USA uvolňují prostor pro chaos, neřídí ho

Na některých serverech se objevují téměř konspirační teorie o tom, že Islámský stát Iráku a Sýrie/Levanty (ISIS/ISIL a nově jen IS) si vytvořili sami Američané, aby rozpoutali chaos na Blízkém východě, aby opět destabilizovali Sýrii a oslabili moc Íránu. Lze takové řeči brát vážně?
Upřímně, nemyslím si, že USA vědomě řídí vše špatné na této planetě. Je jasné, že mají své geopolitické zájmy, a je možná i pravda, že mezi ně může patřit i vyvolávání krvavého chaosu tam či onde. A co víc, zdrženlivější politikou Obama otevírá prostory, které zaplňují nečekaní hráči a vzniká chaos — sice očekávatelný, ale neřízený. Nicméně, tvrzení, že si Washington stvořil ISIS/ISIL a měl s ním nějaké konkrétní plány, podle mého přehlíží realitu. Koneckonců, ISIL vznikl v době krátce před Bushovou agresí do Iráku a jeho fanatici v boji proti okupaci pozabíjeli spoustu amerických vojáků. Nemá to logiku. A co je z mého pohledu horší, podobné teze navozují dojem, jako by se ve světě něco nemohlo dít samo od sebe, že lidé už nemají žádný prostor pro vlastní jednání, neboť je vše řízeno nějakou zákulisní „temnou silou“. To je nereálné a navíc pro život obecně demotivující.

Lze samozřejmě namítnout, že jinak než konspirací nelze náhlý vzestup IS vysvětlit, ale mám za to, že je vše vcelku prosté. Spojené státy a s nimi i západní mainstreamová média, včetně těch našich, dlouho vydávaly rebely v Sýrii za hezké, čisté, vzdělané a umírněné „bojovníky za svobodu“, i když už dávno bylo jasné, že drtivou většinu z nich tvoří džihádistické „tvrdé jádro“. Propaganda měla prostě navrch a zastírala realitu, kterou ale samozřejmě zpravodajské služby znaly. Obvykle ale platí, že politici využívají informací podle toho, jak se jim zrovna hodí, a média je až příliš často a příliš horlivě následují, byť to s realitou nemívá nic moc společného. Je pak vlastně „klika“, že třeba Západem dlouho podporovaná syrská Fronta al Nusrá veřejně vyhlásila podřízenost Al Kajdě, a tak už jejich „svobodomyslnost“ a „demokratičnost“ nešlo na Západě dál předstírat. Totéž vlastně platí i pro IS – mají profesionální píár oddělení, které se poslední rok hrdě hlásí ke všemu šílenému, co spáchali, a my už z nich nemůžeme dělat „bojovníky za svobodu“. A když nejsou bojovníky za svobodu, tak musejí být džihádisty. V případě IS se tak stalo jako by ze dne na den, i když každý, kdo Blízký východ sleduje, viděl dramatický vzestup IS celý poslední rok. Rozmáchl se tak vehementně, že už jej nelze mediálně zamést pod koberec a tvářit se, že neexistují.

Je ovšem taky fakt, že americké a britské tajné služby si s islamisty zahrávají už dlouho. Už od 50. let minulého století například platily členy egyptského Muslimského bratrstva k páchání atentátů na Gamála Násira za to, že chtěl znárodnit Suezský kanál. Zajímavou hru pak předvedly také s utvořením Al Kajdy v Afghánistánu, která měla původně bojovat proti sovětské okupaci. Podle stejné logiky mimochodem Izrael napomohl vzniku Hamasu coby protiváhy sekulárnímu palestinskému hnutí v čele s Jásirem Arafatem. Je taky pravda, že Usáma žil na počátku 90. let v Súdánu, který nabídl, že ho Američanům vydá, ale Bílý dům odmítl, nechal bin Ládina odjet zpět do Afghánistánu, aby pak měl záminku k invazi. Motivem byla snaha „legitimně“ ovládnout území, přes něž měly vést lukrativní plynovody a ropovody ze Střední Asie. Potíž je, že se ve všech případech situace loutkovodičům vcelku rychle vymkla z rukou. Násir znárodnil Suez a vyhnal Američany a Brity z Egypta, Al Kajda je příběh na román, z Hamasu je dnes vcelku sebevědomá síla, s níž musí všichni počítat, a Afghánistánem nevede jediný americký plynovod, zatímco zemi ovládá Taliban – jediným pozůstatkem někdejších plánů je rozmístění amerických základen, které kopírují původně zvažované trasy potrubí. Jinými slovy, politicko-zpravodajské hry se hrají, ale pro USA v poslední době s čím dál pochybnějším výsledkem. Možná by se to dalo popsat jako neustálé používání metody „pokus-omyl“ s následnou snahou pokusit se nějak využít i toho omylu, jako by výsledek nebyl předem známý.

