavním městě zavedano islámské právo šaría. Nebo až po celém Iráku začne vzkvétat demokracie západního střihu… Jsou věci vposled natolik evidentní, že by je ani Pepík Geobbels nesvedl zamluvit.
Řízený experiment
Pak je tu samozřejmě Gaza, kde za poslední dva týdny izraelské operace Ochranné ostří zahynulo zhruba 600 Palestinců, většinou civilistů, žen i dětí (zejména dětí, protože polovina obyvatel Gazy – 900 tisíc osob – je mladší osmnácti let). Izraelská propaganda zdůvodnila bezohlednost jedné z nejmodernějších armád na světě vůči civilistům poukazem na to, že obyvatelé domů určených k demolici inteligentními střelami kvůli zločinným rejdům Hamásu byli včas – často telefonicky – varováni. I kdyby to byla ve všech případech pravda, zkusme si tu scénu představit. Zvoní telefon. „Tati, volá tě Cva ha-hagana le-Jisrael (Izraelské ozbrojené síly).” Hlava rodiny přebírá sluchátko od usmrkaného synka a pozorně naslouchá humanitárním instrukcím službu konajícího šikovatele. „Děkuji, můžete se spolehnout,” řekne nakonec. A neprodleně odchází s celou rodinou uličkou hanby spoluobčanů (naletěl přece „sionistickému nepříteli”) do jednoho z utečeneckých táborů, kde se už tísní asi 100 tisíc lidí a kde se životní podmínky – podle samotných správců OSN – „vymykají veškerým představám”.
Proč Izrael střílí na nemocnice, školy a mešity, je přece jasné: zločinný Hamás cynicky odpaluje rakety z jejich těsného sousedství, neřku-li z jejich dvorků. Nechutné! Izraelský premiér Benjamin Netanjahu, familierně zvaný „Bibi”, vymyslel k tomu výtečný bonmot: „My používáme rakety, abychom chránili své civilisty; oni používají civilisty, aby chránili své rakety.” Problém je snad jenom v tom, že v Pásmu Gazy žije více než 5000 lidí na jeden kilometr čtvereční. A když chcete odpálit blbou raketu, tak se transformaci civilistů v „živé štíty” prostě nevyhnete. Zejména ne v konfrontaci s nepřítelem, o němž je všeobecně známo, že nikdy před ničím nezaváhá… Ba ani před tím, aby umístil svůj vlastní generální štáb v Tel Avivu hned vedle pěší zóny…
Navrhuji kolegům publicistům, kteří nechtějí být oběťmi informačních válek, alespoň představu řízeného experimentu: co kdyby si Izrael a Palestina prohodily prostředky, které mají k dispozici, a role, jež jim historický osud nadělil? Představme si, kdyby Gaza a západní břeh Jordánu měly – jako nyní Izrael – k ruce stíhačky F-16, tanky Merkava a protiraketový štít Iron Dome, jenž likviduje rakety směřující na obydlené oblasti a ostatní nechá spadnout do lokalit bez jediného živáčka (což by ale v Gaze určitě zařídit nešlo). Představme si, že by palestinský národ (re)kolonizoval židovskou půdu a vedl tvrdé „obranné operace”. Jsem si zcela jist, že by pak Izraelci své mizerné rakety odpalovali ode zdí nemocnic, synagog i škol ortodoxního judaismu – a „legitimní obranu nepřítele” by takřka právem označovali za další dějství holokaustu. Napadený, kolonizovaný a likvidovaný národ má totiž právo na takovou obranu, jakou si sám zvolí a jaké je schopen. Nese však také odpovědnost – a to platí pro každou komunitu – za všechno, co překročí přijatelnou, okolnostmi danou míru nutné obrany a krajní nouze.
Tohle je snad, vážení kolegové, možné napsat bez ztráty novinářské cti a bez zalehnutí za tu či onu barikádu bojujících stran. Je to nejspíš jediná cesta, jak si čest uchovat.
Velmoc bez mandátu
Darmo mluvit. U nás místo toho informačně zaleháváme do „kulometných hnízd” Západu rovněž v případě Ukrajiny. Barikádnická mentalita je zde vidět na celém – dokonce veřejnoprávním, z našich poplatků provozovaném – zpravodajství. Když bylo ve čtvrtek nad Donbasem sestřeleno letadlo Malaysia Airlines s celkem 298 lidmi na palubě, oznámili nám obratem, že mnohé státy „se kloní k teorii, že se stroj zřítil po zásahu rakety, kterou odpálili Moskvou vyzbrojení povstalci”. Veřejnosti byly – bez jakéhokoli odstupu a nadhledu – vypočítány argumenty, jež velmi rafinovaně – jakoby bezděčně – ihned směřovaly vinu na Rusko a s nimiž necelých 24 hodin po tragédii vystoupil Barack Obama: důkazy (sic!) naznačují, že letadlo bylo sestřeleno raketou země-vzduch odpálenou z oblasti kontrolované ruskými separatisty; víme (sic!), že to není poprvé, kdy bylo separatisty sestřeleno letadlo nad východní Ukrajinou (nákladní letadlo, vrtulník, stíhačka); „navíc víme, že tito separatisté mají stálý přísun podpory z Ruska,” řekl americký prezident. John Kerry pak k tomu pro Fox News doplnil udivující podrobnosti o dodávkách ruských zbraňových systému a jejich obsluhy. Bylo jasno. A okamžitě mohly vypuknout demonstrace před ruskými ambasádami…
Zcela jiný tón nasadili naši „informátoři” o tiskové konferenci, kterou v pondělí uspořádalo ruské ministerstvo obrany. Ruští generálové tam předložili skutečné – protože snadno verifikovatelné – důkazy, mimo jiné i o podivném pohybu mobilních raketových systémů ukrajinské armády v kritickém čase (a v blízkosti lokalit ovládaných separatisty) či o výskytu ukrajinského bojového letounu v těsné blízkosti malajsijského civilního letadla v okamžiku tragédie. A slušně požádali Američany, aby zveřejnili monitoring svého nového satelitního zařízení, které se tou dobou nad kritickým místem – v nepochybně funkčním stavu – nalézalo… ČTK však prošpikovala zprávu o této tiskovce samými „prý” a „údajně” (a zmínku o satelitu USA zcela zamlčela). Neměl bych proti této distanci skoro nic, kdyby mi „moje” tisková kancelář předtím sdělila, že prezident Obama naznačil ÚDAJNOU odpovědnost Ruska za sestřelení malajsijského letu MH17 a že jeho státník tajemník Kerry zmínil ÚDAJNOU podporu Moskvy separatistům i ve sféře sofistikovaných raketových systémů a jejich proškoleného personálu. Nestalo se. Proti tomuto „zpravodajství” důrazně protestuji!
Je to ještě horší. Už po březnovém „záboru” Krymu Ruskou federací psal západní tisk o „evropském 11. září”. Chtěli snad ti novináři v Evropě válku („válku proti terorismu”), kterou toto datum v roce 2001 přineslo na Střední východ a která dosud nedozněla? Buď jak buď, tohle se mediálním politrukům na jaře nepovedlo. V pondělí však ukrajinský prezident, miliardář a „čokoládový král” Petro Porošenko znovu přirovnal sestřelení malajsijské letadla – to bychom neuhádli – k 11. září. Chce snad válku? A chce ji opravdu i sedmá velmoc, „hlídací pes demokracie”? Mně se vůbec nezdá, že taková je úloha médií. Nemají k tomu sebemenší mandát, vůbec žádné oprávnění.
