Diana Johnstoneová
8. 7. 2014 Kosovoonline
Před pěti lety jsem napsala příspěvek pro jednu bělehradskou konferenci k 10. výročí od začátku bombardování Jugoslávie Severoatlantickou aliancí. Ve svém příspěvku jsem zdůraznila, že rozpadu Jugoslávie bylo využito jako experimentální laboratoře ke zdokonalení nejrůznějších technik, které byly následně využity při tak zvaných „barevných revolucích“ či dalších operacích na „změnu režimu“, které byly zaměřeny proti vůdcům, jež americká vláda považovala za nežádoucí.
„Někdy mám pocit, že tam někde za velkou louží v Americe sedí lidé v jakési laboratoři a provádějí experimenty na způsob těch s krysami, aniž by chápali důsledky toho, co dělají.“
Tehdy jsem výslovně poukázala na podobnosti mezi Krajinou – regionem bývalé Jugoslávie – a Ukrajinou. Tehdy jsem napsala toto:
„Kde vypukly v souvislosti s rozpadem Jugoslávie válečné konflikty s největší prudkostí? V regionu zvaném Krajina. Krajina znamená pohraničí. To samé Ukrajina – jde o obdobu vycházející ze stejného slovanského základu. Krajina i Ukrajina jsou pohraničím mezi katolickými křesťany na Západě a pravoslavnými křesťany na Východě. Obyvatelstvo [na Ukrajině] je rozděleno na Východ, který chce mít i nadále vazby s Ruskem, a Západ, který inklinuje ke katolickým zemím. Nicméně průzkumy veřejného mínění ukazují, že zhruba 70 procent obyvatelstva Ukrajiny jako celku je proti vstupu do NATO. Přesto USA a jeho satelity neustále hovoří o ukrajinském ,právu‘ na vstup. O právu nevstoupit do NATO se nikdy nehovoří.
Podmínkou ukrajinského vstupu do NATO by bylo vypovězení zahraničních vojenských základen z ukrajinského území. To by znamenalo vypuzení Ruska z jeho historické námořní základny v Sevastopolu, která má klíčový význam pro ruskou černomořskou flotilu. Sevastopol se nalézá na poloostrovu Krym, obývaném vlasteneckými Rusi, ze kterého udělal Nikita Chruščov (Ukrajinec) v roce 1954 administrativní součást Ukrajiny.
Tito (Chorvat) předal skoro celé jugoslávské pobřeží Jadranského moře Chorvatsku a celkově prosadil administrativní hranice na úkor Srbů.
Jelikož stejné příčiny mohou mít stejné následky, americké naléhání na “osvobození” Ukrajiny od ruského vlivu, může vést ke stejným důsledkům tak jako naléhání Západu na “osvobození” katolických Chorvatů od pravoslavných Srbů. Může to vést k válce. Nicméně na rozdíl od malé války proti Srbům, kteří neměli ani prostředky a dokonce ani vůli bojovat se Západem (poněvadž byli většinově přesvědčeni, že jsou jeho součástí), by válka na Ukrajině znamenala válku s Ruskem – jadernou supervelmocí, která nebude nečinně přihlížet k tomu, jak Spojené státy pokračují v přesouvání svých námořních a leteckých základen na samý okraj ruského území jak v Černém, tak Baltickém moři.
Spojené státy jsou denně zaneprázdněny rozšiřováním NATO, výcvikem sil, budováním základen a uzavíráním dohod. Pokračuje to neustále, leč bez větší pozornosti médií. Občané členských zemí NATO nemají tušení, k čemu jsou vedeni. (…)
Válka byla snadná, pokud to znamenalo zničení bezbranného a neškodného Srbska beze ztrát na straně agresorů NATO. Ale válka s Ruskem – nelítostnou supervelmocí s jaderným arsenálem – by nebyla taková sranda.“
Dnes jsme o pět let dále. A já se chystám zúčastnit dalšího vzpomínkového setkání v Bělehradě. Tentokrát se jedná o 15. výročí od začátku bombardování Jugoslávie Severoatlantickou aliancí. A tentokrát skutečně nemám co říct. Vše jsem již řekla vícekrát. Ostatní hovoří o podobných věcech a s větší autoritou, ať již jde o profesora Stephena Cohena či Paula Craiga Robertse. Mnoho z nás varovalo před nebezpečným šílenstvím snažit se donekonečna provokovat Rusko verbováním jeho sousedů do vojenské aliance, jejímž nepřítelem může být pouze Rusko. Žádný ze sousedů Ruska s ním není tak organicky svázán jazykem, dějinami, geopolitickou realitou, náboženstvím a silnými emocemi jako Ukrajina. Victoria Nulandová, náměstkyně pro Evropu a Eurasii z amerického ministerstva zahraničí, se otevřeně chlubila, že Spojené státy utratily pět miliard dolarů, aby získaly na Ukrajině vliv – ve skutečnosti aby odtáhly Ukrajinu od Ruska a zapojily ji do americké vojenské aliance. Dnes není tajemstvím, že Nulandová dokonce intrikovala proti evropským spojencům USA, kteří uvažovali o méně brutálním kompromisu, s cílem nahradit zvoleného prezidenta americkým protégé, kterému říkala „Yats“ [Jaceňuk, pozn. překl.]. Ten byl skutečně brzy na to dosazen v rámci krajně pravicové vlády, která vzešla z násilných akcí jednoho z nemnoha násilných fašistických hnutí, jež nadále přežívají v Evropě.
