Martin Hekrdla
1. 7. 2014 Literárky 
Předem se to od našich „think tanks” jakýkoli reálný výhled nedozvíme. Nemají žádné vysvětlení pro krizi systému, kterému slouží. Někteří z nich tvrdí, že za všechno může malá regulace a nedostatečný dohled nad finančními trhy. Jiní zase poukazují na vinu příliš regulující „špatné politiky”. Patentovaná „levice” zase předstírá, že krize vznikla proto, že keynesiánské politiky poválečného boomu byly opuštěny a nahrazeny mantrou volného trhu. Za všechno může blbý nápad. Stačí se tedy chytnout za nos, opustit neoliberalismus a odpřísáhnout věrnost lordu Keynesovi. A bude vymalováno.
Už je to (zase) tady! Nad domácí ekonomikou zaznívají ódy na radost. Po každoročních „konzultacích”, které má Česká republika s emisary Mezinárodního měnového fondu (to se jenom zdá, že jezdí tlačit na „strukturální reformy” pouze do Atén) a které vždycky končí krátkou tiskovou konferencí, zazněla tentokrát (v pondělí 30. června) velmi povzbudivá slova: naše ekonomika letos poroste o 2,5 procenta.
To je skoro na ohňostroj, protože loni jsme naopak spadli o více než jedno procento. A ještě v dubnu nám MMF věštil necelá dvě procenta růstu. Teď dokonce emisaři konstatovali, že vedle exportu je probíhající růst tažen prý i tou poptávkou. Dobrá zpráva pro šéfredaktory! Češi si dají trochu drobných stranou a budou více kupovat i zcela stupidní časopisy.
Blýskáním na lepší časy nás oslňují už delší dobu. Nedávno se optimisticky rozhovořil i nový šéf Hospodářské komory Vladimír Dlouhý, někdejší evropský pilíř americké investiční banky Goldman Sachs, která pomáhala Řecku skrývat dluhy, a klíčový politik české transformace 90. let, která stojí na počátku našeho nynějšího štěstí. „Česká ekonomika je v lepším stavu než loni,” zdůraznil v rozhovoru pro ČTK 20. května. Ale nebyl by to Dlouhý, aby do kaše nenastrouhal křídu, když upozornil na „paradox”, že Česko mělo v minulých letech mezi sousedními zeměmi nejhorší výsledek HDP. A přesto bylo makroekonomy a finančními trhy hodnoceno pozitivně jako „stabilní ekonomika s nízkými deficity, malou zadlužeností a pevnou měnou”.
Paradoxní systém
V tom „paradoxu” je ale podstata věci: nejde totiž o žádný paradox, ale o normální fungování současného ekonomické systému, jejž lze adekvátně vyhodnotit jen ve světových souřadnicích a jemuž vládne finanční kasino. A to zcela bez ohledu na stav „materiální” ekonomiky, koupěschopnost obyvatelstva a rozzuřenost občanů kterékoli země, která se stále ještě právem nazývá demokracií. Tady přece musí být něco špatně!
Ne, nejde o moralitu. Banka pro mezinárodní platby (BIS – Bank for International Settlements), sídlící ve Švýcarsku a mající vhled pod pokličku aktuálního ekonomické situace, minulý týden konstatovala „záhadné odpojení mezi dosavadním vzestupem finančních trhů a reálného ekonomického vývoje po celém světě”. A bude to tento reálný vývoj, který nakonec rozhodne, jak si povede česká ekonomika. Bude to právě tento vývoj ve světovém měřítku, který je pravým důvodem smutného konstatování, že i přes růst 2,5 HDP se očekává v letech 2014-2015 faktická stagnace zaměstnanosti. Že nezaměstnanost má sice u nás kulminovat v tomto létě, ale její „snižování” bude jen kosmetické…
Co se vlastně doopravdy děje se světem, který – před stoletým výročím první světové války – silně v ekonomice připomíná takzvanou Dlouhou depresi od 70. do 90. let 19. století, po níž velmi slabé oživení vyústilo v globální válečný masakr a ve vlnu revolucí? Vedoucí ekonom švýcarské BIS Claudio Borio na tiskové konferenci varoval, že „znovu a znovu se zdánlivě silné (obchodní a platební) bilance ukazují jako maska netušené zranitelnosti”. Podle jeho slov je „poněkud znepokojující” vidět dnes modely růstu podobné těm, které předcházely krizi v roce 2008. A přirovnal současné jásání makroekonomů nad novou vlnou růstu k pozorovatelům, kteří na břehu moře přeměřují jednotlivé vlnky, aniž by vnímali odliv. Anebo blížící se tsunami.