Pro nás je ovšem hmatatelným výsledkem jen pokračující kontraproduktivní „válka proti teroru“, která na Západě pod záminkou ochrany bezpečnosti do značné míry oklešťuje občanská a lidská práva – a třeba do pražského metra přinesla superdrahé výbuchuvzdorné odpadkové koše z Izraele, což znamená, že je to i velký kšeft. Když jsem ty koše uviděla poprvé, v duchu jsem se zaradovala: „Tak, Usámo, to koukáš, jak jsme ti zatli tipec!“

Ale vážně, abych se vrátila k Islámskému chalifátu: s přihlédnutím k jejich tmářství a fanatismu si neumím dost dobře představit, že by je někdo ze Západu byl s to nějak řídit. Jsou tak radikální, že sázet na ně nelze. Možná bych to přirovnala k sázce na adamity. A stejně tak dříve či později i dopadnou…

Polízanice v Iráku v minulém týdnu vyvrcholila dalšími vojenskými úspěchy ISIS/ISIL. Jak převyprávět čtenáři dění v posledních dnech a jak predikovat další vývoj? Jakou pomoc bude ochotna Amerika poskytnout a do jaké míry mohou zachránit irácké vládě kůži Rusové (dodali stíhačky) a Íránci? Kde všude se mohou povstalci zastavit, na co mají vojenskou sílu? Bagdád, Saúdská Arábie, Sýrie, Jordánsko? Zkrátka… co teď bude dál?
Obecně asi platí, že možnosti USA zasáhnout proti IS jsou velmi omezené, protože Washingtonu „díky“ Bushově agresi nevěří v Iráku ani klika od dveří, což platí napříč politickým a náboženským spektrem. Reálně hrozí, že významnější americký vojenský vstup do situace může naopak jen sjednotit dosud znesvářené strany do protiamerického šiku. Rusko se ve vleklém iráckém krvavém konfliktu nijak zásadně nenamočilo, a proto má větší prostor k manévrování, ale podle všeho zůstane u osvědčeného „syrského scénáře“ – bude Bagdádu dodávat zbraně a „poradce“, v případě nutnosti použije v Radě bezpečnosti OSN veto a bude v diplomacii v regionu možná aktivnější než doposud. Jasným hlavním hráčem se tak stal Írán – s Irákem sousedí, nábožensky má blízko k polovině Iráčanů, rychle vyslal do Bagdádu Revoluční gardy, veřejně slibuje irácké vládě podporu a zbraně, a co víc, jako oříšek na dortu dostal ke splnění tohoto svého úkolu od Ruska prvních sedm stíhaček Su-25, aniž by zatím bylo zřejmé, kolik jich bude ve finále. Jinými slovy, Írán „díky“ fanatikům z IS dostal šanci nejen vyřešit situaci v Iráku, ale posílit i svůj vliv v regionu. A pro region jako takový se nabízí unikátní příležitost „převázat“ dosavadní vazby a začít uzavírat koalice, které by donedávna vypadaly nemyslitelně. První vlaštovkou je například pakt Íránu s Katarem o „společném boji proti terorismu“. Zatím probíhají zákulisní jednání všech – i oficiálně „nepřátelských“ stran – jak postupovat dál. Další dny jistě napoví, na čem se USA, Rusko, Írán, Sýrie a další země či hnutí dohodly.

IS mezitím stojí na hranicích Jordánska, odkud je to už jen kousek do Saúdské Arábie, která IS financovala a vyzbrojovala po většinu doby jeho existence, a obě země, které až dosud žily/přežívaly de facto jen díky opoře o Ameriku, jsou nyní ve stavu nejvyšší, existenciální pohotovosti. Důležité přitom je, že v samotném Jordánsku už pochodují davy lidí na podporu IS. Vidí v radikálech – falešnou — spásu proti zkorumpovanému a neschopnému prozápadnímu režimu, což značí, že vratká země může implodovat i bez přímé vojenské ofenzívy IS z Iráku. A v řadách IS bojuje mnoho mladých Saúdů, kteří na videích ze Sýrie pálí své doklady a neskrývají přitom nadšení z představy, jak si jednoho dne zabojují také doma. Chtějí totiž „osvobodit zemi dvou posvátných mešit“, přičemž v posledních dnech se na Twitteru objevil nový hashtag nazvaný „Islámský stát je na saúdských hranicích“. Připočteme-li k tomu sílící vojenský tlak jemenských Hútíů, jimž Saúdové kdysi sebrali území, nebo pokračující takřka každodenní represe proti chudobou zmítaným šíitským ropným oblastem, není divu, že saúdské panovnické rodině tečou nervy. Její pád sice není otázkou dnů či měsíců, ale na druhou stranu — žádný strom neroste do nebe.