Je pravda, že západní média neinformují o všech faktech, jež mají k dispozici. Nicméně existuje internet a tato fakta jsou tam dostupná. Bez ohledu na to vše, evropské vlády proti tomu neprotestují, na ulicích se nekonají žádné demonstrace, a jak se zdá, valná část veřejného mínění akceptuje představu, že padouchem v tomto příběhu je ruský prezident, který je obviňován z nevyprovokované agrese proti Krymu – třebaže reagoval na jednu z nejnestoudnějších provokací v dějinách.
Ale fakta jsou zde. A jsou výmluvná. Co mohu říct o tom, co tato fakta neříkají?
Až doteď jsem mlčela k tomu, co se mi jeví jako naprosté šílenství. Nicméně v předvečer mojí cesty do Bělehradu jsem souhlasila, že odpovím na otázky novináře Dragana Vukotiće pro srbský deník Politika.
Politika: Ve své knize Fools’ Crusade: Yugoslavia, NATO, and Western Delusions jste zaujala k bombardování Jugoslávie Severoatlantickou aliancí odlišný postoj než mnoho vašich kolegů intelektuálů na Západě. Co vás vedlo k tak nepopulárnímu závěru?
Kdysi dávno jsem jako studentka ruských studií strávila několik měsíců v Jugoslávii. Bydlela jsem na jedné studentské koleji v Bělehradě a našla si tam přátele. Obracela jsem se o stanovisko ke svým starým přátelům spíše než ke zdrojům, které čerpaly od západních reportérů. A dlouhodobě jsem se zajímala o americkou zahraniční politiku. Své zkoumání jugoslávských konfliktů jsem započala četbou klíčových dokumentů, jako byly projevy Miloševiće, Memorandum Srbské akademie věd a umění a práce Aliji Izetbegoviće, přičemž jsem si všimla nepřesností, s jakou jsou prezentovány v západních médiích. Nikdy jsem nebyla řízena pokyny ze strany editorů. A vskutku, moji editoři brzy začali odmítat moje články k otištění. Nebyla jsem jediným zkušeným pozorovatelem, který byl vyloučen ze západních zpravodajských médií.
Politika: Ačkoli následné události potvrdily, že ono ilegální bombardování jedné země bez souhlasu Rady bezpečnosti bylo naprosto nesprávné, mainstreamová západní média a politici neustále hovoří o úspěšném „kosovském modelu“. Můžete se prosím k této věci vyjádřit?
Pro ně to byl úspěch, neboť to ustavilo precedent pro intervence NATO. Oni nikdy nepřipustí, že se zmýlili.
Politika: Když se připravovala „humanitární intervence“ v Sýrii, Obamova administrativa uvedla, že studuje „leteckou válku NATO jako možný vzorec pro akce bez mandátu OSN.“To není překvapivé, protože ustavení takového precedentu bylo jedním z motivů pro onu leteckou válku.
Politika: V jednom z vašich článků si kladete otázku, jakou funkci má Mezinárodní trestní soud (ICC) v souvislosti s případem Libye. Připomínáte „podobný vzorec“ v souvislosti s ICTY a Jugoslávií. Co si ve skutečnosti myslíte o těchto nástrojích mezinárodní spravedlnosti a jejich úloze v mezinárodních vztazích?Johnstoneová: V kontextu poměru sil v současném světě může ICC, tak jako ad hoc tribunály [ICTY a ICTR, pozn. překl.], sloužit pouze jako nástroj hegemonie Spojených států. Tyto trestní tribunály slouží pouze ke stigmatizování odpůrců USA, přičemž doposud bylo hlavní rolí ICC ospravedlnit ideologický předpoklad, že existuje jakási nestranná „mezinárodní spravedlnost“, která nedbá státních hranic a slouží k prosazování lidských práv. Jak zdůraznil John Laughland, řádná soudní instituce musí být výrazem konkrétního společenství, které souhlasí se souzením svých vlastních členů. Tyto soudy navíc nemají k dispozici žádnou vlastní policii a musí se tak spoléhat na ozbrojené síly Spojených států, NATO a jejich klientské státy, následkem čehož jsou automaticky vyňaty ze stíhání těmito údajně „mezinárodními“ soudy.