Fakta, která rozhodnou, zda Česko konečně skutečného štěstí dojde, se líhnou v rozhodujících uzlech globální ekonomiky. A tam to stále nevypadá nejlépe. Dokonce i „odpojené” finanční trhy v posledním týdnu spadly do červených čísel. A ze všech stran jsou slyšet přirovnání jejich nové „nervozity” k horkému „hypotečnímu” létu 2007, k předehře Velké (a dlouhé) finanční krize 2008.
Temný základ světlých nadějí
Jistě, Spojené státy – stále ještě největší ekonomika na světě – brzy vstoupí do šestého roku svého „oživení”. A je to „oživení” opravdu bezprecedentní. Bohužel pouze v tom smyslu, že od konce recese vzrostl tamní HDP v průměru jen o 1,8 procenta ročně, což představuje jen poloviční tempo předcházejících tří oživení. Je to růst zoufale nízký.
Evropa „oživuje” tak, že má 12 procent nezaměstnaných a bez práce je v některých zemích až 60 procent mladých lidí. HDP je téměř o 10 procent nižší, než jaký by musel být, kdyby jeho předkrizový vzestup stejným tempem pokračoval. Objem HDP se dosud nevrátil na úroveň dosaženou v předvečer finanční krize. Investice jsou o 25 procent nižší a průmyslová výroba o 16 procent zaostává za hypotetickým prodloužením produkčního trendu před krizí. Nejméně osm zemí eurozóny je vystaveno deflaci, která je charakteristická pro všechny ekonomické stagnace. Může nás „táhnout” export do takto pochroumané zóny? A může jej – kdyby bylo nejhůř -nahradit domácí poptávka? Ne.
Když krize koncem roku 2007 začínala, mnozí experti se utěšovali, že je to pouze problém Ameriky, který do Evropy nepřeskočí. Když pak do roka a do dne přeskočila (a kupodivu tím nadšené věrozvěsty globalizace dočista zaskočila), jali se utěšovat Čínou coby základem pro novou expanzi světové akumulace kapitálu. Zase věřili, že ať už řádí v metropolích kapitalismu pohroma jakákoli, „vynořující se” ekonomiky by měly být schopny „oddělit se” od světového trhu (najednou to bylo možné a žádoucí) a po nějakém čase krizového zmatku globální ekonomický růst obnovit. Dnes to zní jako špatný vtip. Čína stojí na pokraji finanční katastrofy. Ano, popisuje se to cudně – tak, že v případě propíchnutí tamní bubliny klesne ekonomika víc, než by si moudré stranické a vedení státní v Pekingu přálo pro zajištění čínského „harmonického vývoje”. Ale to jsou jenom řečičky. Otázkou není, zda tam krize vypukne, ale kdy přesně a jak bude velká a dlouhá. A jaké budou její důsledky pro celý World System.
Předem se to od našich „think tanks” jakýkoli reálný výhled nedozvíme. Nemají žádné vysvětlení pro krizi systému, kterému slouží. Někteří z nich tvrdí, že za všechno může malá regulace a a nedostatečný dohled nad finančními trhy. Jiní zase poukazují na vinu příliš regulující „špatné politiky”. Patentovaná „levice” zase předstírá, že krize vznikla proto, že keynesiánské politiky poválečného boomu byly opuštěny a nahrazeny mantrou volného trhu. Za všechno může blbý nápad. Stačí se tedy chytnout za nos, opustit neoliberalismus a odpřísáhnout věrnost lordu Keynesovi. A bude vymalováno.
Z toho by – jak se říká – „člověk vyrost´”. Ale aspoň něco. Neboť ta reálná ekonomika – – k normálním lidem citelně „prosakující” – to asi nebude.