Politika: Co je podle vašeho názoru hlavním účelem tak zvaných humanitárních intervencí? Má to co dělat spíše s domácím veřejným míněním, nebo s mezinárodními partnery?
Ideologie lidských práv (pochybný koncept, mimochodem i proto, že „práva“ by měla být ustavena v rámci konkrétních politických zřízení a nikoli na základě abstraktních konceptů) slouží jak domácím, tak globálním účelům. Pokud jde o Evropskou unii, tato ideologie sugeruje jakýsi „měkký“ evropský nacionalismus založený na sociálních ctnostech. Co se týče Spojených států, které jsou mnohem otevřenější v hlásání svých národních zájmů než dnešní Evropa, ideologie lidských práv se snaží dodat zahraničním intervencím charakter jakýchsi křížových tažení, což se může líbit evropským spojencům a především domácímu veřejnému mínění a stejně tak na anglicky mluvícímu světu vůbec (Kanadě a zvláště pak Austrálii). Ideologie lidských práv, použijeme-li slova La Rochefoucaulda, je poklona, kterou neřest skládá ctnosti.
Politika: Často používáte výraz „Spojené státy a jejich evropské satelity“. Objasněte to prosím.
„Satelity“ jsou výraz, který se používal pro členské země Varšavské smlouvy. Vlády členských zemí NATO dnes následují Washington stejně poslušně, jako když země Varšavské smlouvy následovaly Moskvu. A to dokonce i tehdy, jako v případě Ukrajiny, kdy Spojené státy jednají proti evropským zájmům.
Politika: Jak vnímáte současný vývoj na Ukrajině a Krymu, zejména v souvislosti s americko-ruskými vztahy?
Americko-ruské vztahy jsou primárně určovány pokračujícím americkým geostrategickým nepřátelstvím vůči Rusku, které je částečně věcí zvyku či setrvačnosti, částečně uskutečňováním Brzezinského strategie na rozdělení Eurasie za účelem udržení hegemonie USA nad světem a částečně odrazem Izraelem ovládané blízkovýchodní politiky vůči Sýrii a Iránu. Jedna z těchto dvou hlavních jaderných mocností je zjevně agresorem, zatímco ta druhá je terčem agrese. Je na agresorovi, aby změnil kurz, mají-li být jejich vzájemné vztahy normální.
Udělejte si jednoduché srovnání. Tlačí Rusko na Quebec, aby se odtrhl od Kanady, aby se tato provincie mohla připojit k vojenské alianci řízené Moskvou? Zjevně ne. To by bylo srovnatelné, leč stále slabé ve srovnání s nedávným manévrem USA pod vedením Viktorie Nulandové, jehož cílem bylo přivést Ukrajinu, včetně hlavní ruské námořní základny v Sevastopolu, do západní sféry vlivu. Základem této politické sféry vlivu je NATO: které se od zániku Sovětského svazu systematicky rozšiřuje směrem k Rusku; rozmisťuje rakety, jejichž jediná strategická funkce spočívá v tom, poskytnout USA hypotetickou možnost prvního jaderného úderu proti Rusku a provádí pravidelná vojenská cvičení podél ruských hranic. Rusko Spojeným státům nic neudělalo a nedávno poskytlo prezidentu Obamovi možnost, jak se bez ztráty tváře vyhnout přehlasování v Kongresu v souvislosti s vojenskou akcí proti Sýrii – akcí kterou si nepřál Pentagon, ale pouze část proizraelsky orientovaných politických činitelů, tzv. „neokonů“. Rusko nevyznává žádnou nepřátelskou ideologii; usiluje pouze o normální vztahy se Západem. Co více může dělat? Je na Američanech, aby dostali rozum.
– – – – –
Diana Johnstoneová je nezávislá americká novinářka a badatelka. Zaměřuje se především na evropskou politiku a zahraniční politiku západních států. Studovala Russian Area Studies a francouzskou literaturu. Je autorkou knih The Politics of Euromissiles: Europe in America’s World (1983) a Fools’ Crusade: Yugoslavia, NATO and Western Delusions (2002). Z francouzštiny přeložila knihu Humanitarian Imperialism: Using Human Rights to Sell War (2007) od Jeana Brickmonta. Od roku 1990 žije v Paříži.
Zdroj: www.counterpunch.org, překlad: Karel Hyka
